Při té příležitosti mi nedá nepodělit se o náhodou vyslechnutý rozhovor na půdě jednoho výzkumného ústavu u příležitosti konání semináře o novinkách ve výživě rostlin. V průběhu přestávky se tu sešli předseda představenstva jedné zemědělské akciové společnosti a profesor univerzity, která už pěknou řádku let vzdělává právě zemědělskou mládež. „Nemáš tam teď v páťáku nějaké opravdu šikovné kluky? Moc bychom mladou krev potřebovali,“ zajímal se první jmenovaný. „Mám, tři, fakt hodně dobrý,“ dí profesor. „No prima,“ raduje se předseda. „Ale to neklapne!“ Údiv: „A proč jako?“ „No, to jsou totiž všechno selští synci!“ 

A tak se pojďme o těch selských dětech a jejich rodičích něco dozvědět…

Pojem rodinná farma identifikován

„Lepší být malým pánem než velkým služebníkem,“ zaslechl Vladislav Křivka říkat v jedné rozhlasové relaci sedláka, který se ihned po změně režimu rozhodl soukromě hospodařit. Neváhal a na rodném statku v malé obci Lezník, části města Polička, zvolil stejnou cestu. V okolí byl jedním z prvních, kdo zažádal o restituce a začal sedlačit. Měl na co navázat - tradice hospodaření rodu Křivkových je vskutku dlouhá.

Dědeček pana Křivky František zakoupil statek v Lezníku v roce 1911, ale jeho předci hospodařili, dle dohledaných písemných záznamů, již od roku 1615 na gruntu v sousední obci Sebranice. Na statku v Lezníku obhospodařovával necelých 23 hektarů půdy až do své smrti v roce 1950. Poté se sedlačiny ujala jeho žena s dětmi, z nichž nejmladší, tehdy čtrnáctiletý, byl otec Vladislava Křivky.

„V Lezníku došlo k založení JZD již v květnu roku 1949, ale naší rodině se dařilo vzdorovat celých deset let. Pak už to možné nebylo a na pokrokové, strojově velmi dobře vybavené hospodářství, druhé největší v obci, zbyly na třicet let jen vzpomínky,“ říká Vladislav Křivka.

Jeho otec, který byl nucen vstoupit do družstva ve 23 letech, se i přesto po celou dobu snažil nějaký vlastní dobytek na statku zachovat – samozřejmě vedle družstevního, který obsadil ještě dědečkem vystavěné stáje. „Roku 1971 si dokonce pořídil traktor a pomáhal s ním na poli místnímu sedlákovi panu Čejkovi, který vzdoroval komunistům po celou dobu minulého režimu. Tatínkovi pak přišel dopis, že jakožto podporovateli protisocialistických živlů mu bude traktor odebrán. Svobodné doby se táta bohužel nedočkal, zemřel v roce 1988,“ vzpomíná současný hospodář.

Ačkoliv pan Křivka nestudoval v oboru, vztah k hospodaření a zvířatům měl odmala a podnikání v zemědělství vzal za správný konec. K sedmnácti navráceným hektarům si pronajal dalších šestnáct a hned v roce 1993 vystavěl multifunkční halu s dosoušením, která pojme 200 tun obilí.

V živočišné výrobě se zaměřil na chov prasat o počtu 10 prasnic, ale i skotu bez tržní produkce mléka. Potíž však byla se stavbou tolik potřebné stáje, kam by umístil zvířata v té době ustájená v původních hospodářských prostorách z roku 1920. Sousedé se proti tomuto záměru postavili a tak se ho podařilo zrealizovat až v roce 2008. Aktuálně slouží k chovu masného skotu, který čítá deset matek. Křivkovi však nakupují i zástav a vykrmují býky. Produkci vepřového nejprve postupně utlumili a v roce 2011 chov prasat zcela ukončili.

Nejen ke spásání vlastních, ale i obecních pozemků slouží stádo ovcí u nás zatím nepříliš rozšířeného masného plemene původem z Francie Berichon du Cher. Chov s 18 bahnicemi je zapojen do kontroly užitkovosti, kterou zajišťuje členská organizace ASZ ČR – Svaz chovatelů ovcí a koz.

