Region Příbram je nejrozlehlejším v rámci Středočeského kraje a třetím největším celorepublikově. Zahrnuje Příbramsko, Sedlčansko a Dobříšsko. Zejména méně členité plochy v okolí Sedlčan, Březnice nebo mezi Dobříší a Příbramí slouží k pěstování obilnin, ve větší míře však krmných plodin. Značnou rozlohu, v případě většiny sedláků dominantní, zahrnují louky a pastviny v oblasti LFA, obhospodařované zčásti v režimu ekologického zemědělství.

Příbramští sedláci, obklopeni velkými zemědělskými podniky, se stejně jako řada jejich kolegů z ostatních regionů potýkají s čím dál většími problémy při snaze o navýšení výměry. Boom výstavby bioplynových stanic, který je jednou z příčin, se nevyhnul ani Příbramsku. Často nevhodné a nešetrné obhospodařování půdy ze strany těchto gigantů mnohdy i v marginálních oblastech pak způsobuje velké potíže i samotným sedlákům, jejichž pozemky spolu sousedí.

Velká část z nich tak i z těchto důvodů volí cestu výraznější diverzifikace. Vede jednoznačně agroturistika. Oblast Brd a středního Povltaví k tomu přímo vybízí, v rámci Středních Čech je jedinečná. Turisty lákají zachované obytné i hospodářské stavby, které vypovídají o historii osídlení krajiny, a v tomto směru mají zdejší selské rody opravdu co nabídnout. Příliš pozadu nezůstává ani finalizace produkce a prodej ze dvora. Obchodní um některých sedláků však nekončí pouze u prodeje vlastní produkce, ve stylově zařízených obchůdcích nabízí například i potřeby pro chov hospodářských zvířat.

Založení příbramské asociace iniciovala nedlouho po vzniku celostátní ASZ Eugenie Židová, která hospodařila se svou rodinou na navráceném statku Adámek v Čelině. Ač původně profesorka na sokolovském gymnáziu, do problematiky soukromého hospodaření pronikla velmi rychle a poměrně záhy také zjistila, že společná cesta s postkomunistickými podniky nikam nevede a že je třeba jít jiným směrem. Svou houževnatost a dobré nápady, s nimiž postupně měnila zchátralý čelinský areál, dokázala stejně dobře využít i ve prospěch příbramské, ale i celostátní asociace, v jejímž předsednictvu několik let velmi aktivně působila. Svého nástupce, nového předsedu ASZ Příbram Vladimíra Kuncla, si vybrala před svou smrtí v roce 2007 v naprostém souladu s míněním ostatních členů. Ti si ho od té doby do čela předsednictva zvolili již třikrát.

Kromě akcí organizovaných v příbramském regionu celostátní asociací v podobě nejrůznějších školení a seminářů, si zdejší sedláci rádi najdou i jiné příležitosti k setkávání.

„Ačkoliv se nám doposud nepodařilo založit tradici pravidelných společných akcí, jako je tomu v některých jiných regionech, za pasivní se nepovažujeme. Zorganizovali jsme například zájezd za zemědělstvím Horního Falcka k našim německým sousedům. Navštívili jsme výukové, šlechtitelské a odborné středisko pro mléčný skot v Almesbachu, prohlédli jsme si bioplynovou stanici o výkonu 0,15 MW v Grasdorfu a byli jsme hosty u sedláka, který vykrmoval 400 prasat a 70 býků a celou produkci finalizoval prostřednictvím vlastních jatek, bourárny, uzenářské výrobny a prodejny. Následovalo několik letních pohodových setkání, jejichž hlavním programem byla neformální diskuze při dobrém jídle a pití spojená s trochou „kultury“ v podobě představení našeho ochotnického divadelního spolku. Poslední společnou akcí pak bylo loňské dožínkové setkání na statku rodiny Peštových v Boru u Sedlčan,“ říká Vladimír Kuncl.

Stále častěji jsou příbramští sedláci k vidění i na akcích pořádaných ostatními regiony – posezeních ASZ Písek či plese ASZ Benešov. „Setkávání stejně smýšlejících lidí, kteří mají velmi podobné radosti i starosti a jsou ochotni se o ně podělit – i to je přece smyslem naší selské organizace, která se jinak hlavně stará o to, aby těch starostí v životě sedláků bylo co nejméně,“ uzavírá Vladimír Kuncl.

Kunclův mlýn – Od kněžny Kazi po pestrou současnost

Jsou tomu dva roky, kdy Kunclův mlýn, usedlost ležící ve středním Povltaví, konkrétně v údolí potoka Brziny a nedaleko stejnojmenné osady, oslavil 300 let. Tehdy, před třemi staletími, však jeho název zněl jinak, s předky předsedy ASZ Příbram Vladimíra Kuncla je spjat po přeslici od druhé poloviny 18. století, po meči pak od roku 1919. Jaká je historie, ale i současnost tohoto kouzelného místa uprostřed lesů a luk, které si pro jeho jedinečnost opakovaně vybírají filmaři pro svá natáčení?

Podle české mytologie patřila oblast kolem potoka Brziny do dědictví nejstarší Krokovy dcery – kněžny Kazi, která měla být po své smrti dokonce pohřbena někde nad tímto potokem. Místo, kde vyrostla vesnička Brzina a samotný mlýn, zvaný původně Šourkův, však zůstávalo po dlouhá staletí prázdné. První písemná zmínka o jeho existenci, z níž vyplývá, že byl provozován ve vrchnostenské režii nedalekého statku ve Skrýšově, pochází z roku 1713. O několik let mladší jsou pak tyto záznamy: „Mlejn panský Šourovský od kamena vystavený a šindelem přikrytý na stálý vodě a dvojím složení a čtveřích stoupách, kterýmu dle dané správy panských polí pod 12 strychů náleží, z téhož mlejna platí nynější mlynář ročně 90 zlatých.“

To se psal rok 1736 a v té době se v mlýně střídali tzv. náchlební (nájemní) mlynáři. Prvním známějším mlynářem, který usedlost od skrýšovské vrchnosti koupil, a jehož rod ve mlýně žil a hospodařil mnoho let, byl Tomáš Paukner. Jeho prapravnučka Marie Karolína Mottlová se pak roku 1919 provdala za Františka Kuncla ze Strakonicka, prvního zástupce rodu Kunclů ve zdejším mlýně.

