Vzhledem k tomu, že 92 % zdejší zemědělské půdy tvoří orná, je většina farem členů vyškovské asociace čistě rostlinných. Jednoznačně vede pěstování sladovnického ječmene, pšenice a řepky. Ještě před deseti, patnácti lety se tu na mnoha statcích dařilo chovu prasat, vinou nízkých výkupních cen vepřového však dnes stáje zejí prázdnotou. Výjimkou nejsou ani případy, kdy zkrachovalá jatka sedlákům dodnes dluží vcelku vysoké částky peněz. 

Úrodná půda na jedné straně, její nedostupnost na straně druhé. Většina zdejších katastrů je obhospodařována velkými společnostmi, které ve snaze si tuto výsadu udržet, se neštítí značně pochybných praktik. „Řada z nás se setkala s velice svérázným jednáním zástupců těchto podniků vůči vlastníkům půdy, a to zejména v období pozemkových úprav. Výjimkou nebylo ani vyhrožování a zastrašování v případech, kdy se vlastník rozhodl pro prodej půdy soukromému zemědělci,“ shodují se vyškovští sedláci.

Ti byli na počátku letošního roku nadšeni, když se šéfem resortu zemědělství stal člen strany, kterou mnozí z nich s důvěrou volili, navíc ze selského rodu a sám aktivně hospodařící. „Od koho jiného již čekat více pochopení a podpory? O to větším rozčarováním však pro nás je jeho dosavadní přístup, kdy pro potřeby menších sedláků neudělal zhola nic. Ačkoliv možností v době závěrečného vyjednávání podmínek nové společné zemědělské politiky měl dost. Za nejvíce promarněnou šanci považujeme nezavedení platby na první hektary,“ zaznívá jednotně ze strany členů vyškovského regionu.

Protože však sedláci nejsou zvyklí brečet, ale konat, nelze ani těm vyškovským upřít značnou vlastní aktivitu. V roce 2006 založila část z nich odbytové družstvo, prostřednictvím kterého realizuje společné výkupy sladovnického ječmene a nákupy chemikálií se slevou až 24 %.

Je jen škoda, že poněkud klesá zájem o společné pořádání akcí, které v hojnějším počtu organizovala vyškovská ASZ v minulosti. Byl jím například zájezd do Rakouska spojený s prohlídkou tamních farem či zájezd na farmy členů ASZ v jiných regionech. Tradicí, která se dochovala, jsou podzimní setkání členů jihomoravských regionů (Vyškovska, Blanska, Hodonína, Břeclavi a nyní i Kroměříže) vždy střídavě v jednom z nich.

„Velký úspěch však mělo celostátní asociací pořádané školení k novému občanskému zákoníku. A to je, myslím, správná cesta, jak zaujmout třeba i mladé sedláky, kteří převzali farmy po svých otcích a svůj vztah k naší organizaci si teprve hledají,“ myslí si místopředsedkyně vyškovského regionu Helena Přikrylová.

Když je cosi shnilého ve státě českém

Zvonovice, část obce Rostěnice nedaleko Vyškova, kde se svou rodinou hospodaří předseda ASZ Vyškov Jiří Marák, je jednou z bývalých obcí tzv. vyškovského jazykového ostrůvku. Nebo chcete-li, hanáckých Sudet. Tedy oblasti zhruba 30 kilometrů východně od Brna, kterou v polovině 14. století osídlili přistěhovalci z Německa. A ti pak byli po šesti staletích, po druhé světové válce, odsunuti zpět do své původní domoviny.

A v jednom z opuštěných zvonovických statků začal v roce 1946 na přidělených devíti hektarech polností hospodařit i dědeček manželky Jiřího Maráka. Na omezenou dobu samozřejmě, tedy do založení místního JZD v roce 1953.

O restituce, jejichž vyřízení trvalo dva roky, zažádali oba rodiče manželky pana Maráka, neboť maminka pocházela původem také ze statku, k němuž kromě inventáře náleželo dalších devět hektarů polností. Jiří Marák od samého počátku tchánovi v hospodaření vydatně pomáhal, ačkoliv do roku 2007 při zaměstnání, kterým byl post učitele na základní škole.