Kromě sedmi hektarů luk a pastvin hospodaří Křivkovi na padesáti ha orné půdy, ke kterým na podzim přibude dalších 14, vlastních je z celkové výměry 35. Většina pozemků se nachází v nadmořské výšce kolem 575 metrů. „Převládají tu těžší půdy, které lépe drží vodu a živiny,“ informuje hospodář. Kromě krmných plodin se Křivkovi věnují i pěstování máku, svazenky a vikve na množení pro společnost Seed Service.

Jednou z nosných plodin hned od počátku hospodaření jsou brambory, jejichž výměra vzrostla z jednoho na dva a půl hektaru, daří se tu i cibuli a česneku. „Veškerou produkci těchto komodit prodáme koncovým zákazníkům, a to buď přímo ze dvora, nebo na trzích zejména v Poličce,“ říká Vladislav Křivka.

Před dvěma lety zakoupili Křivkovi ještě starý statek v téže obci, kde dříve hospodařil zmiňovaný pan Čejka. Prozatím zde využívají stodolu a do budoucna se uvidí. V jejich případě ale skutečně je proč se snažit a budovat, protože početná mladá generace čítající čtyři potomky (tři téměř dospělé syny a ročního benjamínka – Marii Magdalenu) se manželům Křivkovým skutečně vydařila. Všem, kteří stále ještě tápají při identifikaci pojmu rodinná farma, bych návštěvu Křivkových v Lezníku jednoznačně doporučila. 

Jméno jako nejlepší značka kvality

Klasa, Regionální potravina, regionální značky, chráněná označení EU, Český výrobek, BIO, Zdravá potravina, 'Vím, co jím' - se značkami, jež mají potvrzovat kvalitu potravin na českém trhu, se doslova roztrhl pytel. Spotřebitel je pochopitelně zcela zmaten a výsledek kampaní, štědře financových státem, je naprosto opačný, než byl původní záměr. „Naší značkou kvality je jméno, které jsme si společně s tátou vybudovali za posledních více než dvacet let a neustále dbáme na to, aby pro naše zákazníky bylo zárukou a důvodem, proč se k nám vracet,“ říká Petr Klička ze zahradnictví v Osíku u Litomyšle. A oni se vracejí. Převážná většina produkce rodiny Kličkových je prodána spotřebitelům přímo v provozovně, část i formou samosběru.

Základy rodinné firmě, která se dnes věnuje pěstování a prodeji jablek, jahod, zelí, cibule, okurek nakládaček, ale i zeleninové a květinové sadby, dal roku 1991 Jindřich Klička. Pracoval krátce jako vedoucí provozovny zahradnictví v sousedním Dolním Újezdě, která tehdy spadala pod místní družstvo, a to ji po změně režimu již nemělo zájem nadále udržovat. Pan Klička si ji tedy pronajal, stejně tak i menší výměru půdy, a začal pěstovat hlavně zeleninovou a květinovou sadbu, později i ovoce a zeleninu. V roce 1992, po absolvování střední školy, se k němu připojil i syn Petr.

Kličkovi později toto zahradnictví od družstva koupili, stejně tak několik hektarů půdy od vlastníků a roku 1995 si pronajali v Osíku dnešní hlavní provoz, kde se nacházejí jablečný sad, skladovací prostory, pěstitelská pálenice a menší prodejna potravin. Aktuálně rodina hospodaří na 30,5 hektarech půdy, z níž polovinu zaujímá jablečný sad, zbytek je orná půda určená hlavně na pěstování jahod (5 ha), cibule (4 ha), zelí (2 ha) a okurek nakládaček (0,5 ha).

Jablka jsou jedinou komoditou, kterou Kličkovi prodávají prostřednictvím odbytového družstva Nature Fruit, jehož jsou členy. „Co se týče jablek, jejich odbyt se vždy odvíjel dle úrody samosklizně našich zákazníků. A v letech nadúrody byl přímý prodej slabý, proto spolupráci s odbytovým družstvem velmi vítáme,“ vysvětluje Petr Klička.

