Region České Budějovice je svou rozlohou (1.639 km2) druhým největším v rámci Jihočeského kraje. Převážná část území je pahorkatinou, a tak mírně zvlněný terén na severu přechází v podhorský ráz krajiny na jihu. Charakteristickým znakem regionu je velké množství vodních ploch, na zamokřeném území bylo v minulosti vybudováno cca 300 rybníků. A právě mokro je obzvláště v poslední době jedním z problémů, se kterým se českobudějovičtí rostlináři na svých polích potýkají. Přibylo pásové techniky, obzvláště kombajnů, bez kterých si již úspěšné dokončení žní na leckterých statcích ani nelze představit.

Rostlinná výroba hraje u českobudějovických sedláků prim, je mezi nimi spousta velmi schopných agronomů. Mezi poměrně hojně pěstované plodiny patří kromě klasických obilnin a řepky hlavně mák, nechybí ani hořčice, svazenka nebo lupina. Část členů tohoto regionálního sdružení hospodaří i v lesích.

Živočišnou výrobu charakterizuje ponejvíce chov masného skotu a výkrm býků, někteří členové vytrvali a věnují se i nadále chovu mléčného skotu a prasat. Na části pastvin se daří ovcím, koním, najdete tu i pštrosy.

Českobudějovická regionální organizace byla založena v roce 1999 a vzhledem k tomu, že u jejího zrodu stáli zhruba z poloviny členové Agrární komory, neměla po určitou dobu zcela jasný směr. Dlouholetým předsedou tohoto regionálního sdružení byl František Drs, poslední dvě volební období stojí v jeho čele Jan Staněk, který je zároveň členem Předsednictva ASZ ČR.

Ačkoliv společných setkání, i vzhledem k roztroušenosti jednotlivých farem v regionu, není příliš mnoho, členové o sobě navzájem vědí a vcelku čile mezi sebou komunikují. „Oceňují vysokou informovanost jak prostřednictvím pravidelného mailingu z hlavní kanceláře, tak časopisu Selská revue. Od dob začátků Asociace, kdy tuto organizaci někteří sedláci včetně mě chápali spíše jako obchodní a ekonomickou pomoc, se mnohé změnilo. Hájit je totiž stále více třeba hlavně zásadu minimalizace státních zásahů do svobodného podnikání a důstojné postavení rodinných farem u nás, ačkoliv ve většině ostatních evropských států je to samozřejmostí,“ říká Jan Staněk.

„Bohužel se domnívám, že spousta členů Asociace si vůbec neuvědomuje, že kromě celé řady věcí, které se ASZ podařily prosadit a nyní jim usnadňují podnikání, je možná ještě více těch, které se podařilo zastavit, a to třeba ve fázi návrhu. A jde o věci, které kdyby byly uvedeny v život, nedařilo by se sedlákům ani trochu dobře – ať již šlo třeba o povinnost vést podvojné účetnictví, povinné členství v Agrární komoře, ale i spoustu dalších evidenčních, technologických či hygienických nesmyslných požadavků,“ vysvětluje Jan Staněk a dodává: „Vím, kolik času a úsilí stojí lidi z asociačního týmu obhajoba postojů naší organizace před kompetentními úředníky a ostatními nevládními organizacemi, aby se nakonec po letech omylů všeobecně zjistilo, že to byl správný pohled.“   

Temelínu nadosah

Ve střediskové obci Dříteň, v bezprostřední blízkosti jaderné elektrárny Temelín, hospodaří společně se svými synovci a bratrem předseda ASZ České Budějovice Jan Staněk. Na třech stovkách hektarů půdy se věnují hlavně rostlinné výrobě a Janu Staňkovi se v této oblasti s nepříliš příznivými podmínkami podařilo během dvaceti let hospodaření vypracovat na natolik schopného agronoma, který půdě a jejím potřebám velmi dobře rozumí, že se na něho v tomto směru s důvěrou obrací řada kolegů sedláků.   

Rod Staňků má v Dřítni dlouhou selskou historii, na kterou v roce 1992 navázal nejprve tatínek pana Staňka a o tři roky později se k němu přidal i on sám. „K několika vlastním hektarům jsme si tehdy pronajali další až na 120, prodal jsem Favorita, koupil kombajn a rozhodl se směřovat veškeré investice do nákupu půdy, což jsem považoval za nejdůležitější,“ vysvětluje pan Staněk.

O tom, nakolik to bylo prozíravé, se přesvědčuje dnes a denně, kdy jakýkoliv další nákup je téměř nemožný. „Navíc dotační politika natolik pokřivila a zvýšila ceny i pachtovného, že každý hektar vlastní půdy je pro sedláka doslova požehnáním,“ říká hospodář.

Z celkových 310 hektarů mají Staňkovi vlastníchv tuto chvíli 150. Pěstují pšenici, ječmen jarní i ozimý, řepku, nahý oves a na poměrně rozsáhlé 40hektarové výměře i mák. Agronomická úroveň hospodaření je opravdu vysoká, celkový přístup k půdě na dlouhodobě obhospodařovaných pozemcích nese své ovoce v podobě dvojnásobných výnosů než na počátcích hospodaření, u pšenice např. ze 4 t/ha na 8 t/ha. „Od loňského roku zkouším na části výměry aplikaci granulovaného prostředku PRP sol, který by měl mít vliv na zlepšení vitálních funkcí půdy, tak uvidíme,“ informuje pan Staněk.

