Lounský region, který se nachází v jihozápadní části Ústeckého kraje, je v jeho rámci největším, avšak s nejnižší hustotou obyvatel, a rozkládá se na hranici tří krajů – Středočeského, Plzeňského a Karlovarského.

Převážná část regionu leží v nadmořské výšce 200 – 400 metrů. Naprostou většinu zemědělské půdy tvoří orná, nejrozšířenějším půdním typem jsou hnědozemě, na terasách podél Ohře se vyskytují půdy nivní, významné jsou parmské červenky vhodné pro pěstování chmele. Vlivem srážkového stínu Krušných hor i poměrně nízké lesnatosti (6 % území) patří tato oblast k nejsušším v Čechách.

Lounská asociace vznikla ve stejném roce jako celostátní ASZ, tedy 1998. Přestoupila do ní část členů, kteří byli do té doby sdruženi ve Svazu vlastníků půdy, ale měli zájem o poněkud širší spolupráci mezi sedláky týkající se nejen problematiky spojené s vlastnictvím půdy. Jejím prvním předsedou byl po tři volební období Michal Pospíšil, jenž v devadesátých letech obnovil tradici rodinného hospodaření na statku v Židovicích u Loun. Dnes stojí v jejím čele Jiří Křížek, který hospodaří v obci Černochov nedaleko Peruce.

„Troufám si tvrdit i za své kolegy sedláky, že asociace splnila a stále plní očekávání, která jsme při vstupu do ní měli. Když jen tak namátkou připomenu, co všechno pro nás doslova vybojovala, přestože tlaky ze všech stran usilovaly o to, aby tomu tak nebylo. Podpora mladých začínajících zemědělců, Předčasné ukončení zemědělské činnosti, převod farmy bez zdanění, agroturistika, prodej ze dvora, domácí porážky, zvýhodnění malých projektů v rámci PRV a to bych mohl ještě pokračovat. Bohužel je nyní již více než zřejmé, že hájit zájmy soukromých zemědělců bude ještě více než třeba. Je pro nás totiž obrovským rozčarováním, že současný ministr zemědělství, který se mediálně prezentuje jako sedlák, a do kterého jsme při jeho nástupu na post šéfa resortu vkládali velké naděje, podléhá silným tlakům velkých zemědělských podniků,“ říká Jiří Křížek a dodává: „Je škoda, že v rámci našeho regionu, který je na soukromé zemědělce opravdu bohatý – aktuálně jich tu hospodaří více než tisícovka, cítí potřebu být součástí naší stavovské organizace jen hrstka z nich. Asi nemá cenu zmiňovat, že výhody, které se ASZ podařilo vydobýt, si ale ujít nenechají.“

Lounská regionální organizace má přitom svým členům co nabídnout, a to jak ze vzdělávacího, obchodního, tak i společenského hlediska. Mezi lounskými sedláky jsou velmi kladně hodnoceny zejména nejrůznější školení a semináře, organizované celostátní asociací, které se většinou konají ve spolupráci s litoměřickým regionem. Jednou měsíčně je svolána členská schůze, na níž se vedení snaží zvát zajímavé hosty. V loňském roce byla v rámci regionu založena tradice dožínkových setkání na farmě rodiny Suchých ve Slavětíně.

Co se týče obchodní činnosti, někteří lounští sedláci jsou členy odbytového družstva Brassica, které bylo založeno roku 1999. To vlastní v Lovosicích dvě obilná sila o kapacitě téměř 30 tisíc tun a svým členům umožňuje skladování a následný prodej komodit s až 15% cenovým zvýhodněním. Aktuálně však z kapacitních důvodů nepřijímá nové členy a tak Lounští zvažují i jiné možnosti obchodní činnosti.

Prozatím je domluvena spolupráce s firmou Monsanto, kde mají lounští sedláci 20% slevu na nákup osiv. „V tomto směru bychom však mohli být aktivnější. Rád bych přesvědčil kolegy, aby se v budoucnu do společných nákupů více zapojili, nyní plánujeme hromadný odběr nafty,“ informuje Jan Dlouhý z farmy v Holedečku.

V čem ovšem Lounští aktivní jsou, a to velmi, je jejich zapojení do šetření pro zemědělskou datovou účetní síť FADN, které jim umožnilo výrazné zlepšení regionálního rozpočtu.  

A jakým směrem se ubírá hospodaření zdejších sedláků? Věnují se převážně rostlinné výrobě - pěstování obilnin, řepky, cukrové řepy, luskovin a brambor, zároveň však i zmiňovaného chmele, ovoce a zeleniny. Nechybí ani živočišná výroba, ve většině případů chov masného, ale i mléčného skotu a také koní. Farmy s produkcí mléka, brambor, zeleniny či ovoce hojně využívají možnosti prodeje ze dvora. Úžasným trendem, který lze na lounských farmách pozorovat stále více a více, je jejich otevření se dětem. Prohlídka farem, minizoo, jezdecké kroužky, příměstské tábory, praktické výukové programy – to vše zvedá děti ze židlí a ty tak mají možnost namísto hraní her na počítači lépe poznat život na vesnici a získat bližší vztah ke zvířatům.

„A víte, že dokonce začínáme uvažovat o změně názvu naší regionální organizace? My už totiž dávno nejsme jen lounští, ale také žatečtí, mostečtí a čím dál více i chomutovští sedláci, kterých jen v letošním roce přibylo pět, tak aby se necítili diskriminovaní,“ uzavírá se smíchem Jiří Křížek.  

Chuť i elán jít stále dál

Historie největší sportovní stáje v severních Čechách, kterou provozuje v Židovicích na Lounsku Ondřej Pospíšil se svou rodinou, není starší než dvě desítky let. Historie Dvora Židovice, který těmto účelům slouží, potažmo selského rodu Pospíšilových, je však mnohem starší – spadá až do roku 1925...

