Odlišné klimatické poměry v jednotlivých částech regionu, kdy nejteplejší a nejsušší je oblast Vysokomýtska a výrazně chladnější a vlhčí klima má např. Králicko a část Žamberka, stejně jako typy půd od lehkých písčitých na Vysokomýtsku přes středně těžké na Orlickoústecku po těžké na Českotřebovsku a Svitavsku ovlivňují směr hospodaření sedláků v těchto oblastech. 

Čistě rostlinná výroba, chov mléčného skotu, koní, ovcí a koz až po pastevní chov zejména masného skotu v podhorských oblastech – tím vším se sedláci sdružení v regionální organizaci Svitavy, Ústí nad Orlicí zabývají. Výjimkou není ani zpracování a prodej faremní produkce, a to jak masa, tak mléka, nechybí ani agroturistika.

 „Když zaniklo sdružení a část soukromých zemědělců z celé republiky uvěřila, že by jejich zájmy mohla skutečně hájit Agrární komora, úplně jsem se lekl. Bylo mi jasné, že tato organizace nám, sedlákům, v boji s bolševickým molochem rozhodně nepomůže, naopak. To se také velmi záhy potvrdilo. A tak nastal nejvyšší čas, aby se i hospodáři ze Svitavska a okolí stali součástí stavovského sdružení, kde jim budou naslouchat a mít zájem skutečně řešit, co je při jejich podnikání trápí. Hlavními iniciátory tehdy byli spolu se mnou František Jílek, Jan Tměj a Jiří Vopařil,“ říká Josef Sotona.

„Myslím, že hned od počátku jsme byli velmi činní a snažili se o stmelení pomocí společných pravidelných setkání. Kromě schůzí a školení jsme založili tradici letních „předsenážních“ posezení s programem pro děti, na popud Františka Jílka organizujeme svatomartinské mše jako poděkování za úrodu s následnou slavnostní večeří. Takové akce jednoznačně pomáhají upevňovat vztahy mezi kolegy sedláky a jejich rodinami a jsou velmi důležité,“ myslí si Josef Sotona a dodává: „Troufám si tvrdit, že ani jeden z nás zakladatelů doteď nezalitoval, že jsme se do toho pustili. Vždyť nebýt asociace, rozvoj soukromého zemědělství by se u nás zastavil. Je to tisíc a jedna věc, které se od té doby podařily, a to nejen pro členy, ale pro všechny soukromě hospodařící.“

A co pana Sotonu těší obzvláště? Že se poštěstilo, tak jak si to zakládající členové plánovali, vychovat novou generaci nejen na svých statcích, ale také v rámci regionální organizace. V loňském roce převzal funkci předsedy Jiří Zedníček, spousta zástupců mladé a střední generace je však i mezi členy. Jak „svou“ asociaci po více než roce v jejím čele hodnotí?   

„Největší potenciál naší regionální organizace vidím v jejích členech, kteří jsou pracovití, poctiví, znalí své práce a hlavně mají vztah k sedlačině. Jsou to ale také lidé svéhlaví, stojící si za svým a nenechající se nikým moc ovlivňovat. To jsou ovšem vlastnosti, díky kterým sedláci nejen dnes, ale i v dřívějších dobách byli schopni přežít, udržet a rozvíjet svá hospodářství. Také však byli a jsou kvůli těmto vlastnostem často trnem v oku těm, kteří jim závidí jejich mnohdy tvrdě vykoupenou svobodu a majetek,“ říká předseda ASZ Svitavy, Ústí nad Orlicí Jiří Zedníček a dodává: „ Ačkoliv jsou naše hospodářství opravdu různorodá, jdeme za stejnou myšlenkou a cíli. A že to má smysl, dokazují noví sedláci, kteří se k nám přidávají. Myslím, že ale bude nejlepší dát prostor přímo jim, našim členům, kteří vám náš region představí daleko lépe.“

A protože je tento region skutečně velmi pestrý a rozsáhlý a během jeho návštěvy jsme načerpali i mnoho historických materiálů, rozhodli jsme se rozdělit mimořádně naše putování na dvě části, abychom všem zúčastněným mohli dát dostatek prostoru a vám, čtenářům, čas na zažití velkého množství zajímavých informací. Tak příjemné čtení!

Jak se v Trstěnicích začalo znovu dařit soukromému hospodaření  

Obec Trstěnice, která leží ve středu rovnostranného trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří tři známá města - Litomyšl, Polička a Svitavy, byla v době kolektivizace jednou z nejvíce postižených v regionu. Na rozdíl od řady okolních německých vesnic zde totiž historicky žilo české obyvatelstvo a odbojní sedláci, jejichž rody tu hospodařily po staletí, se komunistické zlovůli nechtěli jen tak podřídit. Jedním z rodů, o jehož existenci je v souvislosti se sedlačením zmínka ve starých gruntovních knihách ve Státním oblastním archivu v nedalekém Zámrsku už roku 1566, je rod Sotonů. I proto byl Josef Sotona, potomek perzekvovaných sedláků, jedním z hlavních iniciátorů založení stavovské organizace hájící zájmy soukromých zemědělců v tomto regionu - ASZ Svitavy, Ústí nad Orlicí, a až do loňského roku stál v jejím čele.