Prodej ostatního ovoce a zeleniny je však postaven na roky budovaných vztazích se zákazníky, ke kterým mají Kličkovi osobní přístup. V případě jahod je velmi oblíbený samosběr, touto formou se prodá zhruba polovina produkce. Dalších 20 až 30 % si lidé odvezou ze zahradnictví jakožto trhané jahody ve čtyřkilogramových baleních, zbylé se prodají mimo provozovnu. „Jahody většinou začínáme nabízet v první polovině června, ale není výjimkou, že je lidé telefonicky poptávají už třeba měsíc dopředu a ujišťují se, že na ně nezapomeneme,“ usmívá se pan Klička.

Formou samosběru je zajištěn i odbyt části úrody cibule, přímým prodejem zákazníkům putují z provozovny i veškeré okurky nakládačky. Zelí si lidé odebírají jak v hlávkách, tak krouhané, v hlávkách je pak dodáváno i do velkoobchodů či blízké zelárny.

Nad celou řadou problémů, se kterými se téměř dnes a denně pěstitelé citlivých komodit potýkají, je pan Klička schopen shovívavě mávnout rukou. Přiznává ale, že např. nedostatek kvalitních brigádníků zejména v době sklizně či dovoz ovoce a zeleniny za dumpingové ceny dokážou potrápit. „Co ale podle mě poctivým českým pěstitelům vadí nejvíce, jsou nekalí obchodníci, kteří dovezené zboží vydávají za české. Když člověk zmerčí na trhu polské jahody vydávané za výpěstky své roky pracně budované firmy, musí v ten moment zákonitě vidět rudě. A že se to skutečně děje…,“ říká pěstitel.

Kličkovi nabízejí svým zákazníkům i služby pěstitelské pálenice. Ti si mohou dodat buď svůj vlastní kvas, což činí asi 90 % z nich, nebo švestky či jablka. Za sezónu se zde vyrobí až 14 tisíc litrů kvalitní pálenky. A v neposlední řadě provozují Kličkovi přímo v Osíku také menší obchod s potravinami. Na jednu rodinu velmi slušný výčet činností, co myslíte? Nezbývá než doufat, že podobné firmy se vinou regulací a stále většího omezování podnikatelského prostoru ze strany státu nestanou na českém venkově posledními mohykány. 

Přátelství jako bonus  

Na návrší nad Brandýsem nad Orlicí při silnici do Chocně se nachází nevelká, ale historicky velmi zajímavá obec Mostek, která byla založena již koncem 12. století. Roku 1927 tu koupil statek s číslem popisným 18 pradědeček současného hospodáře Petra Hlávky. Ten je již druhou generací, která zde v novodobé éře hospodaří. Takřka před branami dospělosti jsou ale již i jeho tři dcery, z nichž nejstarší je studentkou Střední zemědělské školy v Lanškrouně, obor agropodnikání.  

„Ze zdejšího statku pocházela maminka, rodina mého otce hospodařila v Lupenici u Rychnova nad Kněžnou, kde v padesátých letech udeřila kolektivizace v plné síle. Naše rodina byla z usedlosti vystěhována, táta putoval do vězení, nevyhnuli jsme se samozřejmě ani zákazu pobytu v okrese. Po několika letech působení ve Smiřicích a práci pro tamní státní statky jsme v roce 1968 zakotvili tady v Mostku, kde jsem také po revoluci začal hospodařit,“ vypráví pan Hlávka starší.

Původních rodině vydaných osm hektarů půdy se brzy rozšířilo na desetinásobek, a to zejména postupným pronájmem od vlastníků. Do starého chléva putovali zástavoví býci, ale prim v živočišné výrobě hrál poměrně donedávna chov prasat. Nejdříve se Hlávkovi zaměřili pouze na výkrm nakupovaných selat, pak si pořídili i prasnice a jejich počet se rozrostl až na osmdesát, ve výkrmu bylo ročně kolem jednoho a půl tisíce selat. Rozšíření chovu bylo možné díky jeho situování do bývalého střediska živočišné výroby v sousední Hemži, což se podařilo vyplacením podílů všem zúčastněným osobám ve 100% výši a přestavbě původního kravína a teletníku na prasečák. Dlouhodobě ekonomicky neudržitelná situace, kterou zná jistě velmi dobře většina bývalých chovatelů prasat, vygradovala v roce 2012 zrušením jejich chovu a orientací na výkrm zástavových býků.

