V blanenském a boskovickém okrese, které dříve tvořily dnešní region Blansko, však bývala situace zcela jiná. Když se v květnu 1948 konaly v Československu volby do Národního shromáždění, ve kterých měli voliči na výběr pouze ze dvou variant – dát hlas jednotné kandidátce „obrozené“ Národní fronty, sestavené vedením KSČ, nebo – v případě nesouhlasu s komunistickou politikou – odevzdat při volbách bílý lístek, byl výsledek překvapivý. Zatímco celorepublikově získala kandidátka Národní fronty 87,12 % hlasů a bílé lístky odevzdalo 9,32 % voličů, byl v celé řadě obcí tohoto regionu výsledek 50 na 50. Právě v těchto obcích byla nechuť sedláků zakládat JZD tak velká, že se to mnohde podařilo až na konci padesátých let, někde vůbec. Čtyřicet let totality však vykonalo své.

Většina blanenských sedláků hospodaří na menší výměře půdy a věnuje se chovu mléčného nebo masného skotu. Ve vyšších nadmořských výškách je preferován extenzivní pastevní chov, s nížinami (rozdíl je až 500 m n. m.) logicky přibývá orné půdy. Určitou nevýhodou je i poloha zdejších statků uprostřed vesnice, která neumožňuje přílišný rozvoj živočišné výroby. 

Ačkoliv blanenská regionální organizace vznikla nedlouho po založení celostátního sdružení, nepatřila nikdy mezi nejaktivnější. Kromě akcí pořádaných celostátní ASZ, kterých se rádi pravidelně účastní, její členové málokdy zorganizovali nějaký vlastní program. Situace se ovšem začíná měnit s nástupem nové generace, která na řadě zdejších statků převzala hospodářství, a zakládá rodiny. Přibylo společných aktivit a plánů do budoucna. V loňském roce se v regionu konaly první dožínky, ze kterých by Blanenští rádi udělali tradici, plánuje se zájezd na farmy kolegů v jiných koutech republiky.

A přibývá i nových členů – sedláků, jejichž přístup ke všem aktivitám na venkově není motivován dotačními podmínkami, ale především vlastními životními hodnotami a principy.  

Nebát se změny je první krok k úspěchu 

V obci Kladoruby, části města Letovice na soutoku řek Svitavy a Křetínky, hospodaří se svou rodinou předseda blanenské asociace Jiří Širůček. Jeho předci na této usedlosti sedlačili již na počátku 17. století, z té doby se dochovala roubená stodola, která sloužila k mlácení a skladování obilí. A současná generace rodu Širůčkových dělá skutečně vše pro to, aby rodinná tradice pokračovala i nadále.

V roce 1951, kdy i zdejší obec zasáhla vlna kolektivizace, hospodařili na statku prarodiče dnešního mladého sedláka, a ti vstup do nově založeného JZD odmítli. Čelili řadě četných ústrků, ale podařilo se jim uchránit svůj majetek a sedlačit až do roku 1981.

„Tehdy bohužel děda neprozřetelně podepsal jednomu ze zástupců okresní zemědělské správy, že již ze zdravotních důvodů nemůže v hospodaření nadále pokračovat. A ačkoliv se tomu následně snažili rodiče právní cestou zabránit, bylo již pozdě cokoliv zachraňovat a jak pole, tak živý a mrtvý inventář propadly státu,“ vysvětluje Jiří Širůček.

Když se na počátku devadesátých let rozhodli rodiče Jiřího Širůčka v soukromém hospodaření pokračovat, bylo jim navráceno pouze 20 hektarů půdy s tím, že na zbylé restituce nemají nárok. To je však neodradilo, začali obhospodařovat vrácené pozemky, postupně si pronajali několik hektarů dalších a zaměřili se na chov mléčného skotu.

Roku 1996 se do chodu hospodářství plně zapojil syn Jiří a společně s rodiči ho krůček po krůčku zveleboval. Ještě před šesti lety činila výměra farmy necelých 40 hektarů, aktuálně však již téměř stovku.

