Nadmořská výška v regionu se pohybuje mezi 400 až 600 m a zvyšuje se postupně směrem k severu. Jižní část je tvořena relativně nízko položenou Plzeňskou pánví, severně od Města Touškov se ale již začíná zvedat Plzeňská pahorkatina, jejíž vrcholy v nejvyšších místech přesahují 600 m n. m. Severoplzeňští sedláci se tak hojně věnují extenzivnímu chovu masného skotu, zastoupeny jsou také mléčně krávy. Vzhledem k vysokému procentu zornění zemědělské půdy v rámci regionu (82 % z celkových cca 67 tisíc ha) vede ale jednoznačně rostlinná výroba, a to hlavně pěstování obilnin a řepky.

„Poměr půdy obhospodařované soukromými zemědělci a většími společnostmi je u nás zhruba 1:4. Velkému množství družstev se podařilo přetransformovat a dnes hospodaří i díky smýšlení řady vlastníků, kteří viděli jako jediné přijatelné řešení nechat jim svou půdu, v průměru na tisícihektarových výměrách. Otázkou je, jak zamíchá kartami generační výměna, která aktuálně na obou stranách probíhá či v brzké době probíhat bude,“ říká předseda ASZ Plzeň-sever František Janko.

Severoplzeňská asociace byla založena ve stejném roce, kdy vznikla celostátní ASZ, příští rok tedy oslaví dvacetileté výročí. Mimo první volební období byl jejím předsedou a až dosud je František Janko, místopředsedou Ladislav Krofta. Organizace sdružuje nejen sedláky z okresu Plzeň-sever, hlavně Kralovicka, ale i Rokycanska a některé také z Tachovska a Karlovarska. 

Zdejší sedláci se hojně účastní nejrůznějších školení a seminářů pořádaných celostátní asociací, nad rámec ještě spolupracují s poradkyní ze společnosti PV-Agri, zejména co se týče individuálních konzultací k Jednotné žádosti či Programu rozvoje venkova. Alespoň jednou ročně se snaží zorganizovat zájezd na farmy členů Asociace v jiných regionech nebo k bavorským sedlákům.

„Velmi nám ale členství v Asociaci pomáhá především při komunikaci s již zmíněnými většími zemědělskými subjekty. V průběhu let se z ASZ stala respektovaná organizace a díky tomu jsme my, naše podnikání a naše názory brány vážně,“ upozorňuje František Janko.

Přestože se severní Plzeňsko nachází již ve vnitrozemí, bývalo zejména v severozápadní části obydleno převážně německým obyvatelstvem. Po jeho odsunu v letech 1945 - 1946 se tak velké množství obcí vylidnilo a některé z nich se nepodařilo dosídlit ani částečně. Velmi často šlo o odlehlé vsi a osady, které chátraly, až zcela zanikly, následovaly je obce zaniklé vlivem výstavby vodní nádrže Hracholusky, která byla postavena na řece Mži v letech 1959 až 1964.

Relativní blízkost německých hranic ovlivňuje životy lidí z regionu Plzeň-sever dodnes. Pro zdejší sedláky je tento fakt spíše pozitivem, má však i své stinné stránky. Mezi výhody jednoznačně patří výborná obchodní spolupráce s německými firmami, zejména mlékárnami a výkupy rostlinných komodit. 

Již několik let také přijímají někteří členové severoplzeňské ASZ na svých farmách o letních prázdninách na praxi studenty z bavorské střední zemědělské školy. Jde o výměnný program zaštítěný Koordinačním centrem českoněmeckých výměn mládeže Tandem Plzeň, v rámci něhož tráví na oplátku šest studentů Střední odborné školy v Plasech každoročně několik letních týdnů na rodinných farmách v Bavorsku.

„Na naši farmu jezdí bavorští studenti již sedmým rokem. Jejich pobyt trvá vždy necelé tři týdny a po tu dobu jsou součástí naší rodiny. Vzhledem k tomu, že jejich věk se pohybuje mezi 16 a 18 lety, byli jsme zpočátku překvapeni, jak šikovní a dovední jsou. Zastanou plnohodnotného pracovníka. Všichni praktikanti, kteří u nás byli, až na jednoho, totiž pocházejí z rodinných farem a jsou tak zvyklí pracovat a pomáhat již od útlého mládí svým rodičům a prarodičům, všichni mají dva nebo tři sourozence. Od 14 let vlastní řidičské oprávnění na traktor. Farmy jejich rodin nejsou zdaleka tak velké jako u nás, průměrně tak 30 až 90 hektarů. Hospodářství předává otec vždy prvorozenému synovi, a pokud má mladší sourozence, tak ti si hledají po škole práci většinou ve městě.

Z celé třídy v odborné škole, která čítá 30 studentů, nepocházejí většinou maximálně dva z rodinného hospodářství. Je z nich cítit hrdost, že jsou ze zemědělské rodiny a pyšně říkají, že právě oni budou po svých rodičích hospodařit. Při práci na naší farmě nám studenti pomáhají s veškerými pracemi, které jsou třeba, jsou všestranní, velmi citliví k zemědělské technice a k dalším strojům a zařízením. Na své potomky se o víkendu jezdí podívat rodiče, kteří se samozřejmě zajímají o to, u jakého zemědělce jejich děti vykonávají praxi. Dodnes jsme s některými z nich v kontaktu a v zimním období se jezdíme vzájemně navštěvovat,“ říká syn Františka Janka Lukáš.

Výrazným negativem naopak je, že řada zemědělských podniků v této oblasti již má německé majitele. Není výjimkou, že jeden majitel vlastní dvě až tři bývalá družstva o výměře několika tisíc hektarů bez živočišné výroby, o které se mu stará pár zaměstnanců, a pilně oslovuje vlastníky půdy s nabídkami na její pronájem či koupi. „Jaký by byl osud takové pronajaté půdy, pokud by byla uzákoněna některá z forem předkupního práva, je více než snadné si domyslet,“ říká František Janko.