Na počátku padesátých let bylo v Trstěnicích 57 statků a zhruba k 80 % z nich patřila stejná výměra jako již v roce 1566. Rod Sotonů hospodařil na 11 usedlostech. Když na základě přípisu ONV Litomyšl z prosince 1952 vypracovala rada MNV Trstěnice seznam vesnických boháčů, objevilo se v něm příjmení Sotona celkem pětkrát. Po letech si tak Josef Sotona mohl přečíst, co soudruzi ve štvavé propagandě vůči sedlákům lživě sepsali o jeho otci a dědečkovi:

Otec: Jaromír Sotona, čp. 102, 24,85 ha …Pochází s kulacké rodiny, ještě dosud zaměstnává na trvalo pracovní sílu. Pracovní síla, která u něho byla za děvečku, byla poslána JSČZ na rekreaci a jmenovaní jí nedali ani kousek buchty, tak již s tohoto je vidět jeho nepřátelský poměr k dělnické třídě. Nyní značně vázne v dodávce mléka…

Dědeček: Josef Sotona, čp. 131, 28,88 ha …Pochází ze staré agrární rodiny, povahy je úlisné a úskočné, na svém selském stavu si mnoho zakládá. Zaměstnával 2 až 4 pracovní síly trvale a 6 až 8 sil přechodně. Za práci těmto lidem mizerně platil a když se u něho čeledín udřel a nemohl ho potřebovat, neposkytl mu ani nejnutnější obživu. Za prvé republiky byl u agrární strany, za okupace u národního souručenství, až do roku 1948 byl u národních socialistů. Jeho poměr k dělnické straně je úplně nepřátelský z důvodu, že se vyjádřil, až přijde doba, že si svoje účty s dělnickou třídou vyrovná. Dodávky plní, pouze vázne v plnění mléka… (Zdroj: SOKa Svitavy se sídlem v Litomyšli)

První vlna kolektivizace přišla v Trstěnicích roku 1953. Druhá, během níž byl uvězněn otec pana Sotony a maminka vystěhována ze statku se třemi malými dětmi, z nichž nejmladšímu byly čtyři měsíce, do téměř neobyvatelné chalupy ve vsi, proběhla o tři roky později. Socializace vesnice byla dokončena v roce 1958. Skončilo tak několik staletí hospodaření na gruntech, po roce 1989 se k sedlačině z původních 57 vrátily pouze dvě rodiny, jednou z nich jsou Sotonovi.

„Byli jsme s tatínkem první v okrese, kdo začal po revoluci soukromě hospodařit. Jemu v té době bylo již 64 let, ale úplně ožil, byla to pro něho neskutečná satisfakce, vysloveně sršel energií a nadšením. Jako by nám to chtěl Pán Bůh vynahradit, první sklizeň na navrácených 25 hektarech se tak povedla, že jsme mohli hned nakoupit potřebnou techniku. Během prvních tří let se také podařilo několikanásobně navýšit výměru půdy, velkou pomocí byly i Kubátovy dotace, za které jsme mohli postavit novou stáj pro dojnice,“ vzpomíná Josef Sotona.

Jeho otec Jaromír měl možnost účastnit se nového rozkvětu hospodářství a spokojeně ho sledovat dvacet let. Zemřel roku 2011 a dočkal se tak i okamžiku, kdy statek v roce 2006 převzal v rámci generační výměny vnuk Pavel.

Ten dnes, stále za vydatné pomoci otce, ale i dalších členů rodiny hlavně ze strany své manželky, obhospodařuje 250 hektarů z velké části vlastní půdy (70 ha trvalých travních porostů a zbytek orné) a 14,5 hektaru lesa. Sotonovi v každodenní praxi dokazují, že selský rozum předků a jejich metody hospodaření najdou velmi dobře uplatnění i v moderním zemědělství, a to jak v péči o půdu, tak zvířata.

„Vracíme se k tomu, co bylo v minulosti samozřejmé. Rolníci vždy dbali o půdu, která jim dávala obživu, a proto v rostlinné výrobě minimalizujeme vstupy, preferujeme organické hnojení, sázíme stromy, na spásání hůře dostupných ploch využíváme ovce a koně. To samé je naším krédem i v chovu mléčného skotu. Krávy a jalovice paseme od časného jara do podzimu, spíše než na vysokou užitkovost dbáme na pohodu zvířat, telata necháváme u matek delší dobu, aby z nich byli zdraví a silní jedinci,“ vysvětluje pan Sotona.

Na trstěnickém statku je nyní asi 250hlavé stádo českých strak, z toho zhruba stovka krav. Pavel Sotona je členem Chovatelského družstva Impuls, které se zabývá šlechtěním tohoto plemene a k inseminaci, na kterou si udělal před dvěma lety kurz, tak může ve svém chovu využívat i inseminační dávky od býků z nejvýznamnějších populací plemene s kombinovanou užitkovostí jak z České republiky, tak Německa a Rakouska.

