- V srpnu 2016 bylo v ČR více než 4900 registrovaných ekologických podnikatelů, z toho 588 výrobců biopotravin, což představuje jen za letošní rok nárůst o 46 subjektů.

- Celkem je v ekologickém režimu obhospodařováno více než 490 tis. ha půdy (dle LPISu).

- Do 15. ročníku soutěže Česká biopotravina roku se přihlásil rekordní počet 90 výrobků, což mj. vedlo k rozdělení kategorie „biopotravina živočišného původu“, resp. vyčlenění kategorie „mlékárenské výrobky“. Nově se u nás vaří například biopivo nebo vyrábí nakládaná zelenina v biokvalitě.

- Odborná porota pod vedením Pavla Maurera vybrala za absolutního letošního vítěze České biopotraviny roku bio trhanou paštiku z přeštíka od Josefa Sklenáře z Biofarmy Sasov.

- Kateřina Urbánková (Nesrstová) je dlouholetou manažerkou PRO-BIO Svazu ekologických zemědělců a relativně nově dvojnásobnou maminkou. Do PRO-BIO Svazu přišla v roce 2008 z neziskové organizace Centra pro komunitní práci Střední Morava. Vyrůstala na venkově v Jizerských horách, s biopotravinami se seznámila při svém pobytu ve Velké Británii.

Jsou biozemědělci těmi, kteří „stříkají v noci“?

Rozhodně ne. I když existují a v zahraničí se běžně používají přípravky na ochranu rostlin schválené pro ekologickou produkci, naši ekologičtí zemědělci se většinou tolik bojí tohohle vtipu, že nechtějí riskovat, že přijdou o své dobré jméno a důvěru zákazníků. Ekologické zemědělství je vázáno striktními pravidly a ekologičtí zemědělci jsou natolik pod drobnohledem, ať už dozorových a kontrolních orgánů nebo i celé společnosti, že jakékoliv podvádění nebo ohýbání těch pravidel je v dnešní době prakticky nemyslitelné. Čeští ekologičtí zemědělci, kteří svoji práci dělají poctivě, určitě nedopustí, aby je někdo viděl provádět cokoliv podezřelého nebo nedovoleného, ať už v noci nebo ve dne, takže kolikrát nepoužívají ani ty schválené ekologické přípravky - často k jejich vlastní škodě, protože je prokázané, že tyto přípravky v mnoha ohledech dokážou kvalitě produkce a zdraví rostlin výrazně pomoct.

Září je měsícem biopotravin letos už podvanácté. Vy jste dlouholetou manažerkou PRO-BIO Svazu. Statistiky výměry ekologicky obhospodařované půdy, počtu bio zemědělců apod. jsou celkem snadno dohledatelné, ale pozorujete, že by se třeba za ty roky nějak měnila jejich struktura? Je něco jako „typický český biozemědělec“? Je odlišný například od ekologických zemědělců jinde v Evropě?

V posledních pěti letech se struktura mění poměrně rapidně, a to tak, že přibývá zpracovatelů finálních produktů, zatímco dříve byli naši ekologičtí zemědělci povětšinou producenty biosurovin. Souvisí to s tlakem společnosti, kdy zákazníci finální bioprodukty vyhledávají, a to nejlépe české finální bioprodukty. Myslím, že je to naprosto správný trend, jednak to našim zemědělcům, nejen biozemědělcům, ale i konvenčním, pomáhá od závislosti na dotacích, pomáhá to rozvoji zejména menších a středních farem a jejich ekonomické stabilitě, kdy například producent biomléka sám zpracovává, neodváží svoje mléko někam do velké mlékárny, aby z ní pak třeba dva měsíce doloval platbu. Přitom to vůbec není snadné. Vyrábět koncový produkt znamená také pustit se do marketingu, najít si svého zákazníka, vychovat si ho a vztah s ním dlouhodobě pěstovat, inovovat, hledat cesty.