Jaká je historie, současnost a plánovaná budoucnost sedláků hospodařících v této části Západočeského kraje? To se dočtete v následujících řádcích...

Kdy zase přijede kardinál?

Historie velkostatku ve Vysoké Libyni, obci ležící pár kilometrů na severozápad od Kralovic, se datuje od druhé poloviny 17. století. S předky Františka Janka, dlouholetého předsedy ASZ Plzeň-sever a jeho syna Lukáše, který hospodářství v roce 2011 převzal, je spjata již téměř sto let. Tehdy, konkrétně po pozemkové reformě v roce 1925, zakoupil usedlost, která zahrnovala budovu bývalé tvrze, zámeček, 130 hektarů půdy a rybník, jako zbytkový statek dědeček pana Janka staršího Jaroslav Koula, jenž byl do té doby správcem statku v Pacově.

Poprvé musel majitel statku se svou rodinou opustit Vysokou Libyni na základě Mnichovské dohody v říjnu roku 1938, kdy byli Češi nuceni vystěhovat se ze všech pohraničních oblastí. Jaroslav Koula si tehdy pronajal usedlost v Obicích nedaleko Klatov, kde setrval až do konce války. Na svém mu však bylo umožněno sedlačit pouze do osmačtyřicátého roku, kdy hospodářství zabraly státní statky, o tři roky později pak nově založené družstvo. Ze schopného sedláka Kouly se stal nákupčí ve Strojní a traktorové stanici v Prunéřově, později skladník na statku v Hubenově. Rodina se několikrát stěhovala, až zakotvila natrvalo v Kralovicích. V raně barokní budově vysokolibeňského zámečku, která bývala chloubou obce, vznikly mezitím družstevní kanceláře, od roku 1974 zela prázdnotou, chátrala a těsně před revolucí byla zbourána, aby ji nahradila nová stavba, jež dnes slouží obci.

Rozsáhlou rekonstrukci si samozřejmě vyžádal i celý objekt statku, kde v roce 1991 začal hospodařit František Janko za pomoci svého otce, po dobu patnácti let pak i společně se svým švagrem Vladimírem Janouškovcem.

„Uvědomuji si, že oproti celé řadě kolegů sedláků, kteří začínali na minimální výměře, jsme měli obrovskou výhodu v tom, že nám bylo navráceno celých 130 hektarů. Navíc se podařilo pronajmout či zakoupit i další půdu od vlastníků, jejichž rodiny ještě pamatovaly dědečka a vzpomínaly na něho jako na výborného hospodáře. I takto nepřímo nám vlastně ještě velmi pomohl, ačkoliv změny režimu se již nedožil,“ říká František Janko.

Kromě rostlinné výroby se hned zkraje devadesátých let zaměřili hospodáři na chov prasat a vytrvali až do roku 2010. „Mívali jsme kolem čtyřiceti prasnic a dlouhé roky dělali i výkrm. Rozhodnutí s chovem skončit pro mě osobně nebylo vůbec snadné, ale dotovat ho z rostlinné výroby a čekat, že se situace jednoho dne změní, prostě dlouhodobě nejde,“ popisuje pan Janko situaci, kterou v bledě modrém zažilo mnoho sedláků napříč celou republikou. 

Živočišnou výrobu tak nyní na statku reprezentuje hlavně výkrm býků a chov ovcí, konkrétně 40 bahnic a dvou beranů plemene suffolk, které patří pro svou dlouhověkost, dobré zdraví a dlouhé plodné období mezi jedno z nejoblíbenějších plemen ovcí s masnou užitkovostí u nás. Díky těmto vlastnostem na něj nedají dopustit ani Jankovi.

Nedílnou součástí hospodaření je řadu let i chov včel, aktuálně o počtu 30 včelstev, jde o srdeční záležitost otce Františka Janka, jemuž vypomáhá vnučka Petra. Veškerá produkce medu, ale i dalších včelích produktů, je prodávána ze dvora, neboť Jankovi si vybudovali v průběhu let poměrně rozsáhlou síť zákazníků, kteří neváhají dojet si pro své oblíbené výrobky přímo na farmu.

K hospodářství patří i sedmihektarový rybník určený k provozování sportovního rybolovu systémem „chyť a pusť“. V letošním roce zde Jankovi zorganizovali dvoje dětské rybářské závody, které se setkaly s velkým ohlasem malých účastníků, proto počítají s jejich pořádáním i v budoucnu.

Stěžejní činností farmy, která leží v nadmořské výšce 561 m n. m., je však rostlinná výroba na téměř 300 hektarech převážně orné půdy, z nichž dvě třetiny jsou vlastní. „Zdejší oblast je bramborářská, s velkou variabilitou půdy. Ty lehčí jsme zatravnili, máme aktuálně 38 hektarů trvalých travních porostů, na těžších, hlinitých půdách pěstujeme poměrně širokou škálu plodin. Kromě pšenice a řepky také ozimý sladovnický ječmen dodávaný prostřednictvím společnosti Soufflet do polských pivovarů a jarní sladovnický ječmen, konkrétně odrůdu Bojos, určený na výrobu plzeňské dvanáctky. Nechybí ani jetel pěstovaný na osivo s dodáním do Itálie. Kromě menšího množství ovsa se zaměřujeme ještě i na hrách a pelušku, pro které si hojně jezdí hlavně drobnochovatelé, především holubáři,“ informuje Lukáš Janko. A jak se pohybují výnosy? „U pšenice a ječmene okolo 6 t/ha, v případě řepky do 4 t/ha,“ sděluje mladý hospodář.

Novinkou na Jankovic farmě je agroturistika, kterou rodina začala provozovat v loňském roce ve zrekonstruovaném domku v bezprostřední blízkosti hospodářství. Objekt o kapacitě šesti lůžek, situovaný na velkém oploceném pozemku, je ideální pro rodiny s dětmi, které tvoří podstatnou část klientely, zájem o ubytování projevují i němečtí turisté.