Rostlinná produkce farmy je samozřejmě přizpůsobena živočišné výrobě a až na malé výjimky tvoří kompletně krmnou základnu. Kromě kukuřice na siláž a jetelotrávy, vojtěšky a vojtěškotrávy na senáž jsou pěstovány obilniny a luskoviny na výrobu vlastních krmných směsí. Velmi se osvědčila i lupina jako výborný zdroj bílkovin, který dokáže u krav rychle dohnat bílkovinný deficit.

Aktuálně Sotonovi zažádali v jarním kole příjmu žádostí z PRV o dotaci na technologii krmení skotu a výrobu krmiva. Úspěšnými žadateli byli i v minulých letech, kdy čerpali finanční prostředky na modernizaci technologie dojírny, pastevní areál, klec na odchyt skotu, rozmetadlo a válce Cambridge.

Naopak bez jakýchkoliv dotací realizují hospodáři všechny stavby, které se jim tak zdají jednodušeji proveditelné a také levnější, protože spoustu práce dělají svépomocí. Zcela z vlastních prostředků a bez úvěrů uskutečnili před dvěma lety stavbu nové stáje pro 120 kusů jalovic a hnojiště.

Sotonovi zastávají názor, že provoz farmy by měl být soběstačný a dotace na plochu a další provozní podpory by měly směřovat právě do investic do půdy a vybavení, úvěry odmítají.

Ačkoliv v současnosti dodávají hospodáři denní produkci cca 1 300 litrů mléka prostřednictvím mlékařského odbytového družstva Morava do olešnické mlékárny a kromě nižší výkupní ceny jsou se spoluprací spokojeni, rádi by získali určitou soběstačnost. V plánu proto mají zpracování části faremní produkce na mléčné výrobky a jejich prodej nejlépe přímo ze dvora. „Zákazníci, kteří k nám chodí pro mléko, často poptávají i tvarohy, sýry a máslo, tak věříme, že s odbytem by nemusel být problém. Do zřízení minimlékárny v prostorách farmy se proto pustíme,“ plánuje Pavel Sotona.

Jak vidno, Sotonovi, kteří se mohou pochlubit ziskem třetího místa v soutěži Asociace soukromého zemědělství ČR Farma roku 2008, neusínají na vavřínech a své hospodářství dále rozvíjejí a vylepšují. 

Když se podaří poznat osudy svých předků

Jedním ze zakládajících členů ASZ Svitavy, Ústí nad Orlicí je Josef Tměj ze Sebranic, jehož selský rod tu má velmi dlouhou tradici. Otec pana Tměje, taktéž Josef, strávil pátráním po svých předcích mnoho let. Podařilo se mu tak dopracovat až k první polovině 14. století, kdy prapředek rodu Vladyka Ondřej přišel do Čech jako člen královské družiny Jana Lucemburského. Na Litomyšlsku se první předek, Vávra Tmiej, usadil roku 1596. Podrobná kronika rodu, kterou dokončil poměrně nedávno, bude uchována pro další generace.

„K sepsání naší kroniky mě vedl jak vlastní zájem, tak snaha přiblížit životní styl, myšlení, náboženské prostředí, mentalitu a vůbec smysl života lidí žijících před více než šesti sty lety v Čechách, v srdci Evropy, těm současným a budoucím. Kronika vznikala po mnoho let, kdy nové informace rušily předešlé zápisy a musel jsem je přepisovat. Celé to bádání mě ale velmi obohatilo a snad bude jeho výsledek přínosem pro pokračovatele našeho rodu, kterým pomůže pochopit osudy předků,“ říká Josef Tměj starší.

V době kolektivizace hospodařila rodina Tmějova v Sebranicích na dvou statcích, na jednom pradědeček dnešního hospodáře, na druhém dědeček, přičemž k jednomu statku náleželo dvacet hektarů, k druhému patnáct. Nově založené JZD Sebranice vzniklo na pozemcích rodiny a oba velmi schopní a pokrokoví sedláci s moderní zemědělskou technikou zde skončili jako krmiči prasat.

Na rodinné hospodaření navázal na začátku devadesátých let Josef Tměj se svým otcem, který byl nadšeným zakladatelem Občanského fóra v regionu a organizoval setkání studentů s občany za účelem jejich lepší informovanosti o aktuálním dění.

„Mně se hned v devadesátém roce povedlo díky grantu z MZe odcestovat na studijní pobyt do Švýcarska, zaměřený hlavně na ekologii a alternativní zemědělství, a načerpat tak cenné zkušenosti, které se mi později velmi hodily,“ informuje pan Tměj

Jeho otec zatím připravoval vše na začátek hospodaření, které zpočátku probíhalo na patnácti navrácených hektarech a také pozemcích vrácených rodině ženy pana Tměje. Dnešní výměra sebranické farmy činí 45 hektarů orné půdy a její činnost je velmi pestrá. Kromě pěstování hrachu, pohanky, prosa a amarantu na množení pro Osevu je další komoditou zelí, které prodává rodina krouhané přímo ze dvora nebo předem objednané do obchodů. Tmějovi, nyní již hlavně syn Filip, který se do hospodaření zapojil hned po škole, poskytují také sklizňové služby jiným zemědělským subjektům, hlavně na Moravě, Slovensku a v Polsku. Farma disponuje halou na dosoušení obilnin a uskladnění techniky, Tmějovi spolupracují také s firmou Pöttinger, pro kterou testují nejrůznější mechanizaci (aktuálně např. secí kombinaci Multiline) a organizují i předváděcí akce.