Dvacítku hektarů trvalých travních porostů využívá Jan Staněk k chovu menšího stáda masného skotu a výkrmu býků. K účelům výkrmu se mu nedávno podařilo zakoupit v dražbě halu v sousedních Malešicích, kde byla rodině dříve vydána také ocelokolna, a kde má i halu na uskladnění obilí. „Do budoucna však ještě bude potřeba dořešit koupi pozemku pod halou na plánovaný výkrm býků, který má asi devět vlastníků,“ říká farmář.

V investicích tímto směrem ale vidí pan Staněk budoucnost, neboť hospodářství funguje kromě jednoho zaměstnance, který na farmě pracuje od úplného počátku, jako plně rodinné. Do jeho chodu je zapojen bratr Jana Staňka Petr, synovci Michal a Radek, kteří mají chuť v sedlačině pokračovat i nadále, a administrativu má na starosti jejich matka Miroslava, sestra pana Staňka.  

Jan Staněk je také dlouholetým členem hodnotitelské komise soutěže ASZ ČR Farma roku. „Během svého působení v této komisi a možnosti nahlédnout pod pokličku hospodaření celé řady rodinných farem jsem si uvědomil jednu zásadní věc. Že takové využití potenciálu jak daných přírodních podmínek, tak jednotlivých členů rodiny nikde jinde nenajdete. To je ten pravý rozdíl mezi touto formou hospodaření vytvářející přidanou hodnotu a velkými zemědělskými podniky,“ říká Jan Staněk.

Sedlák starostou a starosta sedlákem

Málokdo zná danou obec lépe a myslí na její prospěch více než člověk, který v ní trvale žije, podniká a jehož rodina tam má hluboké kořeny. I proto je mezi sedláky po celé republice tolik členů místních zastupitelstev. Všechny výše uvedené atributy splňuje i místopředseda ASZ České Budějovice Luboš Zasadil, který je páté volební období starostou Neplachova, obce s téměř čtyřmi stovkami obyvatel nedaleko Veselí nad Lužnicí.

„Pravdou je, že v rámci práce pro obec řeší člověk často takové situace, že už ho pak při podnikání, a to ani soukromém hospodaření se spoustou byrokracie, jen tak něco nepřekvapí. A platí to určitě i naopak. Uvedu příklad. Naše obec před třemi lety přišla o fotbalové hřiště, které muselo ustoupit dálnici D3. Rádi bychom vybudovali nové, prostor po něj máme, problémem ovšem je, že bychom za vynětí tohoto pozemku ze zemědělského půdního fondu museli zaplatit deset milionů korun. A náš rozpočet je zhruba třetinový. Jednáme proto o výjimce, tato situace hýbe nejen celou obcí, zabývají se jí i média, tak je jasné, že mě pak už jen tak něco nepřekvapí,“ uvádí Luboš Zasadil.

Řadu let je pan Zasadil nejen starostou, ale i soukromým zemědělcem, stejně jako dříve jeho děda Vojtěch a otec Jan. Ten zažádal v devadesátých letech o restituce na rodinném statku s číslem popisným 18 a začal hospodařit na 28 hektarech půdy, věnoval se výkrmu býků, chovu prasat, na usedlosti nikdy nechyběli ani koně, celoživotní láska starého pána.

Zasadilovi hospodářství postupně rozšířili až na současných 175 hektarů převážně orné půdy a zaměřili se na rostlinnou výrobu. Kromě pšenice, sladovnického ječmene a tritikále pěstují také hrách a hořčici. „Zejména v posledních třech letech dosahujeme, myslím, velice slušných výnosů, u pšenice např. až 10 tun z hektaru. Předchází tomu ale samozřejmě vyšší vstupy při přípravě půdy a následné péči o porost,“ informuje pan Zasadil.  

S nástupem další generace, syna Luboše, který se již do hospodaření také zapojil a v letošním roce zažádal o dotaci pro mladé začínající zemědělce, se Zasadilovi po 12 letech vrací i k živočišné výrobě, výkrmu býků. V loňském roce zakoupili první zástav, býčky plemene aberdeen angus, a po dosažení porážkové hmotnosti počítají s jejich odbytem do nedalekého Rakouska či Německa, kde se výkupní cena pohybuje cca o 5 Kč/kg výše než u nás.

Výkrm býků probíhá v oploceném areálu v Neplachově, kde byl v polovině devadesátých let rodině Zasadilových v rámci vypořádání podílů s dynínským družstvem vrácen starý kravín K96, přičemž určitou částku za něj Zasadilovi ještě doplatili. Před čtyřmi lety na jeho základech vystavěli moderní multifunkční halu, kde mají uskladněnou zemědělskou techniku, ke které v letošním roce přibyl i nový kombajn. Prostory slouží samozřejmě také ke skladování obilí. Nejnovějším počinem pak je stavba dílny.

Pro nejstaršího z rodu Zasadilových z Neplachova - Jana, který má stále v živé paměti, jak v osmapadesátém roce zbyly rodině namísto hospodářství pouze hole ruce, znamená možnost opět svobodně sedlačit mnoho. Ačkoliv jemu to již zdravotní stav příliš nedovoluje, těší se z úspěchů svého syna a vnuka. A obzvláště velkou radost má nyní ze svého pravnuka, tříměsíčního Luboše.

Na bronzové Farmě roku

Zhruba deset kilometrů západně od Českých Budějovic, pod hřebenem Blanského lesa, leží malá vesnička se stovkou obyvatel - Kvítkovice. První písemné zmínky o ní pocházejí z roku 1263 a vztahují se i k existenci tvrze, která stávala na místě dnešního statku rodiny Kočerových. Jeho historie je skutečně bohatá a již od roku 1590 spojená s předky tohoto rodu.