Nyní se sedlačině na zvonovickém statku věnují plně Jiří Marák s mladším synem Šimonem, vypomáhá jim i starší syn Hynek. Farma je zaměřena na čistě rostlinnou výrobu na celkem 270 hektarech velmi úrodné půdy. „Hospodaříme v osmi katastrech na 25 půdních blocích, kde se bonita pohybuje od 6,50 do 16 Kč/m2, převažuje však půda s vyšší bonitou. O zdejší oblasti se říká, že stačí, když hospodář nezapomene zasít,“ směje se Šimon Marák. Základními plodinami jsou pšenice, sladovnický ječmen a řepka, na množitelských porostech pěstují Marákovi čičorku a hořčici, a to jak na vývoz do Francie, tak pro Výzkumný ústav pícninářský v Troubsku. „S výzkumným ústavem mám na příští rok ještě smlouvu na množení osiva jetele a vojtěšky,“ informuje mladý hospodář.

Ten se pokoušel jakožto mladý začínající zemědělec o získání dotace, na níž ovšem bodově nedosáhl, neboť byli zvýhodněni ekologicky hospodařící žadatelé. „V novém Programu rozvoje venkova by měly být podmínky pro tuto dotaci ještě zpřísněny, omezeny předem stanovenými výdělky, což považuji za nepochopitelné. Stejně tak nepochopitelná je absence jakéhokoliv dotačního titulu určeného menším zemědělcům. Nastavení budoucí dotační politiky je diskriminační obzvláště vůči drobným začínajícím sedlákům, kteří na rozdíl od mamutích podniků podporu skutečně potřebují. Připadá mi, že je cosi shnilého ve státě českém, když ministerstvo absolutně ignoruje dlouhodobé volání naší nevládní organizace po skutečných potřebách soukromých zemědělců a navenek se mediálně prezentuje, jak pro český venkov dělá jen to nejlepší,“ říká zklamaně Šimon Marák a dodává: „Přitom počty jsou zcela jednoduché. Zde na Vyškovsku jsme obklopeni obřími zemědělskými společnostmi, obhospodařujícími osm, devět tisíc hektarů za pomoci několika málo zaměstnanců. Takováto výměra by velice slušně uživila i stovku rodin, nehledě na celou řadu dalších neekonomických přínosů pro venkov.“

I tak je ovšem třeba hledět do budoucna s optimismem, který Marákovým rozhodně nechybí. Aktuálně mají těsně po kolaudaci nové víceúčelové haly, která jim společně se staršími skladovacími prostory umožní uskladnění veškeré produkce. Nachází se v objektu bývalého JZD ve Zvonovicích, ke kterému se váží i další plány hospodářů. A to na rozjezd živočišné výroby a s ním spojenou výstavbu stáje, na kterou by si již na podzim chtěli nechat vypracovat projekt.

Prohlédnout si hospodářství rodiny Marákových a podrobněji se seznámit s jeho historií, současností i plány do budoucna budete moci u příležitosti letošní čtvrté akce pořádané Asociací soukromého zemědělství v rámci Roku rodinných farem – Farmářských slavností pro rodiny s dětmi. Konají se na této farmě v sobotu 20. září a jejich součástí bude i odborný seminář pro širokou veřejnost. Jste srdečně zváni!

Novodobá historie sedlačení rodu Provazníků

V obci Rybníček, ležící v mírně zvlněném terénu na pravém břehu řeky Hané, zhruba sedm kilometrů východně od Vyškova, hospodaří manželé Provazníkovi a Přikrylovi. Navázali tak na dlouholetou tradici rodu Provazníků, kteří se po meči i po přeslici věnují sedlačení snad odedávna, dle dochovaných písemností pak déle než 250 let. S obcí Rybníček je jejich působení spjato od druhé poloviny 19. století.

Přišla však padesátá léta a rodina byla v rámci akce „Kulak“ vystěhována, otec uvězněn. Statek byl srovnán se zemí a na jeho místě vyrostla bytovka, lépe odpovídající nárokům „nového“ venkova. Otec Františka Provazníka, tehdejší hospodář, stále věřil, ač již rodina žila a pracovala v novém působišti na Přerovsku, že se vše změní. Té chvíle, ke které došlo po dlouhých 35 letech, se však již nedožil.