Rodina si během hospodaření prošla řadou peripetií, kterou zná spousta sedláků. Nejzávažnější byl asi krach mlékárny v Městečku Trnávce, kde z důvodu půlroční splatnosti faktur zůstala Širůčkovým poměrně vysoká částka za dodané mléko. „Tehdy nám byla faktura proplacena v naturálním plnění, tedy ve výrobcích, které jsme se snažili všemožně prodávat, aby se nám finanční prostředky vrátily. Jaké však bylo naše překvapení, když po dvou měsících přišel dopis s oznámením, že dlužíme za odebrané sýry, neboť v době, kdy je firma v insolvenčním řízení, nelze pohledávky řešit tímto způsobem. A tak jsme začali splácet… Po čase nám byly tyto peníze vráceny, ale asi si dovedete představit ty nervy. Do toho jsme narychlo řešili, kam s nadojeným mlékem… No, infarktové situace,“ popisuje mladý hospodář.

Časem přestaly samozřejmě vyhovovat i staré chlévy s vazným ustájením a tak když se Širůčkovým počínaje rokem 2010 začalo dařit navyšovat výměru obhospodařovaných pozemků, byl už jen krůček k postupné změně zaměření farmy. K té došlo převodným křížením mléčných krav býkem plemene charolais a loni v prosinci pak prodejem zbylého stáda mléčného skotu. Vzhledem k tomu, že zájem ze strany okolních jatek o mladé hovězí maso je velký, počítá rodina ještě s navýšením masného stáda, které nyní čítá 41 kusů skotu.  

„Přiznám se, že na myšlenku zkusit začít hospodařit trochu jinak a snažit se oslovit vlastníky půdy v okolí, mě přivedly i návštěvy na farmách kolegů v jiných koutech republiky. Když jsem u příležitosti různých asociačních akcí viděl, že to jde, hodně mě to inspirovalo. Nakonec jsem zjistil, že u řady lidí nešlo ani tak o to, že by nechtěli pronajmout půdu sedlákovi, ale že je odrazovala administrativa s tím spojená. Tak jsem ji kompletně vyřídil za ně,“ vysvětluje Jiří Širůček.

V současné době tedy rodina hospodaří na 98 hektarech půdy, z nichž 30 je vlastních. Tři čtvrtiny tvoří orná, zbytek trvalé travní porosty, většina v bezprostřední blízkosti farmy, pouze menší část ve dvou dalších katastrech Kochová a Třebětín. Z pěstovaných plodin se zde daří potravinářské pšenici, sladovnickému ječmeni, hrachu a řepce. Protože farma disponuje velice kvalitní zemědělskou technikou, která by si poradila i s rozsáhlejší výměrou, nebylo nutné v tomto směru nic měnit. Potřeba je ale řešit skladovací kapacity. Širůčkovi zakoupili před několika lety od zemědělského podniku přímo v obci stodolu, kde skladují seno, slámu a stroje a nyní zvažují její úpravu pro potřeby skladování obilí.

Na Širůčkovic farmě došlo v posledních letech však ještě k jedné změně, možná té nejpodstatnější. Začala zde vyrůstat nová generace. Je tedy o důvod víc, proč se snažit.

Není všem dnům konec…

Některé obce a statky, kde dnes hospodaří členové ASZ Blansko, spadaly historicky pod lysické a drnovické panství, která byla v majetku hraběcího rodu Dubských. V první polovině 19. století sem náleželo 700 poddaných usedlostí, šest panských dvorů, lihovar a dva rybníky. Usedlost v obci Žerůtky, kde se nyní věnuje chovu mléčného skotu místopředseda této regionální organizace Pavel Lipovský, byla při první pozemkové reformě rozdělena na dvě části. A jednu z nich zakoupil roku 1923 spolu se čtyřmi hektary polností jeho dědeček Stanislav.

Když tu roku 1959 začalo hospodařit nově založené žerůtské JZD, zrekonstruovalo a využívalo jako kravín a přípravnu i hospodářskou budovu na pozemku rodiny Lipovských, jejíž část jim patřila. V roce 1980 prodalo družstvo tuto stavbu Státní vědecké knihovně a ta zde měla svůj archiv.

V době, kdy byly v restituci navráceny pozemky a živý i mrtvý inventář Pavlu Lipovskému, který se společně se svou ženou Marií hned zaměřil na chov mléčných krav a pěstování brambor, proběhl první soudní spor o vlastnictví budovy, který dopadl bohužel v neprospěch manželů Lipovských. Když chtěla knihovna budovu později prodat třetímu subjektu, následovaly další dva mnohaleté soudní spory týkající se jak určení vlastnictví objektu, tak pozemku pod ním. Zatímco roku 2009 zazněl verdikt, že pozemek pod budovou státu nikdy nepatřil a je ve vlastnictví rodiny Lipovských, u části stavby, která byla před kolektivizací majetkem rodiny, se to prokázat nepodařilo.

