Havlíčkobrodská asociace je, kromě pražské ASZ, v celorepublikovém měřítku určitou výjimkou co do data svého založení. Vznikla sloučením Sdružení soukromých zemědělců a Sdružení vlastníků půdy v tomto regionu rok před založením celostátní asociace, do níž pak ihned vstoupila. Hlavním iniciátorem a hybatelem dění ve prospěch zájmů a práv soukromě hospodařících zemědělců byl dnešní místopředseda této regionální organizace a dlouhé roky též místopředseda celostátní ASZ Jan Votava.

„Představa některých lidí, kteří se v té době snažili sjednotit všechny zemědělce - sedláky, vlastníky půdy, zemědělská družstva, akciové společnosti do jedné všeobjímající organizace s myšlenkou, že budou mít tytéž potřeby a zastávat stejné názory, byla naprosto zcestná. To jsme společně s několika kolegy-sedláky dobře věděli a právě proto jsme iniciovali vznik vyloženě selské organizace. Podařilo se a naše regionální asociace dodnes patří mezi silné a početné,“ říká pan Votava.

Mezi jejími členy jsou dnes již i synové, případně vnuci tehdejších zakladatelů, kteří hospodaří společně s nimi nebo rodinná hospodářství již převzali.

Většina havlíčkobrodských farmářů obhospodařuje výměru do 100 hektarů v nadmořské výšce 400 – 600 m. n. m, věnuje se živočišné výrobě, převážně chovu masného, ale i mléčného skotu, případně prasat. Rostlinná výroba slouží z větší části k zajištění vlastní krmivové základny pro výrobu živočišnou, pěstovány však jsou i řepka a obilniny. Rozšířené je pěstování zdejší nejtradičnější plodiny – brambor, někteří hospodáři však z ekonomických důvodů výměru jimi osázenou snížili. Vzhledem k tomu, že téměř 30 % rozlohy tohoto regionu tvoří lesy, věnují se někteří členové i poskytování lesnických služeb nebo přidružené výrobě v podobě provozu pily. 

Havlíčkův Brod není z výše uvedených důvodů úplně ideálním regionem pro zakládání odbytových organizací, spolupráce funguje spíše mezi jednotlivými sedláky. K setkávání dochází zejména u příležitosti školení pořádaných celostátní asociací, oblíbená je tradiční Štěpánská večeře sedláků a jejich rodin.

„Do budoucna máme v plánu realizaci projektu, v jehož rámci bychom činnost rodinných farem v našem regionu rádi představili i laické veřejnosti. To je, myslím, ta nejlepší cesta propagace nejen tradice hospodaření, naší práce, ale i kvalitních farmářských specialit. Ale nepředbíhejme, pokud vše dobře dopadne, budeme určitě prostřednictvím Selské revue včas informovat,“ říká vnuk zakladatele havlíčkobrodské ASZ Jiří Votava.

Diverzifikace – budoucnost rodinných farem

Na pomezí havlíčkobrodského a žďárského regionu, poblíž historických česko-moravských hranic leží v nadmořské výšce 637 metrů městys, jenž získal svůj název dle zdejšího slavného rodáka – básníka, novináře a politika Karla Havlíčka – Havlíčkova Borová.

Je obklopena rozsáhlými lesy Ranského masivu, které patří do Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy, národní přírodní rezervací Ransko a přírodní lokalitou Borovská jezírka, která vznikla v místech, kde se kdysi těžila železná ruda. Její obyvatelé se tak v minulosti živili hlavně hutnictvím, uhlířstvím, ale také zemědělstvím, později – na konci 18. století se tu rozšířilo i tkalcovství. Zemědělství si tu již před více než 300 lety zvolil jako zdroj obživy rod Dejmalů. Zatím posledním aktivním hospodářem tohoto rodu je Ondřej Dejmal, předseda ASZ Havlíčkův Brod.

V Havlíčkově Borové a okolí bývala historicky spíše menší hospodářství, dědeček pana Dejmala se až do roku 1956 věnoval sedlačině na 17 hektarech polí, vlastnil i pět ha lesa. Ty začal po revoluci obhospodařovat jeho syn, tedy otec dnešního majitele a postupně se k němu po absolvování střední zemědělské školy a při poskytování lesnických služeb přidával právě syn Ondřej, který v roce 2006 v rámci generační výměny hospodářství převzal.

Farma se od počátku věnuje chovu prasat, aktuálně v množství 15 prasnic. V letošním roce pan Dejmal využil dotaci z Programu rozvoje venkova, konkrétně opatření Modernizace zemědělských podniků na pořízení nové technologie ustájení. Několik posledních let se zabývá i výkrmem býků, vždy v počtu do 20 kusů. Nakupuje zástav a vykrmená zvířata prodává ve věku do 24 měsíců v ceně cca 47 Kč/kg. Do budoucna uvažuje o celoročním pastevním chovu masného skotu.

Ondřej Dejmal obhospodařuje 60 hektarů půdy (52 orné a 8 luk a pastvin) a 10 hektarů lesa v nadmořské výšce kolem 600 metrů, část v Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Rostlinná výroba (ječmen, pšenice, oves) slouží z větší části k zajištěníkrmivové základny pro živočišnou výrobu. Směsi pro prasata si hospodář míchá sám, nakupuje pouze sóju a komponenty. „V posledních letech si opravdu nemohu stěžovat na výnosy. Při zdejší bonitě okolo 3,30 Kč/m2 považuji 6 – 7 t/ha u pšenice a 5 t/ha u ječmene za velmi slušný výsledek. Výhodou oproti jiným oblastem, obzvláště jižní Moravě je, že nás netrápí sucha,“ říká farmář.