Tehdy zakoupil židovický statek od Lobkowitzů prapradědeček dnešního mladého hospodáře Rudolf Bergman, známý agrární politik, který byl nejprve poslancem Říšské rady, poté Národního shromáždění a až do roku 1939 i senátorem. Zemřel za druhé světové války, kdy statek nacházející se v oblasti Sudet a k němu náležející veškerý majetek zabrali Němci. Ačkoliv se sem po válce vrátila jeho dcera se svým mužem, vojenským atašé, svobodné hospodaření jim po několika málo letech znemožnil komunistický režim. Pro své účely je využívalo nově založené družstvo, později státní statek.

Na počátku devadesátých let, ač v té době již úspěšně podnikal a s rodinou žil v Praze, se pro pokračování rodinné tradice hospodaření na statku v Židovicích rozhodl pravnuk Rudolfa Bergmana Michal Pospíšil. Přiznává, že tehdy šlo spíše o srdeční než rozumovou záležitost, ta však v pozitivním slova smyslu ovlivnila i životy řady dalších lidí. Pan Pospíšil se zaměřil na opravu zdevastovaných budov statku, začal chovat mléčný skot, ovce a obhospodařoval stovky hektarů polí. Zároveň stál u zrodu jak celostátní, tak lounské asociace, po dobu tří volebních období pak v jejím čele. Dnes je činný zejména ve Svazu vlastníků půdy ČR, jehož je čtvrtým rokem předsedou.

„Táta tehdy na statek denně dojížděl z Prahy, kde jsme bydleli, a protože nás chtěl vylákat na venkov, napadlo ho koupit koně. A to byla sázka na jistotu. Nejprve jsme měli jednoho ustájeného v lounské jízdárně, později tři, to jsme se již přestěhovali do Židovic celá rodina. A protože mě koňský svět skutečně oslovil, začal jsem již ke konci studia na střední zemědělské škole spřádat plány, jak v tomto oboru podnikat,“ vzpomíná Ondřej Pospíšil.

V roce 1997, kdy statek od svého otce převzal, započala postupná proměna Dvora Židovice na moderní sportovní stáj. Ta se podařila v průběhu několika let, svépomocí, bez využití jakýchkoliv investičních dotací.

Dnes jsou v židovických stájích, jejichž kapacita činí 85 boxů, poskytovány komplexní služby pro majitele koní spojené s ustájením, tréninkem a veškerou péčí o jejich čtyřnohé svěřence. Aktuálně se na statku nachází 75 koní – z nich 15 vlastních, zhruba dvacítka westernových a zbylí s parkurovým zaměřením. K dispozici jim jsou dvě kryté a dvě venkovní jízdárny, z nichž jedna je osvětlená, kruhová jízdárna a výběhy. Majitelé koní mohou využít přímo ve dvoře zřízenou restauraci, sociální zázemí, šatny a sedlovny.

„Konkurence je samozřejmě velká, v posledních několika letech se navíc zvýšil počet majitelů koní s vlastním ustájením, o to více se však snažíme naše služby neustále zkvalitňovat. Velice důležitý je přístup k lidem, servis a pohodlí jak pro koně, tak pro majitele, nadstavba jako např. transport koní, kování, stříhání či veterinární služby. Naší devízou jsou pak bezesporu kvalitní trenérské služby s prokazatelnými výsledky, kterým se u nás věnují tři závodně úspěšní trenéři,“  říká Ondřej Pospíšil.

Tomu se v posledních dvou letech podařilo v rámci parkurového skákání do 150 cm probojovat mezi elitu. Společně s druhou židovickou trenérkou Veronikou Turečkovou získali letos v červenci druhé místo v kategorii družstev na vrcholné události jezdeckého sportu - Mistrovství republiky v parkurovém skákání. 

Hostitelem celé řady závodů je však i sama židovická stáj. Skokové závody se zde konají až desetkrát ročně, westernové zhruba osmkrát. Tímto směrem se ubírají i dlouhodobější plány Ondřeje Pospíšila, jehož velkým snem je vybudovat v Židovicích závodní kolbiště s kvalitním zázemím pro pořádání parkurových závodů.

Mezi ty krátkodobější patří přestavba prvního patra obytné části statku na malý penzion či dosažení větší soběstačnosti při zajištění krmivové základny pro koně. „Nyní si veškeré práce na 30 hektarech luk necháváme zajišťovat službou, což bychom v brzké době nákupem potřebné zemědělské techniky rádi změnili,“ plánuje mladý hospodář.

Židovická stáj je po celý rok otevřena i dětem. Od září do června tu pro děti ve věku od tří do 15 let funguje jezdecký kroužek, o prázdninách pak druhým rokem i příměstský tábor. Aktivity s dětmi si vzala na starost společně s manželkou majitele i jeho sestra Vendula Pospíšilová, známá všem sedlákům jako dlouholetá pracovnice hlavní kanceláře ASZ. Stejně jako její bratr koním doslova propadla a účastní se s nimi i parkurových závodů.

Stáj Dvůr Židovice se před čtyřmi lety stala hostitelem Farmářských slavností a Selských dožínek Asociace soukromého zemědělství ČR. Roku 2008 se zúčastnila i prestižní soutěže Farma roku, kdy se jí podařilo obsadit krásné páté místo. „Provoz sportovní stáje rozhodně není žádná procházka růžovou zahradou, jak si mnozí nezúčastnění myslí. Je to sama o sobě velice náročná disciplína s celou řadou omezení včetně osobního života. Svého rozhodnutí zaměřit podnikání tímto směrem ale určitě nelituji a jak v rámci našeho dvora, tak i závodů mám chuť i elán jít stále dál,“ uzavírá Ondřej Pospíšil.

