Jak to všechno začalo? V roce 2009 se sem, do nejvýše posazeného statku, Vichovi přestěhovali a v roce 2011 koupili první ovce. Nyní mají na farmě U sv. Jakuba na 37 hektarech 120 ovcí včetně jehňat, převážně plemene suffolk, ale i početné stádo původních valašek. K tomu ještě nyní 21 kusů masného skotu, herefordů. Příští rok přibude dalších 12 hektarů pastvin. Kromě zde, pasou též v Krkonošském národním parku.
Ale toto jistě nebyl ten úplný počátek, vyptávám se Ladislava Vicha dál.
Nebyl. Vše začalo, když sem do kraje, do Černého Dola, přišel děd Věroslav Zvirotský, bylo to v roce 1945. Tady poznal babičku Jitřenku, rozenou Žalskou, oženil se a v roce 1946 získali tuto usedlost po Němcích, kteří byli vysídleni. Dědeček se sice za války vyučil cukrářem, ale toužil vždy po koních, proto se rozhodl hospodařit. Měli k dispozici 17 hektarů. Jenže idylka skončila brzo, již v roce 1948. On sice vydržel hospodařit až do roku 1959, ale tehdy už tady museli skončit i ti poslední rebelové. A jak mi vyprávěli rodinní pamětníci, zlomilo jej, když přišel o koně. Zemřel den před Silvestrem 1968. Zde na statku se také narodila má matka a sedm jejích sourozenců. A já jsem zde vlastně trávil dětství. Vždy zde byla nějaká zvířata. Sice jsem absolvoval elektrotechnickou průmyslovku a pak i vyšší odbornou školu elektrotechnickou, potom vysokou školu finanční a správní a nakonec i institut opravňující mě k pořizování územních plánů. Ale rodinné geny mě zřejmě táhly sem, hospodařit. Od roku 1993 na statku, když odešel na věčnost strýc Slávek, chyběl pořádný hospodář a vše začalo rychle chátrat. Ale co se vlastního sedlačení týká, jsem vlastně samouk. Všechno jsem si nastudoval, ale hodně mi zpočátku pomáhal strýc Ladislav Zvirotský. A také jsem se hodně naučil od otce, který je stavebním inženýrem, to, co mě dnes hodně živí, územní plánování. Od roku 1995 se jím totiž otec zabýval a v roce 2003 pak založil rodinnou firmu, ve které pokračuji já a také můj bratr Lukáš, který je na statku v „kritických“ chvílích vždy k dispozici.
Odkud pocházeli vaši předci, než po válce využili možnosti usadit se tady?
To víte, že mě to zajímalo. A jelikož je to trochu spletité, spojil jsem se s genealožkou Helenou Voldánovou, a je to vážně veliké dobrodružství. Rod Vichů pochází z obce Třtěnice na Jičínsku, kde začali sedlačit již před 400 lety a žijí tam dodnes. Ale není vyloučeno, že možná máme něco do činění se založením obce Víchová nad Jizerou. Dle pověsti byl ve 13. století v obci majitelem svobodného statku zeman Wich. Stará obecní pečeť nese jméno Wess Wichova a ve znaku má snop nebo Vích, uprostřed povříslem spoutaný a nahoře zakončený vějířem klasů. Uvedený zeman Wich rozdělil majetek svým pěti synům. Rod Žalských je vysledovatelný od šestnáctého století, u Semil, v Mříčné, odkud pocházel také Hanč, kamarád Vrbatův. Zvláštní je historie Zvirotských, kde je jistý tajuplný vztah s rodinou ocelářů Daňků (zakladatelů ČKD). To jen ve velmi velké zkratce, bylo by to všechno na delší vyprávění. A na manželčinu větev se teprve chystáme.
Vy nejste odsud? Ptám se usměvavé Markéty Víchové.
Ne, ne, já jsem Pražačka od Staroměstského náměstí. Ale vždycky mě to táhlo z Prahy ven. A dnes si už ani nedovedu představit, že bych tam žila. Stačí mi zajet tam na návštěvu a pak honem zpátky k nám do hor. Máme je rádi, v zimě lyžujeme a v létě si najdeme čas i na cestování a vyrazit si s kluky k moři. Jde to skloubit s naším způsobem hospodaření.
Takže jste neměl problém sem ženu „nalákat“? Obracím se opět na Ladislava Vicha.
Ani ne. Přesvědčil jsem manželku, že je to tu super, „výborný barák“ – ruina, a že máme možnost tu s tím něco udělat. Po svém. Dnes, pokaždé když se projdu po pastvině za statkem, uvědomím si, že mělo a má smysl, co dělám. Co děláme. A že děda toto místo vybral dobře.