Statek, stejně jako další polovina vesnice, spadal v minulosti pod cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě, byl poplužním dvorem. Stalo se tak v rámci konfiskací po bitvě na Bílé hoře. Celkem třikrát byl vypleněn, naposledy za třicetileté války. Dnes svým vzhledem dotváří malebný kolorit celé obce, která se svou téměř tři sta let starou barokní kapličkou, kovárnou s čapím hnízdem z roku 1823, novogotickou kaplí a několika domy ve stylu selského baroka musí potěšit oko a duši snad každého návštěvníka.

Ani této části naší republiky se však samozřejmě nevyhnula kolektivizace, jež byla dokončena, po dvou neúspěšných pokusech, v roce 1956. Tehdy na statku hospodařil tatínek Jana a dědeček Zdeňka Kočerových, kteří se tu sedlačině věnují nyní, a to už čtvrtstoletí.

„K našemu statku v té době patřilo 25 hektarů a měli jsme být vystěhováni. Naštěstí kolektivizátor byl otcův dobrý známý a tak se tomu podařilo zabránit,“ vzpomíná Jan Kočer, který za minulého režimu přesídlil do Prahy, kde pracoval u stavební firmy.

Své zemědělské vzdělání a vztah k hospodaření mohl naplno zúročit až v devadesátých letech, kdy zažádal o restituce a začal na rodném statku sedlačit. Záhy nato se k němu, po skončení školy, přidal i syn Zdeněk.

„Kolegům sedlákům asi ani nemusím popisovat, v jakém stavu tenkrát hospodářská část naší usedlosti byla. Budovy využívané JZD se jim za ty roky podařilo notně zdevastovat, museli jsme komplet vyměnit střešní krytiny a provést další úpravy. Začínali jsme s půjčeným traktorem, protože ten navrácený z JZD byl nepojízdný, a jedním vlekem. Vráceno nám bylo několik krav s nákazou IBR a mastitidou, a tři jalovice,“ popisuje tehdejší situaci Jan Kočer.

Chovu mléčného skotu, který od počátku považují za určitou jistotu, se hospodáři věnují dodnes. Přiznávají však, že vzhledem k aktuální situaci na trhu s mlékem i faktu, že poloha statku uprostřed obce není pro živočišnou výrobu zrovna optimální, to není jednoduché. Mléko v Q kvalitě dodávají Kočerovi v denním množství okolo 150 litrů do německého Goldsteigu za cenu cca 5,60 Kč. Do budoucna však nevylučují přechod na chov masného skotu.

Ačkoliv samotná obec Kvítkovice se nachází v nadmořské výšce 448 metrů, směrem na jih se terén začíná zvedat, a tak většina pozemků, na kterých rodina Kočerových hospodaří, je zhruba ještě o 150 metrů výše, a zároveň spadá do Chráněné krajinné oblasti Blanský les. To s sebou samozřejmě nese jistá omezení. Velikost obhospodařované výměry je sto hektarů a  polovinu tvoří vlastní půda, do budoucna se však rýsuje její další navýšení. Velkou výhodou byla hned v roce 1995 provedená pozemková úprava, která významně přispěla ke scelení pozemků. Sedmdesát hektarů z obhospodařované výměry zaujímá půda orná, zbytek trvalé travní porosty. Kromě krmných plodin pěstují Kočerovi také pšenici, ječmen, řepku a na necelých šesti hektarech i mák. 

Za poslední čtvrtstoletí se rodina Kočerových, kromě rozvoje hospodářství, věnovala intenzivně i stavebním úpravám jak hospodářských, tak obytných budov. Na vzhledu usedlosti je to hodně znát, stejně tak jako šikovné ženské ruce Marie Kočerové a její snachy Lenky, díky nimž máte pocit, že jste se ocitli na statku v sousedním Rakousku či uprostřed Bavorska. Paní Kočerová starší má navíc stále pod palcem veškerou administrativu, snacha Lenka je členkou zastupitelstva obce a pečuje o další generaci – syna Lukáše a dceru Anetu.

Není divu, že Kočerovi se mohou pochlubit ziskem třetího místa v soutěži Asociace soukromého zemědělství ČR Farma roku, které obdrželi v roce 2007. Na jejich kvítkovické usedlosti totiž naleznete vše, co správnou rodinnou farmu charakterizuje.

Se sedláky bude líp

Na statku v Bohunicích u Týna nad Vltavou, jehož průčelí zdobí krásná zděná vstupní brána s původními bytelnými dřevěnými vraty, začal před téměř sto lety sedlačit dědeček dnešních hospodářů – bratrů Václava a Jiřího Vovesných, kteří jako jedni z mála vytrvali a stále se věnují chovu prasat.

Prasata mělo v hospodářských budovách statku ustájeno za minulého režimu i JZD. Když rodiče bratrů Vovesných požádali v devadesátých letech o restituce a začali obhospodařovat 14 hektarů navrácených polí, zrekonstruovali hned i porodnu a zaměřili se na prodej selat. V tu dobu se vrátil z vojny jejich syn Václav, který se k nim přidal.

