Co se u vás na farmě změnilo od doby, kdy vás hodnotila komise v rámci loňského ročníku soutěže Farma roku?

Lucie Bošinová: Naše farma se proměňuje každým rokem a doufám, že k lepšímu. Stále pracujeme na jejím vzhledu a také zkvalitňování služeb. Momentálně stavíme na statku malý farmářský krámek, kde budeme prodávat nejen naše maso hovězí, vepřové, drůbež a masné výrobky, ale i produkty jiných farmářů z okolí, čímž se rozšíří prodejní doba, která už nebude omezována časovým rozvrhem prací v bourárně. Rozrůstat se už jistě nebudeme, ale stále bude co zlepšovat, renovovat a budovat. Snažíme se poučit z předchozích chyb a vyvarovat se jim, což je mnohdy velmi těžké.

Historie vaší farmy se nepíše dlouho, o to je ale zajímavější. Jak jste „z ničeho“ vybudovali jednu z nejlepších rodinných farem v republice?

Jan Bošina: Začínal jsem v roce 2001, tedy v době, kdy asi nejen na Broumovsku docházelo ke změnám ve vlastnictví zemědělských podniků - zdráhám se pro ty tehdejší použít označení „farma“. Lidé, kteří v privatizaci získali zemědělské areály, měli pozemky pronajaté od restituentů nebo od státu, a tyto podniky různými způsoby opouštěli. Konkrétně ve Vernéřovicích byly pozemky několik let neobhospodařované a hospodářské budovy byly v exekuci značně zdevastované. V roce 2004 jsem poznal svou ženu a získal v ní velkou podporu v hospodaření. Všechny vydělané peníze jsme vždy vraceli zpět do farmy. První roky jsme se soustředili na nákup půdy a modernizaci techniky. Po deseti letech (v roce 2011) nastal velký zlom v našem hospodaření. Manželka skončila mateřskou dovolenou a začala se plně věnovat zpracování masa. Většinu pozemků jsme již v té době nakoupili, a tak jsme mohli investovat do budov a zároveň vybudovat porážku a bourárnu, a tím diverzifikovat naše příjmy. Zároveň jsme začali vykrmovat býky, což úplně změnilo organizaci práce na farmě.  Zejména na vzhledu naší farmy a přístupu k zákazníkům je znát „ženská ruka“. Máme spoustu plánů do budoucna. V porovnání s ostatními oceněnými farmami jsme si však uvědomili, že nás čeká ještě mnoho práce a zřejmě nejen nás, ale i naše nástupce.

Jak kluka z paneláku napadne odstěhovat se na venkov a začít podnikat v zemědělství? Od čeho jste „zběhli“ a byla to těžká volba? Máte v rodině přece jen někoho, od koho můžete vztah k přírodě a ke zvířatům odvozovat?

JB: Moje rodina sice v minulosti žádnou farmu nevlastnila, ale k přírodě nás to táhlo všechny. Otec měl vždy několik ovcí, králíků apod. na chalupě a mamka je nadšenou zahradnicí dodnes. Zároveň oba moji starší bratři pracovali na státních statcích. Všichni tři jsme absolvovali Střední zemědělskou školu v Kadani. V roce 1993 můj bratr Hynek spolu s kamarádem podal konkurenční privatizační projekt a získal možnost pronajmout si kravín K 96 a cca 200 ha v Krušných horách. Já jsem veškerý svůj volný čas trávil tam. Náhodou jsme se dozvěděli o neobhospodařovaných pozemcích ve Vernéřovicích. V té době jsem dokončoval ČZU v Praze a měl naplánovanou studijní cestu do zahraničí. Místo toho jsem si za ušetřené peníze koupil čelní nakladač, bratr mi půjčil starší traktor a začal jsem hospodařit. Pozemky a budovy jsem si pronajal. Nebylo tak těžké začít, neboť jsem v té době neměl co ztratit.

Vaše farma se nachází v Chráněné krajinné oblasti Broumovsko. Zaměřit se na ekologickou produkci tedy vyplynulo z téhle skutečnosti nebo jste k přírodě šetrnému a zdravému životnímu stylu inklinovali už dříve?