Na pěti hektarech půdy se hospodář věnuje i pěstování brambor na škrob. „Pelhřimovské škrobárny v posledních letech stále hledají potenciální dodavatele. Jedním z důvodů bezesporu je i masivní výstavba bioplynových stanic ve větších zemědělských podnicích a s ním související nárůst pěstování kukuřice na úkor ostatních plodin, tedy i brambor. Z tohoto trendu je člověku až smutno, přináší celou řadu negativ. Od monokulturnosti, shánění a převážení kukuřice přes půl republiky až k neúměrnému navyšování nájemních a prodejních cen půdy vedoucí k nemožnosti pořízení byť jediného hektaru pro nás, menší zemědělce. Celá řada nás, členů havlíčkobrodské asociace, tak nepohrdne ani nákupem půdy vázané desetiletou výpovědní lhůtou. Říkáme si, že to do budoucna bude i šance pro naše děti, aby měly vůbec na čem hospodařit,“ seznamuje s dnešní realitou pan Dejmal.

I proto neponechává nic náhodě a pro svou rodinu – manželku a čtyři děti, případně i další osoby má do budoucna v plánu realizaci většího projektu. Před několika lety se mu podařilo zakoupit sousední objekt bývalé tkalcovny, která přestala sloužit svému původnímu účelu na konci devadesátých let. Rozlehlou budovu postupně rekonstruuje a rád by zde uvedl do provozu hostinec s ubytováním a bourárnu i zpracovnu masa, která by vhodně navázala na jeho zamýšlený pastevní chov masného skotu.

„Vím, že jsou to smělé plány, ale i z výše uvedených důvodů vidím v diverzifikaci činností budoucnost rodinných farem. Mé děti si tak jednou budou moci vybrat, v jaké činnosti pro sebe naleznou nejlepší uplatnění, může tu být i více pracovních příležitostí pro místní lidi. Šedesátihektarová farma tak uživí třeba i pět, šest lidí. A to si pak řeknete – kdo tedy vlastně zvedá zaměstnanost na venkově? Společnosti, které stejný počet zaměstnanců potřebují na několik tisíc hektarů? Snad přijde doba, kdy si tuto skutečnost začne uvědomovat mnohem více lidí,“ uzavírá hospodář.

Rod Votavových – vlastní historie hospodaření

Ačkoliv rod Votavových v obci Horní Krupá severně od Havlíčkova Brodu historii hospodaření nemá, podnikáním v oborech zemědělství, lesnictví a k nim přidruženou výrobou se v této obci a jejím okolí za posledních více než dvacet let zapsal nesmazatelně. A to nejen díky Janu Votavovi, místopředsedovi ASZ Havlíčkův Brod, ale i jeho synům Janovi a Jiřímu, v posledních letech pak i vnukovi Jiřímu, jehož odhodlání soukromě hospodařit spojené s nesmírnou houževnatostí jsou skutečně obdivuhodné.

Jan Votava pracoval za minulého režimu několik let u státních lesů, odkud se po určitých neshodách, způsobených poněkud odlišným politickým názorem, dostal do JZD Horní Krupá. To v té době obhospodařovalo 250 hektarů lesa, provozovalo pilu a pan Votava zde byl ekonomem. Ze stejného důvodu jako v minulém zaměstnání odešel po sedmi letech do Výzkumného ústavu bramborářského, kde ho na pozici náměstka pro ekonomiku zastihla revoluce. Po revoluci se zabýval poradenstvím v oblasti navracení soukromých lesů původním vlastníkům. Díky znalosti této problematiky pomohl s vyřízením restitucí panu Janu Greifovi z Rozsochatce, majiteli místního zámku a přilehlého panství. Zde poté založil společně se synem Janem a švagrem Zdenkem Fárkou  společnost LESOLG, po krátkém čase se ještě přidal čtvrtý společník Jaroslav Halák. Tato firma se zabývala obhospodařováním 600 hektarů lesa včetně pilařské výroby a zemědělstvím na 300 hektarech půdy v podobě rostlinné výroby, chovu prasat a krav bez tržní produkce mléka. Nyní už si pan Votava užívá zaslouženého důchodu.

Ještě během svého podnikání v roce 2001 zakoupil Jan Votava společně s manželkou Marií menší hospodářství s deseti hektary zemědělské půdy, jedním hektarem lesa a stájí ve vedlejší vísce Údolí. A zde začíná podnikání v zemědělství jeho druhého syna Jiřího Votavy a také vnuka Jiřího Votavy mladšího. „Vidím to jako dnes, byl jsem v sedmé třídě základní školy, když jednoho večera děda přišel za mým otcem s nápadem zakoupit bývalou opuštěnou odchovnu jalovic s přilehlými pozemky, a že bychom zde mohli pro přilepšení hospodařit. Hned jsem ze sebe vyhrkl, budeme chovat ovce! Už od útlého věku jsem byl totiž zapáleným chovatelem králíků a všemožné drůbeže a velice rád jsem také pomáhal druhému dědovi Miloslavu Vágnerovi, který měl záhumenku, dva býky a nějaké to prase, ale to bylo jen pro zábavu,“ směje se a vzpomíná Jiří Votava ml.