„Když padl režim a já okamžitě začal uvažovat o obnovení hospodaření, byl jsem ve svých 55 letech okolím považován za nerealistu. Bydleli jsme 50 kilometrů od bývalého statku, který navíc již neexistoval. Úsilí o vzkříšení sedlačení se mi však stalo doslova posedlostí a já byl rozhodnutý udělat pro něj cokoliv,“ vzpomíná František Provazník.

S 19 hektary půdy, patřící k bývalé usedlosti, a velmi složitém získání pozemku pro stavbu nového statku na konci obce, kde rostla družstevní pšenice, nebyla přístupová cesta, voda ani elektřina, začal pan Provazník budovat novou usedlost a současně hospodařit. Zásadní pro něj byla jak velká podpora ze strany manželky, tak rozhodnutí dcery a zetě, absolventů vysoké školy - fakulty ekonomie a strojírenství, kteří v té době měli již svá zaměstnání v těchto oborech, že budou hospodařit společně s ním.

Následoval prodej rodinného domku u Přerova a stavba farmy – jak obytné části, tak hospodářských budov. Celá rodina i s dvěma malými dětmi po tu dobu užívala velmi nevyhovující náhradní pronajaté bydlení, nicméně vše ustála a mohla se tak začít psát novodobá historie sedlačení rodu Provazníků.

Dlouhé roky hospodařila rodina na 50hektarové výměře a věnovala se chovu prasat. Selata od deseti prasnic byla vykrmována a dodávána na nedaleká tištínská jatka. Zlom však nastal před deseti lety, kdy dlouhodobý propad výkupních cen vepřového donutil hospodáře chov ukončit a zaměřit se čistě na rostlinnou výrobu.

Dnes ke statku náleží 130 hektarů orné půdy (z toho 85 vlastních), k nimž výrazně dopomohla komplexní pozemková úprava, proběhlá v minulých letech. Na 30 hektarech stále hospodaří vitální pan Provazník, na zbylé stovce manželé Přikrylovi. Pěstovanými plodinami jsou pšenice, sladovnický ječmen a řepka. Velkým přínosem pro hospodářství bylo před čtyřmi lety pořízení posklizňové linky.

„Jestli mě v rámci zemědělského podnikání něco opravdu mrzí, pak je to nastavení dotačního systému, který čím dál více postrádá svůj základní smysl – tedy podporu zemědělců a venkova. Jde o to, že vlastníci půdy jsou o výši jednotné platby na plochu dobře informováni a úměrně s její rostoucí výší požadují i vyšší nájemné. Konkrétně v naší oblasti jsme se dostali do fáze, kdy SAPS výši nájmu již nepokryje. Dotace tedy nejen pokřivují ceny, ale v konečném důsledku nekončí ani na vesnici, jelikož velké množství vlastníků půdy žije ve městech,“ upozorňuje paní Přikrylová.

Té leží blaho obce na srdci, již osmým rokem je její místostarostkou. Podařilo se jí například sehnat finanční prostředky na opravu některých sakrálních památek v obci. Zároveň je autorkou brožurky o jejich původu i současnosti, která poslouží jako informační zdroj pro další generace. Kromě práce na farmě a pro obec využívá paní Přikrylová i své ekonomické vzdělání – několika členům vyškovské asociace poskytuje účetní služby, je členkou revizní komise celostátní asociace.

I v případě další rodiny se tedy potvrdilo, nakolik jsou sedláci pro obec, ve které žijí a hospodaří, důležití a co všechno v její prospěch vlastně automaticky dělají. 

Na nepřízeň s optimismem

Devět kilometrů jižně od Vyškova se nachází obec s ryze zemědělským charakterem a v tomto směru i zajímavou historií - Bohdalice. Když byl totiž v druhé polovině 18. století zrušen jezuitský řád, kterému patřilo bohdalické panství, zakoupil jej rytíř Raimund Manner. A jemu sloužilo k hospodářským experimentům – choval a šlechtil zde ovce, pěstoval jetel a věnoval se i výsadbě a šlechtění nových odrůd ovocných stromů. K panství náležela i většina pozemků v katastru, kromě rodu Mannerů zde tak hospodařilo pouze šest malých sedláků s výměrami okolo 6,5 hektarů. Mezi nimi i rod maminky dnešního bohdalického hospodáře Jana Hlobila.