„V současné době máme ve výkrmu více než stovku býků zejména českých strak, které odebíráme jako 14denní. Krmné směsi si vyrábíme sami, pouze pro telata je nakupujeme. Vykrmené kusy dodáváme na sloupnická jatka, odkud maso putuje zhruba do deseti prodejen v regionu,“ informuje Petr Hlávka.

Hlávkovi hospodaří na 195 hektarech převážně orné půdy, z nichž téměř třetina je vlastní. Ve zdejší obilnářské oblasti je spíše těžší půda, která snese i sušší roky. Její bonita se pohybuje kolem 10 Kč/m2, aktuální prodejní cena ale šplhá až k 25 Kč/m2, pachtovné je kolem 3,5 % z ceny + daň. Velkou výhodu mají Hlávkovi v tom, že většina obhospodařované půdy se nachází do dvou kilometrů kolem statku. Kromě krmných plodin pěstují řepku, mák, obilniny a také svazenku na množení pro Osevu. K uskladnění komodit, ale také zemědělské techniky, slouží před dvěma lety vystavěná nová multifunkční hala v sousední Hemži.

Jak již bylo zmíněno, Petr Hlávka je druhou polistopadovou generací hospodařící zde v Mostku - k zemědělskému podnikání svého otce se přidal roku 1996, v roce 2008 ho následovala i manželka Kristýna, které leží na bedrech mimo jiné i většina administrativy. A jejich dcer ve věku 16, 14 a 12 let je na statku všude plno. Není proto divu, že blízké přátele nalezla rodina právě mezi sedláky ze svitavskoústecké regionální asociace, jež mají potomky v podobném věku. I to je jeden z rozměrů této stavovské organizace, která sdružuje lidi s velmi podobnými životními hodnotami, smýšlením, postoji, zájmy a cíli.

Slibná budoucnost farmy s nedlouho minulostí

Obec Horní Libchavy, kterou lemují podhorské hřebeny, z nichž je krásný výhled na linii hraničních Orlických hor, ale i celou oblast Vysokomýtska a Choceňska, spadala do oblasti bývalých Sudet. Historie hospodaření současných majitelů zdejších usedlostí je tedy poměrně krátká, nedaří se jim však o nic hůře než kolegům v jiných částech naší republiky. Jedním z důkazů úspěšného zemědělského podnikání je Statek u Čadů. Manželé Milena a Jaroslav Čadovi tu v režimu ekologického zemědělství obhospodařují téměř tři stovky hektarů luk a pastvin a věnují se chovu masného skotu s koncovkou v podobě zpracování a prodeje bio hovězího zákazníkům přímo z farmy.

Na statku po svých prarodičích v Horních Libchavách začal bývalý juniorský mistr v parkurovém skákání Jaroslav Čada hospodařit roku 2002 a jeho prvními počiny bylo pořízení základního stáda masného skotu (zvolil plemeno aberdeen angus a jeho křížence) a stavba multifunkční haly na ustájení skotu a na uskladnění sena, slámy a zemědělské techniky.

V průběhu let se mu poměrně dobře dařilo získávat zejména od vlastníků v okolí zemědělskou půdu, což neuniklo pozornosti zdejší akciové společnosti. Ta přispěchala s dopisy adresovanými svým akcionářům, v nichž upozornila na „objevující se snahu jiného subjektu vypovídat nájemní smlouvy na pozemky, čímž by mohlo dojít k znehodnocení zemědělského majetku akciové společnosti a tím i podílu akcionářů na něm“. Jako bonus a odměnu za „laskavé zvážení svého rozhodnutí ve prospěch stávajícího pachtýře“ nabídla vlastníkům „možnost pronájmu s delší výpovědní lhůtou za odpovídající výši nájemného“. Co dodat? Snad jen že kromě vlastníků z řad fyzických osob se k možnosti pronájmu půdy soukromému zemědělci přiklání i církev. „Nyní máme s naší farností nově domluven pronájem jedenácti hektarů, které jim byly v rámci církevních restitucí navráceny,“ informuje paní Čadová.