„Děda František se jakožto absolvent zemědělské školy a bývalý hospodářský správce velkostatku v Nedrahovicích věnoval více zemědělství a chod mlýna přenechával stárkovi. Za jeho působení tak došlo hlavně k zvelebení hospodářského zázemí. Mlýn měl v té době jedno kolo na svrchní vodu o výkonu 6 – 7 koňských sil a užívalo se ho i k pohonu dynama a stejnosměrným proudem byly osvětlovány potřebné prostory jak ve mlýně, tak v přilehlých hospodářských budovách,“ vypráví Vladimír Kuncl.

Za druhé světové války potkal mlýn podobný osud jako většinu těch menších – z úřední moci byl uzavřen. Tatínek pana Kuncla, který převzal hospodářství v roce 1947, ač vyučený mlynář, tuto živnost již neprovozoval. Pět let se věnoval sedlačině na 24 hektarech půdy, která k mlýnu náležela. Poté hospodářské budovy, stroje a veškerý inventář převzalo JZD Drážkov. Po postupné devastaci jezu velkými vodami přestala voda mlýnským náhonem proudit úplně, náhon, rybník a nádrž začaly zarůstat náletovými dřevinami a rákosím…

Na počátku osmdesátých let převzali část nemovitostí mlýna manželé Vladimír a Dana Kunclovi, oba absolventi vysoké školy zemědělské. Dokončili obnovu vodního díla, kterou již dříve započal pan Kuncl starší, a ve mlýně instalovali Francisovu horizontální kašnovou regulační turbínu s výkonem 7,5 koňských sil. Malá vodní elektrárna začala fungovat v roce 1986 a dodnes zajišťuje veškerou elektrickou energii pro potřebu usedlosti, přebytky jsou dodávány do sítě nízkého napětí. Vodou je poháněna i pila sloužící k příležitostnému pořezu kulatiny z lesa náležejícího ke mlýnu.

To už jsme se ovšem ocitli v novodobé historii mlýna, jejímž významným mezníkem bylo na počátku devadesátých let rozhodnutí manželů Kunclových začít soukromě hospodařit.

„Nejsme žádní snílci a tudíž jsme dobře chápali, že 22 navrácených hektarů nás uživit nemůže. Tehdy jsme ale neřešili, jak velkým zdrojem příjmů pro rodinu hospodaření bude a zda vůbec. Chtěli jsme, aby krajina ve zdejší marginální oblasti nebyla nešetrně obhospodařovaná nebo dokonce devastovaná. Mě navíc sedlačina velmi lákala. Představoval jsem si, jak tu dříve hospodařili naši předci a měl velkou chuť to také zkusit,“ vzpomíná Vladimír Kuncl.

Hned od počátku se proto Kunclův mlýn stal místem mnoha různých aktivit. Kromě zemědělské činnosti, která v té době obnášela zejména údržbu navrácených pozemků a chov menšího stáda masného skotu plemene hereford, se Kunclovi zaměřili na agroturistiku. Pro tyto účely upravili část bytových prostor na dva apartmány a začali přijímat hosty. Zpočátku tvořili hlavní část klientely nizozemští turisté, dnes jsou to převážně Češi.

Neoddělitelnou součástí Kunclova mlýna se stali právě v agroturistice hojně využívaní koně. Od roku 2001 se tu každoročně konají velmi oblíbené letní dětské tábory „Prázdniny v sedle“ – vždy osm turnusů o kapacitě 30 dětí. „Program je zaměřený na výuku jízdy na koni a vše, co k ježdění patří. Některé děti si tábor tak oblíbily, že se přesouvají do kategorie pomocných vedoucích, jen aby se ho mohly účastnit i nadále,“ usmívá se paní Kunclová, pro níž jsou koně srdeční záležitostí.

K zintenzivnění zemědělské činnosti došlo na farmě v Brzině poté, kdy se Vladimír Kuncl po šestnácti letech ve funkci starosty obce Svatý Jan rozhodl již znovu do zastupitelstva nekandidovat. S poměrně velkými obtížemi se mu podařilo navýšit výměru obhospodařované půdy nejprve na 36 hektarů, poté již společně se synem na více než dvojnásobek. Již 11 let hospodaří farma v systému ekologického zemědělství.

Syn Petr farmu, která aktuálně čítá stovku hektarů trvalých travních porostů a dva hektary orné půdy, převzal v roce 2009. „Orná půda slouží k pěstování ječmene pro výkrm býků, do budoucna bych proto rád její výměru rozšířil tak na 15 hektarů,“ informuje mladý farmář.

Původní stádo masného skotu plemene hereford nahradil nejprve masný simentál, od něj se však nyní také ustupuje, a to převodným křížením býkem plemene aberdeen angus. Hlavní důvod tkví ve zřízení vlastní faremní bourárny. „Maso aberdeenů je skutečně jedinečné, a to díky mramorování - nitkovému ukládání tuku do svaloviny. Má typickou chuť, je velmi křehké a šťavnaté. Celosvětově je považováno za prémiový produkt pro kulinářské účely,“ vysvětluje Petr Kuncl.