Má tradiční česká komodita budoucnost?

Pěstování chmele má u nás více než tisíciletou tradici a Česká republika stále patří mezi jeho největší producenty na světě. Nejuznávanějším aromatickým chmelem je ten ze žatecké oblasti, kde se daří zejména odrůdě žatecký poloraný červeňák. Z dlouhodobé perspektivy se však jedná o nerentabilní plodinu, jejíž pěstování již řada zemědělců vzdala. Vytrvávají ti, u kterých jde víceméně o srdeční záležitost a mezi ně bezesporu patří i místopředseda ASZ Louny Věroslav Pastýřík z Hořan.

Už jeho maturitní práce na začátku osmdesátých let na Střední zemědělské a technické škole v Lounech se týkala chmele, konkrétně rentability jeho pěstování. Jako chmelař pracoval i v několika zemědělských družstvech. Když vešel roku 1992 v platnost Zákon o půdě, postavil se ve chvíli, kdy již byla připravena transformace JZD Hřivice, za vlastníky a byl okamžitě (14 dní před zahájením česání chmele) zbaven všech funkcí a odejit.

Tehdy však bylo rodině navráceno 12 hektarů pozemků, na kterých začal hned soukromě hospodařit. Jednalo se o výměru, jež patřila k hořanskému statku, na který se po první světové válce přiženil dědeček pana Pastýříka Josef Roth.

První sklizeň chmele proběhla roku 1993, a to ze čtyř hektarů a trvala čtrnáct dní. Posloužil starý traktor z JZD a možná ještě starší česačka zakoupená v sousedním Německu. Ačkoliv dnes stojí na dvoře statku zbrusu nový Zetor, neznamená to, že všechny další roky se již dařilo. Propady v některých letech zachraňoval zisk z rostlinné výroby na zbylých 42 hektarech půdy (chmelnice se rozkládají na 5,6 ha), kde pan Pastýřík pěstuje pšenici, ječmen, řepku a brambory.

Vzhledem k tomu, že statek nedisponuje skladovací kapacitou, prodává řepku a obilniny rovnou z pole do dobroměřického výkupu. Odbyt chmele je zajištěn prostřednictvím holedečské firmy Emil Bureš Hopservis pro německou firmu Joh. Barth & Sohn.

„Smlouva s odběratelem je uzavírána na 4 až 7 let, a to na odhadovanou průměrnou sklizeň. Jestli bude bohatší nebo chudší, to je vždy jasné až na konci léta. Na letošní rok ale chmelaři zřejmě moc rádi vzpomínat nebudou. Vinou extrémního sucha to vypadá na velký propad kvantity i kvality. Vzhledem k tomu, že pršelo až těsně před sklizní, hlávky jsou zaschlé a zakrnělé, s minimem hořkých látek. To je zcela jiná situace než v loňském roce, který byl velmi úspěšný. A tak si člověk připadá tak trochu jako na houpačce,“ říká pan Pastýřík.

V krizových letech, do kterých pan Pastýřík zahrnuje zejména roky 2010, 11 a 12, nepomohly srovnat ekonomiku ani národní dotace, nyní přechodná vnitrostátní podpora, která je vyplácena na citlivé komodity, do nichž chmel spadá.

„Co by menším pěstitelům rozhodně pomohlo, by byla možnost čerpat dotaci na výstavbu chmelnic i na nižší než hektarové výměře. Dále razantnější podpora menších projektů v rámci PRV, ačkoliv například v loňském roce nedosáhli na investiční dotace ani velcí pěstitelé chmele. A zcela jednoznačně by jim prospělo zavedení redistributivní platby jako opravdu účinného nástroje podpory menších zemědělských subjektů, ke kterému přistoupila počínaje letošním rokem řada jiných členských států EU, u nás však bohužel zvítězila lobby velkých podniků,“ vysvětluje Věroslav Pastýřík.

Ačkoliv letošní úroda chmele pěstitelům příliš optimismu do žil nevlévá, pan Pastýřík to rozhodně nevzdává. Postupně opravuje rodinný statek, inovuje zemědělskou techniku a je rád za každé setkání s kolegy sedláky z lounské asociace, ale i jiných regionů. „Je dobré vědět, že se máme navzájem a že je tu organizace, která pro nás prosadila a prosazuje celou řadu věcí, které by bez ní zkrátka nebyly,“ uzavírá Věroslav Pastýřík.

Třísetletá rodinná tradice má našlápnuto k další stovce

V obci Děčany, na rozhraní lounského a litoměřického regionu, hospodaří společně se svým zetěm  Ladislavem Vopálenským a za velké podpory a pomoci své ženy Jiřiny zakládající člen ASZ Louny a po dobu prvních tří volebních období i její místopředseda Miloslav Beneš.

Ačkoliv Benešovi bydlí a část pozemků včetně pastvin, kde provozují chov masného skotu, mají v Děčanech, odkud pochází pan Beneš, dlouhá historie hospodaření se vztahuje k rodnému statku paní Benešové, rozené Dundrové, v sousedním Třtěně. První předek tohoto rodu na zdejším statku hospodařil již roku 1704. Kolektivizace, která měla ve Třtěně na svědomí vystěhování tří selských rodin, přišla v době, kdy tu sedlačili rodiče paní Benešové.

„Vzhledem k tomu, že ke statku tehdy náleželo 24 hektarů půdy, hrozilo naší rodině vystěhování také. Pomohl ale fakt, že v jedné z budov našeho statku bylo sídlo tehdejšího místního národního výboru, tak zřejmě soudruzi přivřeli oči. Rodiče ale samozřejmě museli vstoupit do družstva, které  pak v našich hospodářských budovách roky odchovávalo až 60 kusů zástavového skotu. Socialistické hospodaření se na stavu budov samozřejmě neskutečně podepsalo. Statek postupně rekonstruujeme dodnes a těšíme se, že v naší práci bude pokračovat některé z vnoučat,“ říká paní Benešová.