Pastviny v nadmořské výšce okolo 417 metrů slouží k chovu masného skotu o počtu 70 matek zejména plemene aberdeen angus, jako plemeníci jsou využívání dva býci stejného plemene a nově i býk blonde d´Aquitaine. Výkrm býků probíhá na pastvině ve dvou stádech po dvaceti kusech a zvířata jsou dokrmována senáží. Vykrmené býky odebírá od Čadů společnost Toro Hlavečník. Jalovice vhodné do chovu si ponechávají, zbylé si ve věku zhruba 11 až 24 měsíců nechávají porazit na jatkách v Letohradě a ve čtvrtích zavézt do vlastní faremní bourárny, kterou vybudovali v roce 2012 z původního chléva.

„Dle věku a plemene necháváme maso zrát 10 až 18 dní a pak bouráme, většinou najednou dva až tři kusy jednou měsíčně, v letním období grilování i jednou za 14 dní,“ vysvětluje Milena Čadová, která má na starosti dozor nad zpracováním a následný prodej masa. Však si také na tuto činnost lze představit jen stěží někoho vhodnějšího než energickou, výřečnou a obchodně zdatnou paní Čadovou, která dovede svým zákazníkům o mase krásně vyprávět a nelení se s nimi podělit o své kuchařské zkušenosti včetně přidání osvědčených receptů. „Nejoblíbenější mezi zákazníky jsou tzv. rodinné balíčky – několik druhů masa o hmotnosti 6 až 12 kg, ale nabízíme na přání i různé druhy steaků, samotné přední či zadní hovězí maso – zkrátka tak, aby byli odběratelé spokojeni,“ říká paní Čadová. A zřejmě jsou, neboť veškeré maso se prodá přímo z farmy a stálí zákazníci jsou zvyklí jezdit si pro něj třeba až z Brna či Ostravy, putuje i do místních škol.  

V loňském roce se Čadovi rozhodli pro výstavbu nového skladu krmiv a steliv na pozemku u pastvin a podali žádost v jarním kole Programu rozvoje venkova. Část obyvatel, která nesouhlasí se zemědělským podnikáním v Horních Libchavách a argumentuje snížením kvality bydlení, však posléze podala stížnost na krajský stavební úřad s upozorněním, že schválení stavby ze strany okresního stavebního úřadu prý neproběhlo dle regulí. „Celá situace nás velmi mrzí hlavně i proto, že dříve nic podobnému jednání ze strany místních, z nichž některé jsme považovali za přátele, nenasvědčovalo. Nyní tedy očekáváme rozhodnutí z kraje, nic příjemného to ale není. Součástí dotace mělo být např. i pořízení baličky, a jelikož jsme tu starou prodali, byli jsme nuceni kvůli vzniklým průtahům letos na jaře zakoupit novou,“ informuje Jaroslav Čada.

Manželé se však nenechávají odradit a ve svém úsilí dobudovat farmu dle svých představ pokračují i nadále. Radost jim dělají i obě děti - desetiletá Štěpánka a šestiletý Daník. „Dcera mi velmi pomáhá v bourárně - hlavně co se týče grafických návrhů a tisku ceníků a také tisku receptů pro zákazníky. Chystáme pro ně společně povídání o plemeni a zrání masa, přikládáme recepty a fotografie pro děti. Dcera nám také sama píše, dle předlohy, pachtovní smlouvy. Synek již řídí pastevní autíčko, samozřejmě vždy pod dohledem, nebo třeba umí dát balík nakladačem do krmítka. Baví ho jak technika, tak péče o zvířata,“ vyjmenovává paní Čadová. Inu, zdá se, že hospodářství s nedlouhou minulostí čeká slibná budoucnost.

Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř

V obci Dobříkov, v západní části okresu Ústí nad Orlicí, která těsně přiléhá k pásmu lesů mezi Chocní a Horním Jelením, hospodaří společně se svou rodinou další z členů zdejší regionální organizace Miroslav Houdek. Ačkoliv situace na trhu s mlékem, což je komodita, na jejíž produkci se zaměřili od počátku svého hospodaření, není nikterak růžová, Houdkovi se nehroutí. Znají dobře příběh svého dědečka, který statek v Dobříkově zakoupil, a svobodně sedlačit mohl začít až ve svých 79 letech, a tak ví, že „nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř“.