Musím ale říci, že dům zase tak ideální nebyl. Původní poloroubenou stavbu pohltil v roce 1963 oheň. Sice se hlavní dům opravil, přibylo patro, ale když jsme se sem v roce 2009 přistěhovali, tak ve chlívě už rostly stromy a poté, co jsme se vyrovnali s příbuznými, a statek byl na katastru převeden na nás, přišla do dvou dnů vichřice a celá střecha doslova uletěla, tamhle do sadu. Naštěstí již byl dům pojištěný. Takže první věc bylo udělat novou střechu. Žena byla těhotná, žádná legrace. Uvědomil jsem si, že sedlák tak do 100 hektarů, který hospodaří sám s rodinou, musí být univerzálním člověkem. Musí umět si trochu opravovat techniku, ale také položit krytinu, postarat se o dobytek, poradit si při porodech. Nelze čekat, že veterinář přijede z druhého konce okresu coby dup. Využil jsem zde i své elektrotechnické znalosti, veškerou elektriku si mohu zavádět sám.
Využili jsme tedy šanci nabídnutou vichřicí a uvedli jsme střechy do původního stavu, žádnou pultovou, ale sedlovou a pustili jsme se do vnitřků. Zachovali jsme klenby, kde byly, mám rád dům, který má ducha. Tak jsem reagoval na rady, abych všechno zboural a postavil dům nový.
Nejdřív jsme sem jen dojížděli a hospodařili tak trochu na dálku, natrvalo jsme se sem přestěhovali, až když měl jít syn Matyáš do školy, aby tu děti mohly zakořenit. (A paní Vichová dodává, že dobře udělali. Je tady krásně a nejlepší je ten pocit svobody a radost z toho, že mají svůj osud ve vlastních rukou.)
A jak jste zapustil kořeny v Asociaci?
Znal jsem se s Janem Millerem, něco jsme řešili s územním plánem, a on mi poskytl cenné rady. Pak mě seznámil s panem tajemníkem Šebkem. A když jsme začali hospodařit, byla logická cesta do regionální organizace Trutnov. Členem jsem od 2013, spolupracoval jsem s Janem Basařem, od kterého jsem se hodně dozvěděl, a když přišlo na to, že za sebe hledal náhradu do předsednictva, padla volba na mě.
Svou roli v předsednictvu beru vážně. Uvědomuji si, že mám trochu odstup, trochu jiný pohled, než ti, kteří stáli u zrodu Asociace. Nejsem tak kovaný zemědělec, jsem hodně samouk a na mnohé věci se snažím přijít sám. Ale ten trochu jiný úhel pohledu je, myslím, přínosný. Těším se například, že až se Evropa osvobodí od dotací, budeme skutečně svobodní. Obecně se sice dotace považují za zlo, ale mnozí jejich příjemci s nimi počítají jako s jistým příjmem, což může přinášet neochotu se dále rozvíjet, podle mě to podporuje pohodlnost.
Tamhle je vidět špička kostela, prvek, který do české, ale vlastně do evropské krajiny patří. A vedle něj je krásná, ale hodně zpustlá budova…
To je smutný případ. Ano, kostel je krásný, zejména o Velikonocích či o Vánocích, když je plný a děti zpívají koledy. Ale ta budova, to je fara, která patří církvi. Je prázdná, bez užitku, kněz sem jezdí z Vrchlabí. Jsou zde také pozemky, které byly církvi vráceny. Jednal jsem s panem farářem, ten by byl nakloněn mi je pronajmout, ale na biskupství v Hradci měli jiný názor. Takže pozemky nyní obhospodařuje družstvo. Aspoň se mi podařilo, zřejmě s pomocí pana faráře, přimět družstvo ke změně agrotechniky. Už na kopci nesejí kukuřici. Měl jsem zdokumentovanou devastaci, kterou zde takovýto způsob hospodaření působil. Ale věřím, že není všem dnům konec.
Vyšli jsme nad statek, na místa, odkud se Ladislav Vich rád rozhlíží po kraji. Nic v pohledu neruší. Žádný pozůstatek reálného socialismu. Na dohled je Černá Hora a hřeben Krkonoš. A co dál?
…Co chystám dále? Zde ve výběhu herefordů chci vybudovat tůňku, na místě, kde byl lom na pískovec, ze kterého se zde stavělo. Vysoké stromy okolo svědčí, že tu voda je, a také tůňku zastíní. V podkroví statku jsme vybudovali čtyři pokoje pro ubytování turistů. Mimo to máme i dost místa, když se sjede široké příbuzenstvo. Plány máme, a doufám, že synové zde budou moci spokojeně žít a hospodařit po nás.
V krásném slunečném jaru je u Vichů nádherně, ale dovedu si představit, jak krásně se kouká z okna i do podzimní plískanice. A že byl loňský podzim vlhký. A když je hodně pastvy, má to i vliv na četnější vrhy jehňat. Suché roky podle Ladislava Vicha znamenají malé počty dvojčat. Zato po těch mokrých přichází na svět i mnoho trojčat. Aspoň v tomto kraji se podle něj podařilo vyrovnat srážkový deficit. Přejme tedy krajině vodu, ovcím hodně pastvy a hospodáři mnoho úspěchů.
Josef Duben
Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 3/2018), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům Asociace soukromého zemědělství ČR.