Ten, ačkoliv povoláním nástrojař, chtěl v rodinné tradici pokračovat a ihned, jakmile to bylo možné, zažádal o restituce. Začínal na několika málo navrácených hektarech a se sedmi mléčnými kravami v nepříliš vyhovujících prostorách, navíc uprostřed obce. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč se po šesti letech rozhodl přejít na chov prasat. Pro tyto účely získal vyplacením majetkových podílů dalších restituentů část prostor bývalého střediska živočišné výroby JZD Bohdalice v severní části obce. Vybudoval porodnu a společně s kolegou-sedlákem se začali věnovat chovu o počtu až 200 prasnic. Praktikovali uzavřený obrat stáda, vykrmená prasata odebírala jatka v Holešově, Přerově či Uherském Brodě.

V roce 2007 došlo k situaci, která byla pro farmu téměř likvidační a z níž se rodina doteď úplně nevzpamatovala – jatka nezaplatila za odebrané vepřové velmi vysokou částku peněz, dodnes bez jakékoliv náhrady. Naštěstí v té době již farma disponovala větší výměrou – původních několik hektarů se rozrostlo na současných 83. Proto bylo možné zaměřit se čistě na rostlinnou výrobu, zahrnující pěstování pšenice, ječmene, řepky a kukuřice. Byla vybudována i ocelokolna a další hala na uskladnění veškeré produkce, což Hlobilovým umožňuje počkat si na nejpříznivější výkupní cenu.

„Rostlinná výroba je dnes již doménou syna Pavla, který k ní má blíže než já. Na farmě pomáhá odmala, je absolventem střední zemědělské školy, nyní dálkově studuje vysokou a přitom plně hospodaří,“ informuje Jan Hlobil.

Takřka neřešitelným problémem však je další navýšení výměry, které by farmě velmi prospělo. V tomto směru nikterak nepomohla ani pozemková úprava, která zde proběhla před sedmi lety. „Dříve mívala každá obec svůj katastr, který sloužil k její obživě. Dnes je tato půda velmi často majetkem cizích lidí, vyváděným tak úplně jinam. A to není dobře,“ hodnotí současnou realitu farmář.

Po nějakou dobu opuštěné hospodářské budovy na okraji Bohdalic však již opět slouží svému účelu a pan Hlobil, který měl k živočišné výrobě vždy kladný vztah, ji tak znovu provozuje, i když pouze formou služeb. „Spolupracuji se třemi firmami, které mi dodávají selata a po jejich vykrmení na jatečnou hmotnost je odebírají. S ohledem na náročnost této práce a nutnou údržbu hospodářských budov není finanční efekt nijak ohromující, ale nestěžuji si. Myslím, že kdo ze sedláků měl v minulosti podobnou negativní zkušenost ať již s jatky, mlékárnou, cukrovarem či jiným odběratelem, dobře mě pochopí,“ říká Jan Hlobil a dodává: “Vše má svá pro i proti, i soukromé hospodaření. Těch pro je však, dle mého názoru, stále mnohem více. Nebo snad znáte jinou tak poctivou, užitečnou a smysluplnou práci, kde je člověk svým vlastním pánem? Já ne.“   

Nejistý osud královny

Při vyslovení názvu obce Kojátky se mnoha lidem vybaví pěstování hub. Však zde má také 40letou tradici. Již v roce 1975 tu zahájila provoz pěstírna hlívy ústřičné, kde byl poprvé uplatněn velkovýrobní systém plodících stěn ve velkých paletách. Za tímto nápadem stojí člen ASZ Vyškov Rudolf Ryzner, kterého pěstování hub provází takřka celým životem. Posledních více než dvacet let je tento obor také hlavní náplní činnosti Ryznerovic rodinné farmy, do jejíhož chodu je plně zapojen již i syn Rudolf.

Na úplném počátku tradice hospodaření rodiny Ryznerů v Kojátkách byla v roce 1927 koupě zdejšího bývalého zámečku. Pro své dva syny jej pořídil a rozdělil na dvě hospodářství po 12 hektarech dědeček dnešního majitele. Po druhé světové válce, během níž byli oba bratři aktivně činní v odboji, se nevrátil z koncentračního tábora strýc Rudolfa Ryznera. A přišla padesátá léta, kdy hospodářství obsadilo nově vznikající družstvo…

Rudolf Ryzner se pěstování hub věnoval nejprve pouze po domácku, při studiích. Své nadšení pro tento obor plně rozvinul až při spolupráci s odborníky z Bratislavy na vývoji nových technologií v kojáteckém družstvu. Účastnil se i budování dalších pěstíren v republice, tehdejší moderní technologie sem jezdili obdivovat vědci z celé Evropy.