Votavovi si tedy pronajali dalších šest hektarů luk a začali s chovem ovcí několika plemen. Zhruba po třech letech společného úsilí předali definitivně hospodářství synovi Jiřímu, který v té době pracoval jako strojvůdce Českých drah. Vnuk Jiří byl tehdy ještě na gymnáziu, ale všechen svůj volný čas trávili s otcem budováním farmy. Poté se rozhodl pokračovat studiem na pražské ČZU. Tato léta už byla ve znamení velkého rozvoje hospodářství. Otec se synem zakoupili další objekt bývalého vepřína s přilehlou ocelokolnou v obci Zálesí a začali s jejich rekonstrukcí. Pronajali si další zemědělskou půdu a rozšířili rostlinou i živočišnou výrobu. Jiřímu Votavovi ml. se podařilo v roce 2010 získat investiční dotaci z Programu rozvoje venkova v rámci Zahájení činnosti mladého zemědělce. Dnes obhospodařují Votavovi dohromady okolo 50 ha trvalých travních porostů a 40 ha orné půdy, kde zajišťují krmivovou základnu pro zvířata. K chovu ovcí, který aktuálně čítá cca  100 bahnic, přibylo ještě osm prasnic se stabilním výkrmem zhruba 80 vepřů a 30 kusů hovězího dobytka různých věkových kategorií chovaných pastevním způsobem. Práce v rostlinné výrobě si Votavovi zajišťují vlastní technikou různých značek, a když zbyde trocha času, snaží se pomoci v rámci poskytování služeb okolním farmářům.

Velkou výhodou hospodářství jsou jatka s bourárnou provozované v obci Rozsochatec, jež má na starost Jiří Votava st., který se rekvalifikoval na řezníka. Jsou určeny na porážku ovcí, prasat a zpracování zvěřiny. Kromě téměř veškeré faremní produkce se zde ročně bourá i kolem 150 kusů zvěře z farmových chovů jelenovitých. Jehňata jsou dodávána pražskému odběrateli, vepřové putuje k příbuzným do rodinného řeznictví Stejskal v Chotěboři, které má kromě chotěbořské výrobny a prodejny ještě další prodejnu přímo v Havlíčkově Brodě.

Jiří Votava ml. říká: „ Do práce na statku je zapojena celá naše rodina, s otcem zajišťujeme její chod, maminka se stará o administrativu, sestra pomůže ve zpracovně masa, při špičkách v rostlinné výrobě sem tam zaskočí nějaký ten strýc nebo známý, moje novomanželka, když zrovna sedím v traktoru, pohlídá rodící se selátka, no a každou neděli odpoledne se hezky celá rodina sejdeme u prarodičů, kde to všechno probereme.  A to jsou jedny z mnoha pravých podstat rodinné farmy!“

Rod Votavových si tak svou nesmírnou činorodostí vytvořil na Havlíčkobrodsku svou vlastní historii hospodaření, kterou po revoluci započal nejstarší z rodu, dnes již pradědeček Jan. Snem mladého sedláka je nyní ještě stavba statku. Vzhledem k tomu, že je jeho žena Michaela architektka, nebude jistě ani tento cíl pro rodinu nedosažitelný. Tak hodně zdaru, Votavovi!

Mělo a má to smysl

V Lysé, části obce Horní Krupá, se chovu skotu masného simentálu na 25 hektarech trvalých travních porostů věnují manželé Lída a Pavel Provazníkovi. O tom, že jejich životní příběh společně s příběhem tohoto hospodářství nebyl vždy zrovna procházkou růžovou zahradou, svědčí následující řádky.

Na statku v Lysé dříve hospodařili rodiče pana Provazníka na 12 hektarech půdy a samozřejmě měli i živočišnou výrobu. „Kolektivizaci vesnice nesl táta opravdu velice špatně, vstup do družstva nakonec jako poslední podepsal, ale smířit se s tím nemohl,“ vzpomíná pan Provazník.

I paní Provazníková pochází ze statku, vyrůstala společně s pěti sourozenci v Ostružně a jelikož jejich tatínek byl od 32 let v invalidním důchodu, odmala mamince pomáhala a uměla si s lecčíms poradit, což se jí pak mockrát v životě hodilo.

V době, kdy přišla revoluce, byla paní Provazníková již 15 let vdaná na statku v Lysé, měla tři děti a pracovala v družstevní kuchyni. „Tchánovi tehdy bylo 81 let a my jsme si s manželem řekli, že to nejmenší, co pro něj můžeme udělat, je začít soukromě hospodařit. Jiná cesta ani nebyla, považovali jsme to za určitou satisfakci. Také moje maminka, zvyklá hospodařit, měla z našeho rozhodnutí radost, říkala, že hospodaření = jistá budoucnost,“ vypráví paní Provazníková.

Vyřízení restitucí si vzal na starost pan Provazník a společně se ženou se rozhodli, že jim postačí menší hospodářství, které budou zvládat i při jeho zaměstnání. K navráceným 13 hektarům půdy přibylo sedm zděděných po strýci a dalších pět koupili, což byla ideální výměra. „Rozhodně jsme nechtěli jít cestou žádných půjček, což se nám podařilo,“ říká paní Provazníková, ze které se stala velmi šikovná farmářka zvládající nejen hospodářství, ale i výchovu dětí a později i péči o rodiče manžela.

Pan Provazník stál v té době v čele havlíčkobrodského Sdružení vlastníků půdy a společně s Janem Votavou i u zrodu zdejší regionální asociace, která vznikla právě sloučením této organizace se Sdružením soukromých zemědělců. 

„Měli jsme tehdy více než třicítku býků ve výkrmu a také menší chov prasat, pěstovali jsme i brambory na škrob. Naučila jsem se sama inseminovat prasnice a zvládat vše kolem dobytka, ačkoliv to byla pěkná dřina, žádná automatika, vše ruční práce,“ vzpomíná křehká paní Provazníková.

