Jedenáctihodinový noční let z Londýna do Johannesburgu nás sice poněkud unavil, ale minimální časový posun hrál v náš prospěch. První dávku plného afrického slunce jsme odrazili nástupem do autobusu a nechali se vézt do Pretorie, vládního a administrativního centra země, jednoho z několika hlavních měst JAR. Z návrší od reprezentativních budov Union Buildings se nám naskytl stejný pohled jako Nelsonu Mandelovi, jehož devět metrů vysoká socha dominuje tomuto pro Jihoafričany pietnímu místu.

V nedalekém Sun City, v „umělém“ městě vybudovaném pro zábavu a odpočinek, jsme měli pocit, že jde o nákup dojmů a hru na Afriku, a těšili se na tu opravdovou. Netrvalo dlouho a již za hranicemi tohoto „afrického Las Vegas“ začínal skutečný život. Zvířata pasoucí se nedaleko silnic, roztroušené příbytky domorodců, z nichž se při větší koncentraci dalo vytušit něco jako osady či vesnice. Pravé volání divočiny jsme však začali vnímat až po vjezdu do národního parku Pilanesberg o rozloze 58 tisíc hektarů.

Zážitek z pravého afrického safari

Unaveni, ale natěšeni na první „úlovky“, jsme za účelem první večerní exkurze sedali do džípů. Rangeři, řidiči a průvodci v jednom zřejmě vědí, jak turistům dávkovat zážitky, takže tato vyjížďka byla jen předehrou k tomu, co jsme zažívali následující den. Chladné, ale klidné ráno, rodící se krásný den, „zelené africké pahorky“ ve vycházejícím slunci a především zvířata, která jakoby věděla, že se mají ukázat. Stáda antilop, pakoní, nosorožci, vznešené žirafy, zebry a s napětím očekávaní lvi, a to hned v několika skupinkách v klidu odpočívajících ve stínu. Výlet se nesl ve znamení slonů, v jejichž společnosti, stejně jako v blízkosti lvů, se nám tajil dech. Zejména v okamžiku, kdy sloní samec, odvádějící svou rodinu, měl potřebu svým chobotem prozkoumat, zda nepředstavujeme nebezpečí. Byli jsme též na dosah buvolům, zkrátka „lucky day“ - šťastný den, jak jej označil náš průvodce. Se safari jsme se loučili západem slunce. Většina z nás ještě absolvovala ranní projížďku v den odjezdu, ale to už je více než zvířata překvapil mimořádný chlad a vítr. I taková jsou rána v Africe.

Po necelých dvou hodinách letu jsme se ocitli ve městě Port Elisabeth, nacházejícím se na jihovýchodním pobřeží země. Rušný přístav jsme však záhy opustili, abychom si ještě jednou dopřáli svět zvířat, tentokrát v národním parku Addo Elephant. Jak název prozrazuje, jde o sloní rezervaci s rozlohou asi šest tisíc hektarů a s výskytem několika set těchto velikánů. Početná komunita nám u svého napajedla předvedla představení, které jsme, sledujíc ho zpoza oken autobusu, jen neradi opouštěli.

Dále jsme absolvovali nejdelší přesun, abychom po proslulé silnici N2, zvané Garden route, dorazili až do George a přiblížili se tak oblastem, v nichž probíhala návštěva farem. Dlouhý transport využili mnozí k dorovnání spánkového deficitu, naše průvodkyně Petra nám vyprávěla další díl napínavého seriálu zvaného dějiny Jihoafrické republiky. Já sama jsem nemohla odtrhnout zrak od ubíhající krajiny měnící se doslova před očima. Viděla jsem kamenité pustiny, zeleň pastvin s pasoucím se hovězím dobytkem, nedávno sklizená pole, lesní kultury s původní dřevinou i umělý borovicový biotop. To vše rámováno vrcholy pohoří Tsitsikama. Cestou jsme též nasáli atmosféru Knysny, přímořského letoviska na laguně a ochutnali tamní vynikající a zaručené čerstvé ústřice.

Pštrosí farma s roční produkcí až 20 000 zvířat

I další den, při přesunu za pštrosy, jsme projížděli neuvěřitelně rozmanitou krajinou. Zhlédli jsme pohoří Auteniko, úrodná, místy i zavlažovaná údolí a přechod do suché polopouště Karo. Naším cílem byla velká pštrosí farma nacházející se v Oudtshoornu a čítající rozlohu šest tisíc hektarů. Toho času byl stav dospělých zvířat tři tisíce kusů, ale ročně se zde „otočí“ cca 15 až 20 tisíc zvířat. Velmi zajímavá byla prohlídka líhně a odchovny. Firma má šedesát zaměstnanců nejen v chovu, ale též v dílně, obchodě a restauraci. Zužitkuje maso, kůži a peří. My jsme si velmi pochutnali na nefalšovaném pštrosím obědě o pěti chodech.

Součástí odborného programu byla i prohlídka výrobny sýrů, v čase naší návštěvy ale firma bohužel nevyráběla. Sýrárně dodávají mléko chovatelé z okolí, a to od těch malých až po farmu spoluvlastníka podniku o počtu 1500 krav převážně jerseyského a holštýnského skotu. Z něj se produkuje sýr čedar (světlý i červený), který je v této oblasti velmi rozšířený. Letní útlum zpracování souvisí s nižší produkcí mléka v závislosti na nedostatku vláhy na pastvinách. Z kratší zastávky ve firmě Aloe ferox si většina z nás odvážela kosmetické výrobky z výtažku stejnojmenné, na organismus a pokožku blahodárně působící, africké rostliny.