„Nakupujeme také malá masná telata a vykrmujeme volky a jalovice. Ty necháváme porazit na jatkách, dovézt si ve čtvrtích a formou balíčků prodáváme ze dvora zákazníkům,“ říká hospodář. 

Na statku jsou i dva koně, a protože má pan Tměj licenci na anglické i westernové ježdění, poskytuje tu tréninkové služby a výuku jízdy na koni.

Rodina vlastní i pozemky, 25 hektarů luk a 30 hektarů lesa, které historicky patřily k velké usedlosti - mlýnu a pile v Sádku u Poličky, kde od roku 1875 hospodařili předci ze strany maminky pana Tměje, za kolektivizace její tatínek. Po založení místního JZD skončil tento velmi vzdělaný a schopný sedlák jako zedník. V roce 1975 si krásný objekt Lidmilova mlýna vytipoval jako budoucí rekreační zařízení státní podnik Geotest Brno a nabídl panu Lidmilovi jeho odkup. Tak se i stalo, usedlost byla zrekonstruována, horší časy na ni však čekaly po privatizaci čelními představiteli této společnosti v devadesátých letech.

„Naštěstí značně zdevastovaný objekt v roce 2009 koupili holandští manželé s cílem proměnit ho v agroturistický areál, což se jim postupně podařilo. Paní je drezurní jezdkyně, takže hlavní volnočasovou aktivitou je tu vše spojené s koňmi, kterých tu naleznete 25. Se současnými majiteli spolupracuji jak v podobě poskytování trenérských služeb, tak co se týče vyčlenění části rodinných pozemků pro účely agroturistiky s podílem na zisku,“ vysvětluje Josef Tměj.

Filosofií rodinného hospodaření Tmějových, jak je z výše uvedených řádků patrné, bylo vždy rozložení podnikání na širší škálu činností a dosažení určité nezávislosti. „Tomu se ale stát zuby nehty brání, protože nezávislý občan, obzvláště sedlák, je pro něj značně nebezpečný. Proto ten neustálý dozor státu, regulace a vymýšlení složitých kontraproduktivních legislativních opatření. I z toho důvodu jsem velmi rád, že v dnešní době, kdy v tomto směru značně přitvrdilo, máme naši stavovskou organizaci, která se nám ten prostor pro svobodné podnikání snaží bránit.“

Jak se žije v českém Versailles?

Vdechnout život jedné z mála rokokových stavebních památek u nás, ale i jejímu rozsáhlému okolí včetně socialistickým zemědělstvím zdevastovaných budov bývalého velkostatku se manželům Magdě a Petrovi Kučerovým podařilo přímo zázračně. Obec Nové Hrady nedaleko měst Litomyšle a Vysokého Mýta se tak stala vyhledávaným turistickým cílem, kam se díky mistrně využitému potenciálu, který zámek se svým přírodním areálem má, lidé opakovaně vrací. Téměř dvacetiletá cesta, kterou manželé Kučerovi od jeho koupě ušli, by vydala na román. Ale nejen ta, vlastně i celý jejich dosavadní život. Pojďme se společně dozvědět více.

Historik a novinář Petr Kučera, který po Chartě 77, kdy začalo politicky přituhovat, degradoval ze zahraničněpolitického novináře na technického redaktora a nesměl publikovat, a jeho žena, japanoložka Magda, zakoupili v roce 1979 jednu z největších soukromých parcel v Praze. Tento objekt v městské části Nebušice, kde bylo za první republiky ovocnářství, a v době jeho koupě manželi Kučerovými tři stovky vyžilých stromů, hodlali postupně zvelebit a také tu pro sebe a své čtyři děti postavit rodinný dům. Podařilo se. Když se oba na začátku osmdesátých let ocitli bez práce, začali, ač bez předchozích zkušeností, hospodařit.

„Měli jsme štěstí, že naším sousedem byl sedlák každým coulem, pan Štícha, který v době kolektivizace odmítl vstup do JZD, a od něho jsme čerpali rady jak praktické, tak teoretické. Věnovali jsme se pěstování višní, měli jsme 170 stromů, jablek, květin – hlavně pivoněk a lilií, chovali jsme východofríské ovce, krůty, včely a dokonce i jerseyky, z jejich mléka jsme stloukali máslo a prodávali ho do pražských redakcí. Višně a květiny jsme nabízeli na trzích na Haveláku a Letné, ovoce dodávali do škol. Logistiku měla na starosti manželka a šlo jí to moc dobře,“ vypráví pan Kučera.

Pak přišla revoluce. Petr Kučera se vrhnul do politiky, stal se jednou z významných osobností Občanského fóra, které vzniklo hned dva dny po 17. listopadu. V první polovině devadesátých let byl poslancem, nejprve za Občanské fórum, po jeho zániku za Občanské hnutí a následně sociální demokracii. Dodnes si ho přátelé dobírají, že to byl právě on, kdo přivedl do politiky Miloše Zemana. Coby představitel Občanského fóra mu tehdy nabídl, aby v prvních svobodných volbách kandidoval ve středních Čechách a Zeman kývl. Zanedlouho se však politicky rozešli, Petr Kučera patřil v rámci strany společně s Petrou Buzkovou k představitelům křídla kritického vůči politice Miloše Zemana. „Tehdy každé zasedání ústředního výboru a grémia končilo naší hádkou,“ vzpomíná pan Kučera, který nakonec z politiky úplně odešel.