„Když jsme po revoluci zažádali o restituce, nemuseli jsme se s manželkou, která také téměř dvacet let pracovala v oboru pěstování hub, příliš dlouho rozmýšlet, jakým směrem se bude naše podnikání ubírat,“ vzpomíná pan Ryzner. Jako ideální a ekonomicky výhodné se v té době jevilo pěstování žampionů. Spolu s narůstající výměrou půdy, která dnes činí 85 hektarů (z toho 30 vlastních), se rozrůstala i klasická rostlinná výroba. Rodině se během několika let podařilo vyplatit další restituenty a získat tak do svého vlastnictví šest budov bývalého JZD, sloužících jako pěstírny. Byly postaveny i čtyři nové haly, v přízemí obytné budovy pak vznikly laboratoře pro výrobu sadby. Ve svém největším rozmachu na konci devadesátých let měla firma až 25 zaměstnanců.

K velkému zlomu však došlo po vstupu České republiky do EU. „Usnadnění dovozu vedlo k přelití polské krize z nadvýroby pěstovaných hub na náš trh a v podstatě ke zruinování výkupních cen. Na druhé straně zavedený systém dotací na plochu přispěl ke zvýhodnění rostlinné výroby oproti výrobám ostatním a odsoudil je tak k útlumu. Tehdy poprvé jsme zapochybovali, zda naše rozhodnutí na počátku devadesátých let bylo správné,“ říká Rudolf Ryzner a dodává: „Po dobu dvou let jsme pěstovali žampiony se ztrátou v bláhové naději, že v Polsku musí dojít ke zvýšení extrémně nízkých nákladů na pracovní sílu, což přispěje k naší konkurenceschopnosti. Avšak nestalo se tak.“

Po třiceti letech tak byla výroba žampionů v Kojátkách zcela ukončena a Ryznerovi přešli na pěstování hlívy ústřičné, královny mezi léčivými houbami. Její produkci se věnují dodnes, a to zhruba v objemu deseti tun měsíčně. „Hlíva je již nějaký čas velkým hitem zejména díky svým téměř zázračným vlastnostem – schopnosti výrazně posilovat imunitu, což dokládá celá řada studií. Má však i spoustu dalších příznivých vlastností a navíc výtečně chutná. Bohužel stále ještě není doceněna tak, jak by si zasloužila,“ informuje pan Ryzner a dodává: „Uhájit ekonomickou efektivitu však není jednoduché ani v případě pěstování hlívy. I zde je nejen polská konkurence velkým strašákem, navíc naše výrobní náklady stále stoupají. Osobně se domnívám, že pokud budou současné trendy u nás a ve státech, odkud k nám přichází a bude přicházet levná produkce tzv. pracných zemědělských komodit pokračovat, potom čeká naši společnost velmi brzy volba. A to zda zcela rezignovat na udržení těchto výrob, nebo se odhodlat k nastavení nějakých forem přímých podpor. Jako velmi účinnou, nicméně v současné době dosti kontroverzní a obtížně vyjednatelnou bych viděl například podporu cílenou na mzdy výrobních pracovníků ve vazbě na zaplacené odvody sociálního zabezpečení.“

Ačkoliv většina faremní produkce stále putuje do velkoskladů,otevřeli si Ryznerovi před šesti lety ve snaze o určitou nezávislost vlastní obchůdek přímo na náměstí v Bučovicích. Zásobují jej nejen čerstvou hlívou, ale i kvalitním kořením, sterilovanými výrobky ze žampionů a hlívy, potravinovými doplňky z hlívy a rakytníkovými výrobky a o zákazníky nemají nouzi. 

„Mrzí mě, že například v Německu je situace díky chování tamních spotřebitelů zcela jiná. Pěstírnám hub se zde ekonomicky daří, dokonce se staví nové. A to zejména proto, že u německých spotřebitelů převažuje patriotismus, nedůvěra k cizím produktům a ochota zaplatit výrazně vyšší cenu za domácí produkt,“ srovnává pan Ryzner.