Ve znamení jihoafrického vína

Středa se nesla ve znamení vína z proslulého regionu Winelands, z oblasti Stellenbosh. Ocitli jsme se opět v jiném světě - v kulturní zemědělské krajině plné upravených vinohradů a poseté usedlostmi holandského stylu. Vinná réva sem byla dovezena v roce 1652 nizozemským osadníkem, panem Van de Ribe. Navštívili jsme velké vinařství Ferljichin, jehož celková výměra pozemků je 3 000 ha, z nichž 150 ha tvoří vinice. Hospodářství po staletí provozovala holandská rodina, jejíž příslušnice Lady Philips po sobě zanechala romantický zámeček, nyní sloužící jako muzeum. V současné době podnik vlastní anglo-americká těžařská společnost. Ochutnávka s výkladem nás příjemně naladila a pochopili jsme při ní, proč jsou zde velmi ceněny tzv. „cupage“ - víceodrůdová vína. Vinařský den jsme ukončili procházkou a prohlídkou malebného Stellenboshe.

Náš odborný program vyvrcholil ve čtvrtek exkurzí na farmě Babylonstoren. Ani ta nepatřila se svou rozlohou 700 hektarů k těm malým. Byla založena již v roce 1692 a současní majitelé ji vlastní od roku 2007. Vinařství je na ní provozováno až od roku 2011 a měli jsme dojem, že na kvalitě a chuti vína to je patrné. Zkrátka nás neoslovilo. Zato procházka produkční zahradou byla kouzelná. Ztráceli jsme se v záhonech bylinek, nejrůznějších druhů květin, v palmách a opunciích, mezi stromy citrusů, papáji i chlebovníku. Výpěstky jsou zužitkovány v tamních dvou restauracích, z nichž v jedné jsme byli hosty i my.

Z míst, kde jsme byli ubytováni, na nás nejvíce zapůsobil Mossel Bay, kde někteří zkusili teplotu vody Indického oceánu. V Muzeu Bartoloměje Diaze jsme obdivovali jeho zrestaurovanou karavelu a poučili se o dějinách objevování jižní Afriky. V Hermanus jsme se prošli po skalnatém, rozeklaném a nádherně rozkvetlém pobřeží, na kterém jsme mohli pozorovat i další živočišný druh - damany.

Stolová hora - monumentální symbol Kapského Města

Turistické top cíle nás ale teprve čekaly. S vjezdem do obrovské městské aglomerace zvané Kapské Město začaly cvakat spouště fotoaparátů a mobilních telefonů ihned při prvních pohledech na očekávanou „stolovku“. Byla totiž vidět a říkali jsme si - co kdyby už ne. Předpověď ale byla příznivá a naplnila se. Výlet v okolí města a poté až na Mys Dobré naděje byl úchvatný. Průjezd jihoafrickou riviérou, téměř adrenalinová jízda pod Chapmanpeak, hora Sentinel a pod ní pobřežní vesnice s největším výskytem lachtanů, nekonečné pláže s písečnými dunami u vesnice Nordhuge (známé chovem koní) a konečně vjezd do Národního parku Mys Dobré naděje. Nekončící bílý kámen se střídal se stejně bílou proteí, exotickou květinou zvanou kapský sníh, sem tam se ukázala rodinka paviánů. Obdobná azurová modř oblohy se v našich zeměpisných šířkách povede jen v mrazivém slunci kdesi v alpských vrcholech. Na mysu jsme zažívali pocit, jako bychom byli na samém konci světa, a když se skupiny Japonců konečně vyfotily a nastoupily k odjezdu, mohli jsme dokonce v klidu pozorovat společenství lachtanů a dobrými objektivy i rej velryb kdesi v dáli. Cestou zpět do města jsme nemohli minout Boulders Beach s kolonií tučňáků (asi 2 300 jedinců) a trochu se potěšit pohledem na tato roztomilá stvoření.

V sobotu, v poslední den pobytu, se nám Stolová hora ukázala v celé své kráse. Z protějšího Signalhill byla snad nejlépe patrná mimořádná poloha Kapského Města a nad ním se zvedajícího masivu. Když provozovatelé lanovky usoudili, že konečně nefouká, mohli jsme se vydat vzhůru a obdivovat doslova letecké pohledy na město a okolí. Vrchol nám evokoval jednu obrovskou skalku s koberci proteí a kal. Rodinky damanů byly milým oživením. Ještě naposledy, už v pravých afrických teplotách, jsme vsákli atmosféru živého a pulzujícího města. S ním i s celou Jihoafrickou republikou jsme se rozloučili v botanické zahradě Kirstenbosh, která leží na východním úpatí hory.

Každý z nás si zachová ty své „vzpomínky na Afriku“. Připomenou nám, že jsme ve společnosti příjemných a na obdobnou notu naladěných lidí poznali alespoň část této mimořádně krásné a ve všech ohledech rozmanité země. Pohled na ni nám dokreslila naše průvodkyně Petra Kotěšovcová, milovnice přírody a zvířat. Patří jí dík, stejně jako ASZ a všem z Pražského klubu, kteří se na organizaci zájezdu podíleli.

Libuše Kozlová, ASZ Praha