„Nápad na vybudování faremní bourárny přišel na základě dlouhodobé poptávky ze strany našich současných zákazníků,“ říká mladý hospodář. Bourárna byla zprovozněna na jaře loňského roku a zájem o kvalitní bio hovězí od té doby stále roste. Maso z mladých býčků po porážce na sedlčanských jatkách nejprve zraje ve čtvrtích v chladícím boxu, aby plně rozvinulo svou chuť. Poté je rozbouráno a rozděleno do bio bedýnek, které jsou dle objednávek prodávány přímo ze dvora, druhým způsobem zpracování a prodeje je vakuování jednotlivých druhů masa.

Vzhledem k tomu, že mladý hospodář je absolventem hotelové školy, rýsuje se do budoucna ještě další možnost rozšíření služeb v Kunclově mlýně. „Již několik let máme vypracovaný projekt přestavby části usedlosti na penzion a malou restauraci. Jeho realizace by mohla být dalším krůčkem k rozvoji našich podnikatelských aktivit na farmě,“ informuje Petr Kuncl.

Kunclův mlýn, konkrétně stráň nad touto usedlostí, je již druhým rokem také místem duchovního zastavení pro lidi z okolí. Rodina Kunclova zde totiž na počest výročí 300 let zdejšího mlýna, ale i jako poděkování za ochranu života, vystavěla ekumenickou kapli. Návrh stavby pochází z dílny známého architekta Davida Vávry, zhotovena byla ze dřeva vytěženého v přilehlých lesích a nařezaného na mlýnském katru. Kovové komponenty vyrobil Petr Kuncl, který se kromě absolvování hotelové školy vyučil uměleckým kovářem a této profesi se ve volných chvílích věnuje v kovárně zřízené v prostorách mlýna. Kaple byla slavnostně otevřena v srpnu roku 2013, kdy zde za účasti několika stovek lidí proběhla bohoslužba celebrovaná římskokatolickým, husitským a evangelickým farářem.

Sedlákům, ale i širší veřejnosti, je Kunclův mlýn znám prostřednictvím nejrůznějších akcí, které se zde v uplynulých letech konaly – Selské dožínky Asociace soukromého zemědělství ČR, Farmářské slavnosti, Svatojánské slavnosti či letní divadelní představení ochotnického souboru DRAKR, mezi jehož členy patří i rodina Kunclova.

Ta tak svou původní vizi šetrného obhospodařování navrácených pozemků v okolí mlýna nejen bohatě naplnila, ale mnohonásobně předčila. „Způsob hospodaření, který jsme si ve zdejší oblasti vybrali – s ohledem na životní prostředí a údržbu vody v krajině, považujeme za ideální. Těžko si představit, že podobným způsobem uvažuje velký zemědělský podnik hledící na co nejvyšší intenzitu produkce. Jelikož jsem optimista, věřím, že tento fakt zkrátka musí jednou dojít i těm, kteří se dnes tváří, že tomu tak není. A pak možná i naše republika zažije to, co je všude jinde na světě dlouhodobě jasně dané – rodinné farmy se stanou hlavní formou zemědělského podnikání,“ uzavírá Vladimír Kuncl.

Statek rodiny Pospíchalových – Od vysídlení ke svobodnému hospodaření

Mnoho statků v oblasti Sedlčanska, Neveklovska a Benešovska čelilo v minulém století nepřízni doby několikrát. Ještě před kolektivizací to bylo bezesporu období po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Tehdy se začaly uskutečňovat germanizační plány na vysídlení českého obyvatelstva, v této lokalitě zčásti i z důvodu zřízení vojenských objektů a cvičišť. Vysídlení tu zasáhlo 70 obcí, 180 osad a celkem 30.000 lidí. Mezi nimi i rodinu místopředsedy ASZ Příbram Miroslava Pospíchala z osady Klimětice, části obce Prosenická Lhota.

„Prarodiče, kteří zde tehdy hospodařili již 20 let, byli nuceni darovat statek společně s pozemky Říši. Bydleli v sousední obci a pole museli obhospodařovat pro SS. Poválečné svobodné hospodaření pak samozřejmě netrvalo dlouho. Táta se po absolvování vojny u PTP k dědovi a babičce přidal již jen na dva roky, kdy u nás bylo založeno JZD, posléze Státní statek Sedlčany. Ten nastěhoval do stáje, kterou na začátku války vystavěl děda, 27 krav. Až do roku pětaosmdesát je dojili rodiče,“ vypráví Miroslav Pospíchal, který se začal po změně režimu na statku v Kliměticích věnovat sedlačině společně se svým otcem. 

Rodině bylo navráceno 12 hektarů půdy ve větším celku a postupně se dařilo navyšovat výměru až na současných 120 ha. K nákupu první zemědělské techniky naštěstí dopomohly Kubátovy dotace, stejně tak na úhradu části nákladů na alespoň základní rekonstrukci stáje. Poněkud horší situace byla s kravami – z devíti vyřazených bylo pouze pět použitelných do chovu, a to ještě stěží. Další proto hospodáři přikupovali postupně při likvidaci okolních podniků, základem dnešního chovu se stalo šest holštýnek pořízených roku 1998.

První desetiletí a část druhého tak byly hlavně ve znamení investic do živočišné výroby – kromě nákupu stáda šlo o přístavbu 40 volných boxových stání, stáje na volné ustájení mladého dobytka a v roce 2004 pak vybudování nové dojírny a mléčnice.

I dnes je na klimětickém statku živočišné výrobě podřízeno maximum – od času a energie velké části rodiny až po rostlinnou výrobu na 100 hektarech orné půdy a 20 ha trvalých travních porostů, která slouží výlučně k zajištění krmivové základny pro skot.

Velikost stáda mléčného skotu v současné době činí 70 krav, jalovičky si Pospíchalovi ponechávají a většinu býčků prodávají jako zástav, výkrm je spíše výjimkou. Užitkovost se pohybuje kolem 10 tisíc kg za laktaci při obsahu složek 3,80 % tuku a 3,30 % bílkovin, odběratelem jsou Povltavské mlékárny.