Možnost blíže se seznámit s hospodařením na farmě rodiny Jankových ve Vysoké Libyni měli jak členové Asociace soukromého zemědělství, tak široká veřejnost před čtyřmi lety, a to hned na dvou akcích. V červnu roku 2013 se tu uskutečnily Farmářské slavnosti pro rodiny s dětmi, na konci září tu pak ASZ ve spolupráci s švýcarskou Asociací soukromých zemědělců zorganizovala Česko-švýcarský dožínkový festival s celodenním odborným seminářem, ale i bohatým doprovodným programem pro děti. Na zářijové akci představila Asociace přítomným poprvé „Křížovou cestu“ českého sedláka – cyklus 12 největších problémů českého zemědělství a venkova s nabídkou jejich reálných řešení prostřednictvím rodinných farem. Festivalu se zúčastnil a k sedlákům promluvil i kardinál Dominik Duka.

„Byl to zážitek s velkým Z. Převzít na své farmě z rukou kardinála požehnaný dožínkový věnec, to není úplně obvyklá událost. Máme ho tu dodnes vystavený na čestném místě a rádi si na ten den vzpomeneme. Ostatně nejsme sami, už řada lidí z okolí se nás ptala, kdy budeme podobnou akci opakovat a kdy zase přijede kardinál,“ usmívá se Lukáš Janko.

Pouhé čtyři roky, řeklo by se, ale co všechno se na farmě změnilo. Kromě výše zmíněného ubytování, které mají Jankovi v plánu ještě postupně rozšiřovat, přibyla nová hala na stroje, z bývalé přípravny krmiv pak prostor na uskladnění sena a slámy. Ale hlavně - obhlížet tátovo hospodářství již nějakou dobu chodí i téměř dvouletý Mireček. A to je nad všechny novinky, nemyslíte?

Když pět je víc než jeden

V Holovousích a sousedních Hlincích, v bývalých střediscích rostlinné a živočišné výroby, která dříve spadala pod družstvo v obci Chříč, se věnuje společně se čtyřmi kolegy a devíti zaměstnanci zemědělskému podnikání dlouholetý místopředseda ASZ Plzeň-sever Ladislav Krofta. Poměrně nedávno pětice hospodářů řešila, jak dál - zda se pustit do rozsáhlých, několikamilionových rekonstrukcí ustájení a pokračovat v chovu mléčného skotu, nebo zda se zaměřit pouze na rostlinnou výrobu. Zvítězila méně jednoduchá cesta, tedy první možnost...

„V Holovousích hospodařili na 17 hektarech půdy již mí předci, a to ze strany matky. V roce 1950 byly odebrány všem sedlákům v obci mechanizační prostředky - mlátičky, samovazy, a zvýšily se dodávky státu pro výživu obyvatelstva. Za jejich nesplnění padaly pokuty a vyhrožovalo se odnětím svobody. Družstvo bylo nátlakem založeno v létě 1952,“ informuje Ladislav Krofta a dodává: „Když šlo v roce 1993 do likvidace JZD Chříč, pod které dříve patřila střediska celkem v pěti obcích, rozhodli jsme se společně se čtyřmi kolegy, kterým také byla v rámci restitucí navrácena půda, začít hospodařit v Holovousích. Pronajali jsme si půdu od dalších vlastníků, v té době až na 350 hektarů, a byla nám vydána část budov včetně kravína. Šlo o majetkové podíly, které jsme všem zúčastněným osobám poctivě vyplatily do deseti let v plné výši. Neminuly nás ale nepříjemné a vleklé soudní spory o vydání dalších budov, které se táhly mnoho let.“

V roce 1999 ukončilo svou činnost družstvo vlastníků v sousedních Hlincích, a tak hospodáři z Holovous zakoupili tamní kravín a další budovy a přibrali 250 hektarů půdy. „Možná to vypadá jednoduše, jak to tak popisuji, ale věřte, že to byly a pořád ještě mnohdy jsou velké nervy. Například první rok podnikání mě živila ze svého platu manželka, protože jsme si tehdy nemohli vyplatit ani korunu,“ vzpomíná pan Krofta.

Dnes hospodaří pět kolegů, z nichž některé už vystřídala další generace, celkem na 640 hektarech převážně orné půdy, z více než třetiny vlastní. Kromě krmných plodin pro stádo zhruba 140 kusů mléčného skotu pěstují řepku a obilniny s dodáním do sousedního Německa, podstatná část komodit putuje do tamního lihovaru.

Chov skotu je situován jak v Holovousích, tak Hlincích, kde proběhla rozsáhlá rekonstrukce budovy kravína na volné ustájení mladého skotu od telat přes jalovice, přibyl i přístřešek.

Před osmi lety si pan Krofta a jeho kolegové nechali vypracovat projekt na stavbu nové stáje s robotickým dojením a silážními žlaby s cílem realizovat ji na zelené louce za budovou původního kravína na konci Holovous. Obyvatelé obce však se stavbou nesouhlasili a sepsali proti ní petici. „A najednou bylo po všem - projekt, neprojekt. Člověk musí při podnikání a žití na vesnici mimořádně dbát na dobré vztahy s lidmi, jinak to ani nejde. I kdybychom stavební povolení získali, za tu nevoli by to nestálo. Navíc od řady těch, kteří se pod petici podepsali, máme pronajaté pozemky...,“ vysvětluje Ladislav Krofta.

Náhradním řešením bylo zrekonstruovat bývalý kravín K96 a vybudovat k němu přístřešek pro suchostojné krávy. Rozsáhlá, osmnáctimilionová investice, která zahrnuje i novou rybinovou dojírnu na 2x 6 stání, je právě realizována.

„Přiznám se ale, že jsme s kolegy stáli před rozhodnutím, zda vůbec v živočišné výrobě pokračovat. Mléko je nejistý artikl, aktuálně ho dodáváme do německé mlékárny za cca 9,20 Kč za litr, ale asi nemusím podotýkat, že byla období, a to i poměrně nedávno, kdy šlo o mnohem nižší částky. Nevzdat „živku“ bylo hlavně mé přání, proto bych byl opravdu rád, aby se v tomto směru dařilo,“ říká pan Krofta.