Rozhodnutí začít soukromě hospodařit na navrácených pozemcích bylo jednoznačné. K původním 27 hektarům přibrali Benešovi ještě dalších 16 od příbuzných ve Třtěně, 11 od vlastníků v Děčanech, následoval i nákup státní půdy. K dnešnímu dni tak společně se zetěm obhospodařují celkem 108 hektarů orné půdy, 20 ha pastvin a necelý hektar sadů, z celkové výměry je 65 vlastních. Kromě pšenice, ječmene a řepky pěstují i kukuřici na siláž, jablka ze sadu prodávají ze dvora, nově začali vyrábět i mošt. Postupně se stali strojově téměř soběstačnými, služeb využívají pouze při setí řepky.

„V letošním roce jsme poprvé, i když nijak výrazně, pocítili důsledky sucha, a při té příležitosti si vzpomněli na kolegy z jiných oblastí, obzvláště jižní Moravy. U nás jsou těžší, jílovité půdy, které velmi dobře drží vláhu a pokud nepřijde extrémní počasí jako letos, jsou pro nás sušší roky lepší,“ hodnotí pan Beneš.

Již téměř dvacet let je součástí hospodaření v Děčanech i živočišná výroba, konkrétně chov masného skotu plemene charolais a aberdeen angus red o aktuálním počtu 27 kusů, na jehož počátku byla jedna kříženka české straky a masného býka. Benešovi nechávají krávy inseminovat a mladé býčky ve věku pěti měsíců kastrují. Volky a vyřazené krávy dodávají na jatka do nedalekých Libochovic, část ve čtvrtích do vyhlášeného zámeckého vinařství Třebívlice.

Miloslav Beneš byl v roce 1999 jedním z 15 soukromých zemědělců, kteří s cílem narovnat vztah mezi zemědělskými prvovýrobci, výkupními organizacemi a dalšími podnikatelskými subjekty, působícími na komoditním trhu v České republice, založili odbytové družstvo Brassica. Tomu se o rok později podařilo získat v Lovosicích  ve veřejné dražbě vlastní obilné silo postavené v 60. letech 20. století s celkovou skladovací kapacitou 20 500 tun.

„Začátky pro nás byly ohromnou zatěžkávací zkouškou, neboť prvotní investice činila 33 mil. Kč, a hned v roce 2002 zasáhly do dalšího rozvoje družstva povodně. Celý areál byl po dobu několika týdnů zcela pod vodou a následné opravy a rekonstrukce si vyžádaly další investice v řádech mnoha milionů korun,“ vzpomíná pan Beneš.

Dnes je naštěstí situace zcela jiná. Počet členů družstva se zvýšil na 49 a ti dohromady hospodaří  na 12 tis. hektarech zemědělské půdy v oblasti kolem Loun, Litoměřic, Roudnice nad Labem, Teplic a Slaného. Družstvo investovalo do technologických úprav posklizňové linky, zakoupila se nová sušička a čistička, tenzometrické váhy pro vykládku zboží do lodí a vagónů, pořídil se druhý a  třetí příjmový koš, zautomatizovalo se ovládání sila. Před pěti lety zakoupilo družstvo také druhé obilné silo, které se nachází ve stejném areálu, a jehož pořízením vzrostla celková skladovací kapacita Brassici na téměř 30 tisíc tun.

V roce 2012 byla kolem areálu dostavěna robustní protipovodňová zeď, která obepíná celou rizikovou oblast podél lovosického břehu Labe a na výšku měří více jak čtyři metry. Účel zdi byl úspěšně prověřen hned o rok později, kdy vydržela ohromný nápor vody, který byl téměř srovnatelný s povodněmi v roce 2002. 

„V Brassice je skladována a následně prodávána zejména pšenice, ječmen, kukuřice, řepka a hořčice. Někteří členové, jako například já, sem dodávají veškerou produkci, jiní třeba jen pšenici a řepku. Každopádně cenové zvýhodnění oproti jiným výkupům se pohybuje mezi 10 až 15 %  a to rozhodně není málo,” je spokojený pan Beneš.

Manželé Benešovi se díky svému rozhodnutí soukromě hospodařit na počátku devadesátých let zasloužili o pokračování více než 300leté rodinné tradice. A ta má úspěšně našlápnuto již k další stovce. Kromě zetě, který s Benešovými hospodaří od roku 1997, podědila selské geny s největší pravděpodobností i další generace.

Ze zedníka sedlákem, myslivcem a místostarostou

Devadesátá léta zastihla celou řadu potomků sedláků, kteří již soukromé hospodaření nezažili, v životní fázi, kdy buď studovali, nebo se již věnovali zcela jinému oboru. Mezi dnešními sedláky jsou tedy ekonomové, právníci, lékaři, umělečtí kováři, číšníci či kuchaři. O to obdivuhodnější je, že se i přesto rozhodli pro změnu své životní cesty, vyslyšeli volání rodinné tradice a rozhodli se v ní pokračovat. Stejně jako Miroslav András z Chraberců - původně zedník, nyní sedlák. 

Nejprve hospodařil při zaměstnání, když však výměra obhospodařované půdy dosáhla téměř třiceti hektarů, rozhodl se věnovat sedlačině na plný úvazek. Zhruba v té době byl rodině ze strany manželky vrácen statek spolu se 14 hektary pozemků v sousedním Mnichově a tak rozšířil své podnikání i o chov masného skotu. Ten byl však po celou dobu svého trvání doprovázen neustálými a velmi únavnými spory se sousedem. „Po zralé úvaze jsem nakonec, i když samozřejmě nerad, ustoupil a zaměřil se pouze na výkrm býků v počtu osmi až dvaceti zvířat,“ informuje pan András.