 „Teprve od roku 2005 více investujeme do zemědělské techniky, v průběhu osmi let v řádu asi šesti milionů korun. Nakoupili jsme sběrací vůz, krmný vůz, dva traktory, manipulátor, lis, podmítač a technologii na sklizeň pícnin,“ vypočítává pan Pospíchal. 

V roce 2014 se Pospíchalovi stali úspěšnými žadateli o dotaci z Programu rozvoje venkova na vybudování meziprostoru a přístavby stáje, stavbu hnojiště a jímky ve výši 33 % celkových nákladů.

Neustálý rozvoj hospodářství má o to větší smysl, že kromě stávající generace, kterou v Kliměticích tvoří manželé Pospíchalovi a sestra hospodáře, je do provozu zapojen již i prostřední syn Martin, jež se vyučil opravářem zemědělských strojů. Zemědělské vzdělání získávají i oba jeho bratři, starší Miroslav (v pořadí již třetí) na univerzitě, mladší Lukáš na střední škole.

„Vzhledem k tomu, čím si v minulosti na tomto statku prošli naši předci, si nesmírně vážím toho, v jaké době žijeme a že můžeme svobodně hospodařit. Jsme spjati s přírodou, se zvířaty, usazeni na rodné hroudě, o níž můžeme s Boží pomocí konečně pečovat. Máme organizaci, která dlouhodobě bojuje za lepší podmínky pro rodinná hospodářství, tak co víc si nyní přát? Snad aby to podobně cítili i naši synové a pak další a další generace,“ uzavírá Miroslav Pospíchal.

Statek Peštík – Když solidarita není jen prázdné slovo 

V malé vesničce Bor, části obce Nedrahovice na Sedlčansku, v minulosti žilo a hospodařilo pět selských rodin s výměrou okolo 20 hektarů. O jejich existenci svědčí dokonce již záznamy v prvním úplném soupisu daňových povinností v Českém království – Berní rule, která vznikla krátce po skončení třicetileté války, roku 1654. Jedním z nich je statek rodiny Peštových, která tu v roce 1992 obnovila rodinnou tradici soukromého hospodaření.

„Tři z pěti borských statků byly v padesátých letech vystěhovány. I mým rodičům již soudruzi určili místo vystěhování, ale pak jim došlo, že by neměl kdo krmit družstevní krávy, tak tu naše rodina zůstala,“ vzpomíná Vladimír Pešta starší. Ten čtyřicet let po těchto událostech zažádal o restituce a s velkou pomocí své ženy začal hospodařit na dvaceti navrácených hektarech půdy.

„Problémy s vypořádáním samozřejmě byly – asi jako všude. Vyřazené krávy, stroje vytažené z kopřiv, ale situace se zlepšila po změně předsedy družstva v Kosově Hoře. S jasnou myšlenkou věnovat se chovu mléčného skotu jsme zakoupili budovu kravína K96, která byla za totality postavena na našem pozemku přímo za původním statkem. Její prodejní cena byla ponížena o transformační podíl naší rodiny,“ vysvětluje Vladimír Pešta

Po rekonstrukci kravína z vazného na volné ustájení putovalo na statek k dvanácti dosavadním kravám třicet březích jalovic holštýnek. Obhospodařovanou výměru hned na počátku Peštovi navýšili o dalších 22 pronajatých hektarů, nedlouho poté o 31, na celkových 73 hektarech hospodařili až do podzimu loňského roku. S rostoucí velikostí stáda holštýnského skotu však docházelo k situacím, že krmivová základna nedostačovala a bylo nutno ji dokupovat.

„Vše je o lidech a komunikaci. A tak když jsem od manžela a syna pravidelně slýchávala hořekování, jak by bylo třeba navýšit hektary, ale není odkud, rozhodla jsem se jednat. Před pěti lety jsem obešla několik vlastníků půdy, ti se rozhodli dát družstvu výpověď a od podzimu již obhospodařujeme o 27 hektarů více,“ usmívá se vitální paní Peštová. Strojově je farma soběstačná, mechanizaci se snaží postupně obměňovat, pouze sklizeň kukuřice řeší Peštovi formou služby.

Výměra 80 hektarů orné půdy a 20 ha luk a pastvin by tak již měla při současném počtu 120 kusů skotu dostačovat. Aktuálně Peštovi dojí asi šedesátku krav, jejichž mléko dodávají do sedlčanských Povltavských mlékáren. Užitkovost se dlouhodobě pohybuje okolo 9 100 kg za laktaci.

Před dvěma lety však došlo na Peštovic statku k události, která chov velmi ohrozila a na delší dobu i značně přibrzdila. Neznámý pachatel zde otrávil celkem 38 krav a čtyři jalovice. „Dodnes se nám o tom těžko hovoří, natož abychom byli schopni takové jednání pochopit. V praxi jsme si ale ověřili, že vše zlé je opravdu k něčemu dobré. Na jedné straně šok, zoufalství a škoda v řádu tří, čtyř milionů korun. Na straně druhé neskutečná solidarita ze strany mnoha lidí, kteří nám nabízeli finanční pomoc na nákup nového stáda. Jednoho dne například u nás někdo zazvonil a za vrátky stál starosta obce s místostarostkou a krabicí v ruce. Víte, co v ní bylo? Osmdesát tisíc – dobrovolná sbírka od lidí se vzkazem, abychom to nevzdávali a pokračovali. Okamžitě také přišla nabídka na půjčku 100 tisíc korun ze strany ASZ Příbram, bylo to všechno až neuvěřitelné,“ vzpomínají Peštovi.

