Rostoucí suma dotací, ať již vyjednaná, nebo zatím jen slibovaná, kterou hodlá hyperaktivní ministr zemědělství nasměrovat k podnikatelům v zemědělství, působí na první pohled jako ministrův vnitrokoaliční úspěch, což také často a rád zdůrazňuje. Jenže důležitá není zas až tak suma peněz, jako podmínky podpor pro jejich čerpání, přičemž současná situace našeho zemědělství si žádá zásadní strukturální změny. K těm ale více peněz do resortu nepřispěje, protože peníze navíc jsou směrovány buď na kompenzaci újmy v předchozím období, tedy až k řešení koncovky problému, aniž by se snažily řešit příčiny, v tomto případě minimalizaci a rozklad rizik. Další část peněz směřuje – obecně správně, na podporu živočišné produkce, jejich cílem ale opět není snaha o řešení příčin stále nemalých rezerv v ekonomice produkce masa v ČR, ale konečná podpora produkce, kterou je ale obtížné prodat s nějakým ziskem. Obojí dohromady znamená, že pokud bude stát sypat do zemědělství peníze takovýmto způsobem, může je sypat donekonečna a nic se nezmění.
Taková cesta spolu s uvažovaným zpřísněním zásad ochrany půdy (zejména DZES 4. DZES 5 a greening), nereálnými sliby o možnostech daňových úlev či snahou vyloučit z dotačních podpor podnikatele hospodařící na méně než třech hektarech půdy, vysílá do zemědělské veřejnosti zcela chybné ekonomické i politické signály, což skýtá riziko nesprávných podnikatelských rozhodnutí. Taková rozhodnutí pak časem logicky vyústí do ještě větších problémů oboru, než v jakých se nachází v současné době. Co tedy mohou či naopak nemohou sedláci a všichni podnikatelé v oboru od kroků ministerstva zemědělství čekat?
Pokud se týká kompenzací za újmy v rostlinné výrobě, pak tyto peníze jistě poškozeným subjektům pomohou, ale zároveň nepomohou k eliminaci klimatických a cenových rizik do budoucnosti. Například tím, že kompenzace nejsou propojeny s dodržováním DZES a ani s doložitelnými případy opakované eroze. Jistým řešením může být Bruselem schválený Fond nepojistitelných rizik, což lze skutečně přičíst ministerstvu k dobru, z vyjádření řady zemědělců ale vyplývá, že do něj přispívat nehodlají, neboť je samozřejmě pohodlnější žádat ad-hoc kompenzace například za extrémní projevy počasí bez vlastní spoluúčasti na stále četnějším riziku.
To klesat nebude, i proto, že nově navrhované úpravy DZES nebudou mít na ochranu půdy zásadní vliv a naopak v řadě případů neodůvodněně zkomplikují technologické postupy. To platí především pro nová pravidla pro DZES 4 týkající se ponechání meziplodiny na poli do konce února, což zásadně snižuje možnosti výběru plodin pěstovaných na příslušných pozemcích. Pokryv půdy nějakou vegetací je přitom jednou z metod lepšího zadržení vody v krajině, takže navrhované opatření působí opticky správně. Jenže pokud by se měla půda pokrytá meziplodinou na jaře zorat, odvede orba z půdy vláhu právě v nejcennějším období zakládání porostů. Samozřejmě lze sít i do meziplodiny – konkurence meziplodiny a příslušného porostu vyseté hospodářské plodiny ale logicky buď snižuje budoucí výnos, nebo generuje vyšší potřebu dodávky živin do půdy. Nic neřešící je také záměr zpřísnit podmínky greeningu stanovením minimálního počtu plodin pěstovaných na pozemcích o velikosti do 20 ha, 20 až 30 ha a nad 30 ha. Uvedené velikosti jsou totiž vztažené na subjekt, což znamená, že především velkým zemědělským podnikům toto opatření neublíží (proto je to také tak stanoveno), protože je v zásadě již dnes dodržují. V praxi tak jde o vějičku na voliče a média, aniž by se ochrana půdy skutečně zpřísnila. Ostatně, jak již bylo řečeno, uvedené opatření se v praxi dodržuje i dnes a stav zemědělského půdního fondu se nezlepšuje, ale naopak například ohroženost půdy vodní erozí roste. V této souvislosti je možná vhodné zmínit, že aktuální průměrná velikost farem v Evropské unii činí v průměru 16,1 hektaru, což ukazuje na skutečnost, že plochy podléhající nové regulaci v rámci greeningu jsou i tak ještě stále velmi velké.