„Dnes je tedy vlastníkem objektu na našem pozemku Moravská zemská knihovna. Ta nám ho sice nabídla k odkoupení, ovšem za částku, která je mimo naše finanční možnosti. Je to škoda hlavně proto, že budova by si zasloužila mnohem účelnější využití. Není ale všem dnům konec a my se ženou stále věříme, že se nám tu jednou povede zrealizovat naše představy,“ říká Pavel Lipovský.

Těmi je multifunkční využití objektu včetně přestavby horní části budovy pro potřeby agroturistiky. Vzhledem k nespočtu kulturních památek a přírodních krás, díky kterým je blanenský region velmi atraktivní oblastí pro tuzemské i zahraniční návštěvníky, by zájem o tento typ ubytování jistě byl.

Manželé Lipovští zůstali u chovu mléčného skotu, který je pro ně jak srdeční záležitostí, tak prototypem tradičního zemědělství, dodnes. Menší stádo holštýnek tu má i díky pastvinám, které navazují přímo na statek, ideální podmínky. Luk a pastvin obhospodařují Lipovští sedm hektarů, na zbylých 18 ha orné půdy pěstují především krmné plodiny, zhruba čtyři hektary jsou vyhrazeny osivu. Mléko od desítky dojnic putuje do mlékárny v Olešnici na Moravě, jalovičky si hospodáři ponechávají pro obnovu a rozšíření stáda, býčky prodávají jako zástav.

V plánu má pan Lipovský výstavbu dvou rybníčků. Ty by mohly přispět nejen ke zvětšení zásoby vody v krajině s pozitivním dopadem též na lokální zásoby podzemních vod, ale i k zatraktivnění daného místo. A to se může hodit, až z oken agropenzionu vyhlédnou první hosté…

Selský stav má budoucnost

K lysickému panství hraběcího rodu Dubských náležela v minulosti i vesnice Kunčina Ves, ležící pod vrcholky Českomoravské vrchoviny v nadmořské výšce okolo 600 m n. m. Roku 1924 koupil bývalý hraběcí dvůr v této obci dědeček jeho dnešního majitele Bohumila Hřebíčka se svým bratrem, který později jednu část prodal. Je až s podivem, že na krásně zrekonstruované usedlosti, která vás vítá mistrně odvedenou kovařinou v podobě impozantní vstupní brány, nejsou šrámy, které v druhé polovině minulého století utrpěla, vůbec znát.

Podpis přihlášky do JZD za možnost zůstat bydlet v obytné části statku, jehož zbytek sloužil dlouhé roky kolektivnímu hospodaření – scénář, který zažily tisíce selských rodin, se odehrál i zde, a to na přelomu let 1957/1958.

„Mně v té době bylo 17 let a to člověku v paměti všechno utkví. Když přišla v devadesátých letech možnost zažádat o restituce a tatínek již nežil, bylo mé rozhodnutí zcela jednoznačné. I když to prvních několik let znamenalo hospodařit při práci a dojíždět z 20 kilometrů vzdáleného Předklášteří, kde jsme si se ženou postavili rodinný domek v době, kdy statek okupovalo JZD,“ říká pan Hřebíček.

Naplno se začal pan Hřebíček věnovat hospodaření roku 1997, po odchodu do předčasného důchodu, tedy v době, kdy řada jeho vrstevníků nemyslela již na nic jiného než na odpočinek.

„V našich přírodních podmínkách je jasnou volbou pastevní chov. Nejprve jsem se proto zaměřil na masné ovce plemene suffolk a měl stádo o počtu asi 35 bahnic. Tehdy byl o jehňata obrovský zájem, chov ovcí zažíval doslova boom, ale postupně se začala situace zhoršovat, až byla ekonomicky neúnosná,“ vysvětluje hospodář, který se včas rozhodl pro chov masného skotu.

Když před šesti lety s chovem ovcí skončil, spásalo již přilehlé pastviny osm masných krav plemen piemont a charolais. Od prvního jmenovaného plemene pan Hřebíček postupně upustil a nyní kvůli snazším porodům inseminuje pouze býkem plemene aberdeen angus. Vykrmené býčky a jalovičky, s nimiž nepočítá do dalšího chovu, dodává k oboustranné spokojenosti na tišnovská jatka.  