Dnes hospodaří již společně se synem Petrem, který se do chodu farmy zapojil v roce 2008, a jejich zemědělské podnikání se odehrává na 180 hektarech orné půdy, z níž 40 je vlastní, a 13,5 hektarech luk.

„V roce 2009 využil syn dotačního titulu Mladý začínající, který mu umožnil nákup staršího traktoru a 4,5 hektarů půdy. Předání hospodářství z otce na syna v rámci PUZČ se však již neuskutečnilo z důvodu pozastavení tohoto titulu. Přiznám se, že celoevropské ukončení této podpory v době, kdy zemědělská populace povážlivě stárne, mi přijde velmi nelogické. Obzvláště když si člověk uvědomí, kam jinam spousta peněz z Bruselu proudí,“ říká Miroslav András.

Otec a syn Andrásovi pěstují řepku, pšenici, ječmen, kukuřici jako krmivo pro býky a na menší výměře i brambory a česnek, které prodávají ze dvora. Jsou členy odbytového družstva Brassica, kde využívají skladovací kapacitu na 400 tun, naprostá většina produkce obilnin a řepky tedy směřuje za zajímavou cenu sem.  

Panu Andrásovi se již před dvanácti lety podařilo vzkřísit pojem selská myslivost. To když společně s kolegy založil vlastní honební společenstvo a loveckou společnost, které myslivecky hospodaří na honitbě o výměře 1 300 hektarů. A vše funguje, jak bývalo dříve zvykem. „Nejde o nic jiného než o návrat do doby před rokem 1948, kdy mělo mnoho sedláků buď vlastní honitby, nebo provozovalo honitby pronajaté a vykonávalo v nich právo myslivosti. Znárodňováním a postupnou likvidací selského stavu se začal vývoj myslivosti ubírat bez zemědělců a to byl kámen úrazu. Dodnes se leckde sedláci, jakožto vlastníci půdy, na řízení myslivosti nepodílí, ačkoliv více jak 70 % honebních pozemků je na zemědělských plochách. I proto je nejvyšší čas na novelu zákona o myslivosti, a to tak, aby řízení myslivosti bylo postaveno na rozhodování vlastníků a uživatelů pozemků - aby se myslivost opět stala organickou součástí hospodaření na půdě,“ vysvětluje Miroslav András.

Ten je již několik volebních období místostarostou obce Chraberce, kde celá rodina žije a hospodaří. Panuje zde čilý společenský život, a to v průběhu celého roku. Zastupitelé nezapomínají ani na údržbu sakrálních památek, nedávno byla zrenovována chlouba obce - malá barokní kaple sv. Jiří se stanovou střechou a věžičkou na vrcholu, která pochází z roku 1850.

Jak vidno, blýská se na staré časy. Sedláci se opět stávají nedílnou součástí života na vesnici a je jen dobře, že jedním z nich je i Miroslav András, původně zedník.

Hospodaření ve skoro „zmizelé“ obci

Obec Malé Březno, která leží na okraji povrchového hnědouhelného dolu nedaleko Mostu, byla v 80. letech minulého století odsouzena k likvidaci a na jejím místě měla vzniknout výsypka. Pro tu nakonec byla vyhrazena jiná lokalita a tak Malé Březno nerozšířilo seznam „zmizelých“ obcí Podkrušnohorské pánve. I díky tomu zde nyní může hospodařit další z členů lounské asociace – František Havlíček se svým synem Tomášem.

Na statku v této obci, která spadala do oblasti Sudet, začal po druhé světové válce sedlačit tatínek pana Havlíčka. Zpočátku i za pomoci jeho původních obyvatel, kteří tu nějaký čas zůstali bydlet a pak se odstěhovali do Mostu. Následoval samozřejmě nedobrovolný vstup do JZD, pan Havlíček byl díky svým předchozím zkušenostem s hospodařením přinucen dělat předsedu.

Když bylo roku 1988 definitivně rozhodnuto, že obec zůstane zachována, vrátil se na statek společně s manželkou i jeho syn František, vyučený opravář zemědělských strojů, a dohodl se se Státním statkem Líšnice na smluvním výkrmu prasat. Rozhodnutí, zda po revoluci začít soukromě hospodařit, bylo zcela jednoznačné. Začátky však výrazně zkomplikovaly průtahy při vydávání pozemků, které trvaly několik let, a rodině mimo jiné znemožnily čerpání Kubátových dotací.

„Ačkoliv se nám postupně dařilo rozšiřovat hospodářství, povedl se i nákup státní půdy na splátky a velmi dobře fungoval výkrm prasat a býků, začal se čím dál více projevovat fakt, že místním sedlačina nevoní a soukromého zemědělce si v obci nepřejí. Ke zcela jasnému rozdělení na dva tábory došlo v období kolem roku 2000, kdy se začal chystat nový územní plán, který počítal s obchvatem Malého Března. Vzhledem k tomu, že měl vést přes mé pozemky, vzepřel jsem se a za pomoci právních zástupců docílil změny územního plánu. Ani tak však s jeho novým návrhem nejsem spokojen, neboť se do něj nepodařilo prosadit zemědělské využití mých pozemků,“ vysvětluje František Havlíček.

Po neshodách se zastupitelstvem obce, ale i místními, kteří se dlouhodobě snaží, aby pan Havlíček své zemědělské podnikání ukončil, se rozhodl pro zklidnění situace, ale i z ekonomických důvodů, zrušit živočišnou výrobu, která byla také terčem velkých svárů. Zaměřil se proto pouze na rostlinnou produkci na 130 hektarech orné půdy. Pěstuje hlavně obilniny, ale také hořčici, která v několika posledních letech zaujímala až 30 hektarů množitelských porostů.