Co nejen zdejší hospodáře trápí, je nákup zemědělských podniků cizími investory, kterými jsou v této oblasti logicky hlavně Němci. Nedávno zakoupila zemědělskou společnost KORA PS, která obhospodařovala tisícovku hektarů v sousední Studené, známá německá firma Horsch. „A výsledek? Stejný majitel vlastní i bývalé družstvo v Blšanech na Lounsku, provozuje pouze rostlinnou výrobu, o kterou se mu postarají tři hoši, co pendlují se zemědělskou technikou sem a tam. Vlastníci půdy jsou houfně obesíláni, aby ji svěřili do jejich rukou. A my budeme poslouchat argumenty komunistů, Agrární komory a Zemědělského svazu, jak je ve veřejném zájmu zavést předkupní právo pro pachtýře? Vždyť tak by se naservírovala česká půda cizincům na zlatém podnose,“ kroutí hlavou Ladislav Krofta.

A jelikož množství práce je třeba vyvážit něčím příjemným, udělal si pan Krofta se svými kolegy před několika lety radost a přispěli na obnovu kostela sv. Petra a Pavla v nedalekých Dolanech u Hlinců, který je považován za jeden z nejstarších v Čechách. Kostel stojí osamocen v polích na nevysoké terase nad nivou řeky Berounky, všude ticho a klid, pouze přítomnost svatostánku s předlouhou historií. „Příspěvkem na jeho opravu jsme vlastně dali dárek sami sobě, protože máloco mi tak odreaguje mysl od všedních starostí, jako chvilka tady strávená,“ uzavírá pan Krofta. 

Čas na kešky ještě nenastal 

Rozlehlá hospodářská usedlost v nejsevernějším výběžku regionu Plzeň-sever, na samotě Nový Dvůr nedaleko Žihle, zaujme svou impozantností, která je ještě umocněná citlivě provedenou rekonstrukcí celého objektu. Že ji nepotkal osud mnoha dalších podobných staveb s poutavou historií, odsouzených z různých důvodů k pomalému chátrání, je zásluhou Jaroslava Webera a jeho rodiny, kteří ji už téměř čtvrtstoletí postupně zvelebují.

„Zdejší hospodářský dvůr patřil více než 200 let rodu Lažanských. Jeho poslední vlastník Prokop Lažanský se ale oženil s německou hraběnkou, blízkou příbuznou manželky německého ministra zahraničí, a tak byl po skončení druhé světové války označen za kolaboranta a na jaře roku 1946 odešel do emigrace. Na základě Benešových dekretů pak jeho potomkům usedlost v devadesátých letech z tohoto důvodu navrácena nebyla, jako náhradu ji získal jiný restituent, od kterého jsem ji v roce 1994 zakoupil,“ informuje Jaroslav Weber, který za minulého režimu dlouhé roky pracoval ve Státním statku Žihle, a možnost soukromě hospodařit ho velmi lákala.

„Rozběh hospodářství poněkud zbrzdila nutnost poměrně rozsáhlých rekonstrukcí, na které padla značná část finančních prostředků. Někdy si říkám, jak jsme ty první roky mohli vůbec zvládnout. Tehdy jsem na statek ještě denně dojížděl z Žihle, kde jsme žili, a po třech letech, když už se tu dalo alespoň trochu bydlet, celá naše rodina přesídlila sem. Každé ráno jsem se díval za ženou a dětmi, cupitajícími z té naší samoty směrem k práci a škole, a bylo mi jich úplně líto. Co jsem jim to jen provedl, říkal jsem si,“ vzpomíná Jaroslav Weber.

Jeho syn Jaroslav se ale nezalekl, naopak. Je absolventem České zemědělské univerzity v Praze, obor rostlinná produkce, a od roku 2008 hospodaří společně se svým otcem. „Ve dvou se to vždycky lépe táhne. Zpočátku, když byl Jaroslav ještě malý, mi hodně pomáhal i táta, ačkoliv měl už své roky. Přesto uměl vzít za práci, profesí byl mlynář, měl pronajatý mlýn v Rabštejně, tak mu ani sedlačina nebyla cizí,“ usmívá se pan Weber.

Otec a syn Weberovi se věnují hlavně rostlinné produkci, a to na 100 hektarech půdy. Velkou výhodou je, že 90 % pozemků je vlastních, nevýhodou naopak fakt, že značná část půdy ze 79 hektarů orné je hodně kamenitá. I tak si ale, v nadmořské výšce 570 m n. m., hospodáři na výnosy nestěžují. U pšenice dosáhli v letošním roce na 6,5 t/ha, u ječmene na 5,7 t/ha, nižší výnos byl pouze u řepky, ale to se týkalo většiny zemědělců nejen v tomto regionu - 2,5 t/ha.

Trvalé travní porosty jsou využívány pro ustájené koně. Tuto službu poskytují Weberovi v současnosti pro majitele 15 zvířat.

Hospodářství je strojově soběstačné, řada zemědělské techniky byla nakoupena prostřednictvím programu Zemědělec, administrovaného PGRLF, který si oba velice chválí.

„Co se týče dotací, využil jsem v roce 2010 podporu pro Mladého začínajícího zemědělce, a to na nákup traktoru, lisu a nakladače. Jinak příznivci investičních dotací příliš nejsme, stavební úpravy a rekonstrukce si raději řešíme svépomocí. Přiznám se, že nás oba poněkud děsí i rozsáhlá administrativa s tím spojená. Upřímně velmi vítám nejrůznější semináře, které pro nás pořádá Asociace, obzvláště individuální konzultace k Jednotné žádosti se společností PV-Agri, neboť mi ušetří spoustu nervů,“ říká mladý hospodář.

Ten si nejen vzhledem k současným bojům o půdu, které samozřejmě probíhají i v okolí, přeje co nejlépe hospodařit na stávající výměře půdy, neboť získání dalších hektarů je jen velmi málo pravděpodobné.

