Při přečtení všech článků, které v Zemědělci v poslední době vyšly k tématu zvýhodnění malých nebo velkých zemědělců, hodnotím jako nejméně objektivní článek Ing. Pýchy „Jak je to se zvýhodněním“ v Zemědělci č. 6/2015. Zároveň lze říci, že tento článek nepřímo vyvíjí tlak na ministra zemědělství, aby budoucí podpory směřoval ještě více ve prospěch „ohrožených velkých farem“. Avšak při posuzování zacílení jednotlivých podpor je úkolem dobrého ministra hodnotit celkový stav všech forem podnikání v zemědělství a podpořit slabší neboli ohroženější skupinu.
Aby byl pohled skutečně objektivní a spravedlivý, měl by obsáhnout delší časové období. Zemědělskému svazu se úspěšně podařilo zablokovat v rámci podpor SAPS tzv. redistributivní platbu, tedy zvýšenou platbu na prvních 89 hektarů, kterou by do této výše dostávali malí i velcí příjemci bez rozdílu. Tuto platbu zavedla například i jedna z nejvýznamnějších členských zemí EU - Německo a ačkoliv by se jednalo o navýšení v řádu několika stokorun na hektar, u nás přijata nebyla. Hlavním důvodem jejího odmítnutí byl právě odpor velkých právnických osob.
Avšak ke zvýhodnění jedné formy hospodaření už u nás v historii došlo, a to právě u právnických osob - formou odpuštění zdanění podle § 23 odst. 4 písmena m. zákona o daních z příjmů. Tento paragraf byl platný ještě v roce 2013. Pokud právnické osoby vykupovaly podíly oprávněných osob, většinou se zemědělskému družstvu dařilo uzavřít dohodu na 10% - 30% vyrovnání původního závazku.
Pro vysvětlení, jak zmíněný paragraf fungoval a jak vyplacení oprávněných osob bylo mnohdy pro družstva výhodné, si pomohu příkladem z družstevních archivních materiálů. Např. v našem zemědělství stále běžný traktor Zetor 7245 byl započten v družstvu nebo případně předán do nové a.s. za cenu cca 15 000 Kč (Pokud byl traktor starší pěti let, je tato cena podle zákona naprosto v pořádku a zdůrazňuji, že v takové cenové relaci se předávaly zpravidla veškeré mechanizační prostředky při tzv. druhé transformaci zemědělských družstev). V případě 10% vyrovnání oprávněných osob za tento traktor družstvo nebo a.s. zaplatily ve skutečnosti 10 % ze zaúčtované hodnoty, tj. 1 500 Kč. Rozdíl 90 %, za které družstvo nezaplatilo nikomu, podléhal dani z příjmu. Výše zmíněný paragraf však družstva od této daně osvobodil. Samozřejmě pokud se takovýto traktor vydával soukromému zemědělci, předával se za mnohonásobně vyšší cenu, většinou odhadní. Také nerozpuštěním transformační rezervy byly zvýhodněny jen právnické osoby, a to na úkor fyzických. Toto byly konkrétní hmatatelné a plošně využívané výhody v řádech stovek milionů korun. Tvrzení o rovných podmínkách a stejné startovní čáře se tak jeví ve zcela jiném světle.
Velké farmy těží ze své velikosti spoustu výhod dodnes. Téměř u všech zásadních vstupů i výstupů v rámci svého podnikání si dokáží vyjednat slevy nebo příplatky mnohdy ve výši několika desítek procent. To mohu ostatně potvrdit ze své vlastní praxe, neboť naše rodina hospodaří na 1.200 hektarech půdy. Také produktivita práce, na kterou se Ing. Pýcha odvolává, roste s velikostí (půdních bloků, počtu chovaného dobytka atd.). Vše, co jsem zde uvedl, svědčí o tom, že v minulosti i přítomnosti byly a jsou malé farmy ne vlastní vinnou, ale politikou státu a obchodními zvyklostmi finančně znevýhodněny, a to velmi podstatně. Ačkoliv jsme spíše větší farmou, nedokáži si představit venkov bez menších hospodářství a je třeba je nyní podpořit.
Pokud Ing. Pýcha ve svém článku píše o viditelných znevýhodněních velkých podniků, jedná se ve své podstatě o hledání pouhých drobností.
Přesto pokud uvádí, že v průměru 90 % dojených krav a prasat je chováno u právnických osob, tak nová dotace na bílkovinné plodiny ve výši cca 3400 Kč/ha je určena z 90 % právě těmto velkým firmám. Navíc fakt, že tomu tak je (90 % krav a prasat chovaných právnickými osobami), je dán historicky násilnou kolektivizací rodinných statků a následnou koncentrací živočišné výroby v družstvech.
V případě plateb pro znevýhodněné oblasti je to právě Evropská komise, vědoma si výhod podnikáni ve velkém, kdo tlačí na naše Ministerstvo zemědělství, aby degresivitu v LFA oblastech uplatnilo na pětkrát menší výměře, než si Česká republika původně navrhla.
Co se týče ozelenění – zde bych znevýhodnění velkých farem také nehledal. Při hospodaření na malé a mnohatisícové farmě není přece to samé, nařídíme-li, že musí v průběhu každého roku pěstovat minimálně tři plodiny. Velká farma takové nařízení splní zcela přirozeně a daný požadavek pro ni není žádným negativem.
Takzvané omezení Programu rozvoje venkova lze rovněž logicky vysvětlit. 20. kolo příjmu žádostí z PRV bylo jediné, v jehož rámci byly zvýhodněny projekty do pěti milionů korun. Rozhodně však o něm nelze napsat, že upřednostnilo malé zemědělce, nýbrž pouze menší projekty. Také rozhodnutí, že při rovnosti bodů u dvou projektů se dá vždy přednost projektu menšímu, má logické vysvětlení a není za tím třeba hledat poškozování velkých firem.
Koncentrace výroby ve světě, na kterou se Ing. Pýcha odvolává, u nás proběhla již v minulosti a v tomto směru jsme většinu světa i celou EU už dávno předběhli. Další zvětšování velikosti farem by uškodilo venkovu i českému zemědělství, proto podle mého mínění již není třeba ho podporovat politicky.
Věřím, že při objektivním pohledu na uvedenou problematiku si musí velké podniky být dobře vědomy svých zřejmých výhod. S trochou velkorysosti tak snad budou jejich zástupci racionálně prosazovat politiku, která prospěje celému českému zemědělství a venkovu a ne pouze velkým obchodním společnostem.
Martin Tvarůžka, místopředseda ASZ Krnovsko a Opavsko