JB: Vždy jsme si uvědomovali, že množství chemie dodané do přírody se nám v podobě potravin vrátí zpět a v tak krásné krajině, jakou na Broumovsku máme, nám přijde zcela přirozené produkovat kvalitní zdravé potraviny a přitom se zodpovědně chovat k přírodě. Není důležité, zda na našich produktech máme značku bio, ale to že naše produkty jsou zdravé a chutné a že to ocení naši zákazníci. Zároveň máme kvalitní potraviny pro naši rodinu.

Vaše farma působí v ekologickém režimu, přirozený život zvířat se snažíte ovlivňovat co nejméně, zakládáte si na tom, že maso nejen ekologicky zpracujete, ale že zvířata u vás „prožijí spokojený život“ a co jsem mohla ochutnat, vaše maso je opravdu mimořádně lahodné. Ocení podle vás už dnešní spotřebitel čistě přírodní a kvalitní produkt? Pozná rozdíl oproti produkci velkovýkrmen a „továren“ na potraviny?

LB: Máme spoustu stálých zákazníků, kteří si k nám pro maso jezdí pravidelně i ze vzdálenějších míst. Rozdíl je opravdu znatelný. Pokud máte možnost ochutnat vyzrálé bio hovězí maso od zvířete, které strávilo svůj život na čerstvém vzduchu, na slunci a páslo se na druhově bohatých pastvinách, mělo dostatek pohybu, nebylo uvázáno u žlabu, preventivně přeléčováno antibiotiky a krmeno obilím plným pesticidů, rozdíl jistě poznáte. I naprostý laik pozná obrovský rozdíl ve struktuře a chuti kuřecího masa z velkochovu a ekologického chovu. Důkazem, že lidem záleží na tom, zda konzumují zdravé a kvalitní potraviny, jsou naši zákazníci, kteří se opakovaně vracejí a hovězí maso si objednávají s předstihem, aby se na ně dostalo. Na svatomartinské husy už máme dokonce pořadník a polovina kuřat je již taky zarezervována.

Kdo vymyslel slogan vaší farmy „jen vůl nejí hovězí“?

LB: Vymyslel ho manžel jen tak z legrace a vůbec tehdy netušil, jak bude ten slogan populární a známý široko daleko.

Jsou už zdejší konzumenti podle vašeho názoru poučeni, aby vyhledávali kvalitu a trvali na ní, nebo při nákupech stále prim hraje cena?

LB: Myslím, že spoustu lidí odradí vysoká cena, za kterou se biopotraviny obvykle prodávají v prodejnách ve větších městech. Každý prodejce si stanoví vysokou marži, aby vydělal. Ideální je, když si můžete zajet přímo na farmu, kde vidíte, jak zvířata chovají, máte možnost si popovídat s farmářem a vybrat si produkty rovnou tam. Cena za tyto kvalitní potraviny je podstatně nižší. Myslím si, že se obecně zvýšil zájem o kvalitní potraviny a lidé se mnohem více zajímají o to, co jedí.

Naši čtenáři pocházejí vesměs z rodinných farem, ve kterých se zkušenosti i statky předávají z otců na syny. I vaše farma je rodinná, ačkoliv jste ji po předcích nepřevzali. Na webových stránkách představujete každého z poměrně malého a vpravdě rodinně působícího týmu. Podle čeho jeho členy vybíráte?

LB: To byla vlastně náhoda, že jsme narazili na dobré zaměstnance. V době, kdy jsme potřebovali pomoc, se přišel zeptat na práci známý z vesnice, který už si prošel vlastním podnikáním, což je velké plus. Ví dobře, co takové podnikání obnáší a dokáže dohlédnout i na druhou stranu mince, kterou obvykle běžní zaměstnanci nevidí. Je rád, že dělá svou práci v klidu bez okolního tlaku kontrolních organizací, různých nařízení, finančních závazků atd. Za čas se k nám přidala i jeho žena, která pomáhá při zpracování masa. Všichni jsme si navzájem sedli, což příznivě ovlivňuje pozitivní rodinnou atmosféru. Odbornou práci při porážce a bourání masa u nás vykonávají řezníci, kteří náš soulad příjemně doplňují.

Přáli byste si, aby vaše děti pokračovaly ve vaší práci? Je pro vás vědomí nějaké kontinuity a předávání zkušeností důležité?

JB: Můžeme si jen přát, aby se k nám za čas přidaly i naše dcery. Vše budujeme s touhou předat to našim potomkům. Zda se tak stane, je ve hvězdách. Učíme děti lásce k půdě, zvířatům, přírodě a úctě k lidské práci. Pokud si ale vyberou jinou cestu, určitě jim v jejich štěstí bránit nebudeme.