S přihlédnutím k obdivuhodné vitalitě a optimismu jeho otce se ale dá jistě počítat s tím, že mu bude i nadále velkým pomocníkem a oporou. O tom ostatně svědčí i následující slova pana Webera staršího. „Všiml jsem si, že je už nějakou dobu módní taková zábava - hledání kešek v terénu. Chytlo to nejen mladé, ale i spoustu důchodců, je to časté téma jejich hovorů. Tak jsem si řekl, jestli taky nenastal čas věnovat se něčemu podobnému, nárok bych na to snad měl. Vyšel jsem na dvůr, rozhlédl se kolem sebe a z každého rohu na mě koukala nějaká práce. Tohle by bylo potřeba, tohle taky… Hm, asi ty kešky ještě na nějaký čas odložím…“

Člověk by neměl mít malé cíle

Dlouhodobě nepřístupné území vojenského prostoru, desítky zaniklých vesnic, tisíce odsunutých původních obyvatel, ztracená paměť míst - to jsou tajemné Doupovské hory na Karlovarsku. Desátým rokem tu, konkrétně ve Velkém Hlavákově, části obce Valeč, společně se svou ženou Evou postupně zhmotňuje svůj sen o rodinné farmě s pestřejší škálou činností Matěj Dudek původem z Měšic u Prahy. „Péčí“ státního statku Žlutice i delší nečinností v devadesátých letech zdevastovaná hospodářská usedlost dostává pomalu nový kabát a dříve výrazně zanedbané pozemky slouží chovu masného skotu v režimu ekologického zemědělství.

Když pan Dudek začal v roce 2008 na zdejším statku hospodařit, měl v tu dobu k dispozici pouze třicet z celkem 148 hektarů, které rodina spolu s nemovitostí zakoupila. Zbytek půdy byl vázán dlouhodobými závazky. Vzhledem k bezprostřední blízkosti vojenského újezdu Hradiště a množství divokých prasat v okolí bylo hned od počátku jasné, že ornou půdu je nezbytné zatravnit. Stalo se a na pastviny přibylo první stádo masného skotu o počtu dvaceti jalovic - kříženek plemene limousine od chovatele Miroslava Dufka z Krušných hor, o rok později Dudkovi zakoupili i plemenného limousinského býka.

„Základní stádo kříženek jsme postupně navyšovali pro dosažení požadovaného zatížení pozemků dle toho, jak jsme je přebírali od dosavadních nájemců.  V roce 2012 jsme jako základ budoucího čistokrevného stáda limousinského skotu pořídili sedm ročních jalovic a o dva roky později i plemenného býka. Nyní máme osmdesát matek, ale řadu z nich kříženek, dvacet 100% limousinek je zapojeno do kontroly užitkovosti. Naším cílem je kvalitní stádo čistokrevných zvířat tohoto plemene, produkce plemenného materiálu plus výkrm kříženců,“ informuje farmář.

Navyšování počtu zvířat je možné i z důvodu, že nedávno se Dudkovým podařilo pronajmout od obce dalších dvě stě hektarů pozemků. V příštím roce tak plánují postavit na místě bývalé stodoly stáj pro plemenné býky a na jejich testaci, zároveň by tu chtěli mít i prostornější dílnu na opravu strojů. V předchozích dvou kolech Programu rozvoje venkova získali dotaci na nákup nakladače, shrnovače a lisu, stavbu ale hodlají zrealizovat i v případě, že s žádostí o finanční příspěvek tentokrát neuspějí.

„Spousta lidí nám říká, že jsme tehdy před deseti lety měli celou polorozpadlou usedlost raději zbourat a bylo by to jednodušší. Jednodušší možná, ale my takovou cestou jít nechtěli. Ani když jsme se ženou a naší první malou dcerou zkraje bydleli v podmínkách, které měli k ideálu opravdu hodně daleko,“ usmívá se pan Dudek a dodává: „Chceme, aby za pár let celý statek vypadal jako v době, kdy na něm před kolektivizací hospodařili původní majitelé, samozřejmě s funkčností odpovídající dnešnímu modernímu zemědělskému podnikání.“

Tím ale plány hospodářů ještě nekončí. „Rádi bychom v budoucnu nabízeli naše bio maso přímo zákazníkům. Na Statku Hlinky, který je od nás vzdálen asi třicet kilometrů, mají jatka s ekologickou certifikací, kde bychom mohli porážet, a u nás chceme zřídit bourárnu. Máme zkušenost, že lidí, kteří si chtějí dopřát kvalitní maso a chápou, že v akci v supermarketu ho nepořídí, stále přibývá. Nejprve uvažujeme o rozvážce bedýnek, později i o e-shopu“ plánuje Matěj Dudek.

A protože člověk by neměl mít malé cíle, uvažují Dudkovi, to ovšem v horizontu vzdálenější budoucnosti, i o výstavbě penzionu.

„Pravda je, že nás hodně inspiruje mnohdy až neskutečná aktivita našich kolegů sedláků různě po republice. Moc rád si o tom, co všechno podnikají, čtu v Selské revui, ono to pomáhá ve chvílích, kdy třeba člověk na chvíli zapochybuje nebo mu docházejí síly. Členy Asociace jsme se sice stali poměrně nedávno, ale ten pocit, že v tom nejsme sami, je pro nás hodně důležitý. Nehledě na to, že díky kompletnímu informačnímu servisu, kterým ASZ na členech opravdu nešetří, jsme přímo u zdroje informací,“ říká hospodář.

Platí prý, že za vším je třeba hledat ženu. Díky té své, se kterou vychovává dvě dcery a která je mu zdatnou pomocnicí a velkou oporou ve chvílích, kdy ho zazlobí vleklé zdravotní potíže, vidí pan Dudek budoucnost optimisticky. Vždyť už teď se má za čím ohlédnout a to ještě nestačil zrealizovat vše, co si předsevzal. Nezbývá než popřát hodně štěstí.