Chuť nic nevzdávat dává panu Havlíčkovi zejména fakt, že společně s ním začal hospodařit i nejmladší syn Tomáš. Mají v plánu hlavně postupnou rekonstrukci statku a časem také druhého objektu v obci, který byl rodině vydán jako náhrada za živý a mrtvý inventář. A doufají, že se napjaté vztahy v obci zlepší natolik, aby tu soukromě hospodařit bylo více pro radost, než za trest. 

Cesta ze začarovaného kruhu

Pokud na počátku hospodaření chybí sedlákovi základní výrobní prostředek, tedy půda, snadno se dostane do začarovaného kruhu, ze kterého se těžko hledá cesta ven. To se stalo v případě zemědělského podnikání Jiřího Slámy z Blažimi, jehož rodina v minulosti nehospodařila, a tudíž se jí netýkaly restituce.

Slámovi bydleli až do roku 1986 v Mostě a tehdy zakoupili menší usedlost v obci Blažim na Lounsku. Měli zde poměrně malé drobnochovatelské hospodářství, k usedlosti ovšem nenáležely žádné pozemky. Když se před deseti lety rozhodl Jiří Sláma začít zemědělsky podnikat a chtěl koupit 1,4 hektaru státní půdy, která do té doby ležela ladem, narazil na problém. Nesplňoval podmínku provozování zemědělské výroby po dobu tří let na pozemcích o rozloze nejméně 10 hektarů v daném či sousedním katastrálním území.

„Tehdy mi velice pomohl zakládající člen ASZ Louny pan Dostál, který tuto státní půdu zakoupil a následně mi ji prodal,“ vysvětluje Jiří Sláma. Postupně se mu podařilo dosáhnout výměry 12,5 hektaru a také pořídit menší oplocený areál za sousední obcí Výškov, kde chová několik kusů masného skotu a má uskladněnu zemědělskou techniku. Na pozemcích v jiné části katastru se ještě věnuje chovu ovcí.

„Stále se ovšem potýkám s velkými znevýhodněními plynoucími z faktu, že jsem malým zemědělcem. Kromě potíží s nákupem státní půdy mi byla v minulosti zamítnuta žádost o dotaci pro Mladého začínajícího, neboť jsem nesplňoval podmínku minimální výměry v registru půdy. Další znevýhodnění se týkalo čerpání podpory na chov telete masného typu. Teprve v loňském roce se mi podařilo zjistit další způsob řešení, jak čerpat tuto podporu, kterou jsem nemohl pobírat proto, že počet velkých dobytčích jednotek telat byl nižší než dvě,“ říká Jiří Sláma a dodává: „Jako takovou perličku ještě uvedu, že vzhledem k malé ekonomické velikosti podniku jsem byl vyřazen i ze zemědělské účetní datové sítě FADN, do které je zapojena většina kolegů z lounské asociace.“   

V budoucnu by pan Sláma rád vybudoval pastevní areál na před pěti lety zakoupeném pozemku, kde se nyní věnuje chovu menšího stáda ovcí, aby mohl začít hospodařit v režimu ekologického zemědělství. „A už jsme zase u malé výměry. Na zrealizování tohoto záměru bych potřeboval využít úvěr, ale ve chvíli, kdy se jakákoliv bankovní instituce dozví, že hospodařím na menší než 30hektarové výměře, nabízí mi pouze naprosto nevýhodný spotřebitelský úvěr,“ konstatuje pan Sláma a dodává: „Dle mého názoru u nás mají menší zemědělci neúměrně ztížené podmínky k podnikání, a to ve všech směrech. Není bez zajímavosti, že naprosto odlišná situace je v jiných členských státech EU, zejména Polsku. Tam si stát lidí, kteří se snaží sami uživit, váží a nehází jim zbytečné klacky pod nohy.“

Když následovníci ostudu rozhodně nedělají

Nedaleko místa, kde dodnes stojí památný dub se studánkou, u níž měl na cestě z lovu poprvé spatřit kníže Oldřich svou budoucí manželku Boženu, bylo ve 12. století vybudováno hrazené městečko Slavětín. A již tehdy se prý na místě, kde se nyní na 2,60 hektarech rozkládá farma rodiny Suchých, hospodařilo. S jistotou lze ale tvrdit, že historická část statku je pozůstatkem  místní vodní tvrze ze 16. století. Stejně tak jistý je i další fakt. A to ten, že vše, co zde rodina Suchých po navrácení statku v roce 1992 dokázala, je více než obdivuhodné.

Její členové v čele s mladým hospodářem Lukášem pokračují velmi úspěšně v cestě, kterou se před třiadvaceti lety vydal jeho dědeček Leo Suchý. Ač tehdy již v důchodovém věku, neúnavně a s neskutečným elánem, který mu navrácení rodinného hospodářství dodalo, vybudoval z ruin usedlosti, jíž za totality využíval semenářský podnik, prosperující farmu. Ta byla v roce 2004, čtyři roky před jeho smrtí, ověnčena titulem Farma roku. A jak se jí daří dnes?

Kde jen začít? Snad u rostlinné výroby, která tvoří zhruba 60 % příjmů farmy. Rodina hospodaří  na 420 hektarech půdy, z toho 150 vlastních. Velká část produkce slouží jako krmivová základna pro početné stádo mléčného skotu a výkrm býků, část obilnin je dodávána přímo do litoměřického mlýna, putuje ale i do Německa, řepka do Setuzy.

„Jsem velice vděčný za půdu, kterou naše rodina vlastní. Současný trend neúměrného navyšování pachtovného a pokřivení cen z důvodu vstupu dalších subjektů na trh s půdou – ať již církve, či zahraničních investorů, povede dle mého názoru k jedinému. K tomu, že sedláci budou hospodařit pouze na svém,“ domnívá se Lukáš Suchý.

