Témat k rozhovoru by bylo tolik! Octnout se ale v přítomnosti Karla Schwarzenberga, to znamená pokusit se netěkat, držet se trochu témat a hlavně si uvědomovat, že čas, který je nám na světě daný, je dosti omezený, a že je tomu tak podobně i s časem určeným pro tak milý rozhovor.
Je známé, že jste příznivcem selského stavu i Selské jízdy a byl jím i váš pan otec…
Ano, jsem, poněvadž můj otec byl nadšený člen Selské jízdy. Nedávno mi někdo ukazoval fotku, jak jede Berounem v čele oddílu, spolu s ostatními sedláky. A já si dokonce velmi dobře vybavuji i jeho kabát Selské jízdy, byl to takový těžký zimník, a otec jej pak nosil i v emigraci. Myslím až do konce života. Protože ta látka vydržela všechno. Pamatuji se velmi dobře také na to, když přišla zpráva o tom, co se stalo v Nechanicích, jak STB proti Selské jízdě zasáhla, byli jsme zrovna v Chlumci nad Cidlinou u babičky.
Selská jízda, jako projev stavovské svébytnosti, byla vždy proti mysli každému totalitnímu režimu, nejprve fašistům a poté komunistům, kteří ji po brutálním zásahu u Nechanic prakticky zlikvidovali.
Samozřejmě, komunistům se skoro podařilo to, co se nepodařilo nikomu před nimi, zlikvidovat českého sedláka. Dnes je situace už naštěstí jiná. I díky Asociaci soukromého zemědělství. Ale trochu mi jde na nervy název farma, farmář. Copak jsme v Americe? Vždyť sedlák je strašně hrdé označení. Velice bych prosil, dosud to bylo marné, aby ministerstvo zemědělství zase začalo nazývat sedláka sedlákem a farmu statkem. Jak tomu bylo u nás po staletí. Pojem farma byl u nás neznám. A bylo by dobré, kdyby soutěž Farma roku byla raději nazývána Statek roku. Označení farma je cizí i v Německu, Rakousku, Itálii či Španělsku. Statek by byl zajisté lepší.
Možná se dnes někomu může jevit Selská jízda jako jistý anachronismus…
Podívejte se, na jednu stranu se koně v hospodářství opravdu nevyužívají, prosím, ale na druhé straně je kůň a ovládání jej vynikající výchova. Asi před padesáti lety jsem znal jednoho významného německého průmyslníka, o němž bylo známé, že si vybírá na rozhodující místa ve své firmě bývalé důstojníky jezdectva. Tak jsem se jej na to zeptal. Proč? Řekl mi, že jezdec se musí naučit to, že když chce ovládat koně, musí nejdřív zvládat sám sebe. A to je výchova, která poskytuje jisté záruky.
V předposledním čísle časopisu Dějiny a současnost říkáte, že „rodinné jméno zavazuje“ a že jste to slyšel již od rodičů…
Jako dítě jsem se s tím opravdu setkával a vidím to hodně podobné i u sedláků, byla to velká hrdost na grunt, a to je také závazek. To máme společné.
Ano, také jste zmínil, že šlechtici jsou vlastně velcí sedláci…
Je tomu tak, ale těch z nás, kdo ještě hospodaří, je opravdu moc málo. Jsme takoví poslední mohykáni, se sedláky je to o něco lepší.
Ale co bych rád, abychom se všichni, všichni v naší zemi učili úctě k půdě. My plýtváme půdou, ničíme ji. Nejhorší snad je, když jeden pronajme pole. A nájemci se k půjčenému chovají… No, jako k půjčenému. To znamená, že půdu často pouze využijí a opustí ji poté, co ji vydrancovali. Tu půdu musíme zachovat.
Proto také Asociace soukromého zemědělství, když usiluje o změnu vztahu k půdě, naráží jednak na nepochopení, jednak na neochotu mnohých zemědělských velkopodnikatelů, téměř by se chtělo říci pseudozemědělců.
To jsou zřejmé důsledky oligarchizace našeho zemědělství. Skoro by to už bylo na povstání. Ale na to povstávání jsme, my Češi, nikdy moc nebyli. A když už, tak jsme dopadli jako sedláci u Chlumce.
Jak je patrné, celá naše společnost, ať už jde o vrstvy intelektuální, podnikatelské či zaměstnanecké, vždy potřebovala kultivaci a vždy se jí vzpírala. Je tomu tak i nyní. Utkvěla mi jedna věta ze Shakespearova Krále Leara: „Být zralým, toť vše!“ Ale dnes nikdo nechce být zralý…
Je to tak, udržet se co nejdéle nedospělým, a to znamená odkládat přijetí zodpovědnosti! A dnes je to možné. Dokud se udržuje člověk v nedospělém stavu, odkládá převzetí odpovědnosti. Vzpomínám si, jak za války museli mladí muži na frontu a museli přijmout zodpovědnost, zodpovědnost vojáků i mladých důstojníků. To znamená i zodpovědnost za jiné. Nebo třeba, když byl otec sedlák zatčen a skončil v koncentráku, tak patnáctiletý chlapec musel převzít hospodářství a hospodařit s maminkou.
Být dnes nedospělým je výhodné, a bohužel, možné. Přijmutí zodpovědnosti se stále odkládá. Ale výhoda je to jen zdánlivá.
U rodinných hospodářství to je ale se zodpovědností jiné. Na statcích dnes dochází k předávání další generaci a mnohde to je od počátku devadesátých let dokonce již třetí generace.
Na to lze říci: Zaplať Pán Bůh! U mě to je zatím druhá generace, hospodaří syn.
O minulosti a budoucnosti…
Vybavuji si, že se někdy říká: „To už je tak dávno, že to snad není pravda.“ V rámci volební kampaně jsem byl i na Táborsku. Je tam vynikající sedlák, který koupil starý barokní špejchar ze sedmnáctého století, kde zřídil selské museum (člen Předsednictva ASZ ČR Martin Novák - pozn. red.). Navštívil jsem ho a uvědomil jsem si, že většinu nástrojů si pamatuji, běžně se používaly. Dokonce jsem si mimo jiné vzpomněl i na ruční mlácení obilí. A dnes to všechno zde vystavené jsou muzeální předměty.
To je minulost. Ale pokud jde o budoucnost a o Asociaci soukromého zemědělství, rád bych se nějaké selské akce po nějaké době zase účastnil. Ale bohužel, na vyhlášení Farmy roku, Statku roku, mi to nevyjde. Škoda. To jsme zrovna v Mexiku. Věřím, že určitě nám to ale někdy vyjde se Selskou jízdou!
Sedláci vědí, že mají v knížeti Karlu Schwarzenbergovi spojence. Je to člověk, který je svědectvím kontinuity a prokazatelného vlivu historie na současnost. Potvrzuje, že to, co bylo, není zapomenuto, že se pravda nedá skrýt a nesmí se zapomínat. Kníže Karel hovoří jasně a úsporně, což je v dnešní době tak neobvyklé!
Za to všechno veliký dík. A přání všeho dobrého ve dnech blízkých i těch vzdálenějších!
Josef Duben
Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 8/2016), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům Asociace soukromého zemědělství ČR.