V polovině devadesátých let ale nastaly i jiné změny – z okolí jejich nebušického domu se po zakoupení pozemků americkým investorem stala komerční zóna s novou zástavbou. „Cítili jsme se tím vším s manželkou, která pracovala pro japonskou firmu, unaveni a rozhodli se od základu změnit náš život,“ vysvětluje Petr Kučera.

V Praze tedy kromě zainvestovaných pozemků v Nebušicích, na nichž udělali developerský projekt, prodali i rodinnou vilu a sedli si k nabídkám nemovitostí. „Toužili jsme po historické památce, domě, co má duši,“ říkají manželé. Zámek Nové Hrady, který je pro svou architektonickou jedinečnost označován odborníky za „české Versailles“, ačkoliv v době koupě ho připomínal pramálo, se Kučerovým velmi zalíbil. Vytušili jeho potenciál, který posléze dokázali velmi dobře využít. „Když kupujete památku, zdaleka není důležitý pouze její vzhled nebo zachovalost, ale to, zda má potenciál. Když má objekt hezké okolí a bohaté příslušenství, rázem se tam vrátíte,“ upozorňuje Petr Kučera.

Manželům se proto líbilo, že kromě samotné stavby patří k nemovitosti i zahrada, se kterou se dá pracovat, rozsáhlé pozemky a hospodářské budovy včetně stájí a krásného barokního špýcharu. Samozřejmě je zaujala i architektonická stránka zámku, který je považován za nejčistší rokoko v zemi.

Stavbu vybudoval v letech 1774 - 1777 hrabě Jean Antoine Chamaré, který jí vtiskl nádech francouzské elegance a rokokové zdobnosti.  Posledním majitelem zámku před znárodněním byl textilní továrník Josef Bartoň z Nového Města nad Metují. Po roce 1989 se zámek v restituci vrátil jeho vnukům, od kterých ho Kučerovi v červnu roku 1997 zakoupili.

Tehdy zde ovšem nebyla kanalizace, přívod vody, elektrická síť fungovala víceméně na heslo, místo dřevěných intarzovaných podlah se chodilo po betonu a o okolí zámku ani nemluvě. Hospodářská část, využívána za totality JZD jako výkrmna vepřů, byla značně zdevastovaná. A tak začalo období rekonstrukcí…

A co tento objekt, který byl roku 2001 zpřístupněn veřejnosti, a dnes je již ekonomicky soběstačný, návštěvníkům nabízí dnes? Kromě komentovaných prohlídek zámku, provozu stylové restaurace a cukrárny také třetí největší evropské muzeum kol umístěné ve zrekonstruované barokní sýpce a galerii anglických dámských klobouků v oranžerii. Nádhernou rokokovou zahradu na předním nádvoří, kterou zdobí fontány, historické sochy z šedého kamene a brodérie ze stříhaného zimostrázu, doplňuje barokní zahrada a labyrint, přírodní divadlo, jež je dějištěm koncertů a oper v rámci festivalu Smetanova Litomyšl, ale také bílá zahrada složená pouze z květin této barvy nebo italská zahrada s kašnami a vodní kaskádou. Novinkou je rozsáhlá kolekce nejoceňovanějších evropských růží v parteru, který sousedí s již existujícím rozáriem. Návštěvníkům je i volně přístupná jelení zvěř, jejímž farmovým chovem se pan Kučera zabývá, a také stáje s koňmi.

Z více než devadesáti procent zajišťují Kučerovi opravy a provoz vlastními silami a jejich náklady se tak ve srovnání s tím, co zaplatí stát či obce, pohybují na jedné čtvrtině až desetině běžných cen. Ani v minulosti nevyužili žádnou dotaci od oficiálních institucí, nečerpali ani úvěry. „Zpočátku jsme nad nějakou možností využití dotace přemýšleli. Pak jsme ale přišli na to, že pravidla pro čerpání financí na záchranu památek jsou nastavená tak, že se to soukromníkům nevyplatí,“ říká pan Kučera, kterého trápí, že se veřejnými finančními prostředky trestuhodně plýtvá a stát je málo efektivní.

„Jsme svědky situace, kterou historie popisuje jako „prokletí zdrojů“. Přemíra peněz vede k plýtvání a nehospodárnosti, místo prosperity pak společnost stagnuje. Zároveň s tím, jak se rychle proměňuje svět kolem nás, roste životní nejistota a částečně i bezradnost většinové populace, a stát tak stále více přebírá činnosti, které mu z principu nepatří. Nezastavíme-li tento proces, tak hrozí, že bývalé ideologické příkaznictví bude nahrazeno jiným, byrokratickým! Cestou dopředu je pro mne cílevědomé budování a posilování občanské společnosti, kde je kladen důraz nejen na nezbytnou svobodu konání každého jednotlivce, ale i na jeho rostoucí odpovědnost za vlastní život,“ upozorňuje Petr Kučera.