K chovu skotu slouží celkem 27 hektarů luk a pastvin, které spadají do oblasti LFA, na osmi hektarech orné půdy pěstuje pan Hřebíček jak krmivo, tak oves.

Kromě zemědělské techniky si hospodář dobře rozumí i s tou počítačovou, veškerou administrativu a účetnictví zvládá sám, běžně používá Portál farmáře.

„Jestli svého rozhodnutí začít hospodařit nelituji? Ani náhodou! Vždyť já díky němu nemám vůbec čas stárnout. Navíc věřím, že selský stav má budoucnost a že mladí sedláci, nezatížení tolik minulostí, kteří teď přebírají otěže rodinných hospodářství, si budou umět dobře poradit. Snad i můj vnuk Adam, na kterého v tomto směru spoléhám,“ uzavírá Bohumil Hřebíček.

Všechno zlé je pro něco dobré

Rčení, že všechno zlé je pro něco dobré, se v životě osvědčilo leckomu. I Jaroslavu Crhákovi z Bořitova, kterému poloha rodinného statku uprostřed obce nedovolila rozšířit chov prasat a skotu natolik, aby se mohl plnohodnotně věnovat živočišné výrobě. Vydal se tedy jinou cestou a dnes je z něj nejznámější pěstitel zeleniny v regionu, ke kterému neváhají zajet pro kvalitní brambory, cibuli, česnek, zelí či čím dál žádanější dýně Hokaido zákazníci i z více než dvacet kilometrů vzdáleného Brna.

„Poptávka po zdravých lokálních potravinách včetně zeleniny naštěstí zažívá v posledních letech opravdový boom. Obchodů s regionálními produkty, které byly ještě poměrně nedávno výjimkou, přibývá a pro nás, pěstitele, je to možnost, jak alespoň tímto způsobem bojovat s levnými dovozy, které neskutečně křiví ceny,“ říká Jaroslav Crhák a dodává: „Obchod s našimi výpěstky máme na statku již od roku 1996, ale ve chvíli, kdy jsme začali dodávat zeleninu třeba do brněnského Sklizena, dozvědělo se o nás mnohem více lidí, kteří teď neváhají přijet si pro zeleninu přímo na statek. Zaplať pánbůh, že se stává něčím zcela běžným „mít svého sedláka“.

Nutno ale podotknout, že Crhákovi se požadavkům svých zákazníků snaží vyhovět a přizpůsobit se dnešním trendům zdravé výživy.

„Typickou ukázkou jsou například dýně Hokaido nebo červená řepa. Když se zvýšila poptávka po pravém českém česneku, navýšili jsme výměru až na sedm hektarů a pak při jeho dozrávání hlídali pole dnem i nocí, neboť nenechavce velmi lákal. Stejně tak uvažujeme do budoucna i o zpracování produkce, zejména krouhání a nakládání zelí, protože zákazníci si to žádají,“ vysvětluje Jaroslav Crhák.

Crhákovi hospodaří na 130hektarové výměře a kromě zeleniny pěstují i pšenici a ječmen vesměs na množení pro Osevu či import do sousedního Rakouska a také cukrovku, kterou dodávají do hrušovanského cukrovaru. Bramborám se daří na dvaadvacetihektarové výměře a zhruba 30 % produkce se prodá přímo ze dvora, část míří do brněnského Sklizena, provozovatelům bedýnkových služeb a polovina menším výrobcům bramborových lupínků. Dva hektary zaujímá cibule, tři zelí, menší výměru pak červená řepa a již zmiňované dýně.

„Hospodaříme na těžších půdách, které drží vlhkost, takže nepociťujeme takové problémy se suchem jako někteří kolegové. Faktem ale je, že loňský rok byl v tomto směru extrémní, za poslední období nejhorší. Nezavlažujeme uměle, takže výnosy byly opravdu hodně nízké – u brambor o 60 % nižší oproti předchozímu roku, u cibule o 40 %, zachránila nás sazečka,“ říká farmář a dodává: „Po pozemkové úpravě, která má nyní v našem katastru proběhnout, uvažujeme o kapkových závlahách.“

Dlouholeté zkušenosti s pěstováním a odbytem zeleniny přiměly Jaroslava Crháka aktivně se zapojit do nově vzniklé pracovní komise pro ovoce, zeleninu a brambory, která začala spolu s dalšími devíti skupinami fungovat v rámci Asociace soukromého zemědělství ČR. „Rád bych, aby má několikaletá zkušenost z praxe v daném sektoru napomohla zlepšení situace u těchto citlivých komodit,“ říká pan Crhák.

