Stát neví, co od sedláků chtít, ale sedláci mohou napovědět

Sdílejte článek
Stát neví, co od sedláků chtít, ale sedláci mohou napovědět

Kdyby totiž stát věděl, co od sedláků chtít, mohl by si to objednat, poté obdržet a poctivě zaplatit. Jelikož to ale neví, vymýšlí, ač možná v dobré víře, jak prospět. Tu poskytnout podporu na produkci, pro někoho, tu na výkup na trhu neuplatnitelné produkce, to zase pro jiného. Důsledkem této nekoncepčnosti je státní dotační politika, která vytváří ze zemědělců komunitu závislou na dotacích. I o tom hovořili šéfové Asociace, když v polovině března představovali novinářům své Desatero. Tedy přesněji Desatero Asociace soukromého zemědělství.

Zmíněných deset bodů, to je deset kritérií, podle nichž by měla být tvořena státní zemědělská politika. Ale zároveň to je také deset otázek, na které chce Asociace slyšet odpověď ode všech politických subjektů, které půjdou do blížících se voleb.

Podle Stanislava Němce, čestného předsedy ASZ, chybí ucelená politická koncepce našeho zemědělství, a to již čtvrt století. Vlády se střídají, mění se přístup, a na nějakou vizi, natožpak cíl, jaksi není čas a jak se zdá, ani politická vůle. Spíš se otevírá prostor pro zvůli.

Snad nyní je ta pravá chvíle oslovit všechny politické strany, seznámit je s cíly ASZ i s možnostmi, které vyplývají ze Společné zemědělské politiky, ale také jim dát na vědomí, že se sedláci nenechají ošálit výmluvami, že nějaké nové předpisy „na nás zase vymysleli v Bruselu“.  Společná zemědělská politika, která byla formulována již před několika desítkami let a posléze dále rozváděna, totiž jednoznačně staví na rodinném způsobu hospodaření.

Samozřejmě se nelze vyhnout problematice dotací, na které si již evropští zemědělci zvykli, ale je třeba se na ně podívat z jiného úhlu. Nejlépe by bylo hospodařit bez nich, ale když už existují, bylo by dobré jich využívat smysluplně, jako platbu státu za objednané služby, právě u farmářů, sedláků. Neví-li ale stát, co chtít, co si objednat, je to hodně smutné. Snad by se to dalo vysvětlit neustálými změnami na rozhodujících úřednických místech a tlakem postsocialistické zemědělské velkolobby, která v poslední době nabývá na síle právě kvůli oligarchizovanému zmonopolizovávání.

Stanislav Němec nezpochybňuje způsob hospodaření ve velkém: „Takové firmy či zemědělské společnosti mají také své místo, pokud tedy hospodaří na majetcích vlastních, popřípadě poctivě pronajatých. Na druhou stranu je ale třeba dodat, že více než 30 % půdy obhospodařují právě rodinná hospodářství. Rodinné farmy jsou páteří evropského zemědělství a měly by být páteří i u nás.“ Ono by možná stačilo, kdyby stát nezatěžoval sedláky dalšími a dalšími požadavky na vyplňování všech možných i nemožných formulářů a neomezoval jejich podnikání.

Laik, který si přečte denní tisk, nabude z mediálních vyjádření úředníků dojmu, že státu a ministerstvu zemědělství opravdu jde o zdravou půdu, zdravou vodu a dobré vztahy, o české potraviny, podporu podnikání, apod. Ovšem při bližším nahlédnutí je najednou všechno trochu jinak. Poslední příklad, svědčící o mnohém, byl ministrem zemědělství na Radě ASZ prezentovaný návrh snížit možnost prodeje mléka konečnému spotřebiteli z 1000 litrů kravského mléka na 500 litrů za týden, ovčího a kozího taktéž na polovinu. Po týdnu mlčení, když se zvedl velký nesouhlas i ze strany laické veřejnosti, se pak ministr omluvil, že šlo o chybu v podkladech, a že by vše mělo být vlastně naopak. Tak tedy asi nezbude, než počkat si na definitivní návrh. Ale proč vůbec o něčem takovém uvažovat? Proč chce stát diktovat podnikateli kolik toho, co vyrobil vlastními silami a při splnění všech předpisů, smí prodat?

Druhý bod představeného Desatera hovoří o tom, že svobodný sedlák je odpovědný občan. Tedy svobodný by měl být a jeho svoboda by neměla být oklešťována, právě proto, že je odpovědným občanem. Sedlák osobně ručí za svou produkci. A o tom se mohou přesvědčit spokojení zákazníci, kteří si tzv. ze dvora kupují mléko, ale třeba i vejce, mléčné výrobky i lisovaný olej, anebo se v rámci agroturistiky na farmě ubytují.

Bohužel, jak říká Stanislav Němec, se celá tzv. Zemědělská politika zvrhává na dotační politiku, kdy se posléze zemědělci stávají vazaly státu, který říká, mlčte, berte dotace a poslouchejte. Dokonce to jde tak daleko, že stát nařizuje, kdy se má co sít, popřípadě sklízet. Nepřipomíná to někomu něco? Zkrátka stát by měl jednoznačně říci, co chce, co je společenská objednávka, a to zaplatit. A nevytvářet problémy, které pak řeší dalšími dotacemi.