„Mívali jsme i 45 prasnic a s odbytem selat nebyl problém. Dodávali jsme je do dynínské Mavely, dříteňského družstva i soukromníkům a řadu let vše výborně klapalo. Jak ale postupně ztráceli odbyt naši odběratelé, situace se zhoršovala. Byli jsme nuceni snížit stav na polovinu a vypadá to, že se budeme muset zaměřit i na výkrm a hledat nové odbytové možnosti. Určitě ale s ukončením chovu nepočítáme, je to i naše srdeční záležitost, spíše popřemýšlíme co a jak dál,“ říká Václav Vovesný.

Sníženého počtu prasnic využívají nyní bratři k rekonstrukci ustájení, která již byla po více než dvaceti letech opět potřeba. Se stavebními pracemi ale nepřestali v podstatě od začátku hospodaření, však také celá usedlost značně prokoukla. Vše realizují svépomocí, bez využití dotačních titulů a úvěrů.

Vovesní nyní hospodaří na 65 hektarech orné půdy, polovina z ní je vlastní. Skladbu plodin tvoří pšenice, ječmen, oves, řepka, tritikále, poslední čtyři roky také lupina, kterou bratři letos rozšířili až na pět hektarů. „Lupina je u nás stále poněkud podceňovanou plodinou, což je škoda. Nám se velice osvědčila jako ideální zdroj bílkovin v krmných směsích, 100 kg lupiny dokáže nahradit až 80 kg sóji, kterou v našich podmínkách pěstovat nelze,“ vysvětluje Václav Vovesný.

Nepříliš dobrou zkušenost měli hospodáři s pěstováním hrachu, a to kvůli divokým prasatům, která dokázala nadělat obrovské škody. Ta jsou zde všeobecně velkým problémem, Vovesní museli i u obilnin přistoupit k regulaci růstu, aby pohyb prasat na polích a následné škody eliminovali.

Krmné směsi si bratři nechávají vyrábět z vlastních komodit u českobudějovické firmy Hansa, kam dodávají i část produkce. Ta směřuje i do dynínského výkupu, kde mají Vovesní zároveň domluveno dodání slámy a odběr hnoje, který využívají k organickému hnojení, každoročně na zhruba polovinu výměry.

Na rozdíl od většiny kolegů v regionu se Vovesní na svých polích potýkají s nedostatkem vláhy. Ta je způsobená srážkovým stínem, který tvoří Písecké hory, jež se táhnou od východního okraje města Písek až téměř k Temelínu.

Pokud je to jen trochu možné, snaží se bratři o nákup pronajaté půdy, v hospodaření jednoznačně vidí budoucnost. „A to i přesto, že s určitými obavami sledujeme aktuální dění, které rozhodně k podpoře venkova a vůbec svobodného podnikání nevede. Regulace, stálý dozor státu, vymýšlení složitých legislativních a dotačních opatření či protěžování různých lobbistických skupin nám na klidu nepřidává. Dokud ale kolem nás stále bude tolik schopných, pracovitých a svobodomyslných lidí jako jsou kolegové sedláci, věříme, že vše dobře dopadne. Zkrátka - líp bude jedině se sedláky,“ uzavírá Václav Vovesný.

Ovčáctví jako správný směr

Chovu ovcí a hospodaření na více než stovce trvalých travních porostů v režimu ekologického zemědělství ve znevýhodněné oblasti se v Litoradlicích, části obce Temelín, věnuje další z členů ASZ České Budějovice Miroslav Plojhar. Vypracoval se i na zručného střihače, stříž provádí nejen ve svém chovu, ale i v řadě dalších různě po republice.

Hospodařit začal pan Plojhar na menší výměře půdy po své babičce a několika pronajatých hektarech po odchodu ze všemyslického družstva v polovině devadesátých let. Zabýval se chovem prasat o počtu téměř třiceti prasnic, k poměrně radikální změně zaměření farmy došlo vlivem několika faktorů o deset let později.

V dané oblasti s nadmořskou výškou okolo 500 m n. m. nebyla klasická polařina nikdy ideální. V roce 2005 navíc ukončilo svou činnost všemyslické družstvo a pan Plojhar si od vlastníků, kterým v té době končily nájemní smlouvy, pronajal další hektary až na současných 109. Vzhledem k situaci na trhu s vepřovým bylo další pokračování v chovu prasat nemyslitelné, a tak hospodář zakoupil první ovce plemene Merinoladschaf.

„A byla to dobrá volba. Ovce jsou chodivé, odolné a tím pádem schopné ustát i chladnější zimu. Velkou výhodou je asezónnost říje, tedy téměř celoroční plodné období, díky němuž může probíhat bahnění i třikrát za dva roky. Navíc bahnice mají výborné mateřské vlastnosti a mléčnou užitkovost. Pozitivem u jehňat je pomalé ukládání tuku mezi svalová vlákna, takže ještě při hmotnosti 50 kg mají kvalitu masa odpovídající jehněčímu,“ říká Miroslav Plojhar.

Na pastvinách v okolí Litoradlic se nyní daří zhruba třem stovkám bahnic a sedmi plemenným beranům, roční produkce jehňat činí dvě stovky, z nichž 40 až 50 slouží k obnově stáda. Zbylá jsou prodávána prostřednictvím obchodní společnosti Svazu chovatelů ovcí a koz ČR - Oveka, v poslední době se je ale daří panu Plojharovi zobchodovat samotnému.

Vlnu dodává chovatel v množství okolo jedné tuny ročně (3 kg/ovce) do firmy Wool Buy nedaleko Frenštátu pod Radhoštěm za cenu okolo 15 Kč/kg.  