Pokud jsou v něčem čeští biozemědělci odlišní od ostatních v Evropě, pak nejspíš bohužel nechutí se sdružovat. Je to dáno historicky, naší špatnou zkušeností. Zatímco v zahraničí se sdružování ekologických zemědělců daří velmi dobře a velmi jim to pomáhá v rozvoji, je například běžné, že mají společné zpracovací kapacity, nemusí každý stavět svoji bourárnu, svoji sýrárnu… v České republice tohle zatím příliš nefunguje.

Jaký by byl váš argument na stesky ohledně příliš vysoké ceny biopotravin? Nejnapjatější rozpočty mívají právě ti, kteří by se měli stravovat nejzdravěji a nejkvalitněji: rodiny s malými dětmi, případně starší lidé.

Myslím si, že byť ekologická produkce vždy bude o něco dražší, existuje nějaká rozumná, akceptovatelná cenová úroveň… ačkoliv v supermarketech to skutečně mnohdy nezná míru a nedaří se cenu nějak optimálně nastavit. Pokud ale kupujete přímo z farem, tam je ten klíč, tam je ta největší úspora - když si přijedete pro bioprodukty přímo k farmáři, cenový rozdíl nebývá tak velký. Když jdu v Praze do obchodu a vidím tam produkty našich svazových sedláků a vím, za jakou cenu je od nich kupuju já, tak taky vidím, že na pultech těch obchodů jsou nabízeny třeba o sto procent dráž. V Praze si i takové zboží zřejmě svého zákazníka najde, protože Praha je velmi specifická, ale v regionech těžko. A nemusí to být nějaké nemravné a neopodstatněné přirážky, ale bráno selským rozumem: platíte transport, platíte skladování, platíte pronájem té prodejny, platíte energie, platíte i čas a energii toho prodavače, který vám zboží nabízí… tohle všechno při nákupu přímo u farmáře odpadá. I vy samozřejmě musíte započítat vaše náklady na cestu, ale když na farmě nebo na farmářském trhu nakoupíte trochu větší zásoby, nakoupíte nejen maso, ale zároveň i vajíčka, mléčné výrobky a zeleninu, spojíte to s výletem, který si užijete s dětmi, nemůže se to nevyplatit.

Dlouhodobě například nakupuju maso od pana Hořáka z Rýmařova, jezdí do Olomouce na farmářské trhy, v osm hodin přistaví chlaďák, o půl desáté už nemá co prodávat, protože u mnoha partií například hovězího masa je cenově srovnatelný s konvencí nebo dražší o nějakých deset procent, což zákazník skoro nepocítí.

Často je také pravda, že spotřebitelé neumí z biosurovin vařit, přinejmenším tak, aby využili všech jejich předností. Platí to například pro hovězí maso a je to velká škoda, protože z hlediska nutričních vlastností je to vynikající maso a chuťově je také mimořádné, když se správně připraví.

U vás je nepochybně „bio doma“ (motto letošního ročníku kampaně Září - měsíc biopotravin), opravdu poznáte na prkýnku nebo pak na talíři rozdíl? Jsou skutečně biopotraviny zdravější, než ty produkované konvenčním způsobem?

Osobně jsem přesvědčená, že biopotraviny zdravější jsou. Nevěřím, že naši vědci a lékaři skutečně umí dohlédnout toho, co to udělá, když se v organismu smíchá chemický koktejl ze všech přídatných složek konvenčně produkovaných potravin, konzervantů, uměle připravovaných krmiv zvířat, jejich léčiv, postřiků rostlin… Tím spíš podle mě nejsou dnes vědci schopni dohlédnout toho, co to s organismem udělá, když se v něm takový chemický koktejl střádá desítky let, protože moderní potravinářství existuje poměrně krátkou dobu, naše babičky jedly úplně jinak. Bohužel si myslím, že už teď to je vidět na reprodukční schopnosti naší společnosti. Dopad nejen nezdravých potravin, ale obecně znečištěného prostředí a hlavně vody.

