Podstatné budou například podmínky pro investice do takzvaných uzavřených recirkulačních systémů určených k intenzivní produkci sladkovodních ryb. Tyto technologie je přitom možné bez nadsázky považovat za profesionalizaci chovu ryb v ČR a zároveň, v dlouhodobém horizontu, jako možná jedinou cestu k produkci ryb vůbec. Ne každý ví, že zejména severské země v rámci ochrany životního prostředí značně zpřísňují, omezují, ba v určitých lokalitách přímo zakazují chov ryb v rybnících, a je zřejmě jen otázka času, kdy tyto praktiky dojdou i k nám. Na druhou stranu – opět v zájmu ochrany životního prostředí, se pomalu, ale stále omezuje objem mořského rybolovu a snižuje se počet rybářských lodí s povolením ryby v mořích lovit. Kombinace obou trendů tak vytváří mimořádně příznivou situaci pro odbyt našich sladkovodních ryb, která nemá obdobu v žádné v tuzemsku produkované zemědělské komoditě. Podmínkou pro naplnění této šance je však cenová konkurenceschopnost a rozšíření spektra v ČR produkovaných ryb. Je nad slunce jasné, že s nabídkou kaprů extenzivně chovaných v rybnících do budoucna nevystačíme.

Zásadní obrat by mohl přitom přinést zmíněný OP Rybářství, který s možností podpory investic do intenzivních chovů ryb v ČR počítá. Jen deklarace podpory ale nestačí. Podle současných představ by předpokládané podmínky pro nastávající období mohly možné intenzivní chovy ryb v ČR i ekonomicky pohřbít, nebo by mohly být podporované projekty nasměrovány ke stávajícím, již tak dominantním subjektům. Na diskusi je tak například výše státní spoluúčasti nebo maximálních stropů na potřebné investice. Tak či tak je jasné, že ani náhodou neplatí teze, které šíří někteří představitelů Českého svazu rybářů o tom, že intenzivní chov ryb v ČR je rizikový. Naopak – dva největší producenti ryb z intenzivních chovů jsou již dnes schopni čelit zahraniční konkurenci a bez problémů exportují „na západ“. Dlužno ovšem říci, že v ČR jsou aktuálně čtyři takové subjekty, což je zcela nepřijatelná situace. Ta je dána především skutečností, že minimálně v současnosti platném OP Rybářství mají dotace „pojištěny“ velké subjekty, a i v budoucnosti hrozí, že by se takový stav nemusel změnit. Tyto subjekty typu Rybářství Třeboň těží ze zvýhodňujících kritérií při bodování projektů, neboť si do nich prosadily takové podmínky, jako je doložitelná historie, celková plocha obhospodařování rybníků či jejich správcovství. Tím je v zásadě zamezeno novým subjektům vstupovat na trh rybí produkce u nás a je třeba zdůraznit, že jde o ustanovení porušující pravidla rovné hospodářské soutěže a tedy pravidla diskriminační. Kromě toho jde o podmínky, které svědčí o neznalosti problematiky. Voda třeba vůbec není zapotřebí. Náš největší producent ryb z intenzivních systémů spotřebuje na veškerou svou produkci blížící se 200 tunám ročně pouhé tři kubíky vody denně, protože recirkulační systémy samozřejmě vodu čistí a dále používají, nebo jí vyčištěnou pouští zpět do vodních toků. Intenzivní systémy jsou tak, ačkoli se to nemusí na první pohled zdát, vysoce ekologické.

Takzvaní „předem stanovení výherci“ v soutěžích o dotacemi podporované projekty zdaleka nejsou problémem jen při intenzivním chovu ryb, OP Rybářství či v zemědělství jako takovém. Ve zmiňovaném OP se to týká třeba i obecných podmínek zakládání rybníků nebo třeba dotací na zarybňování našich toků úhořem. Zásadním cílem pro budoucí sedmileté dotační období tak je otevřít dosud často zakonzervovaný prostor novým subjektům, a to jak v nastavení jednotlivých programů, tak v bodovacích kritériích.

Na závěr snad jen srovnání se zahraničím. Momentálně je v intenzivní produkci ryb ČR na posledním místě v Evropě. Všechny země, včetně sousedního Polska, přitom své již tak daleko vyšší produkční kapacity plánují navyšovat. Všichni, a platí to především pro střední a severní Evropu totiž vědí, že ryby potřebují ke svému růstu teplo, a to je v našich klimatických podmínkách jen pár měsíců v roce. Pokud se rybám dodá více tepla, rostou několikanásobně rychleji, což jinak nelze v našich rybnících dosáhnout. Je smutné, že hlavní brzdou potřebné profesionalizace našeho rybářství jsou konzervativní „rybníkářští“ rybáři, případně rybáři, kteří si „do svého rybníka“ nechtějí pustit „někoho cizího“. Bude-li jim ale v podmínkách dotací ministerstvo zemědělství nadále vycházet vstříc, můžeme za pár let v ČR konzumovat pouze kapry a pstruhy z Polska a pangase z Vietnamu. Na nápravu v dalším OP Rybářství už totiž bude pozdě. A nejde jen o rybářství.

Petr Havel