Od chladnokrevných koní k jelenovi

Rodině Spurných z Horního Liblína na Rokycansku se podařilo na svých devíti hektarech půdy hospodařit i po celou dobu minulého režimu. Nejprve s několika chladnokrevnými koni, pak přišel na řadu Zetor 3011, který má na farmě stále své čestné místo, prim už teď ale hraje samozřejmě moderní zemědělská technika v čele s „jelenem“. A také mladá generace - syn Adam, který před pěti lety převzal hospodaření po své matce Mileně. Ta se mu věnovala od roku 1991, tedy více než dvacet let. 

„Tehdy jsem na pracovním úřadě dostala příspěvek 17 tisíc korun na zřízení pracovního místa. Hektary jsme měli, tak jsem za tu částku koupila první mléčnou krávu, hodně pomohly i Kubátovy dotace, hlavně na nákup techniky, a začalo se. Zrekonstruovali jsme starou stáj na sedm dojnic, přistavěli další na devět kusů, převážně pro býky na výkrm, a také rozšířili výměru půdy,“ vzpomíná Milena Spurná. 

Navýšení obhospodařovaných hektarů se povedlo hlavně v roce 1993, kdy ukončil činnost zdejší státní statek. Velké peripetie si ale Spurní zažili s odběrem mléka, které postupně dodávali do čtyř mlékáren. „První z nich byla plzeňská, tam nám zůstalo poměrně dost neproplacených faktur. Další, ve Stříbře, vyřešila pohledávky vůči nám tak, že je vyplatila v másle a sušenkách. Následovala Radlická mlékárna a po ní ta v nedalekých Kralovicích, se kterou jsme měli roky velmi dobré vztahy. Pak ale získala německého majitele, který po čase odmítl odebírat mléko od menších soukromých zemědělců. Nepomohlo ani to, že jsme ho vozili do družstva v sousedních Kozojedech, kam mlékárna denně zajížděla. Jen o cestu tedy zřejmě nešlo…,“ říká paní Spurná.

Rodina tak byla nucena po více než dvaceti letech chov mléčného skotu zrušit. „Březí krávy jsme prodali a převodným křížením postupně přešli na chov masného skotu. Toho máme nyní 39 kusů, v plánu je ale určitě rozšíření stáda s přechodem na herefordy a také kompletní výkrm býků, který nyní z prostorových důvodů probíhá jen částečně, zbytek prodáváme jako zástav. Vykrmené býky bychom nadále rádi dodávali na jatka do Vojenic nedaleko Zbiroha, které spolu s výrobnou fungují jako rodinná firma, s níž máme výborné vztahy,“ informuje Adam Spurný.

Rozšíření chovu s sebou nese potřebu dalších prostor pro ustájení. „V plánu mám stavbu zimoviště o kapacitě 43 kusů skotu. V letošním podzimním kole PRV jsem chtěl zažádat o dotaci, ale nepodařilo se mi vyřídit v termínu stavební povolení. Uvažuji ještě, že bych zkusil podporu z programu Leader prostřednictvím místní akční skupiny,“ vysvětluje mladý hospodář.

Pravda ale je, že s dotacemi, konkrétně Předčasným ukončením zemědělské činnosti, které na farmě proběhlo v roce 2012, Spurní úplně pozitivní zkušenost nemají. Dotační titul jim byl schválen a paní Spurná obdržela první dvě roční platby. Po třech letech přišla kontrola ze SZIF, která objevila administrativní pochybení. „Jako pochybení bylo označeno, že nedošlo k administrativnímu převodu závazku - úvěru, který byl ale již v tu dobu splacený. Žádné písemné sdělení jsme neobdrželi, nikdo s námi o celé záležitosti nebyl ochoten mluvit, ale po dobu dvou a půl let mi bylo pozastaveno vyplácení dotace a hrozilo, že budu muset vrátit i obě již vyplacené roční platby. Neměla jsem žádné dovolání, chování ze strany úředníků SZIF bylo hrozné a já myslela, že snad přijdu o nervy. Byla jsem v prekérní situaci – majetek převedený na syna, bez peněz a bez možnosti najít si jakoukoliv práci, abych celou situaci ještě nezkomplikovala,“ líčí tehdejší stav paní Spurná.

„Vyústění bylo nečekané. Protože jsem dosti aktivní na sociálních sítích, napadlo mě napsat o naší situaci na Facebook ministru Jurečkovi, o kterém je známo, že tímto způsobem aktivně komunikuje. Jaké bylo mé překvapení, když po týdnu se vše vyřešilo, ze strany SZIF byly doplaceny všechny do té doby pozastavené platby, a od pana ministra přišla omluvná zpráva, že všichni někdy chybujeme… Nikdo se nám ale s mámou asi nemůže divit, že úředníky ve velké oblibě zrovna nemáme a já se při každé návštěvě výše zmíněné instituce necítím zrovna ve své kůži,“ říká Adam Spurný.

A tak se oběma přece jen zase o něco lépe dýchá. Mladý hospodář se s o to větší vervou věnuje své oblíbené agrotechnice, a to na 114 hektarech půdy, na dalších zhruba 300 hektarech poskytuje také služby, hlavně sklizňové. Na pozemcích, které obhospodařuje, mají své místo kromě řepky a obilnin také slunečnice, proso a lesknice, které prodává ze dvora chovatelům ptactva, uvažuje i o pěstování lnu. Greening řeší meziplodinami, po dvou hektarech svazenkou, hořčicí a hrachem.

Je tomu už deset let, kdy předčasně zemřel otec Adama Spurného, který při práci hospodařil již za totality a vydatně pomáhal své ženě od chvíle, co se rozhodla v rodinné tradici pokračovat. Škoda, že již nemůže vidět, jak dobře si jeho syn vede, jak se těší z každého úspěchu a jak optimisticky nahlíží na svou budoucnost spojenou s hospodařením.

U Kozů hrají prim koně

Důkazem toho, že i na menší výměře půdy se dá spokojeně a plnohodnotně hospodařit, je farma Václava Kozy a jeho rodiny v Potvorově, obci nacházející se na severu zdejšího regionu. Kromě rostlinné výroby na čtyřiadvaceti hektarech pozemků se pan Koza po vzoru svých předků věnuje chovu koní, provozu jezdecké stáje, ale i chovu menšího stáda masného skotu. Zároveň se mu podařilo krásně zrekonstruovat obytnou část statku, která byla řadu let ve značně neutěšeném stavu.