Protože zájem pokračovat v pěstování zeleniny a hledat pro ni co nejlepší odbyt má také další generace, zvažují Crhákovi vybudování nových prostor. Ty by měly kromě potřebných skladovacích kapacit umožnit i finalizaci produkce – zejména zelí a třeba i brambor v podobě smažených lupínků.

Budoucí podnikatelský záměr – produkce mléka  

Jedním ze zakladatelů blanenské asociace, který v druhé polovině devadesátých let vycítil, že je třeba vytvořit organizaci hájící zájmy soukromníků hospodařících na rodinných farmách jako určitou protiváhu Agrární komoře, jež stále více prosazovala politiku podpory velkých podniků, byl i Josef Kšica z Černovic. Dnes jdou v jeho stopách syn Jiří s manželkou Martinou a po několika letech hospodaření při zaměstnání plánují věnovat se mu naplno.

„Rodiče měli menší hospodářství i za minulého režimu, který táta nesl dost těžce. Když přišla možnost soukromě hospodařit, pustili se do toho s chutí oba. Na dvaceti hektarech a s menším stádem krav byli spokojení, stačilo jim to. Mě tím inspirovali ke studiu zemědělského oboru na boskovickém učilišti,“ vzpomíná Jiří Kšica.

Když před pěti lety Josef Kšica zemřel, neuvažovali jeho syn s manželkou, že by v sedlačině nepokračovali. Menší výměru půdy a několik kusů skotu bez tržní produkce mléka bylo možné zvládat i při zaměstnání. Hospodaření ale začalo mladého sedláka bavit natolik, že se rozhodl začít se mu věnovat naplno a zaměřit se na chov mléčného skotu.

Po řadě peripetií se státními úřady se mu podařilo vyřídit vše potřebné ohledně stavby menší hospodářské budovy o kapacitě 18 kusů skotu přímo v prostorách stávajícího statku. Projekt je připravený a pan Kšica se nyní chystá podat žádost v rámci jarního kola Programu rozvoje venkova. Po realizaci stavby plánuje nákup kvalitního stáda holštýnek, dodávku mléka má již domluvenou s třebíčskou společností Agroveles, kterou mu doporučili kolegové sedláci, jež s ní mají několikaleté velmi dobré zkušenosti. 

„Ačkoliv aktuální situace v sektoru mléka není ideální, svému podnikatelskému záměru věřím a určitě se nenechám odradit ani v případě, že by má žádost o investiční dotaci nebyla schválena. Věřím, že produkce mléka má budoucnost,“ uzavírá Jiří Kšica.

Stále živé olešnické memento

V těsném sousedství města Olešnice, na rozhraní tří regionů – Blanska, Svitav a Žďáru nad Sázavou a zároveň tří krajů – Jihomoravského, Pardubického a Vysočiny, leží obec Křtěnov, o jejíž existenci se v jednom z dochovaných dopisů zmiňoval již roku 1447 Jan z Perštejna. V roce 1770 zde zakoupil hospodářskou usedlost, jejíž součástí byl i hostinec, Jan Günter původem z Olešnice. Dnes se tu sedlačině věnuje již sedmá generace jeho potomků – František Kintr mladší se svým otcem.

Na počátku padesátých let, kdy na této usedlosti hospodařil dědeček Františka Kintra mladšího, panoval v obci velmi výrazný odpor vůči začínající kolektivizaci. Ten byl patrný i v dalších zhruba sedmi obcích ryze zemědělské olešnické oblasti, ale v podstatě i celém tehdy boskovickém a sousedním blanenském okrese. To samozřejmě neuniklo pozornosti vyšších míst a tak se začala psát asi nejsmutnější kapitola v historii Olešnicka a zejména obce Křtěnov. V roce 1953 zde bylo pozatýkáno a poté ve vykonstruovaném procesu a navazujícím přelíčení, na jejichž počátku stál nastrčený agent, obviněno z protirežimního spiknutí celkem 18 osob, vesměs sedláků z Křtěnova a okolí. Výsledkem procesu, který měl zastrašit a „přimět k rozumu“ ostatní sedláky a urychlit tak zakládání JZD v regionu, bylo vynesení dvou rozsudků smrti, jednoho doživotí a mnohaletých trestů vězení.

