Protože existuje vrstva společnosti, byť nevelká, která je svébytná a samostatného života schopná, i když „vypnou proud“. Ano, mám na mysli selský stav, který po letech hubení fašisty a posléze komunisty a nejnověji velkými pseudozemědělci nabývá na počtu hlav.
Podle biblického přirovnání ke kvasu, který promění veškeré těsto, tj. společnost, nebo přirovnáním k soli, bez které nemá těsto, tj. společnost, žádnou chuť, lze uvažovat i o lidech spojených s půdou.
Být samostatný, nezávislý, to bylo vždy dost riskantní, proto se v dějinách pravidelně bojovalo o ovládnutí určitého zemědělsky využitelného území a hlavně lidí, kteří půdu vzdělávají. Italské městské státy byly zásobované zemědělským okolím do vzdálenosti několika desítek kilometrů. A tomuto území také víceméně poskytovaly ochranu. Zemědělci a sedláci nebyli nikdy tak nezávislí, jak by se mohlo zdát, ale nejlépe prosperovali a dařilo se jim i jejich zákazníkům, lidem ve městech, když vztah byl víceméně vyrovnaný, já pán, ty pán. Jakmile se tyto váhy vychýlily, bylo vždy zle. Nejčastěji se ale, bohužel, vychylovaly v neprospěch selského stavu. Také zřejmě proto, že člověk usedlý je snáze zranitelný, napadnutelný, utlačitelný a nejsnáze se okrádá.
Dnes se zdá, že je situace jiná, v podstatě příznivá, a je to možné vidět na první pohled. Rodinných hospodářství přibývá a sedláci nevypadají a ani nejsou tak udření, jak by si městský člověk představoval. Dnešní sedlák je svébytný, svobodymilovný a sebevědomý. Možná že to je i tím, že celé rodiny sedláků ještě navíc žijí tak zdravě! Nesmějte se, je to pravda! Přesně podle doporučení všech moderních odborníků na výživu. Nesedí celé dny u počítačů, o televizi ani nemluvě, mají dostatek pohybu na vzduchu, stravu různorodou, atd., atd.
A nelze pochybovat o tom, že by byli schopnosti se bránit, ubránit to své. Jistě, statky už nejsou malé pevnosti v krajině, jaké jsou dosud k vidění například v Pošumaví nebo na německé či rakouské straně. Anebo charakteristické statky zvané mas v Provenci. Ovšem tam už se v naprosté většině nehospodaří, ale jezdí se sem rekreovat Francouzi z města, anebo ještě častěji Angličané, a všichni mají u domu ve vyprahlé krajině bazén. Vodu do bazénu, nikoli rostlinám a dobytku? To je bohužel jistým trendem i u nás. A dost negativním. Nejen pro krajinu, ale i pro tělo. Kdo má na zahradě bazének, moc pohybu nedá. Do bazénku, na lehátko a zpět. Ovšem nezapomenout se „na cestu“ řádně posílit.
Ale ještě k tomu ubránění se. Dnes, kdy se opět hovoří o prospěšnosti vojenské povinnosti, když se na různých stranách Evropy houfují tu více tu méně nepřátelští "přistěhovalci", je v evropských zemích člověk ve slušné kondici, vzácností. Sedlák a jeho potomci takoví bývají. Ale na druhou stranu, nelze si určitě přát něco podobného, co svět postihlo v uplynulém století, kdy se, zejména po první světové válce, tesala na pomníčky jména celých rodin. Ach jo, nicméně je třeba se umět bránit. Na jedince osvalené z fitka se asi moc spoléhat nedá. Dokázali by vůbec vzdorovat povětrnosti? Posilovny jsou klimatizované, na dosah jsou různá mazání a po výkonu je třeba vypít vhodný posilující nápoj.
Inu, v čím jménu tedy budeme v příštích létech nadále prosperovat? S čím jménem na rtech vydechneme? Asi by stálo za úvahu si vzpomenout na povzdechnutí starého hospodáře, když mu část úrody potloukly kroupy, že to je Boží dopuštění, a ne, že to ti oslové v televizi nedokázali předpovědět včas. Život, a natož hospodaření, si žádá jistou pokoru, ale i sebevědomí a schopnost si pomoci sám. Člověče, přičiň se a ...
Josef Duben