Myslíte si, že rodinné podnikání – ať už v jakémkoliv oboru – má nějaké významné klady oproti ostatním typům? A zápory?

JB: Rodinné podnikání má jistě spoustu výhod a nevýhod. Výhodou je, že pracujete na svém. Rozhodujete o svém, těžce vydělané peníze opět investujete do svého. Při práci trávíte čas se svou rodinou. Nevýhodou je ovšem totéž. Pokud se vám nebude dařit, finančně to pocítí celá rodina. Pokud nemáte společné cíle a plány, máte na věc naprosto odlišný názor, je to taky problém, který se obvykle projevuje mezi generacemi. Jako všichni míváme dny, kdy se nic nedaří a pokazí se všechno, co se pokazit dá, a pak je to znát i na rodinné pohodě. Všechny nejkrásnější letní dny netrávíme u vody, ale v traktorech na poli, takže na nějakou rodinnou dovolenou není ani pomyšlení, což se snažíme dětem vynahradit mimo sezónu.

Máte nějak striktně rozdělené role? Je nějaká oblast, ve které má paní domu hlavní slovo a hospodář poslechne?

LB: Ano, role máme poměrně striktně rozděleny, ale navzájem si vypomáháme. Manžel má na starosti chod farmy, chov zvířat a rostlinou produkci a veškerou legislativu s tím spojenou, já mám na starosti vše, co se týká zpracování masa. To je porážku, zrání masa, bourání a balení, prodej a celkovou legislativu okolo. Při porážce ale pomáhá i manžel a je řezníkům k ruce jako naháněč a jeřábník. V sezóně, kdy se dělá seno a senáž, zase na oplátku jezdím i já traktorem s obracákem nebo nahrabovákem a podílím se na sečích.

Loňský rok byl vyhlášen Rokem půdy – i to je vzhledem k ekologickému zaměření farmy vaše téma. V jakém stavu jste vaše pozemky kupovali? Jak snadno/obtížně/nevýhodně…? Jak se nám daří půdu chránit? A narovnávat pochybení z časů minulých, jestli zrovna u vás nějaká pozorujete?

JB: Katastr naší obce se nachází v bývalých Sudetech. Před rokem 1945 byla drtivá část obyvatel německé národnosti. Po odsunu těchto sedláků byly jejich příděly rozděleny mezi nově příchozí obyvatele z vnitrozemí. Tito lidé své majetky dobrovolně i nedobrovolně v padesátých letech převedli do družstva. Po restitucích, až na malé výjimky, neměli zájem na svých pozemcích hospodařit. Tento složitý vztah k půdě se podle mého názoru projevil i v jejich ochotě pozemky prodat. Stav těchto pozemků odpovídal předchozímu nájemnímu hospodaření. Jako nejdůležitější vidím potřebu doplnit na orné půdě organickou hmotu. Největší problémy dnes nám i okolním sedlákům a obcím působí nepovolené přejíždění přes pozemky a ničení cest ze strany firem, které na základě výběrových řízení spravují okolní lesy. Ve spolupráci s obcí jsme žádali Lesy ČR, aby do podmínek výběrového řízení zanesli i péči o přístupové cesty.

Vzhledem k tomu, že se věnujete bioprodukci masa, dá se předpokládat, že tuhle kvalitu vyhledáváte i u dalších potravin. Studujete jejich složení? Vybíráte lokální? Pěstujete si vlastní zeleninu, bylinky? Máte třeba „svého“ pekaře nebo řezníka, který dělá ty nejlepší klobásky na světě – nebo dáváte přednost tomu nakoupit všechno jednoduše a rychle v supermarketu?

LB: Samozřejmě že dáváme přednost českým kvalitním potravinám a poměrně si vybíráme. Například jogurty a sýry jíme téměř výhradně od kamarádů z ovčí farmy, maso a uzeniny máme vlastní, ryby jíme z místních sádek, ovocné stromy jsme si zasadili na farmě, abychom měli dostatek ovoce, a zeleninu nám pěstuje babička s tetou a něco málo si pěstujeme sami. Letos jsem si prosadila záhonky se zeleninou a bylinkami, tak se snad podaří něco vypěstovat a sklidit. Neubráním se však i nákupu v supermarketu, kde ale vybírám zpravidla české produkty. Snažím se vyhýbat potravinám s glutamáty, s umělými sladidly, se zbytečným obsahem éček a nekvalitním napodobeninám.