Jak již bylo zmíněno, kromě všech dalších aktivit se pan Kučera věnuje také zemědělství, které považuje i vzhledem k tomu, že zámek byl v minulosti středem velkostatku, za jednu z podstatných činností. Obhospodařuje celkem 120 hektarů okolních pozemků, z nichž většinu tvoří louky a pastviny a jako hlavní zaměření si vybral farmový chov jelenovitých, a to jak jelenů, tak daňků. Do budoucna plánuje větší propojení zámku s hospodářskou částí, rozšíření chovu jelenovitých na cca 500 chovných zvířat a zřízení bourárny a prodejny zvěřiny.

Své kolegy sedláky nejen v regionální asociaci a Asociaci farmových chovů jelenovitých ČR, ve které je také členem, za jejich práci velice obdivuje a dobře si uvědomuje, že jim stát jejich situaci nijak neulehčuje. „Malí podnikatelé jsou tahounem ekonomiky. I v nejvyspělejších západních ekonomikách tvoří více než dvě třetiny národního důchodu. Tady jim ale stát činnost jen stále více komplikuje. Řežeme si větev, na které sedíme. Více než 85 % směrnic EU má pouze doporučující charakter, takže stesky na to, že za vše může Evropská unie, jsou jen výmluvy. Uvedu příklad. V zámeckém areálu máme 24 dámských a 16 pánských záchodů. Chce to po nás hygiena. Pak přijedeme na anglický zámek s návštěvností jako Karlštejn a je tam jeden pánský a jeden dámský záchod,“ ilustruje často přemrštěné zdejší nároky Petr Kučera.

Ačkoliv jeho rodiny se restituce netýkaly, řadí je pan Kučera k polistopadovým úspěchům. Naopak za jednu z největších chyb, ke které došlo, považuje udržení mamutích zemědělských podniků. „Bohatá evropská společnost se stále více zajímá o prostředí, ve kterém chce žít. Tady je ale neprůchodná krajina, půda se zatěžuje těžkými mechanismy, hospodaří se stylem po nás potopa. A co hůř, z venkova zmizel malovýrobce. Nikdo nebude s dětmi jezdit na víkend dívat se na silážní žlaby a bioplynky,“ kritizuje.

Je ale věčným optimistou. Jak při své každodenní práci na zvelebování okolí zámku, tak v nemalých plánech do budoucna, ale i co se týče současné situace. „Jen slepý nemůže vidět obrovskou proměnu naší země. Jsme součástí evropského prostoru, žijeme v bezpečné zemi, v nadbytečném dostatku. Že neumíme hospodařit, to je náš problém. To se dá změnit.“

O rodině Kaplanových a jejich Šťastném domově

Tradičnímu zemědělství na původní rodinné usedlosti, ale také pestrým aktivitám pod hlavičkou společnosti Šťastný domov, která pomáhá lidem s postižením začleňovat se do společnosti, se v půvabném údolí Orlických hor, v obci Líšnice, věnují Jiří a Iva Kaplanovi se svou rodinou.

„Naše rodina pochází z Orlických hor. Dědeček František začal hospodařit na statku v Líšnici v roce 1930, kdy ho společně se svou ženou zakoupil. K původní usedlosti náleželo 12 ha zemědělské půdy a 3 ha lesa. Prarodiče se specializovali na plemenný chov skotu a tomu podřizovali osev obhospodařovaných polí. Když měla převzít hospodářství moje maminka, přišla kolektivizace. A až po desetiletích jsem mohl začít hospodařit na „rodinném“ já,“ vysvětluje Jiří Kaplan.

V současné době má hospodářství výměru 160 hektarů. O farmu se stará mužská část rodiny, tedy Jiří Kaplan se svými dvěma syny, a věnují se především rostlinné výrobě. Protože obhospodařované pozemky se nacházejí v nadmořské výšce 480 – 520 m n. m., bylo od počátku třeba hledat určitou specializaci, neboť intenzivní obilnářství není v těchto podmínkách logicky možné.

„Mou původní vizí bylo pěstování a prodej bylin. Na navrácených 12 hektarech půdy jsem se proto zaměřil na reveň dlanitou, jehlici trnitou, lopuch velký a ostropestřec mariánský. Společně s manželkou jsme byli načerpat inspiraci na farmách v Rakousku, které se specializovaly na pěstování bylin a agroturistiku a svou produkci prodávaly ze dvora,“ říká Jiří Kaplan a dodává: „Postupně jsme však od svého záměru byli nuceni, i když neradi, upustit, protože dovozu bylin ze zahraničí za velmi nízké ceny nebylo možné konkurovat.“

Dnes se farma, co se týče bylin, věnuje pouze pěstování ostropestřce na poměrně rozsáhlé 30hektarové výměře, s dodáním farmaceutickým firmám. Velkou část z celkové výměry zabírají množitelské porosty trav na semeno, hlavně kříženci kostřavy rákosovité, jílek vytrvalý a jetel luční. Nechybí ani svazenka vratičolistá a len olejný, které odebírají firmy zaměřené na výrobu osiv a krmiv.  Na dvaceti hektarech půdy pěstují hospodáři obilniny – pšenici a oves, pro potřeby farmy. Další komoditou, které se daří na sedmi hektarech, jsou brambory.  Na ně mají Kaplanovi zajištěn odbyt ve dvou velkých jídelnách v Žamberku, část prodají také stálým zákazníkům přímo ze dvora. K uskladnění brambor využívají Kaplanovi menší bramborárnu vybudovanou z původní stodoly.  Do budoucna plánují vystavět halu na posklizňovou úpravu semen a novou bramborárnu. Hospodáři poskytují také zemědělské služby pro okolní farmy.