„Jen pár komunistů věřilo tomu, že ti lidé opravdu něco udělali. Drtivá většina si byla a je vědoma toho, že šlo o komunistický zločin nejvyššího formátu,“ řekl křtěnovský rodák Josef Novotný, který o tehdejších událostech napsal knihu s názvem Olešnické memento. Hlavním zdrojem informací mu byl jeho soused, jeden ze zatčených a neprávem odsouzených, který se po rocích strávených ve vězení do obce vrátil.

Obyvatelé Křtěnova se tehdy z obavy před dalšími represemi sice domluvili a dokonce přistoupili k sepsání vstupních přihlášek do družstva, ale nechali je založené v kanceláři místního národního výboru a zaujali vyčkávací postoj. Křtěnovské JZD tak nakonec bylo založeno paradoxně jako poslední v regionu – v roce 1958.

„V době procesu mi bylo třináct let a na všechno si pamatuji. Ačkoliv táta naštěstí nebyl mezi obviněnými, už nic nebylo jako dřív. Komunisti svou snahou o socializaci venkova všechno rozbili a už to nikdy nikdo úplně dohromady nedá. Jen doufám, že další generace tím tolik jako my zasaženy nebudou,“ říká František Kintr starší.

Jeho otci se podařilo udržet hospodářství čítající 12 hektarů půdy a několik krav téměř po celou dobu minulého režimu. „Samozřejmě nám byly pozemky stále směňovány za ty nejhorší, měli jsme je nakonec ve dvou krajích a několika okresech, kam jsme jezdili s koňmi, ale všechno se nějak vydrželo, i ty hrozby a ústrky,“ vzpomíná nejstarší z Kintrů.

Krátce poté, kdy konečně nastala éra svobodného hospodaření, konkrétně v roce 1992, se začal věnovat zemědělské činnosti na rodné usedlosti i František Kintr mladší. Ač vyučený stolař, v dětství a dospívání v hospodářství vždy vypomáhal a měl k němu vřelý vztah.

Nyní hospodaří na 23 hektarech půdy, z nichž pouze tři jsou pronajaté. Deset hektarů trvalých travních porostů slouží k chovu menšího stáda skotu bez tržní produkce mléka, na orné půdě pěstují Kintrovi kromě krmných plodin zejména sladovnický ječmen. Ten dodávají do sladovny Soufflet v nedaleké Skalici nad Svitavou. Dva hektary jsou vyhrazeny také bramborám, které kupují stálí zákazníci přímo ze dvora, část produkce putuje i do několika restaurací v Jihomoravském kraji a také kuřimské věznice.

Sedlačením žije doslova celá Kintrovic rodina. „Manželka pochází také z hospodářství, takže práci na statku velmi dobře znala a od počátku mi byla velkou pomocnicí a oporou,“ usmívá se František Kintr starší. Také jeho syn měl štěstí, neboť snacha Ludmila je absolventkou brněnské Mendelovy univerzity a na svá bedra převzala starost o veškerou administrativu. A nesmíme zapomenout ani na vnuky - školáky Martina a Marka, kteří na statku již také vypomáhají.

Na akcích pořádaných celostátní asociací napříč republikou jsou tak v posledních letech častými návštěvníky hned tři generace rodu Kintrových. A nezbývá než doufat, že pro tu nejmladší již bude pojem soukromé hospodaření něčím zcela přirozeným.

Rodinné hospodaření jak má být

O to, že se v obci Štěpánovice nedaleko Tišnova, tedy v příměstské a na okraji produkční oblasti, opět daří soukromému hospodaření, se zasloužil Pavel Pulkrábek, který navázal na selskou tradici na zdejším statku rodičů své ženy. Nyní v jeho šlépějích pokračuje dcera Petra Kopřivová, manželka Miluše dbá již sedmnáctým rokem o blaho obce i jeho obyvatel jakožto starostka.

Čtyřiadvacet hektarů půdy a vize chovu prasat – to byly začátky zemědělského podnikání pana Pulkrábka. „Záhy se ovšem ukázalo, že prostory statku uprostřed obce k tomuto účelu opravdu ideální nejsou. Rozhodli jsme se proto situovat chov do nedalekého bývalého střediska živočišné výroby, kde dříve hospodařilo JZD Drásov,“ vysvětluje pan Pulkrábek.