Nedávno zakoupil Miroslav Plojhar čtyři berany plemene Suffolk a má v plánu s nimi část stáda připustit, hlavně za účelem zlepšení celkové zmasilosti jatečných jehňat. „Plemeno Merinolandschaf hodlám ale i v budoucnu zachovat,“ podotýká hospodář.

Kromě chovu ovcí, s nímž mu dlouhodobě pomáhá jeho spolupracovnice Markéta, která vyřizuje také kompletní administrativu, se pan Plojhar věnuje i dalším činnostem. Výše zmíněnému stříhání ovcí ostatním chovatelům, poskytování služeb pro obec Temelín a také práci v lese. 

Miroslav Plojhar hodlá v hospodaření určitě pokračovat, a co přinese vzdálenější budoucnost, se uvidí. Třeba o tom rozhodnou jeho dvě dnes již dospělé děti, případně další generace…

Nástup další generace

Na usedlost u Koubů v malé vesničce Todně, části města Trhové Sviny, se v roce 1932 přiženil zástupce jednoho z nejstarších selských rodů v širokém okolí, jehož rodokmen sahá až do 16. století - František Opekar. Selská tradice pokračuje i nadále, neboť dnes se tu zemědělským podnikáním zabývá jeho vnuk, bývalý agronom Jiří Opekar, se svým synem Jiřím, studentem Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kterou také sám absolvoval. 

„Tento statek byl druhým největším v obci, za éry mého dědečka k němu patřilo 44 hektarů pozemků včetně lesa, a z dědečka, absolventa malorolnické školy v Budějovicích, se stal velice schopný a aktivní sedlák, člen a propagátor Agrární strany. Vstupu do družstva, které tu bylo založeno v  šestapadesátém, se samozřejmě nevyhnul. O čtyři roky později byl obviněn a následně odsouzen na šest a půl roku za sabotáž - údajně do JZD úmyslně zavlekl kulhavku. Strávil tři a půl roku v uranových dolech v Jáchymově. Součástí trestu bylo i propadnutí majetku, táta musel v 70. letech kupovat zpět polovinu vlastního domu. Změny režimu se dědeček dožil, ale bylo mu tehdy už 81 let,“ vzpomíná Jiří Opekar.

V roce 1992 byly Opekarovým v rámci restitucí vcelku bez problémů pozemky vráceny. Jiří Opekar tehdy ještě se třemi společníky založil dnes velmi známou firmu zabývající se výrobou a prodejem profesionální postřikovací techniky na ochranu rostlin Agrio, pod jejíž hlavičkou se věnovali i zemědělskému podnikání. O šest let později svůj podíl ve firmě prodal a zaměřil se, již jako fyzická osoba, pouze na soukromé hospodaření na 150 hektarech půdy.

Výměru se postupně podařilo navýšit na současných 270 hektarů převážně orné půdy, z níž 120 je vlastních, 20 hektarů připadá na les. Na farmě zaměřené výhradně na rostlinnou výrobu pracují kromě otce a syna Opekarových ještě dva zaměstnanci a jeden brigádník.

V nadmořské výšce 500 a více metrů n. m., v bramborářské oblasti s lehčími půdami, se zabývají, za dodržování striktních osevních postupů, pěstování ozimé řepky, ozimé pšenice, ozimého i jarního ječmene, na poměrně rozsáhlé, padesátihektarové výměře máku a také lnu. Schopný agronom se v panu Opekarovi nezapře, na zdejší oblast se mu daří dosahovat velice pěkných výnosů – v případě pšenice 7 t/ha, u ječmene v loňském roce dokonce osm, u máku zhruba tunu. Kromě okolních výkupů a v případě sladovnického ječmene firmy Soufflet Agro dodávají Opekarovi část komodit i do pelhřimovského ZZN, zejména pšenici v potravinářské kvalitě. „Náš mák a len míří přímo do zpracovatelské českobudějovické firmy Alimpek, která se zabývá výrobou směsí, náplní a přípravků pro pekařskou a cukrářskou výrobu a gastronomické provozy,“ informuje pan Opekar a pokračuje: „Další komoditou je dřevo z vlastního lesa, a to dodáváme v poslední době hlavně našim rakouským sousedům, neboť u nás šly ceny zejména vlivem kůrovcové kalamity značně dolů.“

Zázemí i skladovací kapacity mají hospodáři kromě statku v Todni vybudované i v sousední obci Něchov, kde jim byl v rámci vypořádání podílů s družstvem vydán sklad stavebního materiálu. Nejprve zde Opekarovi vystavěli přístřešek na stroje a dílnu, kde se věnují údržbě a opravám zemědělské techniky a také veteránů - traktorů i motocyklů, což je koníček Jiřího Opekara staršího. V roce 2009 přišla na řadu stavba impozantní dřevěné multifunkční haly, která slouží k uskladnění jak techniky, tak komodit, zejména ječmene, pojme ho až 500 tun.

Stavba, stejně jako řada dalších investic v hospodářství, byla realizována bez využití dotací z evropských fondů. „Jako nejúčinnější pomoc v tomto směru, a stejného názoru je i spousta ostatních sedláků, považuji financování některých investic, zejména strojů a půdy, prostřednictvím PGRLF. To mi značně pomohlo i v počátcích hospodaření, kdy banky, které se dnes předhánějí v nabídkách výhodných úvěrů, nechtěly o soukromých zemědělcích ani slyšet, maximálně tak Sparkasse,“ říká Jiří Opekar.