Provazníkovi se před několika lety rozhodli veškerou obhospodařovanou výměru zatravnit a zaměřit se výhradně na chov skotu plemene masný simentál. Dnes, když je již i pan Provazník v důchodu, se společně starají o 23hlavé stádo, mají i vlastního býka. Také menší chov slepic bílých leghornek a včely, pro které pan Provazník aktuálně buduje krásný nový včelín.

„Mělo a má to smysl. Tchán se dožil požehnaných 96 let, takže ještě 15 let mohl být součástí svobodného hospodaření na statku. Dnes po sedlačině pošilhává náš třináctiletý vnuk František, který prohlašuje, že tu jednou bude hospodařit,“ usmívá se vitální paní Provazníková. O důvod navíc, proč na sebe může být opravdu pyšná.

Jak osada Peršíkov ožila

Jednou z osad městyse Havlíčková Borová je v nadmořské výšce 555 metrů ležící Peršíkov. Klidný ráz této osady je využíván především rekreanty, stálých obyvatel zde žije pouze 38. Mezi nimi i početná rodina Frühbauerova, která rozsáhlými rekonstrukcemi svých budov obytných i hospodářských část Peršíkova vzhledově výrazně vylepšila. A nejen to – značně přispěla i k tomu, že tato osada ožila.

Když Jan Frühbauer starší v devadesátých letech žádal o restituce, aby mohl pokračovat v rodinném hospodaření, měl v úmyslu věnovat se mu při zaměstnání. K původním patnácti hektarům však během vcelku krátké doby přibylo dalších 45, stáje u budovy původního statku zaplnily dojnice a v mžiku vzala počáteční představa za své.

Rozšiřujícímu se stádu mléčného skotu přestaly prostory starých stájí dostačovat, Frühbauerovi proto uvítali, když jim byla v rámci majetkového vyrovnání s JZD nabídnuta přímo v Peršíkově budova kravína. Tu v roce 2003, kdy byl již do hospodaření plně zapojen i syn Jan, kompletně zrekonstruovali na volné roštové ustájení pro 80 kusů dojnic, vybudovali i přístřešek pro zástavový skot s výběhem na šestihektarovou pastvinu, zřízena byla i nová tandemová dojírna na 2 x 3 stání.

O čtyři roky později však došlo k další inovaci a Jan Frühbauaer mladší, který již hospodářství po svém otci převzal, se po zralé úvaze rozhodl pro pořízení dojícího automatu značky Lely Astronaut, se kterým je velice spokojen. „Vím, že názory na dojící automaty se značně rozcházejí, já si jej však nemůžu vynachválit. Mé počáteční obavy z toho, zda si na něj dojnice zvyknou, byly naštěstí zbytečné. Pro ně to znamená mnohem větší pohodu při dojení, pro nás jako obsluhu zase výraznější časovou flexibilitu,“ vysvětluje mladý farmář. Investici na pořízení robotického dojení se podařilo zčásti pokrýt dotací z evropských fondů, stejně tak i nákup napájecího automatu pro telata.

Stádo tvoří jak holštýnky, tak červené straky, momentálně je dojeno 75 kusů. Užitkovost činí více než 8 000 l mléka na dojnici při obsahu složek 4,10 % tuku a 3,40 % bílkovin. Pro zhruba 1 500 litrů si denně dojíždí cisterna z východočeského mlékařského odbytového družstva Viamilk, vykupuje jej za cenu okolo 8,90 Kč/l. Menší množství se prodá i přímo ze dvora.

Nedávno zakoupil pan Frühbauer ještě hospodářskou budovu vedle kravína, kterou má v plánu zrekonstruovat a využívat na výkrm býků. To mu současná kapacita stáje neumožňuje, proto si ponechává pouze jalovičky a býčky ve věku jednoho až tří měsíců prodává.

K zajištění krmivové základny slouží většina rostlinné produkce ze 118 hektarů obhospodařované půdy. K výraznému snížení ztrát při skladování siláže přispělo před dvěma lety vybudování dvou silážních žlabů. Farma je strojově zcela soběstačná, Frühbauerovi navíc poskytují i služby okolním zemědělcům. V zimním období pak ještě organizují kurzy pro nové obsluhy zejména nakladačů, ale i jiných strojů včetně opakovaných školení. Veškeré činnosti zvládají za pomoci dvou zaměstnanců.

Velkou oporu má hospodář ve své rodině, a to jak rodičích, tak manželce – veterinární lékařce Markétě. Ta nyní pečuje o jejich čtyři děti, na starosti má také veškeré evidence související se živočišnou výrobou. „V budoucnu vidím své pracovní uplatnění tady, na farmě. Poptávka zákazníků, kteří u nás nakupují mléko, po výrobcích z něj nás s manželem vede k úvahám nad možností vybudování faremní mlékárny. Tak uvidíme, ale to by mě bavilo opravdu moc,“ plánuje paní Frühbauerová.  

Spokojený zákazník je tou nejlepší reklamou

Na úpatí Žďárských vrchů a Železných hor, v třítisícovém městě Ždírec nad Doubravou, se věnuje pěstování nejtradičnější plodiny tohoto regionu – brambor rodina Kasalova. Činí tak již více než dvacet let s takovým umem a poctivostí, že pro jejich produkci se naučili lidé jezdit přímo na farmu z nejrůznějších koutů republiky. Toto hospodářství je tak v praxi důkazem staré známé pravdy, že spokojený zákazník je tou nejlepší reklamou.

Kasalovi mají hospodaření v krvi ze všech možných stran. Rodiče pana Kasala sedlačili v nedaleké Hluboké, dědeček v sousedním Krucemburku, kde se nyní pěstování brambor a ovsa v režimu ekologického zemědělství věnuje syn Jiří, a statek ve Ždírci patřil rodině manželky. Právě tam hospodaří Jiří Kasal se svým synem Pavlem, a to na pětašedesátihektarové výměře, z nichž patnáct je určeno několika odrůdám konzumních brambor.

