Potřeba mít nějaký „jízdní řád“ tohoto typu je v zásadě správná, struktura takového dokumentu vycházející ve schváleném znění z množství často protichůdných opatření ovšem ani krajině, ani orientaci příjemců v cestě k žádoucímu cíli ale moc nepomůže. V zásadě lze říci, že jde do extrému dotažené přísloví „dvakrát měř, jednou řež“, kdy eskalaci počtu „měření“ lze počítat na desítky, zatímco skutečných a potřebných řezů je pomálu, jestli vůbec nějaké. Jinými slovy, materiál se ve výčtu opatření utápí v údajné nutnosti provést nejprve množství analýz, šetření, monitoringů a tedy vytvoření podkladů, jak rizika sucha a obecně extrémních výkyvů počasí řešit, a teprve na jejich základě provádět příslušná opatření. Je tomu tak mimo jiné proto, že podklady pro adaptační strategii zpracovávali a návrhy jiných resortů oponovali představitelé všech myslitelných resortů seskupených do nadresortní komise VODA-SUCHO, což je sice na jedné straně vyjádřením skutečnosti, že jde o problém dotýkající se celé společnosti, na straně druhé ale také metodou, jak nedojít ke smysluplnému výsledku. Je to však i filosofický problém absence osobní odpovědnosti politiků a dění ovlivňujících osob, která je nahrazována alibistickým rozhodnutím kolektivním, za které se může kdokoli schovat. A také odložit řešení, která nejsou populární, na další „kompetentní“ osoby, které tak budou čelit situacím, kdy bude třeba přijímat ještě méně populární řešení, neboť problémy se kumulují a budou kumulovat.

K tomu, abychom popsali změny v retenční schopnosti krajiny, potenciálu úrodnosti půdy nebo rozsáhlé plochy monokulturních hospodářských plodin či lesních porostů, přitom stačí schopnost rozhlédnout se kolem sebe. Nehledě na to, že základních a klíčových dat máme (nejen) v tuto chvíli dost. Stejně tak je zřejmé, co je třeba činit bez toho, abychom se opírali o analýzy, jejichž výsledek je předem znám. Co chybí, je vůle ke změnám a především, schopnost odlišit podstatné od nepodstatného, ono pověstné „zrno od plev“, a NĚJAK začít, a to ze správného konce. Je možná chvályhodné recyklovat „šedou vodu“ a zalévat s ní třeba zahrádky, daleko chvályhodnější by ale bylo, aby se voda v zahrádkách přirozeně vsakovala. Je určitě vhodné měnit stavební zákony ve prospěch využívání propustných povrchů v nově vystavených objektech, lepší je ale využít bownfieldy, a nejlepší nestavět na kvalitní zemědělské půdě vůbec. Je žádoucí více podporovat produkci pícnin, meziplodin a pestřejší skladbu pěstovaných plodin na zemědělské půdě, důležitější je ale rozčlenění krajiny na menší celky a aplikace organické hmoty na příslušné pozemky. Také závlahové systémy mají své opodstatnění, ještě důležitější jsou ale přirozené vodoteče a obecné zvýšení retenčních schopností krajiny. Lze vymýšlet programy na podporu nájemního hospodaření, klíčový je ale maximální možný přechod na vlastnické hospodaření. A tak dále.

Z adaptační strategie se ale člověk nedozví, co je tou skutečně podstatnou prioritou, protože v souboru necelých 50 „prioritních“ opatření to prostě není možné. Čas přitom utíká a adaptace u jiných organismů, než je člověk, mezitím probíhá. Je to totiž základní podmínka přežití na této planetě pro každého – buď se změnám, které nemůže ani sebepočetnější populace čehokoli ovlivnit, organismy přizpůsobí, nebo nepřežijí. I když to není zrovna populární, protože to nevyhovuje katastrofickým vizím o blížícím se konci různých ekosystémů, dochází přitom u rostlin i vyšších či nižších živočichů v současné k dramatickému stěhování po celé planetě za příhodnějšími podmínkami a u takových, kteří se moc stěhovat nemohou, jako jsou třeba koráli, dochází k adaptaci na rostoucí kyselost moří aktivnější tvorbou jejich vápenných schránek. Lidé však potřebu adaptace podceňují v naivní tezi „pánů tvorstva“, kteří jsou nedotknutelní. A aby to nevypadalo, jako že nic neděláme, tak analyzujeme, evidujeme a monitorujeme. Jako ve zmíněné Adaptační strategii.

Petr Havel