Dědeček pana Houdka byl sice vyučený tesař, ale záhy po svatbě zatoužil po sedlačině a pro tyto účely si pronajal hospodářství v Dřevěnici u Jičína. V době odsunu sudetských Němců se dozvěděl, že je k dispozici v Oldřichově u Hrádku nad Nisou statek a tak vše, co si nemohla vzít německá rodina s sebou, od ní odkoupil a usadil se tam. Ne na dlouho, roku 1950 byl odsouzen k nuceným pracím a veškerý majetek propadl státu. Nucené práce vykonával na nedalekém zámku Nové Hrady, kde nyní žijí a hospodaří členové ASZ Svitavy, Ústí nad Orlicí manželé Kučerovi, v té době byl však zámek samozřejmě zabrán. Roku 1957 mu vypršel trest a nezdolný sedlák si pronajal další statek, tentokrát ve Vysoké u Holic, nedlouho poté však zjistil, že je k prodeji tato usedlost v Dobříkově a tak ji zakoupil. V osmdesátých letech mu však byla z větší části vyvlastněna a ponechány pouze dva hektary půdy, na kterých hospodařil až do revoluce. Po změně režimu se ve svých 79 letech vrátil na statek do Oldřichova a v Dobříkově začali hospodařit jeho dcera s manželem a synem – Miroslavem Houdkem. 

„Vyrovnání s JZD Slatina tehdy proběhlo vcelku bez problémů a tak jsme za provozu zadaptovali vaznou stáj pro navrácených deset kusů mléčného skotu a začali obhospodařovat prvních dvacet hektarů půdy, to se psal rok 1993,“ vzpomíná pan Houdek.

O dva roky později se Houdkovi rozhodli posunout hospodářství kupředu stavbou nové stáje a nákupem vysokobřezích jalovic plemene jersey z Dánska. „Vinou značných peripetií se stavební firmou a také úvěrem se však dokončení stavby neplánovaně protáhlo a dánské jalovice již byly na cestě… Nakonec vše dobře dopadlo, ale řekl bych, že tehdy mi přibyly první šedivé vlasy,“ říká dnes již s úsměvem hospodář.

Časem rodina zvolila převodné křížení na holštýnky, dnes jsou tedy ve stáji u Houdkových k vidění obě plemena a jejich kříženci. Aktuálně je dojeno 65 krav a k tomuto účelu na farmě slouží již od roku 2007 dojící robot Lely Astronaut. Toho si rodina pořídila jako jedna z vůbec prvních farem u nás a na jeho koupi využila dotaci z nově nastaveného Programu rozvoje venkova. „Faktem je, že informace o naprosté bezproblémovosti přechodu na tento typ dojení se zcela nepotvrdila. S některými kravami nižšího vzrůstu či s jiným tvarem vemene si zkrátka technika neporadila, nicméně investici do jeho nákupu dodnes považujeme za výborný nápad hlavně z důvodu úspory pracovní síly,“ vysvětluje pan Houdek.

Již několik let jsou Houdkovi členy odbytového družstva, jehož prostřednictvím dodávají denní produkci cca 1.700 litrů této komodity do Pragolaktosu. „Obzvláště za současné situace je pro nás družstvo určitou jistotou. Díky objemu dodávané produkce vytváří tlak na cenu a ta je tak přece jen akceptovatelnější,“ říká farmář.

Hlavně k zajištění krmné základny slouží rostlinná výroba, které se Houdkovi věnují na 120 hektarech půdy, z čehož 50 je vlastních. Necelých čtyřicet hektarů tvoří trvalé travní porosty, využívána je tedy i pastva.

„Zdejší půdní podmínky jsou poněkud náročnější na agrotechniku a musíme se spokojit s nižšími výnosy, neboť půda je těžší, s vysokou hladinou podzemní vody,“ upozorňuje Miroslav Houdek a dodává: „To však nebrání nejrůznějším subjektům ve snaze získat půdu stůj co stůj, čímž se neskutečně pokřivuje jak její prodejní cena, tak výše pachtovného. Ta leckde činí i 4 % z ceny + daň, což začíná být neúnosné.“

A že jsme při našem vyprávění poněkud pozapomněli na selské synky? Žádné strachy, i na statku v Dobříkově jsou, a to hned tři. V tomto směru mohou být tedy Houdkovi naprosto klidní.

Šárka Gorgoňová, tiskové oddělení ASZ