„K zemědělství mám vztah od dětství, maminka mě brávala s sebou na pole, většinou jednotit řepu. Tatínek pěstoval také brambory, ovšem sadbové, a dodával je do Holandska. Nemusel jsem se proto na začátku devadesátých let dlouze rozmýšlet, pro jakou plodinu se rozhodnout. Jsem moc rád, že synové vyrůstali již v době soukromého hospodaření a zvolili si je jako svou budoucnost, oba mají i zemědělské vzdělání,“ říká pan Kasal.

V současné době pěstují Kasalovi zhruba šest odrůd konzumních brambor a filosofie zajištění jejich odbytu zní – hlavně ne velkosklady. Zhruba 15 % produkce tak prodají přímo ze dvora, nejčastěji pravidelným zákazníkům, kteří jezdí třeba i ze Severní Moravy. Největšími odběrateli jsou však školy, školky a restaurace, kam je farmáři pravidelně rozvážejí. „Velkosklad = anonymita a my nutně potřebujeme zpětnou vazbu, a to nejen při zkoušení nových odrůd. Opravdu největší odměnou je spokojený zákazník a již mnohokrát se nám osvědčilo, že formou doporučení pak získáváme zákazníky nové,“ vysvětluje pan Kasal.  

Velmi pyšní jsou Kasalovi na vybudování třídírny a skladu brambor, čehož se jim podařilo dosáhnout svépomocí bez jakékoliv dotace. „Vše budujeme postupně, nikdy jsme nechtěli jít cestou velkých půjček a jak vidno, jde to. Jen někdy se syny přemýšlíme, kam vlastně jdou všechny ty peníze směřované do velkých zemědělských podniků, které v konečném důsledku zcela minimálně investují. Naše nevelké hospodářství uživí pět lidí a ještě se stále daří investovat do jeho rozvoje. Tedy rozvoje venkova. Otázkou pak zůstává, zda aktuálně nastavený dotační systém opravdu slouží svému původně zamýšlenému účelu,“ uvažuje hospodář.

Na zbylé padesátihektarové výměře pěstují Kasalovi obilniny a pícniny, které využívají pro výkrm zhruba třicítky býků. „Jsem přesvědčen, že organické hnojivo je pro půdu to nejlepší. Obzvláště v naší oblasti, kde jsou půdy velmi kamenité, jílovité, opuka, vápenec, bychom určitě nemohli dosáhnout takové kvality produkce, na které si zakládáme,“ myslí si Pavel Kasal.

Býčky nakupují hospodáři od soukromých zemědělců v okolí a vykrmené dodávají, opět věrni své filosofii odbytu, na jatka do nedalekých Skupic, která vlastní rodinná firma Francouz s.r.o. Ta provozuje zároveň i síť svých devíti prodejen, kde nabízí široký sortiment velmi kvalitních a chutných masných výrobků.

Opravdu zdařilá ukázka toho, jak produkovat a zajišťovat odbyt ryze českých výrobků českému zákazníkovi i bez mnohdy nic neříkající nákladné certifikace a předražených reklamních spotů.

Když sliby nejsou chyby

Devět kilometrů jihozápadně od Havlíčkova Brodu, v nadmořské výšce 549 metrů, se nachází místní část obce Věž – Jedouchov, v době svého vzniku okolo roku 1379 Dedouchov, zřejmě dle „Dědouchova dvora“. Ves značně utrpěla v průběhu třicetileté války, kdy ji rabovali švédští vojáci, sídlící na nedalekém hradě Lipnice. Stejně tak císařská vojska, po jejichž nájezdech zde zbyla pouze čtyři stavení.

O několik let později se situace rapidně zlepšila, většina obyvatel se živila zemědělstvím a vzhledem k nepříliš úrodné půdě, která byla hodnocena jako „škrobovitá, plná kazů a kamení“ se věnovala hlavně chovu ovcí (v roce 1620 jich tu bylo až 140), ale i prasat. Ty místní často zaháněli do panských lesů, aby se tam nakrmila bukvicemi a žaludy. Po řádění moru na konci 18. století se rozšířilo pěstování brambor, které rolníci později dodávali do hospodářského družstva v Okrouhlici či ke zpracování do družstevního lihovaru ve Skále.

V té době, roku 1801, došlo k rozdělení jednoho z jedouchovských hospodářství na dvě části. Rod Klofáčů v jednom z nich hospodaří dodnes, zastoupen Jaroslavem Klofáčem, který je již sedmou generací tohoto rodu, a jeho synem, taktéž Jaroslavem. Ani vedlejší statek však nezeje prázdnotou, zemědělskému podnikání se v něm věnuje soused, příjmením také Klofáč.  

„Rodiče převzali hospodářství po smrti tatínkových rodičů v roce 1957 a hned o rok později byli nuceni vstoupit do družstva. Soukromě hospodařit se jim podařilo ještě v letech 1967 – 1974, kdy režim malinko oslabil. O restituce jsem po revoluci pak již žádal já, začít hospodařit se mi v roce 1991 podařilo i díky vydatné pomoci rodiny, v roce 2004 se do hospodaření zapojil po absolvování střední zemědělské školy i syn,“ vzpomíná Jaroslav Klofáč.