Po čtrnácti dnech od neštěstí (na základě povolení od Státní veterinární správy) obnovili hospodáři dodávky mléka, ačkoliv pouze 200 litrů od dojnic, které přežily. Za tři měsíce se, stejně jako v počátcích hospodaření, na statek stěhovala třicítka březích jalovic. Dnes jakoby již bylo vše při starém, ale přesto ne. „Následky samozřejmě pociťujeme stále, a to nejen ekonomické. Na druhou stranu nám ale podpora lidí dala ohromnou sílu to zvládnout a jít dál. Vědomí, že náš statek, rodinu a naši práci vnímají tak pozitivně – to je opravdu skvělý pocit,“ říkají Peštovi, kteří nyní oněch 80 tisíc korun ze sbírky věnovali obci na nákup malého traktůrku.

Na borském statku teď již pátým rokem hospodaří za pomoci svého bratra Josefa syn manželů Peštových Vladimír, který s úmyslem, že se sedlačině bude věnovat, vystudoval nejprve střední zemědělskou školu v Benešově a posléze Zemědělskou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. 

Jeho otec tak má více času na svůj velký koníček – zájmový chov mnoha druhů hospodářských zvířat výlučně národních plemen. Starokladrubští koně, přeštická prasata, kozy bílé i hnědé krátkosrsté, slepičky české zlaté kropenky a nepřeberné množství původních českých plemen holubů - to vše naleznete na zdejším dvoře. Ve spojení s atmosférou tradičního rodinného statku s úctyhodnou historií musí srdce každého správného patriota zaplesat.

I to byl jeden z důvodů, proč se tu na podzim roku 2012 rodinám s dětmi na Farmářských slavnostech, které statek rodiny Peštových hostil, tolik líbilo. A možná i jeden z těch, který ve spojení s mnoha dalšími přispěl k tomu, že Peštovi byli oceněni třetím místem v soutěži Farma roku 2010. 

„Nejen toto ocenění, ale vlastně všechno, co nás potkalo i co každodenně prožíváme, nás utvrzuje v tom, že rodinné hospodaření má smysl. Bylo, je a bude nedílnou součástí českého venkova a považujeme jej za dlouhodobě udržitelnou formu zemědělského podnikání. Co ale za dlouhodobě udržitelné nepovažuji, je současné nastavení dotačního systému. I vzhledem k tomu se snažíme, abychom na dotacích byli nezávislí. Ty tak aktuálně tvoří pouze 10 % příjmů farmy,“ uzavírá mladý hospodář.

Hospodářství rodiny Pražanových – Sedlačit se dá i po práci

Rozhraní Středočeského, Jihočeského a Západočeského kraje, klidné prostředí, mírně kopcovitá a lesnatá krajina – tak by se dala ve stručnosti charakterizovat vesnička Martinice nedaleko Březnice. Se svou rodinou zde žije sedlák po práci – pojišťovací makléř v oblasti zemědělského pojištění Břetislav Pražan, který se věnuje i chovu masného skotu, agroturistice a pěstování vánočních stromků.

„Z Martinic pochází rodina mé manželky, já jsem původem Východočech nedaleko Hlinska v Čechách. Statek, kde nyní chováme masný skot a nějakou drobotinu - hlavně vodní drůbež, postavil v roce 1935 na zelené louce manželčin dědeček, který tu hospodařil na 7,5 hektarech polí. I já mám ale ze strany matky selské předky, vystudoval jsem Vysokou školu zemědělskou v Brně a několik let pracoval jako zootechnik,“ vysvětluje pan Pražan.

Na martinickém rodinném statku začal po revoluci znovu hospodařit tchán pana Pražana, který se věnoval chovu mléčného skotu. V roce 1999 získala rodina v rámci vypořádání majetkového podílu s družstvem hospodářské budovy a bývalou konírnu v jiné části obce. K nim Břetislav Pražan přikoupil ještě obytnou část stavení, jež původně sloužila jako hostinec, a také pozemky. Tím se rodině otevřela cesta k dalším podnikatelským aktivitám – agroturistice a v té době ještě nepříliš rozšířenému pěstování vánočních stromků.

„Po nezbytných rekonstrukcích jsme obytnou část usedlosti v roce 2001 zprovoznili pro potřeby agroturistiky. Ubytovávání probíhalo a probíhá zejména prostřednictvím agentury, pouze klientela se z holandských turistů změnila na české. Sezóna je samozřejmě od června do září a tvoří ji hlavně rodiny s dětmi, které vyhledávají klid na vesnici, ale zájemce máme celoročně. Objekt je svým vybavením (4 ložnice, 2 koupelny a WC, kuchyň a společenská místnost) vhodný i pro větší skupinu lidí a ti jej rádi využívají nejen o vánočních svátcích, na Silvestra, ale i v průběhu roku. Ubytováváme i účastníky nejrůznějších jezdeckých akcí, které se v Martinicích konají v jezdeckém areálu Equitana, nabízíme i ustájení koní,“ informuje pan Pražan.

Další aktivitou, kterou rodina Pražanových započala po vypořádání majetkového podílu, bylo v roce 1999 založení plantáže vánočních stromků. „Prvních několik let nebylo vůbec snadných. Vytipoval jsem optimální severní stráň, pak pět let jen investoval bez jakéhokoliv zisku a čekal, zda stromky nezničí mrazy či škůdci. Zkrátka investice a nezdary – pokud ale člověk vydrží, výsledky se dostaví,“ myslí si pan Pražan.

Vánoční stromky dnes pěstuje na dvouhektarové výměře, a to hlavně jedli kavkazskou, borovici černou a smrk pichlavý. Více než 70 % roční produkce prodá přímo z plantáže. Mezi lidmi je velmi oblíbený systém, kdy si předem označí svůj vlastní stromek a před Vánoci si jej přijedou vyzvednout. Pan Pražan si v průběhu let vybudoval i síť obchodníků, poptávce všech už ale v současné době není možné vyhovět, jeho stromky tak najdete před svátky v prodeji hlavně v Příbrami či Blatné.

