Vesnice v Česku je možné rozdělit do dvou základních kategorií. Obce první kategorie mají vlastní obecní zastupitelstvo, obce druhé kategorie jsou přičleněné k nějakému městu. Ta první kategorie je na tom poměrně dobře a v závislosti na aktivitě starosty a potažmo zastupitelstva má určitou šanci na rozvoj. Obce druhé kategorie jsou jakýmisi koloniemi svých správců, tedy zastupitelů měst, pod která spadají. Ty někde provádí nejnutnější údržbu a ochranu před haváriemi, někdy ani to ne. O nějakém rozvoji nemůže být vůbec žádná řeč.
Člen naší regionální asociace Petr Janata to uvádí na příkladu obce Bor u Tachova. Ta má přes 2700 obyvatel v samotném Boru a 1220 obyvatel ve zbývajících 21 částech, které můžeme označit jako osady. Osady jsou dobré k tomu, aby z jejich polí i lesů odcházela daň z nemovitosti do Boru, stejně jako se hodí dříví v obecních lesích katastrálních území těchto osad k získávání prostředků na provoz a vylepšování obecních veřejných prostranství v Boru. Na osady se již jaksi nedostává. Jakékoliv volby i hlasování při výše uvedeném rozložení obyvatel připomíná demokratické hlasování dvou vlků a jedné ovce o tom, jakým způsobem zažehnají hlad.
Obě kategorie obcí však mají jedno společné. Nikdo se nestará o obecní polní či lesní cesty, nikdo nečistí příkopy kolem nich, nereguluje odtok vody z krajiny ani neudržuje krajinné prvky. To, co se děje za humny obcí, zkrátka nikoho nezajímá. Přitom vlastníci pozemků v katastru obce platí nemalé peníze ve formě daně z nemovitosti, které jsou podle zákona o rozpočtovém určení daní příjmem obce a podle důvodové zprávy k tomuto zákonu by měly sloužit přednostně k údržbě cest a příkopů kolem těchto pozemků. Jen tak je na nich možné podnikat a vydělávat na placení oné daně z nemovitosti. Když se ale tento fakt připomene na veřejném zasedání obce, sklidí autor připomínky údiv, někdy i posměch většiny přítomných a možná nějakou obligátní výmluvu starosty nebo někoho ze zastupitelstva. Nejčastějším argumentem je, že obec ty cesty nevyužívá a ve vsi jsou jiné, důležitější potřeby. Lze jednoznačně prohlásit, že zavedený legislativní systém naprosto nefunguje.
Hlavní problém spočívá v tom, že sedláci se ve vesnicích vyskytují velice sporadicky, v mnoha obcích vůbec. Velké zemědělské podniky zpravidla nemají zájem na údržbě krajiny, její prostupnosti a hospodaření s vodou ani v místech svého sídla, natož v sousedních obcích. Pouze využívají pole a louky ke svému podnikání. Dochází ke zhoršování životního prostředí a péči o krajinu vůbec, které nemá systémové řešení. Někde se podaří něco zlepšit v rámci komplexních pozemkových úprav, zrealizované stavby a zařízení po jejich dokončení opět nikdo neudržuje, pouze na nich hlodá zub času. Je to naprosto diametrální rozdíl v porovnání s péčí o krajinu, polní cesty i vodoteče např. se sousedním Bavorskem nebo Rakouskem.
Obce mají v nezájmu o prostupnost krajiny a řešení vodního režimu veliký příklad ve státní správě, potažmo v krajích. Příkopy kolem silnic druhé a třetí třídy se mulčují jedenkrát, maximálně dvakrát za rok. Rozdrcená hmota zůstává už několik desítek let ležet na dně příkopů, kde zahnívá a je zdrojem dusičnanů, které za silnějších dešťů voda vyplavuje do větších vodních toků. V Česku jsou tak desetitisíce kilometrů přírodních „hnojišť“, které zhoršují kvalitu vody. Příkopy jsou velice mělké, voda z nich za normálních podmínek (bez přívalových dešťů) neodtéká, což v zimě napomáhá destrukci povrchu podmáčených silnic vlivem mrazu. Dno těchto příkopů se nachází mnohdy i několik decimetrů nad horním okrajem bývalých propustí u přejezdů na pole. Povrch silnic druhé a třetí třídy je převážně v kritickém stavu, což k rozvoji venkova také nepřispívá.
Systémovým řešením je změna legislativy o rozpočtovém určení daní nebo v zákonu o obcích v tom směru, aby se 70 až 80 % daně z nemovitosti, vybrané ze zemědělské a lesní půdy, muselo prokazatelně investovat v katastrálním území té části obce, ve které bylo vybráno. Investice by měly směřovat výhradně do prostupnosti krajiny, tzn. údržby cestní sítě, do regulace vodního režimu a údržby krajinných prvků na obecních pozemcích.
Také údržba silnic dosavadním způsobem nemůže vést k žádnému zlepšení. K čím větší centralizaci řízení a koncentraci lidí i mechanizačních prostředků dochází, tím je situace horší. Výkonnost silničních údržbářských čet je častým předmětem posměchu lidí na jiných pracovištích i při hospodských debatách. Objektivně je však nutné přiznat, že mají smůlu v tom, že je na ně odevšad vidět. Řešení je na státní správě. Možná by prospěla privatizace co největší části provozů Správy a údržby silnic a vypisování tendrů na údržbu konkrétních silničních úseků se závazkem zajištění jejich sjízdnosti i v zimním období.
Tlak na řešení nastíněných problémů však musí vyvíjet mnohem více lidí. Naše politiky příliš nezajímají problémy dvou nebo tří procent voličů, podnikajících v zemědělství, stejně jako necelé čtvrtiny obyvatel, žijících na venkově.
Petr Hodan, předseda ASZ Plzeňsko