Po vyplacení všech podílů zúčastněným osobám a nutné generální rekonstrukci objektu, který byl navíc těsně před jeho převzetím důkladně vyrabován, bylo možné začít s chovem a výkrmem prasat a výkrmem býků. „Měli jsme 35 prasnic a selata na výkrm ještě dokupovali. Několik let vše dobře fungovalo, pak se ovšem situace na trhu s vepřovým zhoršila natolik radikálně, že nebylo jiné cesty než s živočišnou výrobou skončit. To se psal rok 2004,“ vzpomíná hospodář.

Do té doby se však již podařilo vcelku významně navýšit původní výměru půdy až na současný více než desetinásobek (aktuálně farma hospodaří na 300 hektarech víceméně orné půdy). Proto bylo možné začít se věnovat pouze rostlinné výrobě a přizpůsobit jí i celý objekt. Namísto vepřína vznikly skladovací kapacity, v areálu je i dílna na opravu zemědělské techniky, zcela nově pak byla postavena multifunkční hala na uskladnění jak komodit, tak strojů.

„Představa, že jsme k současné výměře přišli snadno, je ovšem zcela mylná. Zpočátku jsme sice měli několik nabídek od vlastníků, kteří začali sami hospodařit a po nějakém čase skončili, jinak jsem ale každý hektar půdy doslova vyprosil,“ upozorňuje pan Pulkrábek.

Mezi pěstované plodiny na štěpánovickém statku patří především pšenice, ječmen, řepka, žito a cukrovka, greening pomáhají plnit meziplodiny.

„Dlouhodobě dbáme na takovou agrotechniku, abychom půdu udrželi v co nejlepším stavu. Používáme secí stroj s přihnojováním, podrýváme do hloubky 35 cm. Nespadáme sice do produkční oblasti a v porovnání se sousedními regiony je zde větší sucho, protože jsme pod vlivem dešťového stínu Českomoravské vysočiny, takže výnosy nebývají tak vysoké, ale nestěžujeme si,“ říká hospodář.

Nejrůznější agrotechnické zásady vštěpoval pan Pulkrábek i své dceři Petře, která začala spolu s ním hospodařit v roce 2010 a o tři roky později farmu v rámci generační výměny převzala. Do budoucna plánuje zapojit se do hospodaření i její manžel. Zkrátka rodinná farma jak má být.

Na Křižanovské vrchovině se sedlačině daří

Mladá generace převzala otěže hospodaření také na statku rodiny Jakešových v Újezdě u Tišnova, kde se sedlačině věnuje syn původních hospodářů Petr. Kromě extenzivního pastevního chovu skotu bez tržní produkce mléka v podmínkách Křižanovské vrchoviny obhospodařuje také dvacet hektarů lesa.

„Naše farma se zabývala dvacet let produkcí mléka. V době, kdy jsem se po absolvování zemědělského učiliště v Tišnově zapojil do rodinného hospodaření, jsme měli okolo patnácti dojnic. Roku 2012 bohužel náš dosavadní odběratel – mlékárna ve Velkém Meziříčí, přestal vykupovat mléko od menších dodavatelů, a proto jsme pomocí inseminace masným býkem přešli na chov skotu bez tržní produkce mléka,“ vysvětluje Petr Jakeš.

Stádo nyní čítá 34 kusů, pastva probíhá od jara do podzimu, přes zimu zvířata obývají stáj umístěnou v prostorách statku. Kromě čtyřiceti hektarů luk a pastvin v oblasti LFA slouží jako krmivová základna i pícniny pěstované na orné půdě a jádro. Přebytky obilnin z celkem dvaceti hektarů orné půdy dodává sedlák do Agropodniku ve Velkém Meziříčí.

Podmínky Křižanovské vrchoviny nejsou k hospodaření úplně ideální, bonita se pohybuje kolem 5,60 Kč/m2, pozemky jsou značně svažité, půdy písčité, štěrkovité a jílovité, ale Jakešovi si na ně již zvykli a styl hospodaření jim maximálně přizpůsobují.  

Ke zdejšímu hospodářství historicky patřilo i deset hektarů lesa, dalších deset rodina ještě dokoupila a veškeré lesnické práce včetně těžby zvládá sama. „Les nám byl ale navrácen hodně vytěžený, v první fázi jsme proto hned vysázeli 25 tisíc stromků,“ informuje mladý hospodář.

Vzhledem k tomu, že podmínky ustájení zvířat v původních prostorách statku nejsou úplně vyhovující, vybudoval by rád Petr Jakeš do budoucna přímo na pastvě zimoviště, aby mohl chov probíhat celoročně venku. To je nyní v rámci pokrčování tradice v rodinném hospodaření jeho nejbližší cíl.

