Soud tak fakticky podpořil argumentaci Asociace soukromého zemědělství ČR i odpůrců všech tuzemských verzí zákonů o stanovení předkupního práva na obhospodařovanou půdu, které v minulosti zazněly také v ČR. Tento významný signál ze Slovenska je vhodné vnímat mimo jiné i proto, že v aktuálně připravované novele zemědělského zákona se při prodeji pozemků navrhuje zavedení informační povinnosti, což je fakticky totéž, co nyní veřejně odmítl slovenský soud.

Zákonem stanovené předkupní právo přitom nepředstavuje „jen“ porušení ústavních práv a svobod, ale i mnohá další strategická i environmentální rizika. Může se totiž stát v prvé fázi nástrojem na další koncentraci půdní držby s negativními vlivy na stav krajiny a kvalitu půdy. Kromě toho se ale mohou stát koncentrované a vlastnicky scelené pozemky v další fázi předmětem prodeje nezemědělským zájemcům, neboť o zcelené pozemky je logicky větší zájem mezi investory. Ti navíc nemusí být ani z naší země, takže konečným výsledkem prosazení předkupního práva nebo informační povinnosti může být výprodej české zemědělské půdy do zahraničí a nevratný pokles ploch pozemků v zemědělském půdním fondu. Jinými slovy úplný opak toho, čím argumentují zastánci předkupního práva.

Hospodařící zemědělec si přitom může nákup pozemků, které má v nájmu nebo pachtu, zajistit v rámci uzavřených nájemních nebo pachtovních smluv. Vlastník také i v současné době nemůže vypovědět smlouvy „ze dne na den“, ale před započetím hospodářského roku, což je zakotveno v občanském zákoníku. Nájemce pozemků vlastníků půdy tak současné platné zákony v míře nezbytně nutné chrání. Jistotu, že vlastník pozemků je při případném prodeji prodá právě jemu, si ale musí nájemce nebo pachtýř zabezpečit právě prostřednictvím s vlastníkem uzavřených smluv. A to se také děje, takže zákonem stanovená informační povinnost nebo přímo předkupní právo jsou zcela nadbytečné opatření.

Petr Havel