Doufejme tedy, že královnu mezi léčivými houbami – hlívu ústřičnou, u nás nečeká v brzké době podobný osud jako před několika lety žampiony. Nezasloužila by si to kvůli své výjimečnosti nejen ona, ale ani Ryznerovic rodina.

Kojátky o své sedláky nepřijdou

V obci Kojátky hospodaří společně se svým synem Pavlem i další člen ASZ Vyškov – Jan Šafránek. Věnují se čistě rostlinné výrobě, poskytování služeb u nás i v zahraničí (Slovensko, Maďarsko) a opravě zemědělské techniky. Pro tyto účely jim slouží objekt bývalého velkostatku z roku 1840, který o devadesát let později koupil spolu se 30 hektary půdy a svým čtyřem synům rozdělil dědeček pana Šafránka. Jeho otci připadlo 11 hektarů, které v devadesátých letech posloužily rodině jako základ soukromého hospodaření.

K poměrně razantnímu navýšení výměry došlo hned na podzim roku 1993, po rozpadu místního družstva, které za totality využívalo prostory statku. Nejprve za účelem živočišné výroby, později k pěstování hlívy ústřičné.

V roce 1994 se do hospodaření plně zapojil i syn pana Šafránka Pavel, což spolu s nákupem zemědělské techniky umožnilo farmě kromě obhospodařování svých pozemků ještě začít poskytovat služby jiným zemědělským subjektům a také nabízet opravu techniky. Těmito činnostmi se Šafránkovi zabývají dodnes, služby (zejména sklizeň) provádějí zhruba na 1.500 hektarech, již 12 let i na Slovensku, letos poprvé v Maďarsku. Kromě otce a syna Šafránkových jsou na farmě zaměstnáni ještě dva pracovníci na plný a jeden na poloviční úvazek. Veškerou administrativu má za částečné pomoci maminky na starosti dcera Šafránkových Soňa.

Aktuálně farma hospodaří na 260 hektarech orné půdy (z toho 110 vlastních). „Poněkud více jsme si slibovali od již proběhlých pozemkových úprav, ty nám ale příliš nepomohly. Přesto se rýsují ještě nějaké možnosti nákupu již pronajaté půdy, kterých bychom se synem rádi využili,“ informuje Jan Šafránek.

Kromě obvyklých plodin – řepky, pšenice a sladovnického ječmene pěstují Šafránkovi na menší výměře ještě i kvalitní setou cibuli. Nabízejí ji jak přímo ze dvora, tak v obchůdku rodiny Ryznerových v Bučovicích, kde se prodávají houby a koření. Obě farmy vzájemně velmi dobře spolupracují, Ryznerovi využívají i Šafránkovic služby – zejména v rostlinné výrobě a při opravách strojů.

Intenzivní několikaleté úpravy zemědělské usedlosti v Kojátkách nyní umožňují Šafránkovým jak pohodlné skladování techniky, tak veškerých obilnin (řepku prodávají hned po sklizni). Pro tyto účely byla nedávno vybudována bez využití jakýchkoliv dotačních titulů velice moderní víceúčelová hala. Statku velmi prospěla i nová střecha nad druhou skladovací halou, zastřešení celého dvora, zámková dlažba i rekonstrukce technického zázemí farmy a kanceláře. 

Zcela přirozený vztah k sedlačině má již i další „polistopadová“ generace – vnuci Jana Šafránka Jan, Adam, Filip a Štěpán. Jan se učí na opraváře zemědělských strojů, pro třináctiletého Štěpána prázdniny rovnají se žně.

A tak se zemědělská obec Kojátky nemusí bát, že by v budoucnu znovu přišla o své sedláky. Dva zdejší velmi silné selské rody – Šafránkovi a Ryznerovi, členové ASZ Vyškov, totiž svou budoucnost vidí právě v soukromém hospodaření.

Když sedlák vydrží víc než člověk

Přímo ve Vyškově, v městské části zvané Nosálovice, naleznete zemědělskou farmu nesoucí tuto čtvrť ve svém názvu. Její majitel Marek Dvořák je potomkem selského rodu Dvořáků, kteří přišli na Vyškovsko na konci 18. století a po generace zde hospodařili. Podařilo se mu na tuto tradici nejen navázat, ale prorazit i ve velmi silné konkurenci velké zemědělské společnosti, která zde obhospodařuje značnou část pozemků.