Opekarovi poskytují také zemědělské služby jiným subjektům - kromě sklizně i setí a ochranu, věnují se též službám pro několik okolních obcí.

„Nejen pro mě osobně, ale i pro budoucnost naší rodinné farmy, je velkým štěstím, že v nastoupené cestě má chuť a elán pokračovat syn Jiří, kterému zbývají necelé dva roky studia magisterského oboru zemědělská a dopravní technika. Upřímně se těším, až se do hospodaření zapojí naplno, a farmu mu budu moci postupně předat,“ uzavírá pan Opekar.

Když starostí i radostí je dvojnásob   

Mezi členy Asociace nejsou výjimkami ani ti, kteří mají selské předky ze strany obou rodičů. Stejně tak Josef Prokop ze Záblatí, kde hospodařila rodina jeho otce, v sousedních Strachovicích se pak sedlačině věnovala rodina maminky. Manželům Prokopovým a jejich dvěma synům Josefovi a Jaroslavovi se podařilo obnovit tradici hospodaření na obou usedlostech, které stále zvelebují.

Těžištěm hospodaření, které je dnes rozloženo na obou statcích, byl nejprve grunt v Záblatí, ve Strachovicích se hlavně skladovalo obilí, a rekonstrukci této usedlosti započali Prokopovi až v roce 2000. „Hned zkraje, ve dvaadevadesátém, jsme začali obhospodařovat 82 hektarů půdy - 38,5 ha nám vrátili k prvnímu statku, 22 k druhému a něco málo přes dvacet jsme si pronajali,“ říká pan Prokop starší.

Dnešní výměra, o kterou se bratři, jež podnikají formou sdružení, starají, je 185 hektarů orné půdy a 25 hektarů luk a pastvin. Pěstovanými plodinami jsou pšenice, ječmen, nahý oves, řepka, hrách a svazenka. Dříve se Prokopovi více věnovali i poskytování služeb, ale s navýšením vlastní výměry to již není možné časově zvládat. Na obhospodařovaných pozemcích převládá těžší hlinitá půda a vzhledem k problémům s mokrem v této oblasti zakoupili bratři v letošním roce kombajn se zadním náhonem, bez něhož je sklizeň již téměř nemyslitelná.   

Pšenici v potravinářské kvalitě dodávají Prokopovi přímo do mlýna v Boršově nad Vltavou, kde se vyrábějí Zátkovy těstoviny, řepku do Agrospolu, část komodit i do ZZN ve Strakonicích. Většina produkce se odváží hned z pole, hospodáři ale disponují i skladovacími kapacitami. Zhruba 300 tun pojmou sila a 100 tun stodola na statku ve Strachovicích, dvě haly mají Prokopovi i v areálu dříteňského družstva v Záblatí. „Jednu skladovací halu, kam ukládáme balíky slámy, jsme získali v rámci vypořádání podílů s družstvem, druhou, na uskladnění obilí, jsme zakoupili v dražbě,“ informuje starší z bratrů - Josef.

Nedílnou součástí hospodaření je již od roku 1992 také živočišná výroba. Původní chov mléčného skotu o počtu více než dvacítky dojnic nahradil v roce 2006 skot masný, konkrétně plemeno masný simentál, na nějž přešli Prokopovi převodným křížením. „Chov je situován na statku v Záblatí, na který přímo navazuje devítihektarová pastvina. Máme 14 krav, jalovičky si ponecháváme na obnovu stáda, býky vykrmujeme a prodáváme na jatka v Příbrami a Poličce,“ vysvětluje Jaroslav Prokop.

Hospodáři se od počátku věnují také výkrmu prasat z nakoupených selat. Aktuálně jich ve Strachovicích naleznete asi osmdesát, po dosažení porážkové hmotnosti putují na písecká jatka. 

A protože na statku není nikdy hotovo, obzvlášť když jsou navíc dva, pokračují Prokopovi i nadále v jejich rozvoji. V Záblatí nyní předělávají původní stáj ještě s vazným ustájením na výkrmnu býků, na strachovickém statku mají v plánu modernizaci stávající posklizňové linky. A co by si bratři pro své hospodaření přáli do budoucna? „Jednoznačně méně byrokracie. Situace, kdy je člověk nucen administrativou trávit více času než samotným hospodařením, je určitě alarmující,“ říká Josef Prokop.

Svět chladnokrevných koní

Jiří Zasadil se nechal již před lety očarovat světem chladnokrevných koní a od té doby je jeho aktivní součástí. Na rodném statku ve Hvozdně, části obce Dolní Bukovsko, se věnuje chovu noriků, dlouhé roky byl předsedou Jihočeského svazu chovatelů koní (nyní je jeho místopředsedou), členem Rady plemenné knihy noriků a v roli rozhodčího se účastní nejrůznějších soutěží chladnokrevných koní, působil i jako člen výběrových komisí při testování chladnokrevných hřebců. Kromě členství v českobudějovické asociaci je tak i v širším vedení jiné členské organizace ASZ - Asociace svazů chovatelů koní ČR. 

Na statku původem z roku 1835 ve Hvozdně hospodařili již předci pana Zasadila, v době kolektivizace jeho dědeček. „Vždycky vzpomínal, jak si v roce 1949 koupil nový traktor, který musel o rok později odevzdat do STS, a dalších 16 let ho splácel. Odmítal vstoupit do družstva, tak ho na půl roku zavřeli, aby změnil názor, a v roce 1956 celou rodinu na deset let vystěhovali do Světlíků u Českých Budějovic. Tady hospodařilo JZD Hvozdno-Popovice. I když se pak rodina mohla na statek vrátit, až do devětaosmdesátého roku tu bydlel i jeden zaměstnanec družstva. Děda ani babička se změny režimu nedočkali,“ přibližuje rodinnou historii pan Zasadil.