Klofáčovi se již několik let věnují výhradně chovu masného skotu, na nějž přešli převodným křížením jalovic českého strakatého skotu. V současné době čítá jejich stádo 90 matek 50 až 88% charolais a tři býky tohoto plemene. Jalovičky si hospodáři ponechávají do chovu, býčky prodávají jako zástav. Záměrem farmy je ovšem do budoucna i výkrm, a to v nově vystavěné stáji pro pastevní výkrm skotu s technologií spádového lože, kterou Klofáčovi společně s novým hnojištěm a skladovacím platem na balíky na začátku letošního roku kolaudovali. Šlo o téměř pětimilionovou investici s 50 % dotací z Programu rozvoje venkova. Zároveň zpevnili i prostory vedoucí od stáje, ale i zimoviště vystavěného svépomocí před lety, na pastvinu, která na ně volně navazuje. 

Klofáčovi hospodaří od roku 2008 v režimu ekologického zemědělství a vzhledem k nadmořské výšce 560 až 615 m. n. m výhradně na loukách a pastvinách. Pan Klofáč starší obhospodařuje 114 hektarů, syn 75 a určitá možnost navýšení výměry do budoucna ještě je. „Nejvíce mě potěšilo, když za námi nedávno přišel vlastník pozemků na jednom z okolních katastrů s dotazem, zda bychom neměli zájem pronajmout si je od něj. S hospodařením jedné z větších zdejších společností prý není spokojen, protože vidí rozdíly v přístupu k půdě. Takových vlastníků, kterým není jedno, jak se s jejich majetkem nakládá, je naštěstí stále dost, což mě naplňuje optimismem,“ říká Jaroslav Klofáč ml.

„Víte, my máme téměř denně na očích hospodaření společností, spadajících pod mega koncern člověka, který si cestou slibu zvýšení zaměstnanosti na venkově vydláždil vstup do vysoké politiky. Že sliby jsou chyby, v tomto případě platí dvojnásob, své by k tomu jistě řekli lidé, kteří díky němu naopak o práci přišli. Já nedám na rodinný styl hospodaření dopustit, myslím, že se již výborně osvědčil i u nás, o jiných státech ani nemluvě. Jsem proto velmi vděčný Asociaci soukromého zemědělství jako jediné organizaci, která se tu snaží zajistit pro nás, sedláky, přijatelné podmínky k hospodaření,“ myslí si pan Klofáč st. a dodává: „Neodpustím si takovou perličku na závěr, které bych se, nebýt toho, že je spíše k pláči, snad i zasmál. Před pěti lety byla před Výzkumným ústavem bramborářským v Havlíčkově Brodě odhalena busta československého politika, předsedy agrární strany a hlavně sedláka Antonína Švehly. Pořídilo ji Havlíčkobrodské občanské sdružení přátel Antonína Švehly za pomoci sponzorských darů i mnoha soukromých zemědělců v okolí. Velmi rád jsem také přispěl a když jsem byl v loňském roce jakožto jeden z dárců pozván na slavností aktu u příležitosti roku tohoto státníka, rozhodl jsem se zúčastnit. Jaké bylo mé zděšení, když jsem na místě uviděl plamenně řečnit soudruha Velebu! Myslel jsem, že mě snad trefí šlak a ověřil si tak, že bezpáteřní lidé se zkrátka neštítí ničeho!“

Pokačování rodu Šemíků v Ovesné Lhotě

V blízkosti Posázaví, v západní části regionu Havlíčkův Brod, leží obec Ovesná Lhota. V roce 1992 se tu začal věnovat soukromému hospodaření, stejně jako před několika desítkami let i jeho otec, další z členů havlíčkobrodské asociace Josef Šemík.

„Čtyři roky jsem hospodařil při zaměstnání. Měli jsme v té době býky a prasata na výkrm a asi 38 hektarů. Dnes se divím, jak jsem to vůbec zvládl. Vstával jsem prakticky ještě v noci a večer při usednutí k televizi okamžitě spal. V té době mě svým nadšením a obrovskou vírou ve smysl svobodného hospodaření velmi podporovala má sestřenice Maruška Váňová, manželka Jana Váni z ASZ Kroměříž a bývalého místopředsedy celostátní asociace. V Ovesné Lhotě má rodný statek, bydlí zde její maminka a právě Maruška mi poradila, abych si kromě navrácených hektarů pronajal i další od příbuzných a nebál se toho. Dodnes jsem jí moc vděčný,“ vzpomíná pan Šemík.

V roce 1996 se pan Šemík začal věnovat hospodaření naplno a po krachu bývalého družstva navýšil obhospodařovanou výměru až na 98 hektarů. O několik let později se rozhodl pro zrušení živočišné výroby a díky pořízení kvalitní zemědělské mechanizace, obzvláště sklízecí mlátičky, mohl začít poskytovat i služby ostatním zemědělcům.

Splnil si i sen o vybudování vlastních rybníčků. Hledal lokalitu, která by se k takovému účelu hodila a našel ji v neobdělávatelném močálu kousek za obcí. Vytvořil zde dva rybníčky o velikosti 33 a 15 arů – násadový a chovný. K nim přibyla ještě sádka s pstruhy.

Dnes hospodaří farma na 118 hektarech orné půdy ve třech katastrech – Ovesné Lhotě, Vlkanově a Opatovicích. Půda, jejíž bonita činí 3,20 Kč, je tu spíše jílovitá, hlinitopísčitá a hodně kamenitá. Pěstovány jsou čtyři základní plodiny – řepka, potravinářská pšenice, sladovnický ječmen a mák rovnoměrně po 30 hektarech, přičemž výnosy se letos pohybovaly kolem 5 t/ha u řepky, 8,2 u pšenice, 7,3 u sladovnického ječmene a 1,7 u máku.

