Jde přitom o „sakra velký problém“, proti kterému jsou všechny dosavadní spasitelské, regulační a proprůmyslové aktivity stávajícího ministra jen odvarem z extraktu budoucích problémů. Vzhledem k tomu, že (nejen) v zemědělství jde o peníze „až v prvé řadě“, lze důvodně předpokládat, že bude naše země zásluhou našich politiků oproti jiným zemím EU po roce 2020 ve skutečně nevýhodné pozici. Již dnes je v pozici jedinečné, ale v tom negativním slova smyslu, a to v minimálním uplatňování degresivity, odmítnutím redistribuce a pouze povinným krácením plateb LFA. Žádná jiná země nestraní v nastavení dotací velkým zemědělským subjektů tak, jako ČR, samozřejmě i proto, že procesem kolektivizace u nás vznikly „velké, širé rodné lány“ a zemědělské podniky právnických osob. Průměrná velikost farmy a právní forma podnikání v naší zemi se stále více odchyluje od takzvaného „modelu evropského zemědělství“, které stojí na rodinných farmách s průměrnou výměrou téměř desetinásobně nižší, než je tomu v ČR. Je přitom zcela zřejmé, že nastavení rámce zemědělských dotací v EU se bude po roce 2020 mnohem více orientovat na takový typ podnikání, který je v Evropě převažující.
Najevo to již dala jak Evropská komise, tak zemědělský komisař Phill Hogan, tak prezentací svých národních pozic i země EU, které již své pozice ke změnám SZP po roce 2020 představily. Všichni se přitom shodují, že SZP po roce 2020 bude dominantně zaměřená na podporu spíše malých a středních podniků na úkor velkých, spíše než na zemědělskou produkci na obecný rozvoj venkova, spíše než na agrotechnická opatření typu greening na adaptační opatření vůči probíhajícím změnám klimatu a spíše na poskytování úvěrů než na klasické dotace. Ve hře je dokonce zrušení stávajícího Pilíře I., takže „padnout“ mohou i „nárokové“ platby na plochu.
Na nic z toho není naše zemědělství připraveno, respektive na to nejsou připraveny velké zemědělské subjekty, sdružené zejména v Zemědělském svazu ČR, ale i v jiných organizacích. Všechny ostatní země, snad s výjimkou Slovenska, se ale již v tomto sedmiletém rozpočtovém období na takový vývoj připravují a krátí platby velkým podnikům, mnohdy docela brutálně, jako například Maďarsko, ale i Polsko, o starých členských zemích EU nemluvě.
V pozici, kterou ministr Jurečka v Bruselu hájí, a poprvé to přiznal v tiskové zprávě z 6. března letošního roku (…„Podpora by měla být zachována zemědělským podnikům bez ohledu na jejich velikost. Velké zemědělské podniky jsou významným zaměstnavatelem ve venkovských oblastech a aktivně přispívají k naplňování cílů SZP, včetně těch environmentálních,“) je tak ČR zcela osamocena. To znamená, že jí s vysokou pravděpodobností neprosadí, a naše zemědělství nebude díky své nevyhovující struktuře schopné čerpat na jinou strukturu zaměřené dotace. Odhadem tak může ČR přijít až o 30 procent evropských dotací, což jsou desítky miliard korun.
Nelze se přitom spolehnout na zmiňovaný argument „diskriminace“, který ČR nakonec úspěšně uplatnila v jednáních o současné podobě SZP na roky 2013 až 2020 a ministr, ale i Zemědělský svaz ČR na něj spoléhají i nyní. Jenže současná situace je diametrálně jiná. Naší zemi v první řadě nepodpoří Německo, což již dalo najevo, přestože bývalá NDR má s velikostí zemědělských podniků a jejich strukturou obdobné problémy jako my. Na naší straně nebude stát ani Velká Británie, která již nebude členem EU. Nepodpoří nás ani postkomunistické země, až na Slovensko, ale to je podpora zanedbatelná. Tvrdošíjná obhajoba velkoplošného průmyslového zemědělství v ČR v podání současného ministra tak připraví naše zemědělství o mnoho peněz.
Připusťme ale, že by se nějakým zázrakem podařilo v nějaké podobě pozici ČR, což obnáší především nekrácení dotací velkým, přece jen obhájit. Ani na tom ale naše země jako celek nevydělá, neboť v praxi se jen přesunou výdaje z jedné kapsy do druhé. Zachování současné struktury našeho zemědělství bude totiž generovat vyšší potřebu podpor na prevenci rizik erozí, na stabilizaci zdrojů pitné i užitkové vody, na zvýšení biodiverzity krajiny a její schopnosti vodu zadržovat včetně tlaku na budování přehrad a administrativních zásahů do práv vlastníků pozemků prostřednictvím různých veřejných zájmů. To také znamená další eskalaci vlivu státu a státních úředníků, nárůst byrokracie a neproduktivních aktivit a v důsledku další omezování svobody lidí a podnikání. Lze totiž důvodně předpokládat, že téma retence vody v krajině a adaptací na klimatické změny bude ve společnosti rezonovat po roce 2020 ještě více než dnes, a z politického, populistického, ale i skutečně praktického hlediska budou finanční toky směřovat právě na tyto výzvy.
Pokud by ale došlo k cílenému a žádoucímu rozčlenění krajiny, změně k přístupu k hospodaření a s tím související změně přístupu k financování zemědělství a venkova, nemusely by se „hasit“ problémy naší krajiny dalšími budoucími regulacemi a dotacemi. Jinými slovy – vyšlo by to levněji. Pokud se tak ale nestane, nastala by v zemědělství situace obdobná dnes (předvolebně) hojně diskutovanému problému potravinové a jiné obslužnosti malých obcí, v nichž život politika nejen ministerstva zemědělství v současném volebním období nejprve paralyzovala a často téměř nevratně zabila, přičemž „receptem“ k oživení mají být další administrativně přidělované dotace.
Jak to s naší pozicí ke změnám SZP po roce 2020 dopadne, ukáže samozřejmě čas. Hlasy z Bruselu však říkají, že co se nestihne do letošního léta, bude už velmi těžké v dalším období měnit a napravovat. To by si měla uvědomit veškerá zemědělské veřejnost v ČR bez ohledu na formu podnikání, velikost i politické postoje.
Petr Havel
