Bohužel ne všichni sedláci se dočkali zadostiučinění, že jim byly rodové majetky vráceny. Mnozí se toho nedožili, protože byli zavražděni, a mnozí další zemřeli předčasně, zdraví jim podlomily komunistické represe a věznění. Právě tyto skutečnosti připomíná výstava v pražském zemědělském muzeu na Letné s názvem „Rozkulačeno“ a podtitulem „Půlstoletí perzekuce selského stavu“.  Padesát let proto, že je sem zahrnuto i období nacistické okupace, kdy byla zabrána hospodářství v Sudetech a později byli pronásledováni i sedláci ve vnitrozemí, a ti, kteří se zapojili do odboje, byli vězněni a likvidováni. Zejména o těchto skutečnostech se za komunismu záměrně mlčelo, protože bylo rozhodnuto zničit Agrární stranu a selský stav vůbec, právě proto, že byl schopen odporu.

Takováto kompletní prezentace historie našeho venkova nebyla dosud nikdy veřejnosti nabídnuta. Takto obsáhlou, pravdivou a smutnou výstavu bylo možné uspořádat pouze díky spolupráci Asociace soukromého zemědělství, Ústavu pro studium totalitních režimů a Národního zemědělského muzea.

Smutek je na místě, ne že ne, pohled do historie jej vyvolává, nicméně posledních 25 let dává naději. Nejlépe to vyjádřil Josef Stehlík, předseda Asociace: „Dnes, po pětadvaceti letech, na navrácených statcích hospodaří již třetí generace sedláků! Také se ukazuje, že pojem sedlák má ve společnosti dobrý zvuk! Uvědomme si také, že téměř 40 % zemědělské půdy u nás obhospodařují sedláci!

Byla to Asociace soukromého zemědělství, která prakticky první začala upozorňovat na hrůzy násilné kolektivizace a na vystěhovávání celých rodin z hospodářství. A již v roce 2004 se podařilo na nápadném místě v Praze na Těšnově, před budovou ministerstva zemědělství, instalovat pomník, který tyto hrůzy připomíná.

Dnes je důvod věřit, že za nějakých 10 – 15 let bude sedláků ještě více, což ještě více pomůže i krajině. Krajinu totiž nikdo neopraví tak, jak ji opraví sedláci, kteří na ní hospodaří.“

Výstava Rozkulačeno potrvá do 30. září a poté ji budou moci ve skromnější podobě zhlédnout i jinde po regionech, bude totiž putovní. Její poučnost tkví v názornosti a historické posloupnosti, od vzpomínky na prosperitu za první republiky, přes temnou nacistickou okupaci, odboj, až po komunistickou likvidaci po sovětském vzoru. Méně poučený návštěvník se až lekne, jak byla bolševická propaganda účinná, když na ni naletěli i světoví intelektuálové, jako např. G. B. Shaw a jiní. Někteří z nich ale zase dost brzy vystřízlivěli, jako André Gide, čímž si vysloužil od komunistů tvrdý odsudek. Inu historie je opravdu poučná.

Dejme ještě slovo Miroslavu Vodňanskému: „Těžko si dnes někdo dovede představit, že ráno má člověk pole, my jsme jich měli přes 100 hektarů, 50 krav, koně, ovce, drůbež, samozřejmě i hospodářské stroje, a večer nemá nic. A nakonec ani střechu nad hlavou. Naštěstí Pán Bůh dal, a zase jsme po čtyřiceti letech svobodní, a bylo nám vráceno, co nám bylo sebráno. Ovšem, každý by se divil, jak to vrácené bylo zplundrované. Holé zdi. Tak hospodařil stát.“ Ale dnes je situace jiná, hospodářství prospívá, a jistou zárukou pokračování je i vnuk pana Vodňanského, Erich.

Autor výstavy Jaroslav Rokoský ilustroval uvažování sedláků na příkladu Antonína Švehly, sedláka a politika. Jeho syn, také Antonín, si jednoho dne vzal krokoměr a večer otci hrdě hlásil, že oráč ujde za den přes 30 kilometrů. Otec mu však na to lapidárně opáčil, že to je možné, ale že sedlák své kroky nikdy nepočítá.

Možná je tomu tak do jisté míry i s utrpěnými ztrátami a přestálým utrpením. Sedlák totiž hledí do budoucnosti. Ovšem poučen minulostí.

Josef Duben