Rod Kozů na této usedlosti hospodaří několik staletí. Jeden z předků byl v roce 1680 i účastníkem selského povstání na Kralovicku, kdy se sedláci z mnoha vesnic bouřili proti vzrůstajícím nárokům plaského kláštera, který se pokoušel obnovit panství vypleněné za třicetileté války. Vzpoura byla potlačena vojskem hraběte Kolovrata a vzbouřenci pak museli za trest vysázet monumentální lipovou alej z Kralovic do Mariánského Týnce. Do dnešní doby se však zachovala jen poslední, tzv. Radimova lípa, pojmenovaná dle vůdce povstání Jiřího Radima.

Obytná část usedlosti v Potvorově v roce 1902, kdy tu sedlačil prapradědeček dnešního hospodáře František Koza, celá vyhořela a byla vystavena nová. I tak ale statek velmi dobře prosperoval, a to až do nástupu kolektivizace. „Tenkrát zde hospodařil bratr mého dědy Václav, který odmítal vstoupit do družstva, tak za neplnění kontingentů putoval na rok a půl do uranových dolů v Jáchymově. Prostory hospodářství využívalo JZD, ale rodina tu směla alespoň zůstat bydlet. Děda Bohuslav pracoval dlouhé roky ve státním statku Tachov a teprve v roce 1967 mu bylo umožněno vrátit se na Kralovicko. Jako ředitel státního statku Kralovice se zasloužil o rozkvět chovu koní v Hubenově, známém barokním hospodářském dvoře plaského kláštera, který byl postaven dle plánů Jana Blažeje Santiniho. V Hubenově, kde fungoval kvalitní jezdecký oddíl, působil i můj otec,“ objasňuje historii rodinného hospodaření a další souvislosti pan Koza.

Ten se nedlouho po absolvování Střední zemědělské školy v Plasech rozhodl, že se vrhne na opravu v té době již několik let neobydleného statku v Potvorově a začne obhospodařovat 19 hektarů půdy, které byly rodině navráceny v rámci restitucí, ale do té doby je měl v pronájmu žihelský statek. Již v tu dobu bylo jasné, že vše se bude točit kolem koní, a tak jako první přišla na řadu oprava stájí.

Chov koní, jejich výcvik, výuka jízdy, ustájení, vyjížďky do přírody, jízdy na ponících, přeprava koní, ale i kovářské a podkovářské práce a sedlařina - to jsou služby, které dnes poskytuje Václav Koza na své farmě, kde má pět vlastních a čtyři ustájené koně. K nim přibylo i menší stádo masného skotu - limousinský býk a sedm krav.

Krmivovou základnu zajišťuje rostlinná výroba na 24 hektarech pozemků - 16 z nich je orná, zbytek trvalé travní porosty. Část pěstovaných obilnin a také řepku pan Koza prodává, a to do družstva vlastníků v nedalekých Štichovicích či kralovického výkupu.

„Hospodařím na lehkých, písčitých a kamenitých půdách, takže orání není zrovna velká radost. Letos mě trošku potrápily i výnosy, které byly až o třetinu nižší, než jsem běžně zvyklý. Dlouhodobě se ale snažím zvyšovat úrodnost půdy organickým hnojením - každoročně mi vystačí tak na čtyři až pět hektarů, praktikuji i zelené hnojení, konkrétně hořčici,“ informuje Václav Koza.

Na farmě v Potvorově nebyla dosud využita žádná investiční dotace. „U malých projektů do jednoho milionu korun, což je kategorie, o které by se dalo uvažovat v našem případě, by bylo rozhodně třeba zjednodušit podmínky pro žadatele. Určitě minimálně co se týče výběrových řízení a možnosti započítat si vlastní práci, spoustě sedláků by jistě pomohlo i umožnění průběžného financování projektů. Vím, že za to Asociace dlouhodobě bojuje, a tak se těžko chápe, že ministerstvo takové zcela logické návrhy, díky kterým by se prostředky z Programu rozvoje venkova mohly dostat mezi mnohem více menších žadatelů, nechce vyslyšet,“ říká hospodář.

Václavu Kozovi, který má jezdeckou a cvičitelskou licenci a chystá se udělat si i trenérskou, dělá velkou radost dvanáctiletá dcera Johanka, která se doslova potatila. Na koni jezdí od pěti let a věnuje se parkurovému skákání, ve kterém reprezentuje jezdecký oddíl vedený svým otcem na oblastních mistrovstvích. Že by další generace z rodu Kozů, pro kterou jsou koně jednoznačně srdeční záležitostí?

Ohořelý traktor jako memento

Na Rokycansku, konkrétně v obci Strašice, v bezprostřední blízkosti bývalého vojenského újezdu Brdy, provozuje ekologickou farmu zaměřenou na chov mléčného skotu Jiří Stupka. Velmi aktivně mu stále pomáhá otec Otakar, který se spolu s ním staral o farmu i po dobu více než dvaceti let, kdy pan Stupka mladší hospodařil při zaměstnání.

Větší rozšíření stáda mléčného skotu, jehož chov Stupkovi zvolili ihned, kdy jim byly z družstva navráceny první hektary půdy, nebylo na původní rodinné usedlosti možné. V roce 1994 se ho proto rozhodli situovat do areálu, kde dříve hospodařilo JZD Zbiroh, a část zastavěných pozemků patřila rodině. Zakoupili tedy zbytek pozemků, ruinu kravína a dalších staveb a za zbytek peněz pořídili nezbytnou zemědělskou techniku.

Je skoro neuvěřitelné, kam až se v rozvoji farmy podařilo otci a synovi Stupkovým dojít, obzvláště s přihlédnutím k tomu, že řadu let ležel její provoz hlavně na bedrech staršího z nich.