S modelem evropského zemědělství stojící z více než 90 procent na menších, obvykle rodinných farmách, je v naprostém rozporu myšlenka vyloučit z podpor malé zemědělce (někdy jde skutečně o „větší zahrádkáře“) hospodařící na výměře do tří hektarů. Kdyby se taková myšlenka prosadila, nebylo by zřejmě ohledně sporů o tom, komu ministr zemědělství svou politikou nahrává, už opravdu co řešit. Opatření by přitom z podpor nejen vyloučilo až čtvrtinu nejmenších zemědělců (a jejich dotace by připadly velkým), ale mělo by samozřejmě i další důsledky. Jednak by poklesl podíl samozásobování obyvatelstva, čímž by se vytvořil prostor pro ještě vyšší dovozy zemědělských komodit a potravin za zahraničí. Díky takovému opatření by se ČR ještě více odchýlila od zemědělství v Evropské unii, což by zakládalo riziko poklesu peněz z Unie, které by byly směrovány právě na podporu těch nejmenších. A samozřejmě by to také znamenalo větší koncentraci produkce, přestože naše zemědělství potřebuje především diverzifikaci a co nejširší spektrum zemědělských, ale právě i nezemědělských činností, které mimo jiné znamenají skutečný rozvoj venkova vytvářením pracovních příležitostí pro tamní obyvatele a rozšiřováním spektra služeb pro turisty.
Zmiňovaná diverzifikace činností (dříve známá pod pojmem „přidružená výroba“) je také zřejmě skutečně systémovým řešením, které snižuje rizika poklesu cen v zemědělské prvovýrobě, ale také již zmíněná rizika extrémních projevů počasí. Pokud chce proto naše země udržet „rozměr zemědělství,“ musí zemědělská politika podstatně více než dosud podporovat veškerou činnost všech zemědělských podniků, z nichž by mohly sanovat ztráty z primární prvovýroby. Zdaleka by přitom nemělo jít pouze o prodej ze dvora, penziony, výrobu potravin nebo restaurační služby, které se prvoplánově nabízejí, ale klidně třeba o projektantské či vodohospodářské, ba i stavební služby a celou řadu dalších. Bohužel stávající zemědělská politika podnikatele v zemědělství stále více svazuje jednak rostoucí administrativou, jednak je pevněji „přikovává“ právě a jen k prvovýrobě, což podnikům znemožňuje flexibilně reagovat na nové výzvy a rizika.
Poslední poznámka se týká celé řady záměrů z kategorie daňových odpustků, jejichž prosazení zemědělcům stávající ministr slibuje. Skutečná realita je ale taková, že by s nimi zemědělci raději neměli vůbec počítat. Jednak je každá daňová úleva propadem příjmu státního rozpočtu, který se předvolebním rozhazováním politiků stává stále více napnutý, a růst HDP, ze kterého se tyto peníze vygenerovaly, postupně klesá, přičemž příčiny by si zasloužily samostatný rozbor. Ale je to prostě tak. Kromě toho by bylo nutné úlevy typu sociální a zdravotní pojištění notifikovat v Bruselu, přičemž pravděpodobnost schválení není velká, případně by trvala dost dlouho. Navíc není zcela pravda to, čím se již léta naši zemědělci ohánějí – totiž že v Polsku nebo v jiných zemí Evropské unie jsou daňové úlevy normální. Respektive – pravda je to jen částečně, protože tyto úlevy nejsou bianco šekem, ale jsou poměrně přesně specifikovány – buď jako určité sociální dávky pro ty, kteří nedosahují určitého podílu na průměru mezd, nebo jako podpora pro nejmenší subjekty (například právě pro zemědělce obhospodařující jen několik hektarů, u nichž naše ministerstvo naopak zvažuje, že by je z podpor vyloučilo). Navíc si země, které nějakou úlevu formou daní uplatňují, vyjednaly takové možnosti už dříve, což jsme my neučinili. To vše v zásadě znamená, že na daňové úlevy, s výjimkou zelené nafty, nelze spoléhat.
Tak či tak je ale jasné, že poměrně úspěšná snaha ministra zemědělství navýšit zemědělské dotace či jiné formy podpory konkurenceschopnost našeho zemědělství nezlepší, spíše tomu bude naopak. Jen o peníze totiž nejde.
Petr Havel