Jsou už podle vašeho názoru čeští spotřebitelé poučení, aby vyhledávali kvalitu a trvali na ní, nebo stále hraje prim cena?

Bohužel jsem přesvědčena o tom, že v mnoha případech hraje prim cena. A pokud máte napjatý rozpočet, jakože spousta lidí v dnešní době ho napjatý má, tak vás ta cena prostě ovlivňuje. Ale je třeba používat zdravý selský rozum, a pokud to jen trochu jde, upřednostnit kvalitu. Daří se i za pomoci nejrůznějších kampaní spotřebitele postupně vychovávat, ale bohužel nám chybí ty roky komunismu, když se podíváte do Německa, do Rakouska, tam spotřebitelé jednají úplně jinak.

Jak se může spotřebitel snadno orientovat a poznat, jestli některé deklarované bioprodukty skutečně bio jsou, případně odhalit, že ho nějaký prodejce hodlá podvést?

Jednoznačně: chtějte vidět certifikát. Každý bioprodukt musí být schválený kontrolní organizací, v České republice máme čtyři a každá na tu bioprodukci vystavuje certifikát. Nenechte se obalamutit nějakými prohlášeními „já to dělám skoro bio, to je tak zdravé, že je to jako bio“. Neexistuje skoro bio. A protože věřím v systém ekologického zemědělství, se všemi přísnými pravidly, namátkovými kontrolami a odběry, říkám, že certifikát je pro mě skutečnou zárukou. Jedinou skutečnou zárukou.

Ve vašem případě je to zřejmě zbytečná otázka, ale studujete složení potravin? Pěstujete si vlastní bylinky, zeleninu…? Preferujete bio, lokální…? Máte „svého“ pekaře nebo řezníka, který umí ty nejlepší klobásky na světě?

Ano, bylinky a zeleninu si přes sezónu pěstuju vlastní, protože to je prostě to nejlepší, sáhnout do vlastní zahrádky. Ne každý má tu možnost, ale každý si může najít své dodavatele. Lokální dodavatele, které znáte, u kterých nakupujete pravidelně a máte s nimi až přátelský vztah. I kdybych nedělala práci, jakou dělám, jezdila bych na farmy a nakupovala kvalitní potraviny tam.

Proč se stále tolik biopotravin dováží? V čem a do jaké míry je v bioprodukci ČR soběstačná?

Myslím, že jsme určitě soběstační v produkci mléčných výrobků, hodně - a jsem za to moc ráda – roste nabídka masných výrobků; ještě donedávna panovalo přesvědčení, že bio rovná se vegetariánské, doteď když na akcích děláme ochutnávky bio dršťkové polévky, setkáváme se sice s radostným, ale údivem, že i klobása nebo dršťkovka může být bio. Souvisí to i s tím, co jsem říkala v úvodu, že v posledních přibližně pěti letech narůstá počet finálních producentů, takže i sortiment českých biovýrobků se neustále rozšiřuje. Není problém nakoupit balíčky biomasa hovězího, vepřového i jehněčího, trochu ještě pokulhává kuřecí a krůtí. Nově máme i zpracovatele bio kysaného zelí a okurek, zpracovatele biozeleniny, pana Kurku, se kterým je výborná spolupráce, je to inovátor tělem i duší a navíc jeho výrobky jsou výtečné. Myslím, že za pár let můžeme být naprosto soběstační. Druhá věc je ta, že řetězce, které mají zahraniční majitele, nemají pochopitelně zájem jakkoliv preferovat české zboží.

Je vůbec možné v našem promořeném světě dosáhnout potravin bez chemie?

Jsem přesvědčena, že ano, ale je to běh na dlouhou trať. Zrovna teď se mě na semináři jeden ekologický zemědělce ptal, proč by si měl na svém pozemku dělat ochranné pásy a zmenšovat si tak výměru. Nemusíte, říkala jsem, legislativa vám to nenařizuje a platí, že znečišťovatel platí, takže on by si měl na svém pozemku udělat to ochranné pásmo, ale když najdou nějaké nepovolené látky ve vašem produktu, tak vy přijdete o zákazníka, vy přijdete o dotace, vy přijdete o dobré jméno, vás to zruinuje, možná po deseti letech vysoudíte nějaké odškodné, ale mezitím přijdete o všechno. Jsem přesvědčená, že možné to je, ale jednoduché tedy ne.