Paní domu nezapře duši učitelky - sama vymýšlí a na farmě buduje dětskou minifarmu a poznávací stezku. V čem je podle vás pro mladou generaci největší přínos života venku, kontaktu se zvířaty? Proč teď tolik sedláků naříká, že jejich dětem se hospodařit nechce a oni nemají komu předat statek, který zdědili po předcích? A je možné ten trend nějak ovlivňovat?

LB: Naše dcery jsou ještě poměrně malé, ale život na farmě se zvířaty je baví. Sice si plánují, jak budou se svými manžely hospodařit, ale jak to všechno dopadne, ukáže teprve čas. Doba se mění a z přetechnizovaného a uhoněného světa velkoměst to lidi opět táhne na venkov, čehož jsme důkazem i my a pomalu se vracíme ke kořenům. Snažíme se ukázat život na farmě nejen svým zákazníkům a turistům, ale zaměřujeme se právě na děti. V dětské farmě se mohou přirozeným způsobem dozvědět spoustu věcí o hospodářských zvířatech a jejich chovu. Můžou si zvířata hladit, poslouchat a pozorovat je při krmení, rozmnožování, při porodech (když mají štěstí), při líhnutí, očichat si je, nakrmit a podobně. Formou hry se dozvědí, proč a jak se suší seno nebo vyrábí senáž, jak se pěstuje a sklízí obilí, prohlédnou si traktory a stroje, které se při sečích používají, poznávají zemědělské plodiny. Mohou ochutnat potraviny, které pochází od hospodářských zvířat, z pole nebo ze zahrady. Děti si například posbírají vajíčka, nakrájí cibuli, přidají špek a bylinky a usmaží si vše na ohni nebo si opečou párek. Ani si nevšimnou, že se za dopoledne na farmě naučili spoustu nových věcí nejen o zvířatech, přírodě a práci na farmě. Snad je to alespoň trošku ovlivní.

Když jste tak z gruntu změnili svůj životní styl, změnili se vám i přátelé? Najdete ještě společná témata s kolegyněmi z kabinetu?

LB: Ano, změnili jsme nejen životní styl, ale i místo bydliště. Manžel je původně z Chomutova a já z Opavy. Kolegyně a kolega ze školy z Moravy k nám jezdí na dovolenou a vždycky probereme témata se školou spojená. Fandí nám a prý jsem je docela překvapila, že jsem se tak lehce přizpůsobila. Rok jsem před mateřskou dovolenou učila i na škole v Broumově a kontakty s kolegyněmi stále udržujeme. Jezdí k nám se svými žáky a já pro ně připravuji zážitkové vyučování na farmě, takže se snažím své pedagogické zkušenosti zúročit. Přibyla spousta kamarádů z řad sedláků, což je skvělé, protože máme společné problémy i radosti, které spolu sdílíme, rozebíráme, podporujeme se a pomáháme si.

Paní Lucie působí velmi žensky a jemně, přesto zasvěceně vypráví o porážce zvířat a energicky řídí celý proces zpracování a prodeje masa. Trvalo vám se přerodit z městské slečny a s čím ze života na venkově jste nejvíc bojovala?

LB: Děkuji vám za poklonu. Já jsem vlastně k této práci přišla jako slepý k houslím a oproti mému původnímu povolání to byl velký obrat. Dětství jsem strávila na vsi, takže mě vesnický život tolik nepřekvapil. Horší to bylo s „rekvalifikací“. Když jsme začali budovat porážku a bourárnu masa, byla jsem na mateřské dovolené a vyřizovala jsem všechna povolení a vyjádření dotčených orgánů. Musela jsem se ale hlavně naučit vše o porážce, zpracování a zrání masa. Absolvovala jsem mnoho seminářů k danému tématu, učili jsme se bourat maso podle nových trendů a zájmu zákazníků u nejlepších řezníků. Stále se učím a rozšiřuji si své znalosti a dovednosti. Je to nesmírně zajímavé a moc mě to baví.

Magdalena Dvořáčková

Rozhovor právě vyšel v časopise Selská revue (č. 3/2016), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům Asociace soukromého zemědělství ČR.