Slavětínská farma se ale v poměrně velké míře věnuje i živočišné výrobě, zejména chovu mléčného skotu a výkrmu býků. Stádo českých strak čítá asi 280 kusů, z toho 60 dojnic. Od počátku loňského roku je tu využíván dojící automat Lely Astronaut, kterého si mladý hospodář nemůže vynachválit. „První půlrok provozu byl ale nesmírně náročný, to mi jistě potvrdí každý sedlák, který na robotické dojení ve svém chovu přecházel. Zpočátku se to neobešlo bez částečného dojení starou metodou, některá zvířata si na nový systém nemohla vůbec zvyknout. K dokonalosti stádo stále vybrušujeme, ale došlo k obrovskému zjednodušení práce a nárůstu dojivosti. Nyní dokonce uvažujeme o pořízení druhého dojící boxu,“ informuje Lukáš Suchý.

Zhruba 1 300 až 1 600 litrů mléka je denně dodáváno do Pragolaktosu, pro několik desítek litrů si jsou zvyklí chodit zákazníci i přímo na farmu, kde funguje mléčný automat.

Před dvěma lety zrekonstruovala rodina řadu let nepoužívaný bývalý prasečák a přebudovala ho na výkrmnu býků. Aktuálně jich je zde asi osmdesát, část z vlastního chovu, zbytek nakupovaný jako zástav. V hospodářské části statku lze však najít i pštrosy, lamy či kamerunské kozy, a to ve výbězích v podobě minizoo, jejíž prohlídku nadšeně vítají zejména děti. O nejrůznější exkurze dětí školního i mladšího věku tu rozhodně není nouze.

Netradičně pestré zázemí pro vyžití nejen nejmladší generace však přináší i v klidné části objektu umístěný Agropenzion Hájenka. Tomu vládne energickou rukou a skvělými komunikačními schopnostmi obdařená maminka mladého hospodáře Alena Suchá. Penzion s dvaceti lůžky byl v objektu bývalé hájenky zprovozněn v roce 2000 za účelem diverzifikace a s představou ročního obratu maximálně 300 tisíc Kč. Ten je však dnes mnohonásobně vyšší. A není divu. Jeho prostory, které byly o sedm let později rozšířeny o společenskou místnost o kapacitě 60 osob, jsou využívány skutečně hojně. Konají se zde svatby, firemní akce či soukromé oslavy. Ideální pro tyto, ale i celkově rekreační účely je přilehlý areál s parkem, sadem a rybníčkem, kde si děti i dospělí mohou vyzkoušet své rybářské umění. Nechybí ani dětské hřiště s houpačkami a pískovištěm, minigolf, kuželkářská dráha či ohniště s možností rožnění. Největším lákadlem pro většinu hostů však stále zůstává sama rodinná farma s chovem mnoha druhů zvířat a možností blíže se seznámit s jejím chodem.

Leo Suchý, kterému svobodné hospodaření na rodném statku v tom nejproduktivnějším věku znemožnil komunistický režim, určitě shora vše bedlivě sleduje. A věřím, že je spokojený. Jeho následovníci mu ostudu rozhodně nedělají.

Volba povolání? Předem rozhodnuto!

Pro řadu rodin náročný proces volby budoucího povolání potomků se v rodině Bukových v Hřivčicích nekonal v případě ani jednoho syna. Bylo předem rozhodnuto. Ať již bratry Jana a Tomáše ovlivnily selské geny z obou stran, či fakt, že se rozhodovali v době, kdy už jejich otec Jan soukromě hospodařil, nebylo zkrátka co řešit. Dnes tedy společně pečují o půdu po svých předcích a zvelebují hospodářství, které jim otec před dvěma lety předal.

Ten pochází z nedalekého Panenského Týnce - jeho dědeček býval za první republiky největším místním sedlákem a zároveň starostou. Hřivčice jsou rodištěm paní Bukové, její předci zde sedlačili na statku zakoupeném roku 1921 jejím dědečkem, a to na 23,5 hektarech půdy. Ke konci padesátých let byla rodina nucena se z něj vystěhovat a komunisté statek srovnali se zemí, aby vznikl vhodný prostor pro stavbu družstevních okálů.

Absenci hospodářských budov byl Jan Buk v devadesátých letech, kdy se rozhodl věnovat soukromému zemědělství na pozemcích po obou rodinách, nucen řešit pronájmem jiného statku v obci. Zaměřil se na chov prasat a výkrm býků a i při této ztížené startovní pozici se mu dařilo. Majitel usedlosti se však rozhodl ji prodat jinému zájemci a od té doby je hospodaření rodiny Bukových zaměřeno výhradně na rostlinnou výrobu. Od příbuzných se poté podařilo zakoupit pozemek v obci, kde Bukovi postavili halu na uskladnění strojů, v letošním roce ji doplnila skladovací hala na komodity.

Bratři Bukovi nyní hospodaří na 155 hektarech orné půdy, dvě třetiny jsou vlastní. Na pětině výměry se věnují pěstování cukrovky, kterou dodávají do dobrovického cukrovaru. Dalšími plodinami jsou řepka, ječmen a pšenice, která zaujímá i část množitelských porostů.

Návrat půdy do rukou církve bohužel pro soukromé zemědělce neznamená vždy plus, někdy spíše naopak. Týká se to i rodiny Bukových, která měla pronajato 15 hektarů pozemků, jež byly navráceny strahovským premonstrátům. Výší pachtovného však byli přeplaceni jiným zájemcem, kterého zástupci církve upřednostnili, což nejen na Lounsku přestává být ojedinělý jev.