Břetislav Pražan se však věnuje i klasické rostlinné a živočišné výrobě, v roce 2003 převzal hospodářství po svém tchánovi a k původním 7,5 hektarům ještě přikoupil a pronajal další na dnešních 19 ha. Jde zejména o louky a pastviny, které využívá menší stádo masného skotu plemene charolais o počtu deseti matek, ale i ornou půdu, na níž Pražanovi pěstují ječmen, pšenici, triticale, brambory a nově i lupinu.

„V letošním roce bude v martinickém katastru dokončena pozemková úprava, která má jednoznačně pozitivní dopad. S ostatními uživateli pozemků jsme si vyšli maximálně vstříc a docílili tak potřebného scelení. Opět jsem si v praxi ověřil, jak je důležité být vstřícný a snažit se s lidmi co nejlépe vycházet, neboť jakákoliv i sebemenší válka rovná se ztráty na obou stranách. A v měřítku venkova se následky násobí,“ říká hospodář.

Jak vidno z výše uvedeného, hospodařit se dá i při práci. „Bez pomoci rodiny – tedy zejména manželky a tří dcer, které mají pod palcem hlavně agroturistiku a prodej stromků, by to určitě nešlo. Vidíte, a v tom právě tkví ta hlavní výhoda rodinného gruntu, na který nedám dopustit,“ uzavírá Břetislav Pražan.

Statek Adámek – Jedna usedlost, mnoho osudů

Také vás čas od času napadne, jak asi vypadal život v místě, ve kterém žijete? Co si mysleli lidé, kteří chodili po cestičkách, jimiž dnes kráčíte? S jakými problémy se potýkali ti, co obdělávali stejná pole a louky, na kterých hospodaříte? K podobným myšlenkám svádí návštěva statku Adámek v Čelině, který stojí na místě nejstaršího osídlení této obce, a to i ty, jež se tu zastaví třeba jen na malou chvíli. Rodina Židova, která zde žije a společně s dalším z potomků původních majitelů – Jiřím Libým, hospodaří, nám však jeho historii poodkryla, neboť ji má velmi dobře zmapovanou.

Nejstarší zmínka o čelinském statku pochází z roku 1336. V tomto roce Jan Lucemburský prohlásil řadu svých statků za svobodné s tím, že povinností jejich majitelů bude posílat do královských služeb lučištníky. Tzv. manskou přísahu, ve které se zavázal k poslušnosti a věrnosti králi, složil i tehdejší majitel statku v Čelině. V králově prohlášení bylo uvedeno: „Vysazeno bylo právo, aby nikomu leč králi byli poddáni, a když službu se samostřílem pořádně konati budou, v ničem nesmí královským úřadům poddáni býti…“

Čelinský statek v průběhu let přecházel z jednoho majitele na dalšího, přičemž převody se děly vždy se souhlasem panovníka. Nejdéle zde hospodařil rod Dejmků – celých 140 let (1514 – 1654). Významným majitelem byl však i rod Machtů, který jej zakoupil roku 1733. Tehdy k manství patřily ovčín, šenk, sladovna, malý pivovar, svobodný mlýn, kovárna a vinopalna. Machtové tu na místě původní zemanské tvrze postavili menší zámeček, který však v první polovině 19. století vyhořel a vzápětí byl přestaven do dnešní klasicistní podoby. Význačným pozůstatkem rodu Machtů v Čelině tak je kaple, která patří svým architektonickým řešením, jež je připisováno mistru Janu Blažeji Santinimu-Aichelovi, mezi skutečně pozoruhodné stavby českého vrcholného baroka.

Adámkovi – rod, podle kterého nese statek své jméno, a jehož potomci zde začali po revoluci hospodařit, je se statkem spjat od roku 1893. Tehdy jej zakoupil Gustav Adámek, zemský a říšský poslanec, člen pražské městské rady, ředitel Městské spořitelny pražské a velkoobchodník. Velmi se angažoval na poli politickém i občanském, prosazoval české požadavky na vídeňském říšském sněmu, kde vyjadřoval svůj nesouhlas s postavením českého národa při tzv. protestních obstrukcích. Pokrokové aktivity přenesl i do dění v obci a na statku. Poskytl pozemek pro výstavbu čelinské jednotřídní školy, finančně přispíval na činnost místního hasičského sboru a samotný statek za jeho éry prošel celou řadou významných stavebních úprav.

Zřejmě nejtemnější období v historii statku čekalo na prostředního syna Gustava Adámka – Jaroslava a jeho rodinu. Jaroslav se ujal sedlačiny po předčasné smrti svého otce roku 1905, a to v pouhých 17 letech. V době politických změn v roce 1948 ještě aktivně hospodařil. Na statek byla v té době uvalena národní správa a v důsledku přídělového řízení v rámci revize pozemkové reformy došlo k rozdělení pozemků náležejících k usedlosti 32 zemědělcům, později státním institucím. Jaroslav Adámek byl zatčen a uvězněn, poté na několik let odsouzen. Po propuštění se musel zavázat, že se do Čeliny již nikdy nevrátí, což dodržel.

Jeho manželka a děti byly vystěhováni ze zámku, vystěhování z obce zabránila petice čelinských občanů, kteří se postavili na jejich stranu. Manželům Adámkovým i jejich dvěma dětem, které musely začít pracovat na státním statku, se zhroutil jejich svět. Ocitli se bez prostředků, s pocitem pronásledovaných a odsouzeníhodných osob, žijících na periferii lidské společnosti.