Finalizace faremní produkce jako správný směr

O obci Býkovice, ležící 11 kilometrů severozápadně od Blanska a v obdobné vzdálenosti jihozápadně od Boskovic, existuje první písemná zmínka již z roku 1264, kdy byla biskupským lénem. V roce 1875 se na jeden ze zdejších gruntů přivdala prababička dalšího z členů ASZ Blansko a bývalého dlouholetého starosty této obce Libora Hladila.

„Když se na českém venkově začala prosazovat myšlenka kolektivního hospodaření, sedlačil tu na dvanácti hektarech půdy a třech hektarech lesa můj dědeček, který byl za první republiky také starostou. Odpor místních sedláků vůči kolektivizaci byl velký a trval až do roku 1957, kdy byli hromadně odvezeni na Národní výbor do Boskovic a tam den a půl násilím drženi, dokud nepodepsali vstup do JZD. A tak na náš grunt putoval družstevní dobytek…,“ vypráví Libor Hladil.

Ten se soukromému hospodaření začal věnovat po absolvování studia na Mendelově univerzitě a krátkém působení v družstvu, kde doufal v přetvoření na několik družstev vlastníků, které se ale nezdařilo. Dlouhé roky zároveň plnil starostovské povinnosti. „Naplno jsem s rozvojem hospodářství začal až po roce 2000 a ten pozdní nástup je bohužel dodnes znát,“ říká pan Hladil.

V současné době hospodaří za pomoci svého synovce na 58,5 hektarech z více než poloviny vlastních pozemků a věnuje se chovu krav bez tržní produkce mléka a výkrmu býků.

„V naší oblasti není jednotný charakter půdy. Východní část je nejúrodnější, najdete tu i černozemě, na západě jsou těžší hlinitojílovité půdy a na severu zase kamenité. Tomu přizpůsobujeme agrotechniku i skladbu plodin,“ vysvětluje hospodář.

Na úrodnějších půdách se daří sladovnickému ječmeni, který poté, co skončil provoz sladovny v Černé Hoře, dodávají Hladilovi do společnosti Soufflet Agro ve Skalici nad Svitavou. Pěstují i potravinářskou a krmnou pšenici a také jeteloviny na orné půdě, i hrách jako vhodnou meziplodinu. Na dvou hektarech se daří bramborám, jejichž odbyt je zajištěn do školek, škol i restaurací, na menší výměře pak i cibuli. Necelých devatenáct hektarů zaujímají trvalé travní porosty.

Kromě snížení podílu ruční práce v živočišné výrobě, kterou dnes reprezentuje zhruba 35 kusů skotu, plánují Hladilovi finalizaci faremní produkce, ve které vidí ten správný směr, jímž by se rodinná hospodářství mohla ubírat. Zda k tomuto účelu využijí některou z investičních dotací, zatím neví.

„Je velká škoda, že prostředky z Programu rozvoje venkova, které by měly být zacíleny právě na takovéto projekty, odtečou do velkých podniků a nikoliv na statky, jež mají pro venkov skutečný smysl. Takovým přístupem ministerstva se v obcích, které by to nejvíce potřebovaly, jen těžko něco změní. Stejně tak bič na živnostníky v podobě elektronické evidence tržeb rozhodně neprospěje zejména venkovu. Naopak dopomůže k likvidaci dosud fungujících malých obchůdků, hospůdek a drobných živností, které udržovaly v řadě obcí život. Napadá mě, zda budou muset fungovat registrační pokladny i v kostelech, když budou chtít věřící po bohoslužbě přispět…,“ říká pan Hladil a dodává: „Nesmíme se ale nechat odradit. Zatím zkoušíme vyrábět po domácku různé druhy sýrů pro potřeby rodiny, ale rádi bychom je v budoucnu nabídli i zákazníkům. Stejně tak uvažujeme o zpracování hovězího masa, o které je mezi lidmi velký zájem, a tak věříme, že se nám naše plány podaří zrealizovat.“  

A ještě jednu věc má rodina v blízké budoucnosti v plánu. „Z vděku a úcty ke svým předkům, díky nimž nyní můžeme na býkovickém statku hospodařit, bychom rádi za pomoci tchána, známého řezbáře z Hanáckého Slovácka, nechali v prostorách statku vyřezat nějaký symbol naší rodiny a svobodného hospodaření, který by zůstal uchován pro další generace,“ uzavírá Libor Hladil.

Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