Bylo to jako za okny hodně rychlého vlaku: přes noc vznikly politické strany levice a pravice. Pod tlakem veřejnosti otevřely svoje řady a v průběhu let začaly docela přesně vyjadřovat zájmy a názory určitých společenských vrstev. Velkým tématem se tehdy stal střet zájmů a primárky, což přispělo k demokratizaci českých stran. Po pětadvaceti letech jsme však opět na počátku. Co se mezitím stalo?
Hledá se spasitel
Před více než tisíci lety to přesně popsal Aristotelés, když uvedl, že demokracie mají tendenci směřovat k populismu a vládě lůzy. U nás se to projevilo zadlužovací mánií mnoha vlád, korumpováním části voličů a kmotrovstvím, které začalo paralyzovat život politických stran. Postupně přestalo fungovat zprostředkování zájmů mezi veřejností a vládou, což vyvolalo explozi politických aktivit mimopolitických hnutí. Současně střední vrstvy, které jsou všude ve světě hlavními nositeli politického života, ztratily důvěru v demokratické mechanismy a obrátily se k jednoduchým řešením.
Už prezidentské volby před dvěma lety ukázaly, že mnoho voličů nehledá novou hlavu státu, ale spasitele, ať už se jmenuje Schwarzenberg, nebo Zeman. Následné sněmovní a komunální volby potvrdily trend, kdy namísto složitého a konfliktního hledání cest vlivná část středních vrstev dává zelenou vládě pevné ruky.
Na politické scéně vznikl nový blok polodemokratických stran (ANO, Úsvit, KSČM), jimž věci jako primárky, vnitřní demokracie nebo střet zájmů nic neříkají. Na rozdíl od situace před dvaceti lety to dnes většině pozorovatelů veřejného života vůbec nevadí.
Historická zkratka, v níž jsme za pár let od listopadu 1989 dospěli ke standardnímu politickému systému, se ukazuje jako něco, co nemělo pevné základy, a boj za demokratizaci a otevřenost veřejného života si budeme muset absolvovat ještě jednou.
Nová koalice
Politika se neodehrává ve vzduchoprázdnu, ale odráží určité společenské trendy a pocity. Jedním z nich je retro nálada. Po letech překotných změn ohlašuje návrat ke starým jistotám a hodnotám. Výrazem toho je dnešní koalice socialistů z ČSSD a Babišových populistů, skrytě reprezentující zájmy velkokapitálu, jemuž se od dob Aristotela říká oligarchie.
Expert na poradenství Pavel Vosoba nedávno v rozhovoru pro iDnes přesně vystihl ducha doby, když řekl, že směřujeme k mírně autoritářskému režimu socialistického velkokapitálu. Dodal, že většina lidí to vlastně vítá s úlevou, protože společenským ideálem přestalo být soukromé podnikání a stala se jím „práce ve velké stabilní firmě s řadou výhod, která od zaměstnance očekává průměrný výkon“.
O přicházejícím systému se dále vyjádřil: „Přesně tak, jak chtějí socialisté a velkokapitál: mít poslušné, ovladatelné lidi, jimž stačí zabezpečit pořádek a klid pro práci. Státní zakázky jdou velkým firmám a ty zase na oplátku podporují systém. Střední firmy a živnostníci jsou nebezpeční, proto je potřeba je ještě více kontrolovat, danit a kritizovat, že to jsou ti, co neplatí daně ani pojištění, že nepřispívají jako každý řádný občan do obecné kasy. Spolu s tím se zhoršuje úroveň střední třídy. V ní se nakonec udrží pouze vrcholoví manažeři, politici, lobbisté. Ostatní si opět budou ,materiálně‘ blízcí, chudí. Kruh se uzavírá, pan Průměrný je v tu chvíli opravdu spokojený.“
Poražení
Podobný systém má pochopitelně nejen své vítěze, ale i poražené. Paradoxní je, že revoluce zase jednou požere své děti. Jinak řečeno, jestliže v minulých dvou letech dělali revoluci proti tradičním stranám středostavovští voliči, ať už z řad aktivních zaměstnanců, nebo živnostníků, negativní změny dopadnou právě na ně a jejich profesní životy.
Ať už máme na mysli rušení smluvních platů, omezení daňových paušálů, regulace podnikání, nebo faktické zvyšování daní, protože přerozdělovací populismus socialistického velkokapitálu se musí odněkud financovat.
Jak to napsal Pavel Vosoba? „V takové společnosti mizí střední vrstva a následuje velká úleva, že jsme na tom zase všichni stejně, tedy až na ,vyvolené‘.
Pro řadu aktivních lidí je tohle výzva. Ne k tomu, dostat se mezi ,vyvolené‘, ale poprat se s duchem doby, který nám nabízí přímou zkratku do minulosti.“
Bohumil Pečinka, Reflex č. 2/2015
Použito se souhlasem redakce časopisu Reflex