„Začínali jsme se čtyřmi kravami a dvěma jalovicemi. Za celou dobu hospodaření jsme nenakoupili jediné zvíře, stádo je postaveno z vlastního odchovu, do dnešního dne se na naší farmě narodilo 1376 telat. Současný počet 110 dojnic je možno ještě výhledově navýšit asi na 130 kusů,“ informuje Jiří Stupka.

Větší část zvířat se nachází pod jednou střechou zrekonstruovaného kravína K 174. Dvě třetiny prostoru jsou vyhrazeny dojnicím, zbývající část pak telatům, jalovicím a vykrmovaným býkům. Větší jalovice jsou umístěny v prostorách bývalé odchovny dobytka, velcí býci pak v další zrekonstruované budově, bývalé K96. Pro zajištění chodu farmy s minimálním počtem pracovníků je nutná technická a technologická vybavenost, na kterou Jiří Stupka jako vystudovaný mechanizátor klade velký důraz. Již v roce 2007 byl ve Strašicích instalován první dojicí automat, druhý následoval o tři roky později. „Ačkoliv robotické dojení není zrovna levná záležitost, přináší ohromnou úsporu času, kterou je pak možné věnovat jiné činnosti. Zvířata navštěvují robot spontánně, díky jeho softwaru lze sledovat informace o managementu stáda. K dispozici jsou data o zdravotním stavu zvířat, jež jsou při každé návštěvě robota zvážena, je jim změřena teplota v jednotlivých čtvrtích vemene, dále zaznamenána vodivost a barva mléka, hodnoty tuku a bílkovin, somatické buňky, snímána pohybová aktivita zvířat i ve vztahu k reprodukci, doba přežvykování zvířat a podobně,“ chválí výhody tohoto typu dojení pan Stupka.

Nadojené mléko dodávají hospodáři každý druhý den v objemu zhruba 3,5 až 4 tisíce litrů prostřednictvím odbytového družstva České biomléko do mlékárny v německém Münchehofe. Stupkovic farma je společně s několika dalšími u nás držitelem certifikace GÄA, což značí, že kvalita jejich biomléka splňuje náročné požadavky zahraničních mlékáren. Samozřejmostí jsou pravidelné kontroly ze strany této německé kontrolní a certifikační organizace.

Živočišné výrobě je na strašické farmě zcela podřízena rostlinná, neboť veškerá produkce z 247 hektarů půdy, kterou Stupkovi obhospodařují, tvoří krmivovou základnu, a ta je postavena na kvalitním objemném krmivu. Zcela vzdát se farmáři museli pěstování kukuřice, znemožňuje jim to blízkost vojenského prostoru s množstvím divokých prasat.

Další plánovaný rozvoj farmy na několik let zbrzdily dvě zásadní události, které se odehrály v roce 2013 a pak o dva roky později. Nejprve se touto oblastí prohnalo tornádo, které tu způsobilo škodu ve výši více než 10 milionů korun. V červenci roku 2015 vypukl na farmě požár, který byl posléze policií hodnocen jako úmyslně založený, a kromě haly plné balíků sena shořela téměř kompletně veškerá zemědělská technika. Škoda činila 35 milionů korun.

„Zažít si něco takového bych nikomu nepřál. Snad ani člověku, o kterém jsme přesvědčeni, že má tento čin na svědomí. Vůbec jsem si tehdy nebyl jistý, jestli budu mít sílu pokračovat dál, ale táta mě podržel a řekl, že to přece nemůžeme zabalit... A měl samozřejmě pravdu. Během deseti dnů jsme postavili novou halu. A přišla i zcela nezištná pomoc, kterou jsem vůbec nečekal. Standa Němec, se kterým jsem hodně prožíval zakládání Asociace a její začátky, neváhal a poslal šest kamionů cukrovarnických řízků, František Němec z Netína zase kamion sena. Kamarád, o kterém vím, že zrovna není žádný Rothschild, přinesl flašku a u ní jsem po jeho odchodu objevil obálku se sto tisíci. „Šetřil jsem na dobrou věc a teď ten čas nadešel,“ řekl mi. A pak to vzdejte, když máte kolem sebe takové lidi,“ říká Jiří Stupka.

Na první pohled již nejsou na Stupkovic farmě následky ničivého požáru znát. Trochu jako memento tu ale stále stojí zcela ohořelý traktor, který chtě, nechtě v člověku vyvolává otázky. A na ty najít odpověď není vůbec snadné. Nezbývá však než jít dál...

Z jezdeckého oddílu k hospodaření

Rostlinné výrobě na více než dvou stovkách hektarů, ale také autodopravě, prodeji a servisu vysokozdvižných vozíků se v Bukovině, části města Kralovice, věnují bratři Miloslav a Petr Vaníčkovi. Do rodinného hospodaření, které má dlouhou tradici, je zapojena už i další generace. Starší syn Miloslava Vaníčka Lukáš má na starosti lesnické práce včetně služeb, zejména těžby, pro obce, mladší Jakub pomáhá otci na polích a také s autodopravou.

„Kolektivizace, která naši rodinu hodně zasáhla, protože mého otce stála život, začala v Bukovině ve dvaapadesátém roce založením místního JZD. Já byl tehdy na vojně a rodičům do hospodářských budov, které dvacet let předtím postavil spolu s domem děda, dali družstevní krávy, a na část hospodářství měli zakázány přístup. Otec do družstva na velmi krátkou dobu vstoupil, ale pak, ochuzen o část podílu, sedlačil zase sám. V roce 1962 však k nám na statek přijela lidová milice, vzala všechny peníze a zatkla otce. Ve vykonstruovaném procesu byl za údajný handl s koňmi odsouzen na tři roky nepodmíněně, já na stejně dlouhou dobu podmíněně. Táta putoval na Bory, odkud se nám již nevrátil,“ vypráví otec Miloslava a Petra Vaníčkových Miloslav.

Ten udržel hospodářství až do roku 1970, se starším traktorem se o něj zvládl postarat i při práci. Výhrůžky z družstva ale nebraly konce, udržet si pů