„Někdy se daří více, jindy méně, tak už to v zemědělství, ale i životě vůbec chodí. Všichni se ale máme lépe a lépe a tak mě vyloženě štve jakási všeobecná blbá nálada a neustálé hledání důvodů ke stížnostem. Žijeme ve svobodné době, o které si naši předci mohli nechat jen zdát. Můžeme se živit tím, co nás baví, tak si toho važme a radujme se z toho. A ačkoliv pevně věřím v hluboký smysl a budoucnost rodinného hospodaření, nikdy není psáno, že nemůže být hůře…,“ uzavírá mladý hospodář Jan.

Budoucí cesta - větší spolupráce mezi sedláky

Ačkoliv se dnes již Jan Dlouhý se svým otcem Rostislavem pěstování chmele na své farmě v Holedečku nedaleko světoznámého města chmele Žatce nevěnují, v minulosti byla rodina s touto tradiční českou komoditou úzce spjata.

Pradědeček mladého hospodáře Jana Dlouhého pocházel z Volyně a v obci Holedeč se usídlil roku 1946. V rámci hospodaření v družstvu, kam byl donucen vstoupit, se věnoval pěstování chmele. Dědeček z maminčiny strany – Emil Bureš se stal ředitelem Chmelařství, družstvo Žatec a hned v roce 1990 založil rodinnou firmu Emil Bureš Hopservis s.r.o., která se zaměřila na obchodování s chmelem. O rok později začala v tomto směru spolupracovat s německou firmou Joh. Barth & Sohn s cílem uzavírání nákupních smluv s našimi pěstiteli a poskytování jim komplexního servisu.

Burešovic firma, do které v té době byla zapojena široká rodina, se však věnovala i zemědělské prvovýrobě a pro tyto účely zprivatizovala holedečské JZD. Během několika let vyplatila všechny transformační podíly oprávněným osobám a zaměřila se na nákup a pronájem zemědělské půdy. Roku 2001, kdy do firmy vstoupila již i další generace – Jan Dlouhý se svou sestrou a sestřenicí, obhospodařovala 550 hektarů orné půdy a 100 ha chmelnic. Rodina se věnovala i živočišné výrobě -  chovu masného skotu a prasat.

O tři roky později založil Jan Dlouhý se svým otcem Rostislavem sdružení fyzických osob a začali hospodařit v objektu bývalého JZD v Holedečku, a to na 150 hektarech půdy, zároveň se věnovali i chovu skotu bez tržní produkce mléka v počtu zhruba šedesáti kusů.

Zatímco masného skotu od té ubylo, výměru se podařilo navýšit. Z celkových 220 hektarů je převážná většina orné půdy, na níž se daří obilninám, řepce, luskovinám a pícninám, trvalé travní porosty tvoří pouze 10 hektarů. Farma je strojově zcela soběstačná, v tomto směru nabízí i kompletní služby, stejně tak co se týče posklizňových prací na vlastní čističce. Skladovací kapacita posklizňové linky umožňuje Dlouhým uskladnit až 50 % celkové produkce, zbytek prodávají z pole v rámci „zeleného úvěru“.

„Vzhledem k tomu, že z části hospodaříme v blízkosti vodárny a námi obhospodařované pozemky se nachází v ochranném pásmu vodních zdrojů II. stupně, vztahují se na nás značná omezení při používání hnojiv a postřiků,“ vysvětluje Jan Dlouhý a dodává: „Nejen s tím je spojená naprosto zbytečná byrokracie, vinou které nemůže být sedlák nikdy svobodný. Úřední šiml neskutečně bují a myslím, že nejen já se domnívám, že jde o vyloženě českou specialitu. Český úředník již předem přistupuje k sedlákovi jako k nepoctivému potížistovi a to je přece špatně. Někdy mám pocit, že nemakačenkové na sociálních dávkách jsou pro stát přijatelnější a důvěryhodnější než lidé, kteří se snaží poctivě podnikat a živit svou rodinu. Vidím zcela zásadní rozdíl v přístupu státní správy u nás a v okolních státech jako je třeba Rakousko či Německo.“

„Také je třeba si uvědomit, jaké negativní dopady, a to nemyslím pouze byrokratické, má současný dotační systém. Jsem zastáncem názoru, že závislost na dotacích není rozhodně dobrá a osobně bych viděl jako mnohem lepší řešení zaručení tržní ceny komodit. Jako jeden z nejhorších dopadů nastavení dotačního systému je, dle mého názoru, takřka nulová šance pro mladé lidi začít hospodařit. Nákup potřebných prvních hektarů je jim takto vlastně znemožněn,“ domnívá se mladý hospodář.

Ve snaze o větší nezávislost by pan Dlouhý velmi rád v rámci regionální asociace přiměl sedláky k výraznější obchodní činnosti. Aktuálně se o to snaží jejich zapojením do hromadného odběru nafty. „Vím, že v řadě jiných regionů funguje obchodní činnost velmi čile a ku spokojenosti členů, kteří získávají hromadným nákupem slevy v řádu několika desítek procent. Proto je mou snahou pokusit se o to i u nás,“ říká Jan Dlouhý. Pokud se mu i v této oblasti bude dařit jako v sedlačině, úspěch je zaručen.

Farma v Radíčevsi - místo pro smysluplný život jedné velké rodiny

Mléčné výrobky z kravského i kozího mléka, marmelády, mýdla, brambory, čerstvá sezónní zelenina, obilniny či nejrůznější krmné směsi pro veškerá hospodářská zvířata – to je jistě ne zcela úplný výčet pestré škály produktů, které nabízí přímo ze dvora rodina Šťastných ve vesničce Radíčeves, části města Žatec. A dveře, tedy lépe řečeno vrata, jejich farmy se po celý de