Veškerou úrodu Šemíkovi skladují, společně se třemi dalšími soukromými zemědělci užívají část areálu bývalého družstva v Ovesné Lhotě a každý rok ukládají 500 tisíc Kč do fondu oprav. Finanční prostředky z něj nyní využijí na rekonstrukci a zvětšení haly na uskladnění obilnin.

V části tohoto areálu, přímo za domem manželů Šemíkových, zahájila před dvěma lety společnost Agroprodukt plus z nedaleké Světlé nad Sázavou provoz bioplynové stanice, což v podstatě rozdělilo obec na dva tábory – jeden, který s její stavbou souhlasil a druhý, který byl radikálně proti. Potíž byla v tom, že obec vydala již v roce 2009 se záměrem výstavby bioplynové stanice souhlas, stalo se tak ovšem za dosti podivných okolností (neexistuje o tom záznam v zápisu z jednání zastupitelstva) a bez vědomí obyvatel obce. Tento souhlas však stačil investorovi k předložení na stavebním úřadu a zahájení řízení o povolení stavby. Ve chvíli, kdy obec uspořádala referendum s výsledkem 66 % hlasů proti výstavbě, však již bylo pozdě. Nepomohlo ani rychlé schválení nového územního plánu novým zastupitelstvem na podzim roku 2010, které se o několik týdnů minulo s územním rozhodnutím na výstavbu BPS. „Všechno zlé je ale pro něco dobré, neboť vlastníci půdy, kteří s provozem bioplynové stanice nesouhlasí a nechtějí ho podporovat, se rozhodli nepronajímat svou půdu nadále družstvu a nabídli ji nám,“ říká Josef Šemík.

Rozšířenou výměru již bude obhospodařovat syn pana Šemíka Martin, který farmu v roce 2012, měsíc před pozastavením dotačního titulu Předčasné ukončení zemědělské činnosti, převzal. S o to větším úsilím a elánem, když je pro koho – v létě letošního roku se mu narodil syn, tedy další pokračovatel rodu Šemíků.

Je to i nový impuls pro Josefa Šemíka, kterého historie rodu velmi zajímá. Každoročně se účastní setkání nositelů příjmení Šemík z celé republiky, jež pátrají po svých předcích. Bylo zjištěno, že většina z nich má své kořeny právě v Ovesné Lhotě či jejím okolí.

Z kuchařů sedláky

Kdo dnes pozoruje při práci na statku v Jilemi otce a syna Hospodkovi, těžko by hádal, že stejně dobře se kdysi oháněli i v kuchyni. Jak se z vyučených kuchařů stanou sedláci? Jednoduše!

„Na statku v Jilemi hospodařil dříve můj děda s tátou, měli 8,5 hektaru půdy a šest krav. Když přišla svobodná doba a možnost se k hospodaření vrátit, nebyl důvod váhat. Na podzim roku 1992 jsem tedy odešel z práce a na stejné výměře s pěti mléčnými kravami se ze mě pomalu stával sedlák,“ vzpomíná pan Hospodka.

Postupně si od vlastníků pronajímal a nakupoval půdu až na současných 62 hektarů, z nichž téměř tři čtvrtiny jsou vlastní, 30 tvoří orná a zbytek trvalé travní porosty. U chovu mléčných krav vytrval pan Hospodka dodnes, pouze holštýnky, s nimiž nebyl z důvodů jejich větší náchylnosti i horšímu obsahu složek v mléce příliš spokojen, vyměnil za červené straky. Aktuálně jich dojí 22 a za výkupní cenu kolem 8,70 Kč dodává denně 300 litrů mléka do mlékárny v Hlinsku. Jalovice si ponechává, část býčků prodává jako zástav, ale i vykrmuje a dodává na jatka v nedalekém Preknově.

S narůstající výměrou půdy, nákupem zemědělské techniky a zároveň se statkem uprostřed obce, kde již není možnost dalšího rozšíření, začal pan Hospodka poměrně záhy řešit problém skladovacích prostor. V roce 1996 se rozhodl pro stavbu ocelokolny na konci obce, v roce 2001 pak v obci zakoupil hektarový pozemek a svépomocí, bez využití jakékoliv dotace na něm s rodinou postavil prostornou halu na uskladnění techniky. Následovalo pořízení třídičky na brambory, která byla umístěna do této haly a v roce 2012 pak stavba ještě jedné haly na uskladnění nového kombajnu.

Všechny stavby již proběhly s vidinou zapojení se budoucího nástupce – syna Karla, který se sice vyučil taktéž kuchařem, ale již plných 14 let na farmě společně s otcem hospodaří.

Část rostlinné výroby slouží Hospodkovým k zajištění krmivové základny pro skot, na orné půdě je však pěstována i řepka, pšenice, ječmen a zhruba na pěti hektarech i konzumní brambory. „Těší nás, že se lidé už hodně naučili jezdit si pro brambory přímo na statek, podíl brambor prodaných ze dvora tak stále roste. Zbytek produkce dodáváme hlavně do školních jídelen,“ informuje hospodář.

Bonita půdy v katastrech, kde Hospodkovi hospodaří, se pohybuje kolem 3,60 Kč, půda je dosti kamenitá, výhodou však je absence sucha, ale i záplav. Poněkud horší je to s jejím nákupem či pronájmem. Hospodkovi nedávno zakoupili 20 hektarů půdy vázaných dlouholetou výpovědní lhůtou. Osm hektarů, na nichž byla nájemní smlouva s desetiletou lhůtou, se uvolní v roce 2016, dalších 12 pod patnáctiletou lhůtou v roce 2021. „S vidinou hospodaření dalších generací to má určitě smysl. Příliš jiných možností v naší oblasti, ale teď už vlastně asi celorepublikově, není,“ říká pan Hospodka.