Na farmu rodiny Kaplanových navazuje a doplňuje ji statek U Dubu se specializací na živočišnou výrobu s 30 hektary luk a pastvin. Zde našly své uplatnění zejména ženy Kaplanových, které tu, za vydatné pomoci svých mužů, hospodaří pod firmou obecně prospěšná společnost Šťastný domov Líšnice. Chovají koně, včely a ostatní drobné zvířectvo. Organizují chráněné dílny a volnočasové aktivity jak pro děti zdravé, tak s postižením.

„Chráněná dílna zaměstnává celkem 15 osob převážně s mentálním postižením středně těžkého stupně z okolních vesnic, jejichž hlavní náplní je péče o hospodářská zvířata, a to pod vedením instruktorů,“ vysvětluje Iva Kaplanová.

Na statku funguje velmi dobře jezdecký oddíl, který mají na starosti snachy a dcera manželů Kaplanových, a ten nabízí každodenní aktivity dětem zdravým i postiženým. Během prázdnin pak pořádá několik turnusů táborů v koňském sedle.

Úspěšný je i kroužek mladých včelařů, kde se děti ze Žamberska učí pečovat o včely, poznávají medonosné rostliny a učí se technice včelaření, aby až vyrostou, mohly v chovu včel pokračovat samy.

Zázemí statku však umožňuje nabízet i další služby – praktické vyučování a vzdělávací programy pro školy a školky ve cvičné stáji, kde mohou děti zhlédnout a pohladit si kromě koní i ovce, kozy, prasata, kachny, husy, slepice a další zvířata.

Jedenkrát za měsíc využívají děti s postižením zooterapii, během níž poznávají, pod vedením specializovaných instruktorů, život na farmě v programu arteterapeutických dílen.

Na statku v Líšnici vzniká v rámci dílen celá řada nejrůznějších výrobků včetně včelích produktů a ty jsou spolu s ostatními z různých chráněných dílen z celé republiky nabízeny v krámku v Žamberku.

A plány do budoucna? Všichni členové rodiny dělají vše pro to, aby rodinná tradice pokračovala i nadále. Děti chtějí hospodařit a zvelebovat obě farmy. Rády by se více zaměřily na agroturistiku, pro kterou mají ideální podmínky v kouzelné přírodě Orlických hor a v zázemí na původní usedlosti rodu Kaplanových, aktivity pro ubytované rodiny s dětmi pak může zajistit statek U dubu.

V případě rodiny Kaplanových však není třeba se bát, že by si neporadila. Vždyť už po řadu let vytváří Šťastný domov všem lidem, kteří jsou jeho součástí.

Ze statku přímo na stůl

Nízké výkupní ceny mléka a neochota některých mlékáren odebírat ho od menších dodavatelů vedou zejména v poslední době celou řadu producentů této komodity k zamyšlení, jak vůbec pokračovat dál. Věra Bulvová z Makova, obce ležící deset kilometrů západně od Litomyšle, vyřešila tento problém již před několika lety. Veškerá produkce od zhruba pětadvacítky červených strak, jejichž chovu se se synem Miroslavem, čerstvým zemědělským inženýrem, věnují, je zpracována v minimlékárně přímo na statku. A pestrou škálu mléčných výrobků pak paní Bulvová rozváží jednou týdně svým zákazníkům rovnou domů. Obyvatelé Litomyšle, Svitav, Poličky, Vysokého Mýta a okolí si tuto službu nemohou vynachválit.

Statek v Makově s číslem popisným 34, kde Věra Bulvová hospodaří od roku 1995, zakoupil o století dříve její pradědeček Josef Vopařil. Všechny jeho tři děti zůstaly hospodařit v této obci na různých statcích, nejmladší František na rodné usedlosti. Po jeho předčasné smrti v roce 1944 čelila jak válečným, tak poté kolektivizačním útrapám jeho žena se dvěma syny ve věku osmi a dvanácti let. Tím mladším byl tatínek paní Bulvové Josef Vopařil.

„Ke statku tehdy náleželo 17 hektarů. Starali jsme se s maminkou a bratrem, co jen to šlo, i když jednoduché to rozhodně nebylo. V šestapadesátém tu založili JZD, vydrželi jsme vzdorovat ještě dva roky…“, vzpomíná pan Vopařil, který se společně se svým bratrem mohl navrátit k soukromému hospodaření až po pětatřiceti letech - roku 1993, a o dva roky později, po mateřské dovolené, se k nim přidala i paní Bulvová.