Logicky je základem veškeré zdravé produkce zdravá půda. V jaké kondici je podle vás ta naše. Když byl loňský rok iniciativou OSN vyhlášen Mezinárodním rokem půdy – zaznamenala jste dostatek konkrétních počinů ze strany odpovědných institucí, resortů? Proměňuje se už podle vás v posledních letech vztah hospodářů k půdě, blíží se tomu, co známe z historických knih a vyprávění dědů, že půda představovala ten nejcennější statek?

V jaké je kondici? Ve strašně špatné. Půda je tak zbídačená, erozně ohrožená, hlavně v některých oblastech na Moravě, že když to vidíte, chce se vám brečet. Co jsme za relativně velmi krátkou dobu používáním těžké mechanizace, utužováním půdy, naprosto nevhodnými agrotechnickými postupy, tradičním trojbojem pšenice-kukuřice-řepka… dokázali nenávratně zničit. Bohužel si nemyslím, že se vztah k půdě navrací k tomu, co známe z historie, tedy – blíží se k tomu u soukromě hospodařících zemědělců a u ekologických zemědělců, kteří přemýšlí do budoucna. Ale u velkých subjektů, které mají navíc třeba ještě vlastníka někde jinde, rozhodně ne. I kdyby se razantně změnil přístup k ochraně půdy dnes, bohužel nejen my, ale ani naše děti se nějaké zásadní změny k lepšímu nedočkají. Přitom samozřejmě bez zdravé půdy nemůžou být zdravé potraviny.

Jsou nějaké styčné body či oblasti užší spolupráce mezi PRO-BIO Svazem a Asociací soukromého zemědělství?

Určitě ano, část členské základny máme s ASZ společnou. A společný máme i vztah k půdě – k té, na které hospodaří naši členové. Členové Asociace hospodaří převážně na své půdě, a proto k ní mají zcela odlišný vztah, než zemědělci, kteří si často stovky či tisíce hektarů pronajímají a půdu postupně devastují. Ekologičtí sedláci vědí, že půda je největší bohatství a je třeba ho chránit. To máme s ASZ společné. A potkáváme se samozřejmě i názorově v mnoha ohledech – ať už v nastavení zemědělské politiky, potřebě razantního snížení byrokratické zátěže na sedláky, nebo i v dalších oblastech.

Vztah k přírodě, k zemědělství a ekologii jste po někom z rodiny mohla takříkajíc zdědit nebo vaše směřování bylo původně úplně jiné, od něčeho jste „zběhla“ a v tom případě – co bylo tím hlavním impulsem?

Vyrostla jsem v horách, ale nemyslím si, že bych vztah k ekologii po někom zdědila. Mám prostě ráda život a vážím si přírody. Je to myslím podobné u většiny konzumentů bioproduktů – není to tak, že by se jednou probudili a řekli si: od zítřka jím všechno jen bio. Postupně, přirozeným vývojem, tím, jak přemýšlíte nad fungováním půdy, vody, nad světem a svým životem, k tomu dospějete. Pro svoje děti si nepřeju nic jiného, než další rozvoj ekologického zemědělství, to, aby žily v pěkné krajině, jedly kvalitní jídlo, pily čistou vodu a byly zdravé.

Když se vám narodí miminko, chcete pro ně samozřejmě to nejlepší, taky začnete uvažovat o životě a o světě v jiných souvislostech a to bývá právě často ten impuls. Je to přirozené a i proto jsou maminky největší cílovou skupinou pro ekologické produkty. Když se na tu cestu vydáte ještě dřív, než máte potomstvo, máte náskok.

Magdalena Dvořáčková

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 6/2016), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům Asociace soukromého zemědělství ČR.