Zkušenosti se zaváděním a pěstováním transgenních rostlin jsou krátkodobého charakteru a proto naše poznatky nemohou vést k jednoznačným závěrům absolutně nulového rizika. U rostlin s transgeny proti hmyzím škůdcům kukuřice např. zavíječi kukuřičnému (Ostrinia nubilalis) je nutné počítat s možností vzniku rezistence a následnou nutností vývoje nových transgenních odrůd. Nevýhodou je, že škůdce je likvidován, i když jeho populační hustota nedosahuje kritického čísla. K zabránění vzniku rezistence jsou určena přísná pravidla pro osevní postup (např. osev netransgenní plodinou atd.). Ve snaze těmto problémům předejít jsou v USA vypracovány speciální osevní postupy, kdy součástí honů transgenní kukuřice musí být min. 20 % tzv. „normální“ kukuřice, právě z důvodu omezení rezistence a zachování přirozeného systému. Je otázkou, zda jsou tato pravidla dodržována všemi pěstiteli uvedených transgenních rostlin.

Může dojít k narušení přirozeného systému. Hmyz nepozře danou rostlinu vlivem koncentrace proteinů pro něj škodlivých. Škůdce si potom může najít jiný rostlinný „objekt“ jako zdroj obživy a mohou nastat nové doposud neznámé problémy v ochraně rostlin. Např. mandelinka bramborová může „přejít“ na jiné plodiny, kde neškodila. Následně by se musela řešit nová ochrana dané plodiny. Na této problematice pracuje Entomologický ústav Akademie věd ČR v Českých Budějovicích.

Jako výhoda použití tohoto druhu transgenních rostlin se uvádí nižší spotřeba pesticidů, zabezpečení ochrany kukuřice proti problémovému škůdci, kdy je velmi důležité určit termín aplikace.

Transgeny pro rezistenci k herbicidům - zde se jedná o transgenní rostliny tolerantní k účinným látkám herbicidů glyphosate a glufosinate-NH4 syn. fosfinotricin atd. U této skupiny transgenů pro odolnost k herbicidům je třeba uvažovat o riziku vlastního transgenu a rizik použitého herbicidu a jeho metabolických produktů. Obecně lze tato rizika shrnout do níže uvedených bodů:

1. Změna kulturní rostliny na nový plevel (např. výdrol řepky olejky).
2. Narušení ekologie kulturní rostliny jiným zatím neznámým způsobem.
3. Nežádoucím sprášením by se mohla tolerance k herbicidu resp. jeho účinné látce dostat do genomu jiných rostlin (např. botanicky příbuzných plevelů). Některé transgenní rostliny se nesmí pěstovat v jejich genocentru (např. kukuřice v Mexiku).
4. Gen pro toleranci může mít neočekávaný pleiotropní efekt a ten by mohl vést k nežádoucím změnám kulturních rostlin.
5. Přítomnost genu tolerance by mohla učinit danou rostlinu nevhodnou pro konzumaci či průmyslové zpracování.
6. Rozšíření genu rezistence by mohlo vést k omezení použitelnosti jednotlivých účinných látek v neselektivních herbicidech.

Při sledování bezpečnosti transgenních rostlin bylo provedeno 25 000 pokusů se 60 druhy různých kulturních rostlin ve 46 různých zemích po celém světě. Autoři pokusů neuvádějí žádné významné nedostatky, které by mohly být v rozporu s další tvorbou a zaváděním transgenních rostlin.

Příkladem může být hodnocení přípravků na bázi DDT. Jako insekticid byla zavedena v roce 1942. Müller později dostal za svůj objev insekticidní účinnosti DDT Nobelovu cenu za chemii. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se uvádělo, že DDT je nejedovatý přípravek a pro člověka neškodný, např. profesor Starý v roce 1948. Ovšem později byla nalezena účinná látka DDT v potravním řetězci (např. v mléce) a následně zakázáno používání přípravků.

Proto je nutné zvážit všechny klady a zápory dané problematiky, protože výzkum ekologických souvislostí je poměrně mladý a příslušné podklady je možné vyžadovat jen v souladu s pokrokem vědy. Pouze v tomto „omezeném rozsahu“ mohou být kontrolní mechanismy výše uvedené problematiky. Příkladem takového principu mohou být "Principy a kritéria při souhlasu s právnickým rozhodnutím BBA podle zákona k GMO (GenTG)" z BBA Braunschweigu v Německu . Podle tohoto postupu se hodnotí geneticky modifikované rostliny a mikroorganismy.

Ing. František Muška Ph.D., SRS - OPOR Brno