Josef Stehlík, předseda Asociace, charakterizuje body Desatera vlastně jako zásady, podle kterých se sedláci, členové Asociace snaží žít a dodává: „Chceme přesvědčit politiky, aby naše vnímání světa a života na venkově neomezovali, v lepším případě zapracovali do svých vizí. Všichni obdivují středoevropský venkov, v Rakousku, Bavorsku, Itálii, Francii. Podvědomě víme, že tak by to mělo být, tak by to mělo vypadat. Ale pro to je třeba něco udělat! Možná by stačilo, aby stát nebyl pouhým dozorcem nad podnikateli, ale měl by zajistit rovné podmínky a sledovat, aby se pravidla dodržovala. A dotace, o kterých se stále hovoří? Dotace, to nejsou sociální dávky, ani podpora produkce! Nechceme se politiků ptát, jaké budou nové zákony, ale které dosavadní se zruší!

Zemědělství je pro veřejné diskuse vděčné téma, podobně jako školství, fotbal nebo medicína: Každý někdy viděl pšenici, jedl klobásu a spatřil prase, chodil do školy, kopl si párkrát do míče a byl u lékaře. Ale právě proto, že u nás neexistuje celková koncepce a vize, kam by mělo zemědělství směřovat, je zde prostor pro různé fantazírování a nekoncepční kroky, plus prostor pro možné podléhání lobbyistickým tlakům producentů či vývozců anebo dovozců.

Asociace nabízí pohled na ukotvené a adresné hospodaření na rodinných hospodářstvích, která mají svou historii a z nichž mají prospěch jak obce, celý venkov a vlastně i celá společnost. Na rozdíl od zemí na západ a jih od nás se však stále moc nedaří překonávat nedůvěru veřejnosti k soukromě hospodařícím sedlákům či živnostníkům. Neadresné postsocialistické celky však jako kdyby nikomu nevadily. Možná právě pro tu neadresnost? Odněkud z druhého konce okresu čas od času přijedou stroje jako stodoly, provedou něco na obrovských lánech a zase zmizí. Sedlák, ten je více vidět, sousedé jsou svědky jeho snažení a úspěchů, a jak známo, úspěch se u nás neodpouští. Zejména ten, který je běžný občan schopen pochopit, tedy v řádu statisíců či milionů. To takový oligarcha se sídlem kdovíkde a s miliardovými obraty, ten je neuchopitelný, nepochopitelný, je to nadprahová informace.

A přitom právě ten adresný soused, který prospívá i společenskému dění a dokazuje, že se ve vesnici dá docela dobře žít, ten by měl být, když už ne podporován, tak alespoň chápán a nedehonestován. Stále se to tvrdí, že se venkov vylidňuje, přestože to rozhodně neplatí všude. Nevylidňuje se tam, kde v obci hospodaří aspoň jedna rodina, nevylidňují se ani obce v okolí měst, odkud lidé dojíždějí do práce. Ti ale mnohdy ve vesnici nezapouštějí kořeny moc hluboko, zvlášť pokud zde jejich děti ani nechodí do školy. Zato onen adresný konkrétní sedlák obec a krajinu neopouští, je zárukou kontinuity, vždyť už dnes, za posledních pětadvacet let, jsou známy případy i třetí generační výměny.

Smyslem a cílem selského snažení, tj. hospodaření, není pouze produkce potravin, ale i to, co je vidět na první pohled – péče o krajinu, vzdorování erozi, hospodaření s vodou, a pak to, co je vidět při hlubším pohledu – zapojení do místní politiky, sounáležitost s obcí, a to je nezanedbatelná přidaná hodnota. K tomu dodává Josef Stehlík: „V místě hospodařící sedlák vydělané peníze utrácí v obci, dává vydělat místním a při svém hospodaření mnohem pružněji reaguje na změny místního klimatu či nepřízně vyplývající třeba z plánovaných velkých státních či jiných investic. Zkrátka my chceme, aby vydělané peníze byly vynaloženy v místě.“ 

A s tím vším něco chceme udělat. Již 25 let,“ říká Stanislav Němec. A dodává: „Škoda, že se propásla příležitost za Josefa Luxe, kdy se transformační zákon zablokoval.“ Ano škoda, že tento ministr tolik věřil v životaschopnost družstev. Nelze však jen hledět do minulosti, a proto Asociace formulovala své zásady a zároveň otázky pro politiky i veřejnost. Zemědělství, přesněji adresné, nikoli průmyslové zemědělství, tvoří Evropu takovou, která láká k životu. A že vzdělávání půdy není jen nějaká okrajová libůstka, o tom svědčí i to, že v poslední době cena půdy roste. Kdo je prozřetelný, investuje do půdy. To je statek, jehož hodnota může jen vzrůstat.

Zkrátka je třeba odvážně pojmenovat směřování našeho zemědělství. A o něm vést dialog s politiky a chtít, aby se pokusili hledět dál do budoucnosti, nikoli jen zase na čtyři roky.

Josef Duben


Přečteno: 136x
Katalog farem