Na začátku devadesátých let zažádal o restituce tatínek pana Zasadila, kterému v té době bylo 58 let, a byl v invalidním důchodu. Začali spolu hospodařit na 43 hektarech a dalších 16 si pronajali od souseda. Dnes se pan Zasadil věnuje obhospodařování celkem 67 hektarů, z nichž většina je orná půda (52 ha), zbytek louky a pastviny. Kromě ovsa pro koně pěstuje i pšenici, tritikále a řepku.

Už více než čtvrtstoletí uplynulo od doby, kdy si pořídil svou první norickou klisnu, která se stala zakladatelkou jeho chovu. K dnešnímu dni se mu podařilo odchovat celkem 32 hříbat. Se svými koňmi pracuje v lese, v loňském roce se přihlásil do výběrového řízení Lesů ČR na přibližování dřeva koňmi a této činnosti se nyní věnuje.

„V chovu koní je velká přidaná hodnota a to stále mnozí nechápou. Chladnokrevní koně nejsou doceněni, ačkoliv při práci v lese mají nepostradatelnou úlohu. Není vůbec od věci omezit moderní mechanizaci, navíc jsou místa, kam se ani těžká technika nedostane, neboť by mohla napáchat nenahraditelné škody na okolních porostech či půdě. Řešením by jistě bylo zabezpečit větší uplatnění koní v lesním hospodářství zohledněním jejich práce v podmínkách výběrových řízení zejména Lesů ČR. Je nutné zjednodušit výběrová řízení na malé tendry, aby měli šanci i místní kočí, pro něž je důležité mít zajištěnou každodenní práci pro své koně. Kůň není traktor, aby mohl stát měsíc a pak podat plný výkon,“ upozorňuje Jiří Zasadil a dodává: „Kůň má na venkově stále velký potenciál se uplatnit, proto bych se opravdu nerad dočkal situace, kdy by byl považován pouze za domácího mazlíčka.“   

Nejpovedenější chovatelský počin

Historii statku v osadě Křenovice nedaleko Českých Budějovic, který v roce 1922 zakoupil jeho pradědeček, má Jakub Placanda se svou rodinou zmapovanou dokonale. Však také nese nejen jeho křestní jméno, ale i silné selské geny. Ty se naplno projevily poté, co se po studiu střední zemědělské školy zapojil do rodinného hospodaření, jenž pod jeho rukama jen vzkvétá. Oporou je mu kromě otce Vladimíra, který na statku začal hospodařit po změně režimu, také manželka Lenka, do které by nikdo neřekl, že se v zemědělství nepohybovala odmala.

Usedlost v Křenovicích pochází ze 16. století, kdy ji vlastnil rod Kunášů z Machovic. Poslední potomek tohoto rytířského rodu původem z Moravy ji prodal Schwarzenberkům, kteří hospodářství notně povznesli, patřilo k jejich hlubockému panství. Po první pozemkové reformě, v roce 1922, koupil tři čtvrtiny statku spolu s 39 hektary půdy dědeček maminky mladého hospodáře – Jakub Jungwirth st. V roce 1953 byl odsouzen za neplnění dodávek, vězněn, statek byl zkonfiskován a hrozilo vystěhování celé rodiny. Jeho synu Jakubovi se však podařilo sehnat petici s dostatečným počtem podpisů proti vystěhování, a tak k němu nedošlo. Rodina ale měla zákaz vstupu na dvůr, kde od pětapadesátého roku hospodařilo nově vzniklé JZD. Změny režimu se ani jeden z dřívějších hospodářů nedožil.

Na tradici hospodaření na zdejším statku navázal zeť Jakuba Jungwirtha ml. Vladimír Placanda se svým švagrem Milanem Jungwirthem. V roce 2000 došlo k rozdělení jejich zemědělského podnikání a na křenovické usedlosti zůstal spolu se třiceti hektary půdy otec Jakuba Placandy Vladimír, ke kterému se po třech letech připojil jeho syn.

Tehdy se Placandovi rozhodli pořídit si k menšímu chovu prasat i masný skot a zajeli si do Kašperských hor pro deset jalovic masných simentálů. Až později zjistili, že čistokrevné byly pouze tři, ostatní měly podíl krve 75 až 88 %.

„Z tohoto základu jsme pomocí inseminace a embryotransferu za 13 let vyšlechtili stádo 30 matek, z nichž polovina je čistokrevných. Při použití inseminace se nám osvědčila dánská genetika, kdy obzvláště potomci jednoho býka vynikají velkým tělesným rámcem, dobrou růstovou schopností a výborným osvalením. Tohoto býka jsme používali i ve formě embryí vypláchnutých z naší nejlepší krávy, zakladatelky stáda, dnes již třináctileté Máni. Ze zámořské genetiky jsme byli nadšeni z kanadského plemeníka, jehož dcery jsou výbornými matkami s ideálním vemenem a vynikající mléčností. Ve stádě máme také plemenice po býkovi, který pochází z legendárního českého chovu Františka Koláře, a v přirozené plemenitbě u nás působí býk z chovu Pavla Moulise z Milínova, jehož potomci vynikají dobrými porody, velkým tělesným rámcem a vynikajícím osvalením. V příštím roce očekáváme první potomky anglického homozygota,“ informuje Jakub Placanda.

