Ačkoli přitom není resort zemědělství zdaleka jediným, který by se měl podílet na opatřeních vedoucích ke zlepšení stavu naší krajiny s primárním cílem snížit důsledky prokazatelně rostoucích extrémních projevů počasí, mělo by být právě ministerstvo zemědělství jako spolupředkladatel dokumentu v čele institucí, které se k problému aktivně postaví. To se však neděje a nevypadá to, že by se něco v přístupu ministerstva a samotného ministra měnilo. Pouze slovně obhajovat potřebu změn nestačí.

Neochotu kousnout do kyselého jablka, která je vlastní našim politikům i ministru zemědělství, krásně ilustruje interpretace přijetí zmiňovaného dokumentu. V prvé řadě je to teze o dalším dopracování materiálu a předložení podrobnějších rozborů vládnímu kabinetu do 30. června 2017. To je jasný alibismus a jakési „dva roky prázdnin“ pro potřebná řešení až do konce stávajícího volebního období. Jinými slovy – nepopulární kroky bude patrně dělat někdo jiný, než současný ministr. V druhé řadě je to výčet aktivit, kterým se podle doprovodné tiskové zprávy po přijetí zmiňovaného dokumentu hodlá za účelem prevence rizik sucha či povodní ministr věnovat, jako je „prověřit retenční možnosti vodních nádrží, vytipovat nejvíce ohrožené lokality, zkontrolovat funkčnost vodovodních a kanalizačních sítí nebo připravit fond pro pojištění nepojistitelných rizik“. Bohužel je třeba říci, že jde jednak o kroky, které se pojí spíše s odstraňováním důsledků než prevencí příčin, že celá řada údajů potřebných pro nutná opatření je k dispozici již nyní a není nutné je „zjišťovat“, ale maximálně tak doplňovat, a pokud se týká sítí, pak je daleko důležitější než detekce poruchových trubek zpracovat dlouhodobou a funkční vodohospodářskou koncepci, která v potřebné podobě neexistuje a která je v gesci ministerstva zemědělství. To vše v praxi znamená, že ministr buď nemá představu, co lze skutečně dělat nebo k tomu nemá potřebnou vůli a správný přístup.

Je přitom zcela zřejmé, že množství zcela konkrétních kroků lze učinit okamžitě, a že k tomu má ministerstvo zemědělství k dispozici mnoho miliard korun. S prevencí sucha a povodní přímo či nepřímo souvisí podmínky pro čerpání klíčových dotací, kromě plateb na plochu (30 procent je podmíněno dodržováním zásad ozelenění) také podmínky podpor znevýhodněných oblastí, trvalých travních porostů, programy prevence před povodněmi a desítky podprogramů v rámci zastřešujícího Programu rozvoje venkova. Při kumulaci všech dotací ovlivňujících stav krajiny jde nejméně o 20 miliard ročně, které ovšem v současné podobě ke zlepšování nevyhovujícího stavu krajiny nepřispívají ani náhodou. Přestože si to málokdo přizná a pamatuje, letošní sucho a dlouhé období vysokých teplot nezažila naše země poprvé. Na naši krajinu a na zemědělskou produkci však měl letošní rok patrně nejvíce devastují vliv – protože schopnost přírody bránit se lidskému počínání v ní klesá, a to se stále větší intenzitou. Každý další rok nečinnosti tak bude muset být v budoucnosti kompenzován nutnou změnou přístupu ke krajině a přírodě po delší dobu a s větší intenzitou, než kdybychom zahájili vhodná opatření okamžitě. Jen v kompetenci ministerstva zemědělství je jich celá řada.

Například rozšíření regulace zemědělského hospodaření z kategorie erozí silně ohrožených pozemků na erozí středně silně ohrožené pozemky. Nebo například doplněním podmínek pro čerpání plateb na plochu o další parametry rozšiřující obecně stanovené osevní postupy – což nemusí nutně být, jak se leckteří obávají, jen vyčleněním procent ploch ponechaných ladem. Také třeba začleněním dalších krajinných prvků (mokřady) do stávajícího spektra těchto prvků, nebo větší motivací zemědělců k tomu, aby krajinné prvky nejen udržovali, ale sami vytvářeli. Samostatnou a hodně dlouhou kapitolou by pak byly programy rozvoje venkova, zejména pak rezervy v bodovém zvýhodnění projektů, které prokazatelně zlepšují stav životního prostředí.

Lze jistě namítnout, že mnohá opatření měli uvést v život již předchozí ministři zemědělství a že stávající ministr zdědil stav, který je výsledkem mnohaletého, nejen polistopadového vývoje. Na rozdíl od současného vedení ministerstva ale někteří z předchozích ministrů opatření, která by stav krajiny mohla alespoň částečně zlepšit, do života uvedli. Již zmiňované současné krajinné prvky se například staly součástí plateb na plochu zásluhou někdejšího náměstka ministra zemědělství Jiřího Urbana v době, kdy resortu „šéfovala“ ODS. Za předchozího ministra zemědělství, Miroslava Tomana, zase vznikla pracovní komise „Voda“ jako poradní orgán ministra zemědělství. Právě tato komise byla impulsem k vytvoření komise „Sucho“ v gesci ministerstva životního prostředí, a jejich propojením a vzájemnou spoluprací nakonec vznikl v úvodu zmiňovaný dokument. Současný ministr ale zatím do oblasti prevence sucha a povodní nepřispěl ničím významnějším – značnou část jeho kroků lze naopak charakterizovat jako impulzy k návratu k předlistopadovému pojetí zemědělství, kdy se především zrodily příčiny současného neblahého stavu. I ze způsobu obhajoby ministerské účasti na dnes již slavném „mejdanu“ v Oprostovicích lze přitom předpokládat, že se přístup současného vedení ministerstva k (ne)řešení rizik sucha a povodní nezmění. Nejen starého, ale i mladého psa zřejmě novým kouskům nenaučíš….

Petr Havel