Obec Jilem, to je z velké části právě široká rodina Hospodkova. Žijí zde čtyři generace tohoto rodu, kromě Karla Hospodky a jeho ženy i jeho rodiče a každé z jejich tří dětí se svou rodinou. A i když mají třeba i jiná zaměstnání, na farmě vypomáhají, ať již v průběhu žní či s administrativou. Oblíbené je jejich společné každodenní podvečerní pití kávy na statku, kdy se podělí o zážitky toho dne a jsou zkrátka chvíli spolu. Návrat do starých časů, kdy lidé ještě měli čas a chuť spolu pobýt? Ne, naštěstí současnost v jedné vesničce na Havlíčkobrodsku.

Není chov jako chov

V osadě Kroměšín, místní části Libice nad Doubravou, přibližně čtyři kilometry severovýchodně od Chotěboře, se chovu skotu plemene masný simentál v režimu ekologického zemědělství věnují manželé Eva a Radek Nedbalovi.

Dříve zde stával malý zámek, který dal v poslední třetině 18. století postavit Antonín Boleslavský z Rittersteinu, zbylá část objektu vždy sloužila jako hospodářská. Po roce 1948 připadl celý objekt Státnímu statku Chotěboř. Na začátku devadesátých let zde začal hospodařit otec dnešního majitele Vladimír Nedbal, který založil společnost Statek Doubravka, s.r.o. a obhospodařoval i další pozemky v okolí, jež patřily k velkostatkům Chotěboř, Nová Ves, statkům Skuhrovec a Blatnice. Konkrétně v Kroměšíně zakoupil i několik původních hospodářských budov od bývalého majitele a dvě stáje, které tu byly vystaveny v šedesátých letech a sloužily jako vepříny.   

Manželé Nedbalovi zde hospodaří od roku 2005, a to na 84 hektarech trvalých travních porostů, 12 ha orné půdy, mají i 10 ha lesa, pouze 8 ha z celkové výměry je pronajato. Od počátku se věnují chovu masných simentálů, začínali s 18 kusy, nyní mají 45hlavé matečné stádo a plánují jej rozšířit ještě zhruba o deset.

Do České republiky byly první jalovice tohoto plemene dovezeny z Kanady v roce 1993, téhož roku následoval import jalovic z Dánska, Fleckvieh z Německa a Rakouska. Současně s těmito importy byly do chovu masných simentálů zařazovány plemenice s různým podílem krve českého strakatého plemene z rušených dojených stád, které byly inseminovány býky plemene masný simentál. V posledních letech patří toto plemeno mezi třetí nejpočetněji chované na našem území. Hlavními důvody jsou zejména výborná růstová schopnost telat, nenáročnost a dobrá přizpůsobivost drsnějším podmínkám.

Nedbalovi mají uzavřený obrat stáda, jalovičky si ponechávají a býky prodávají buď jako kvalitní plemenný materiál nebo ve věku šesti až osmi měsíců při hmotnosti 300 kg do zahraničí. Zjara inseminují, poté využívají býka, který zůstává v chovu minimálně čtyři sezóny. Telení je tak soustředěné do tří až čtyř měsíců. Zvířata mají k dispozici stáje s hlubokou podestýlkou, jež chovatelé svépomocí rekonstruovali. 

Nedbalovi jsou členy Českého svazu chovatelů masného skotu a Klubu chovatelů masných simentálů, jsou zapojeni do kontroly užitkovosti, v níž dosahují velmi dobrých výsledků – z celorepublikového hlediska se pohybují okolo 10. až 13. místa. „Cestou plemenitby a produkce kvalitního plemenného materiálu bychom rádi šli i v budoucnu. Vydali jsme se směrem šlechtění geneticky bezrohých jedinců, které preferujeme. K zamýšlenému rozšíření matečného stáda o 10 kusů nám plně dostačuje současná výměra půdy, proto ani nebudeme nijak výrazně usilovat o její navýšení,“ plánuje Radek Nedbal.

Aktuální prioritou rodiny, která kromě manželů Nedbalových čítá ještě dceru, studentku Vysoké školy ekonomické, a syna, který navštěvuje Střední zemědělskou školu v Chrudimi, je dostavba rodinného domu přímo v rámci hospodářského areálu v Kroměšíně. Nedbalovi sem totiž prozatím dojíždějí z Chotěboře, což obzvláště v případě telení, která hlídají kamerovým systémem, není úplně ideální. Nedbalovi dávají k dobru historku, kdy na svátečně vyzdobeném stole v Chotěboři chladl smažený kapr, zatímco celá rodina asistovala v Kroměšíně u porodu. „Bude to tak pohodlnější pro nás i zvířata,“ říká paní Eva, která pochází z drobnochovatelské rodiny z nedaleké Heřmaně, do chodu farmy se však zapojila, jakoby se na statku narodila.

Vzájemná symbióza mezi lidmi, pro které se hospodaření dávno stalo životním stylem, a spokojenými, opečovávanými zvířaty, je v Kroměšíně znát na každém kroku. A když už jsme zmínili ty Vánoce a navíc jsou přede dveřmi, neodpustím si ještě jednu Nedbalovic vánoční historku. Víte, jaký nejhezčí dárek si manželé nadělili a nemohou si jej vynachválit? Fixační klec! Využívají ji v případě telení jalovic, těžších porodů či odběrů krve. Zkrátka není chov jako chov, neboť tím nejdůležitějším stále zůstává lidský faktor a jeho přístup a vztah ke zvířatům. V tomto směru se těm kroměšínským daří bohatě nad rámec požadovaného welfare.

Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