Dámy a pánové,
vy, kteří jste pravidelnými účastníky slavnostního večera Farmy roku, možná v tomto okamžiku čekáte, že bude následovat nějaké humorné nebo alespoň odlehčovací intermezzo, jako tomu bylo v minulých ročnících. Ale letos vás musím zklamat. Když jsem totiž přemýšlel, co vtipného vymyslet, pořád mě pronásledovala myšlenka, že větší legraci, než je současná politická realita nevymyslím. Pravda, je to humor hodně černý a bohužel s rudým nádechem, ale opravdu byste vymysleli něco vtipnějšího, než jsou vypilované výstupy současného obyvatele pražského hradu a jeho tiskového mluvčího? Zkusili jste překonat heslo „neblábolit“ blábolením? Dovedete si představit lepší humorný skeč než je obrana Čech před migranty japonským migrantem? Fakt se nesmějete při pohledu na premiéra obviněného z dotačního podvodu, když říká, že všechno je účelovka a kampaň? Nepopadáte se za břicho, když vidíte Poslaneckou sněmovnu, v níž ozbrojené síly kontroluje bývalý esenbák, který mlátil demonstranty, rozpočtovému výboru předsedá bolševička ze státního statku, která svou vlastní zemědělskou firmu dovedla k bankrotu a další komanč řídí výbor mandátový?
Nebo vám snad nepřipadá vtipné, že dnes členství v KSČ, lidových milicích, nebo spolupráce s StB není nic, co by kohokoliv diskvalifikovalo od těch nejvyšších funkcí?
Když vidím tu jejich bohorovnost a suverenitu, napadá mě, že bychom se vlastně měli omluvit. Omluvit se všem bolševikům, že jsme jako oni nebyli v jejich zločinecké organizaci, ani v SSM, ani v Ruském kámoši. Omluvit se i za naše táty a dědy, kteří se nenechali zlomit a vštěpovali nám, že komunismus je zlo, svrab a neštovice a slušný člověk s ním a s komunisty nemá mít nic společného. Omluvit se jim, že to samé říkáme našim dětem. Omluvit se všem těm Burešům, Falmerům a Ondráčkům, kteří přece jenom plnili své úkoly a mysleli to dobře, že jim už svou vlastní existencí připomínáme, že ve skutečnosti vytvářeli zločinecký režim, z jehož podstaty často založili svůj dnešní byznys. Omluvit se jim, že jsme převzali naše farmy a usedlosti z ruin a kopřiv, kam je dovedli oni a jejich soudruzi. Omluvit se, že se už více než čtvrt století snažíme statky rozvíjet a zvelebovat, abychom na nich my i naši potomci mohli žít jako svobodní lidé, sedláci a občané.
Anebo se nemáme omlouvat? Nemáme ani mlčky přihlížet? Nebo máme raději na hlas říkat, že my, na rozdíl od dnešního premiéra, který sní o tom, že nás všechny bude řídit jako svou firmu a zaměstnance, klidně i bez důvěry té parlamentní žvanírny a třeba i bez obecních zastupitelstev, máme jiný sen? Sen o tom, že se nebudeme stydět za svého prezidenta, že nebudeme mít předsedu vlády, kterému hrozí kriminál, že slovo komunista bude opět synonymem pro zločince, sen o tom, že se nebudeme sunout k Moskvě a Pekingu.
Ale také docela obyčejný sen o tom, že nás stát, který si platíme, nebude neustále regulovat, kontrolovat, usměrňovat, šmírovat a buzerovat a že na nás takzvaně „naši nekleknou“. Sen o tom, že naše farmy tady budou i za desítky let a na nich naše děti a vnuci jako svobodní, hrdí a spokojení lidé a moderní sedláci.
Jak vidíte, žádná sranda se letos nekoná, ale to neznamená, že bychom si měli kazit večer. Naopak - užijme si ho jako vždycky. Máme být na co hrdí, jsme svobodní lidé, naplnění našeho snu je v našich rukou a žádný Bureš to nezmění!