V devadesátých letech byl potomkům manželů Adámkových navrácen majetek v katastrofálním stavu. Ačkoliv objekt byl roku 1969 registrován jako kulturní památka, péče státního statku tomu ani zdaleka neodpovídala. Budova zámečku byla zdevastovaná a znehodnocená nevhodnými stavebními úpravami, kaplička v havarijním stavu a park zcela zarostlý a neudržovaný. Také většina budov velkostatku odpovídala socialistickému zacházení.

Obrovské nadšení a chuť zvelebit rodinný majetek a pokusit se navázat na selskou tradici přimělo vnučku manželů Adámkových – Eugenii Židovou zcela změnit svůj dosavadní život. Společně se svým manželem Milanem, který jí byl po celou dobu velkou oporou, opustili místa profesorů na gymnáziu v Sokolově a usadili se s rodinou v Čelině.

Hned v roce 1992 začala rodina hospodařit na navrácených pozemcích, živočišnou výrobu nejprve reprezentoval chov drůbeže, poté prasat a masného skotu. Ruku v ruce s obnovou hospodaření se noví majitelé snažili nalézt možnosti, jak provést náročné rekonstrukce zchátralých objektů. To je v roce 1997 vedlo k založení Nadačního fondu pro záchranu čelinského památkově chráněného areálu, který spolu s Národním památkovým ústavem financoval přeměnu neúdržbou a zubem času poničené kaple v čelinskou chloubu. Roku 1999 byla slavnostně vysvěcena, ale již pět let předtím obnovili noví majitelé na více než čtyřicet let přerušenou květnovou tradici poutních mší.

Následovala oprava klasicistní fasády zámečku, realizace projektu revitalizace zámeckého parku a rekonstrukce bývalého šafářského domu, deputátních domků, budovy zámku a hospodářských budov statku, které jsou součástí čelinského památkově chráněného areálu.

V bývalých deputátních domcích v těsné blízkosti zámku vybudovali majitelé v roce 2007 tři apartmány, kde poskytují ubytování zejména rodinám s dětmi či větším skupinám hostů. Ty mají k dispozici jak zámecký park s dětským hřištěm, tak i areál statku se stájemi a výběhy s koňmi, menším stádem ovcí a koz či drůbeží.

Soukromému hospodaření na statku v Čelině se nyní věnuje syn Eugenie Židové – Milan Žid se svým bratrancem Jiřím Libým a jedním zaměstnancem. Obhospodařují celkem 120 hektarů orné půdy, na níž pěstují pšenici, ječmen, triticale, oves a jetel, 145 ha trvalých travních porostů a 150 ha lesa. Již 15 let se na statku daří i chovu masného skotu plemene aberdeen angus, aktuálně o počtu padesátky matek s telaty, dvou plemenných býků a zhruba dvaceti býčků ve výkrmu. Ty v loňském roce hospodáři poprvé prodali do sousedního Německa, jalovičky si ponechávají. Do budoucna se však z důvodu poptávky ze strany spotřebitelů uvažuje o faremním zpracování živočišné produkce.

Osmým rokem je součástí živočišné výroby na statku Adámek i chov ovcí vřesových - hrubovlnného, kožichového, krátkoocasého skromného plemene původem ze severovýchodního Německa. Stádo čítá 17 bahnic a plemenného berana.

„V průběhu let se téměř zapomnělo na to, že v době poválečné euforie, plné budovatelského úsilí a touhy po vytvoření lepšího světa, se děly ve jménu „ušlechtilých“ myšlenek strašné věci. Ty znamenaly pro část české společnosti, provinivší se pouze tím, že vlastnila nějaký majetek, obrovské utrpení, strádání fyzické i duševní,“ stojí mimo jiné ve vzpomínkách na historii statku Adámek, které se podařilo uchovat pro svou rodinu Eugenii Židové. Ženě, která byla nejen hybnou silou porevoluční etapy čelinského areálu, ale o několik let později i příbramské asociace, v jejímž čele stála od počátku založení až do své předčasné smrti v roce 2007. Nutno podotknout, že její následovníci si v obou případech vedou opravdu skvěle.

Statek rodiny Sedláčkových – Od kovozemědělství k pravé sedlačině

V okolí osady Zadní Háje, části obce Hřiměždice, kde dnes hospodaří rodina Sedláčkova, byly historicky vždy menší usedlosti. Ke statku rodu Kutchanů, kam se na počátku minulého století přiženil pradědeček dnešního mladého hospodáře Jana Sedláčka, patřilo sedm hektarů polností. Dnes se rodina stará o více než desetinásobek a věnuje se chovu mléčného skotu v režimu ekologického zemědělství.

„Aktivně hospodařit jsem já, vyučený kuchař a nezemědělec, začal společně se svým otcem až v roce 1995. Tehdy jsme si k původním sedmi hektarům, které nám byly navráceny pozdě, takže jsme nestihli využít ani Kubátovy dotace, přibrali dalších 23,“ vzpomíná otec dnešního hospodáře Josef Sedláček.

Již tehdy byla farma zaměřena na chov českých strak, které na Sedláčkovic statku nyní naleznete v počtu 25 dojnic. Mléko bylo původně dodáváno do mlékárny v Sedlčanech, dnes putuje již pátým rokem v bio kvalitě do německého Goldsteigu za aktuální cenu 11,80 Kč. Do budoucna se však v tomto směru rýsuje ještě jedna možnost. Sousedé Sedláčkových, kteří se věnují chovu koz a uvažují o zřízení mlékárny, by rádi vyráběli i kravské sýry a kde jinde hledat vhodnějšího odběratele? „Je sice fajn produkovat kvalitní surovinu, ale vidět z ní pak i konkrétní výrobek, tedy tu koncovku jako výsledek svého snažení, to bych opravdu moc rád,“ říká Jan Sedláček, který v roce 2010 farmu od svého otce v rámci generační výměny převzal.