Pan Dvořák začal hospodařit ještě při studiu vysoké školy v roce 1996, kdy tuto činnost převzal po svém bratrovi, který nyní provozuje autoservis. Z původních 11 hektarů, navrácených v restituci, navýšil během několika let obhospodařovanou výměru na desetinásobek. Od počátku bylo jasné, že zaměření farmy na čistě rostlinnou produkci s sebou nese nutnost dalšího nákupu a pronájmu půdy, což obzvláště v dané oblasti nebylo a není ani trochu jednoduché.

„Kromě nákupu státní půdy v minulosti mi značně pomohly i pozemkové úpravy, které před dvěma lety probíhaly v drnovickém katastru. Do té doby zde měla pronajatou většinu půdy drnovická zemědělská společnost, která navíc užívala po dlouhá léta bez jakékoliv kompenzace i některé mnou nabyté pozemky, k nimž mi nebyl umožněn přístup. V průběhu pozemkových úprav rozeslala tato společnost vlastníkům výstražný dopis plný polopravd a dezinformací ve snaze zabránit jim v prodeji či pronájmu půdy jiným subjektům. Naštěstí takovéto jednání na řadu z nich neplatilo a nenechali si zabránit v tom, aby se svým majetkem nakládali dle vlastního uvážení a chovali se tržně. Potěšilo mě, že řada majitelů pozemků vložila svou půdu s důvěrou do rukou rodinné farmy,“ říká pan Dvořák a dodává: „Možná i správně vyhodnotili, že věčné a stále medializované nářky nad špatným počasím, nízkými výkupními cenami, rušením zelené nafty či malými dotacemi pochází ze strany společností, které si takto často chystají půdu k nutné transformaci podniku na jiný, samozřejmě se stejnými lidmi ve vedení.“ 

Ačkoliv by si i pan Dvořák mohl leckdy postěžovat (když nejvíce potřeboval úvěr na nákup půdy od Komerční banky, jejímž je 16 let klientem, nevyhověla mu a musel vše řešit ze soukromých zdrojů), nečiní tak. Obhospodařit 250 hektarů orné půdy zvládá s pomocí svého otce sám, a to ještě při zaměstnání. Intenzivně zvelebuje svou farmu, aktuálně její obytnou část, má rozestavěnou halu na uskladnění produkce. Sedlák prý vydrží víc než člověk. Mám pocit, že v případě Marka Dvořáka to platí dvojnásob.

Poctivost jako přidaná hodnota

„Zemědělství, to je pro nás živočišná výroba,“ shodují se manželé Ladislav a Jana Burešovi, oba bývalí zootechnici, paní Burešová absolventka agronomické fakulty brněnské vysoké školy zemědělské. Jejich rodinná farma v Pustiměři je zaměřena na výkrm a prodej prasat, což je nejen na Vyškovsku vcelku výjimkou. Nejen proto jsou však Burešovi v širokém okolí vyhlášení a zájemců o zde vykrmená prasata stále přibývá. Svou práci dělají s takovou láskou a poctivostí, že za touto přidanou hodnotou jsou lidé ochotni jet a nepočítat kilometry.

Živočišná výroba byla vizí pana Bureše od úplného počátku soukromého hospodaření, přizpůsobil jí i navýšení výměry půdy (nejprve na 30 hektarů) a samozřejmě i zaměření rostlinné výroby. Hned v roce 1990 se začal věnovat chovu mléčného skotu. Nejprve na původním rodinném gruntu přímo v Pustiměři, poté z kapacitních důvodů zvolil v restituci navrácený kravín v bývalém objektu JZD na konci této obce a společně s kolegou-sedlákem rozšířil stádo na sedmdesát kusů. Absence pastvin a potíže s odbytem mléka ze strany olomoucké Olmy však po čase vedly k rozhodnutí zaměřit se na chov prasat.

Společné zemědělské podnikání manželů Burešových v roce 2000 tak začalo koupí míchárny krmiv a třiceti selat. Výrazný zlom nastal o šest let později pořízením druhého kravína K-96 v témže objektu a jeho celkovou rekonstrukcí na moderní stáj s roštovými podlahami a plně automatickou technologií krmení řízenou počítačem. Stáj je rozdělena do tří sekcí a její celková kapacita činí 700 prasat ve výkrmu. Původní budova kravína byla upravena pouze částečně a je zde umístěno maximálně 240 vykrmovaných prasat do cca 120 kg. Ročně se tak na Burešovic farmě vykrmí až dva tisíce prasat, z nichž tři čtvrtiny jsou prodány na základě velkého zájmu konečnému spotřebiteli, zbytek odeberou jatka.