Chov je zapojen do  kontroly užitkovosti masného skotu, nejlepší býčci bývali dříve vybíráni do odchoven plemenných býků, kde se Placandovým v letech 2011 a 2013 podařilo získat ocenění za nejlepšího býka. V současné době se ale rodina naplno věnuje odchovu plemenných býků přímo na statku, kde je ke spokojenosti nových majitelů sama připravuje. Zbylý zástavový skot je vykrmován do porážkové hmotnosti, pouze chovné jalovičky slouží pro obnovu základního stáda, případně k prodeji dalším chovatelům.

Živočišnou výrobu na křenovickém statku ale nadále tvoří i chov prasat, jehož základem je deset prasnic a jeden plemenný kanec, i zde je ale využívána inseminace. Selata jsou vykrmována do porážkové hmotnosti a následně prodávána v živém koncovým zákazníkům. Okrajově se Placandovi zabývají ještě chovem ovcí masných plemen, hlavně z důvodu produkce zdravého a kvalitního skopového masa převážně pro vlastní spotřebu.

Od roku 2003 se Placandovým také dařilo navyšovat obhospodařovanou výměru, která aktuálně činí 203 hektarů, z nichž 75 je vlastních. Pronajatou půdu se hospodáři snaží i nadále nakupovat. Celkem 115 hektarů tvoří orná půda a 88 louky a pastviny, zapojené do agroenvironmentálních opatření.

„Kromě pěstování obilnin, které jsou základem krmných směsí pro chovaná prasata a vykrmované býky, každoročně zapojujeme do osevních postupů jetelové směsky, které využíváme jednak jako senáž, ale významně přispívají i k zúrodňování půdy,“ informuje Jakub Placanda a dodává: „V loňském roce jsme se také zapojili do programu na ochranu čejky chocholaté, která se vyskytuje na některých našich polích. Osetím pozemků vhodnými plodinami a dodržením specifických agrotechnických postupů bychom rádi pomohli zvýšení stavů tohoto ptačího druhu, který se u nás dříve hojně vyskytoval.“

„Nehospodařit stylem „po nás potopa“, jak často vídáme u některých zemědělských podniků, které houfně pěstují širokořádkové plodiny a ničí pole velkoobjemovými vozy a těžkou technikou, máme, stejně jako víru ve smysl a správnost rodinného hospodaření, společnou s kolegy sedláky z Asociace. Znovu jsme měli možnost se o tom přesvědčit, když jsme se letos v létě zúčastnili s manželkou zájezdu s ASZ do Bavorska. Ty prodiskutované večery se stejně smýšlejícími lidmi nás opravdu hodně obohatily, posílily a inspirovaly do další činnosti. Stejně tak hospodaření bavorských sedláků, kde nechybí zpracování produkce a diverzifikace,“ říká mladý hospodář.

A to je přesně směr, kterým by se Placandovi chtěli ubírat v budoucnu. Aktuálně v prostorách statku budují malou bourárnu, díky níž by rádi zjistili, zda ze strany zákazníků bude o hovězí maso z farmy zájem. Pokud ano, přemýšlejí i o zřízení jatek, obchůdku s kompletní škálou faremních produktů, případně i minipivovaru. Nahrává jim nejen blízkost dvousettisícových Českých Budějovic, ale také osobní přístup celé rodiny spojený s přesvědčením o kvalitě své produkce, na který zákazníci nejsou leckde zvyklí.

Určitým přesahem, tolik charakterizujícím právě rodinná hospodářství, je v případě Placandových dlouhodobá spolupráce s centrem pro rehabilitaci osob se zdravotním postižením ARPIDA, kde pracuje paní Placandová starší. Děti z tamní mateřské školy každoročně v jarním období navštěvují statek, aby se seznámily s životem na něm, zemědělskou technikou, zvířaty a vším, co k hospodaření patří. Letos se k nim přidaly i děti z mateřské školy v Dubném, jehož jsou Křenovice součástí. Placandovi jsou také sponzory dětského soutěžního družstva Sboru dobrovolných hasičů v Křenovicích.

„Pokud se práce na rodinné farmě dělá opravdu na 100 %, přichází zcela zákonitě kromě rentability osobní spokojenost a šťastná rodina,“ řekl nedávno jeden ze zakladatelů ASZ Jan Miller. A měl pravdu, Placandovi jsou toho jednoznačně důkazem. A je moc dobře, že zrovna v takové rodině začala vyrůstat nová generace, synové Jakub a Aleš, kteří jsou vůbec nejpovedenějším počinem mladých hospodářů - Jakuba a Lenky Placandových. 

Závěrem…

Českobudějovičtí sedláci ušli za poslední čtvrtstoletí pořádný kus cesty a to, jakou měrou změnili a oživili jihočeský venkov, je znát na první pohled. Stejně tak patrný je fakt, že to nebylo snadné. Mnozí z nich hospodaří ve značně nepříznivých podmínkách, aniž by šlo o oblasti zařazené do LFA. Tak jako se v jiných regionech potýkají jejich kolegové se suchem, oni řeší intenzivní mokro. Z jejich odhodlání poprat se s veškerou nepřízní a plánovat další rozvoj a aktivity svých farem na člověka jednoznačně dýchne optimismus. A kromě optimismu i pocit, že přesně takoví sedláci tvoří samotnou podstatu naší stavovské organizace.

Šárka Gorgoňová, mediální oddělení ASZ ČR