Ta selské geny rozhodně nezapře a houževnatosti má na rozdávání. Po svém otci zdědila lásku, úctu a pokoru k rodnému statku a půdě, na níž jejich předci pracovali, a také odvahu a vytrvalost jít složitější cestou, kterou by si každý nevybral. Strýc jí předal vztah ke koním, o něž se staral i za minulého režimu, když byli jakožto majetek JZD ustájeni v hospodářských budovách jejich statku. Dvě klisny českomoravského belgika, zapsané v  plemenné knize, které má paní Bulvová v chovu, jsou ze stejné linie jako koně chovaní zde na usedlosti v té době. Farmářka se s nimi, zapřaženými do kočáru, účastní nejrůznějších oslav, svateb a tradičních vesnických slavností, nabízí i vyjížďky pro děti a dospělé.

Hlavní směr hospodaření na makovském statku je však od počátku spojen s chovem mléčného skotu, kterému je samozřejmě přizpůsobena i rostlinná výroba na 20 hektarech orné půdy a necelých 10 ha luk a pastvin. Stádo červených strak čítá zhruba 40 kusů, přičemž jalovičky si Bulvovi ponechávají do chovu a býčky ve dvou měsících prodávají.

Peripetie s odběrem mléka potkali hospodáře za tu dobu několikrát. Nejprve po ukončení výroby v mlékárně v Litomyšli, roku 2009 pak poté, co jim dala výpověď s půlroční splatností mlékárna v Olešnici na Moravě. „Nedlouho předtím jsme si vzali úvěr na lis a teď taková zpráva. Přesně v té době, ačkoliv nakonec od nás olešnická mlékárna odebírala až do konce loňského roku, se zrodil plán vlastního zpracování produkce,“ vysvětluje paní Bulvová a dodává: „Zúčastnila jsem se kurzu v Kroměříži v mlékařské škole, kam se sjela parta zemědělců z celé republiky, a kde jsme se naučili základní výrobu mléčných produktů. Od té doby jsem absolvovala i další kurzy a zahájila zkušební provoz v malé mlékárně vybudované v prostorách našeho statku.“

Velmi zdlouhavá a náročná byla cesta ke schválení a registraci mlékárny. „Ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že boj s veterináři už snad musím vzdát, mi velice pomohl vyřídit vše potřebné pan Hrbek ze Svazu faremních zpracovatelů. Ten uměl aplikovat do praxe legislativní změny prosazené v té době Asociací soukromého zemědělství a tak díky tomu oslaví letos v červenci naše malá mlékárna již své třetí výročí,“ informuje farmářka.

Kromě mléka a kefíru nabízí statek rodiny Bulvových i čerstvé sýry včetně novinky - cottage, sýry nakládané v oleji, máslo, tvaroh, jogurty, velmi oblíbené nejen mezi dětmi jsou tvarohové krémy – Makováčky. Ačkoliv si část zákazníků jezdí pro mléčné výrobky přímo na statek a prodej ze dvora stoupá zejména v letním období, kdy kolem jezdí turisté na nedaleký zámek Nové Hrady, naprostá většina spotřebitelů – cca 90 % využívá rozvážkové služby až do domu, kterou Bulvovi nabízejí.

„Máme celkem tři rozvozové trasy. Každou středu jezdíme s naším sortimentem do Poličky a okolí, ve čtvrtek do Vysokého Mýta a části Litomyšle, v pátek do Svitav a druhé části města Litomyšl. Objednávky na daný týden přijímáme vždy do středeční půlnoci buď e-mailem nebo formou SMS. Postupně jsme získali své stálé zákazníky, jde o zhruba 130 rodin, které si objednávají pravidelně,“ informuje paní Bulvová.

„Přiznávám, že ekonomický zisk není nikterak vysoký, to ale ani nikdy nebyl náš hlavní impuls. Staráme se se synem o náš statek s láskou a radostí – dojíme, krmíme, sečeme, sušíme seno a těší nás, že díky zpracování mléka můžeme svým zákazníkům nabídnout dobré a zdravé výrobky. Velmi také vítáme, když nakupující projeví zájem podívat se třeba na zvířata, zkrátka nasát atmosféru statku,“ říká Věra Bulvová.

Letošní druhou červnovou sobotu měla tuto možnost téměř tisícovka návštěvníků, kteří se přijeli na makovský statek podívat v rámci dne otevřených dveří, který paní Bulvová s rodinou ve vlastní režii pořádala. Zajistila velice pěkný celodenní program včetně ukázek jízdy na koni ve španělském stylu, projížděk kočárem či znalostních soutěží pro děti a dospělé. Samozřejmostí byla prohlídka statku včetně veškerého zvířectva a prodej farmářských výrobků. Mistrným kouskem rodiny byla úžasná proměna chléva v galerii s prezentací historie a současnosti zdejšího rodu. Nezbývá než si přát, aby se podobný přístup stal na českém venkově větší samozřejmostí.

Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ

Vyšlo v časopise Selská revue (č. 4/2016), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům Asociace soukromého zemědělství ČR. O hospodářstvích dalších členů ASZ Svitavy, Ústí nad Orlicí se dočtete v Selské revui č. 5/2016.