Díky tomu postrádá stále více verdiktů nejen parametry zdravého selského rozumu, ale dokonce i základní logiky, a co je nejdůležitější, dopad takových verdiktů je v přímém rozporu s tím, co skutečně potřebuje naše země a naše krajina. Například s potřebou zachytit v krajině více vody z dešťových srážek. O tom na straně jedné dnes už mluví úplně všichni, na straně druhé se přijímají řešení, která současný nevyhovující stav ještě dále zhoršují. Jako třeba nový metodický pokyn ukládající finančním úřadům doměřit daň z nemovitostí, tedy z pozemků, které nejsou zemědělsky využitelné, na úroveň až desetkrát vyšší, než činí daň z luk nebo polí.

Že jsou přitom takzvané „ostatní plochy“ přínosem pro zlepšení retenční schopnosti krajiny, je zcela nasnadě, neboť ve své podstatě hrají roli krajinných prvků. Tedy míst rozčleňující krajinu a představující přirozenou překážku vodní eroze. Na druhou stranu, jak již bylo řečeno, nejsou podmáčené louky, křoviny či meze (což jsou ony plochy, kterých se vyšší zdanění týká) využitelné pro zemědělskou produkci, a pokud mají být zdaněny vyšší sazbou, existují jen dvě vysvětlení. To první, doufejme pravděpodobnější, je naprostá neznalost procesů v krajině a zároveň základní neznalost ekonomiky podnikání – více zdanit, když už tedy vytvářet nějaké kategorie, by se přece mělo to, z čeho je vyšší zisk, rozhodně ne naopak. Druhé vysvětlení je o poznání horší – v důsledku nového metodického pokynu, kterým se finanční úřady začaly řídit, budou „ostatní plochy“ úmyslně likvidovány, což může vyhovovat průmyslovým zemědělcům, ale co také v praxi zvýší rizika vodní eroze a důsledků sucha nebo povodní. Za situace, kdy politici emotivně diskutují, kolik nás bude prevence těchto rizik v budoucnosti stát, je tak vhodné připomenout, že nový přístup úřadů způsobí, že nás bude prevence stát ještě více.

Na celé věci je zajímavé, že o problému cudně mlčí ochránci přírody a jindy tak aktivní ekologičtí aktivisté. Žádný veřejný protest nezazněl ani z ministerstva životního prostředí (MŽP), ačkoli to by mělo stát v první řadě úřadů bijících na poplach. Možná je to ale tím, že jak šéf MŽP, tak šéf Ministerstva financí, které je autorem metodického pokynu, pocházejí z jedné podnikatelské strany, která se deklaruje jako strana politická. A možná je to také dáno tím, že každé zvýšení daní je pro státní kasu a jejího strážce dobrá, a ještě lepší je taková daň, o níž se příliš neví a moc se o ní nemluví. Pak je totiž možné předstoupit před nic netušící veřejnost a holedbat se, jak se nám výběr daní daří. Ono je to ale hodně dáno tím, že daní, přímých i nepřímých, přibývá, takže zdaněním širšího spektra činností a zboží logicky dochází k vyšším daňovým výběrům. Že je to velmi často na úkor budoucnosti, tedy hlavně perspektivy podnikatelů, dokonce i v zemědělství, téměř nikoho nezajímá. A že je to na úkor krajiny, už nezajímá (nebo to alespoň tak vypadá) vůbec nikoho. Hlavně že přijímáme nové projekty, nová řešení, analyzujeme příčiny a důsledky, zavádíme dešťovky a blbneme lidi. Tak trochu zase poroučíme větru a dešti. Není ale vlastně divu, lidé stejného smýšlení vládli tehdy a vládnou nám opět.

Petr Havel