Dnes hospodaří na 60 hektarech trvalých travních porostů a 30 ha orné půdy, z nichž 15 je vlastních. „Naše pozemky se nachází v katastrech Žebrák, Nečín a Županovice, kde je poměrně písčitá a kamenitá půda. Tu jsme byli nuceni zčásti zatravnit, poslední roky nás však trápí i velké sucho,“ vysvětluje mladý hospodář.

Jan Sedláček se začal společně se svou přítelkyní Annou věnovat i chovu koní, konkrétně plemene paint horse. To bylo vyšlechtěno v USA na dobytkářských rančích a je vhodné pro westernové ježdění, kterému se oba věnují i závodně. Vřelý vztah ke koním vedl Annu Krobovou ke zřízení internetového obchodu s jezdeckými potřebami (Konikum.cz). V říjnu loňského roku pak otevřela i kamennou prodejnu s tímto sortimentem v prostorách statku v nedaleké Nečíni.

Josef Sedláček, který na rodinném statku hospodařil 15 let, byl společně s první předsedkyní ASZ Příbram Eugenií Židovou zakladatelem této organizace. Dvacet let působil jako člen zastupitelstva obce Hřiměždice, nově po něm převzal štafetu právě syn Jan. Opět jedna z praktických ukázek toho, že sedláci nejsou pouze zemědělci, ale hlavně lidé, kteří na vesnicích žijí a podnikají a jsou tak jednou z mála záruk živého venkova.

Vaněčkův statek – Cherchez la femme aneb Za vším hledej ženu

Že je sedlačina pouze doménou mužů? Ale kdeže! Mýty v tomto směru již téměř dvě desetiletí úspěšně boří mladá farmářka Hana Hrubá, která se věnuje chovu ovcí na Vaněčkově statku v osadě Čelina. Místní ani přespolní tak již dávno nepřekvapí, když ji zahlédnou v traktoru či při přehánění ovcí na pastvině. Že má sedlačinu zkrátka v krvi, pochopili již i ti, kteří na ni v počátcích jejího hospodaření mohli nahlížet s určitým despektem.

Rodiče Hany Hrubé – manželé Peškovi žijí a hospodaří společně se svým synem na farmě v nedaleké Dohnalově Lhotě, kde chovají masný skot a provozují agroturistiku. Paní Hrubá je původní profesí cukrářkou, tomuto povolání se však věnovala podstatně kratší dobu než farmaření.

„Ze statku v Čelině pochází rod ze strany mé maminky – Vaněčkovi. Půdu, která k němu historicky náležela a také hospodářské budovy, jež využívaly Státní statky Dobříš, získal v restituci můj prastrýc Karel. Sám však aktivně nehospodařil a statek mi v roce 1997 nabídl s přáním, aby opět sloužil svému účelu. Snad se mi podařilo splnit jeho představy, dnes už se ho na to, bohužel, zeptat nemůžu,“ říká Hana Hrubá.

Konec devadesátých let na čelinském statku byl ve znamení budování obytné části, chovu téměř tisícovky slepic, výkrmu prasat a chovu menšího množství ovcí, z něhož se však postupem času vyprofilovalo hlavní zaměření farmy.

„Souhrou několika faktorů, z nichž jedním samozřejmě byly i neúměrně nízké výkupní ceny vepřového, jsem se rozhodla vsadit na ovce. Nakoupila jsem jehničky černohlavého masného plemene suffolk, které se tak staly základem mého chovu, jež nyní čítá 170 bahnic několika plemen,“ vysvětluje farmářka.

V té době také farma navýšila pronájmem výměru na 52 hektarů, které jsou komplet zatravněny a od roku 2008 obhospodařovány v režimu ekologického zemědělství. Velkým plusem pro hospodářství byla o dva roky později kompletní rekonstrukce ovčína a seníku, na niž se podařilo získat dotaci z evropských fondů. Následovala velmi citlivě svépomocí provedená rekonstrukce starého špejcharu a také bývalé hospodářské budovy, která slouží jako prodejna farmářských potřeb. Celý dvůr tak získal punc moderní a přitom tradiční selské usedlosti, která výrazně zaujme na první pohled.

Zmiňovaná farmářská prodejna ve dvoře vznikla v roce 2006 s úmyslem nabídky zejména pasteveckých potřeb, a to včetně poradenství a servisu. Dnes jsou tu ke koupi v podstatě veškeré hospodářské potřeby, od svého rozšíření před dvěma lety nabízí obchod i různé dobroty dodávané spřátelenými farmami, a to hlavně ovčí a kravské sýry či vína z rodinného vinařství nedaleko Hodonína.

„Na počátku mnoha mých aktivit byla poptávka ze strany zákazníků. Když jsem například na jaře roku 2013 obchod rozšířila a uspořádala několik dní otevřených dveří, nabízela jsem jako občerstvení právě sýry z farmy mých přátel, stejně tak ochutnávku vín. Velký zájem o možnost jejich pravidelné koupě mě inspiroval k tomu zařadit je do sortimentu prodejny. A naprosto stejný důvod mě v loňském roce vedl ke zřízení faremní bourárny,“ informuje paní Hrubá a dodává: „Čím dál více lidí mělo zájem o koupi menšího množství masa než celého jehněte a tak jsem se snažila vyhovět. Nyní nechávám jehňata porážet na sedlčanských jatkách, maso rozbourám přímo na farmě a vakuově balené prodávám z 80 % ze dvora, zbytek pak na farmářských trzích.“

Jehněčí maso, ač je pro některé strávníky díky své šťavnatosti vítanou změnou v jídelníčku, u nás stále nepatří mezi příliš rozšířené. Dosud nedosáhlo ani 2 % z celkové spotřeby masa jatečných zvířat. Je možné to změnit, ptám se farmářky. „Já jsem se rozhodla, že se o to pokusím a dělám v tomto směru mezi lidmi osvětu. Řekla bych