Otec Jana Hyvnara se sedlačině na rodinném gruntu věnoval od roku 1919, o čtyři roky později byl zvolen starostou a nutno podotknout, že za jeho éry obec vzkvétala. Byla vybudována hasičská zbrojnice, obecní dům, vodovod, obec byla elektrifikována. Nejcennějším počinem starosty Hyvnara však byla jednoznačně stavba kostela, slavnostně vysvěceného roku 1935.

„Víte, to se nehodí dát do novin, říkám vám to jen soukromě, ale stavbou chrámu Páně u nás v Závišicích jsem splnil svůj slib vůči Bohu. Ten jsem mu dal, když jsem byl na italské frontě. Tenkrát jsem mu slíbil, že vykonám něco velkého, vysvobodí-li mne ze spárů smrti. A že jsem měl na mále…,“ svěřil se starosta Hyvnar redaktorovi místních novin v druhé polovině třicátých let.

Na začátku druhé světové války se zapojil do odboje a nedlouho poté byl zbaven starostenské funkce. V té době se na chodu rodinného hospodářství začal podílet i jeden z jeho čtyř synů, tehdy šestnáctiletý Jan Hyvnar. V roce 1950 se společně zapojili i do protikomunistického odboje, postupně však bylo více a více zřejmé, že odpor proti komunistické totalitě se stane dlouhodobou záležitostí.

„O tom, co dokáže komunismus napáchat a jaké následky má kolektivizace venkova, jsme měli vcelku podrobné informace od ruských zajatců, kterým jsme za války pomáhali, ale i od dvou z nucených prací zběhlých ruských děvčat, jež jsme ukrývali u nás na půdě. Pravda ovšem je, že asi žádné vyprávění se nemohlo vyrovnat realitě, která poté u nás nastala,“ vypráví Jan Hyvnar.

Ten byl na konci roku 1951 jakožto syn kulaka, který otevřeně kritizoval fungování a hospodaření nově založeného JZD, poslán na dva a půl roku k PTP. Po svém návratu našel rodinné hospodářství v dosti neutěšeném stavu, neboť otec byl za neplnění kontingentů na několik měsíců uvězněn. „Tátovi celá situace podlomila zdraví. V roce 1957, kdy mu za odmítání vstupu do JZD hrozilo další vězení, byl hospitalizován. Z nemocnice, kde jsme spřádali společné plány, jak se družstvu vyhnout, se již nevrátil. Zemřel tedy ještě jako soukromý zemědělec, v den pohřbu ho odváželi na hřbitov jeho vlastní koně. Za týden již patřili družstvu, tlak soudruhů již nešlo nadále ustát,“ vzpomíná Jan Hyvnar.

Otevřenou kritiku družstva a jeho hospodaření si však i nadále odpustit nemohl. „Náš statek s 27 hektary půdy dokázal hospodařit se ziskem 135 tisíc korun ročně a družstvo s dvacetinásobnou výměrou vydělalo jen o pětapadesát tisíc ročně více. Přitom platy byly opravdu mizerné, mnozí dostávali 2 – 3 koruny denně a byli tak závislí na výdělcích jiných členů rodiny, kteří pracovali v továrně. Hrozné bylo i naprosto neodborné vedení – seno leželo na lukách ještě na jaře, krávy měly velmi nízkou dojivost a dobytek malé přírůstky,“ popisuje tehdejší situaci v JZD pan Hyvnar, který byl v roce 1964 za pobuřování proti družstevnímu zemědělství, ale i státnímu zřízení na rok uvězněn.

Zcela jiné poměry – jak politické, tak hospodářské, měl možnost poznat o čtyři roky později, kdy mohl díky uvolnění režimu vycestovat za svým starším bratrem Václavem. Ten v roce 1948 emigroval do USA, stal se redaktorem krajanských novin Nový svět a spoluvytvářel týdenní vysílání Českého hlasu v Clevelandu, zároveň se angažoval v řadě krajanských a katolických spolků. Jan Hyvnar strávil v Americe rok a půl. „Soudruzi mě pustili s tím, že dovezu poznatky o americkém zemědělství. Tvrzení, že jsem se zajímal pouze o dojivost krav, mě také zachránilo při ponávratových výsleších StB. Následovalo ale odebrání cestovního pasu, který mi byl vrácen až v prosinci 1989. Nekonal se ani slibovaný post předsedy JZD Skorotín, skončil jsem opět jako traktorista. Inu, vrátil jsem se už zase do jiné doby,“ říká Jan Hyvnar.

Na opravdovou svobodu, kterou zakusil za oceánem, si musel počkat další dvě desetiletí. Ve svých pětašedesáti letech byl na Novojičínsku prvním sedlákem, který vystoupil z JZD a začal soukromě hospodařit. „Byl to opravdu nepopsatelný pocit, když jsem v září 1990 poprvé přeorával po družstevní řepce své vlastní pole,“ vzpomíná pan Hyvnar.

Začal se věnovat chovu mléčného skotu, původní manipulační sklad naproti statku přestavěl na kravín. Aktivně hospodařil až do roku 2006, kdy farmu převzal jeho vnuk Martin Lichnovský, dodnes se však o veškeré dění čile zajímá.

Pan Lichnovský, zástupce již šesté generace starého závišického selského rodu, si vede velmi zdatně. Obhospodařuje celkem 110 hektarů půdy, z nichž 85 činí orná, část v režimu ekologického zemědělství. Živočišná výroba je zastoupena šedesáti kusy masného skotu ve výkrmu. Kromě klasických obilnin – pšenice, ječmene a ovsa pěstuje Martin Lichnovský i sóju a lupinu. Daří se zde i plodině, která právě v Beskydech, na Valašsku a Těšínsku mívala kdysi významné postavení a zejména v druhé polovině minulého století o něj neprávem přišla – pohance. Naštěstí díky menším rodinným farmám jako je ta závišická, se opět vrací na výsluní a je významnou plodinou hlavně v ekologickém zemědělství. Velkou zásluhu na tom má i rodinný Pohankový mlýn Šmajstrla ve Frenštátu pod Radhoštěm, o jehož historii se dočtete v jiné části této Selské revue. Právě sem putuje téměř veškerá produkce pohanky ze závišického statku. Část z ní tu pan Lichnovský nechává zpracovat na pohankovou lámanku a ve dvoukilogramových balíčcích prodává přímo ze dvora svým zákazníkům.

Zdá se, že venkov zažil opravdový návrat starých dobrých časů. Návrat sedláků, mlynářů, pekařů, řezníků, hokynářů a dalších živnostníků, jejichž um se dědí z generace na generaci a je tak zárukou jeho dalšího pokračování. Škoda, že právě jim se ze strany státu nedostává potřebné podpory a mnohdy je na ně nesmyslně nahlíženo spíše jako na parazity.

Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