Selata nakupovali Burešovi až do roku 2010 od německého dodavatele, který garantoval perfektní zdravotní stav a zmasilost minimálně 58 %. Z důvodu navýšení ceny však již nebyla další spolupráce možná, dodavatelem je proto ku spokojenosti hospodářů již několik let česká firma.

Většina produkce rostlinné výroby provozované na 85 hektarech půdy je určena k výrobě krmných směsí, tedy zejména pšenice a hrách, dokupován je pouze premix a sójový extrahovaný šrot. „S extrahovaným šrotem máme velmi dobré zkušenosti. Výhodou tepelně ošetřené sóji je zvýšení celkové využitelnosti dusíkatých látek oproti sójovým bobům, které se jenom pošrotují. Využití živin se zvyšuje o 5 – 10 %,“ informuje Ladislav Bureš.  Výsledná zmasilost prasat dosahuje 58 % při průměrném přírůstku 0,82 kg/ks/den a konverzi krmiva 2,94 kg směsi na kg přírůstku.

„K prodeji konečnému spotřebiteli nás samozřejmě vedly zejména ekonomické důvody, ale i fakt, že kontakt s lidmi máme oba velmi rádi. S tím jsou spojeny i naše další plány, které pomalu realizujeme. Již nějakou dobu vyrábíme zkušebně pro potřeby rodiny domácí uzeniny, hlavně klobásy a salámy, bez chemických přísad, čistě jen maso, koření a voda. A protože bychom je rádi nabídli i zákazníkům, jak přímo ze dvora, tak na farmářských trzích či v některé z farmářských prodejen, budujeme tady na farmě výrobnu,“ vysvětluje pan Bureš.

O odbyt svých budoucích výrobků Burešovi jistě strach mít nemusí. Při návštěvě farmy nám jeden z odběratelů řekl: „Jsem zde stálým zákazníkem. Hned při mé první poptávce jsem si mohl prohlédnout stáje, přesvědčit se, v jakých podmínkách jsou zvířata chována, čím krmena a jak je o ně postaráno. Tedy žádná velkovýrobní anonymita. Na možnost koupě uzenin se velice těším. Co může být lepšího, než si nakoupit čerstvé výrobky, jejichž původ a kvalitu velmi dobře znám?“

Jelikož jsou oba manželé Burešovi absolventy Střední zemědělské školy ve Vyškově, poskytují některým studentům této školy možnost praxe na své farmě. „Je vidět obrovský rozdíl mezi dětmi, které vyrůstají na statku a kontakt se zvířaty, půdou a zemědělskou technikou je pro ně zcela přirozený, a těmi, které s praxí příliš do styku nepřijdou. Myslím, že je na čase se nad budoucností zemědělského školství více zamyslet,“ myslí si Jana Burešová.

Tato problematika však v případě čtyř Burešovic dětí není aktuální, neboť jejich sepjetí s životem na rodinné farmě je znát již i u nejmladší předškolní Aničky. Pečlivě hřebelcuje koně, kteří jsou chloubou její maminky. „Koně miluji odmala, nyní se snažím co nejvíce angažovat ve Svazu chovatelů a příznivců moravského teplokrevníka. Toto plemeno, původně vyšlechtěné pro rakousko-uherskou armádu, které dříve sedláci hojně zapřahali do pluhů a vozů, bylo uznané až v roce 2004 a stalo se mou srdeční záležitostí. V budoucnu bych se ráda jeho chovu více věnovala,“ plánuje paní Burešová.

Prozíravá investice do půdy

Další z členů vyškovské asociace Pavel Houšť je potomkem dvou silných selských rodů – Houšťů a Sekerků. Rodina tatínka hospodařila mnoho let v Kloboučkách nedaleko Bučovic, maminčina rodina od roku 1760 na jednom z největších gruntů ve Vícemilicích. Tehdy byla tato obec na pravém břehu řeky Litavy ještě samostatná, dnes je součástí města Bučovice. Pavel Houšť se již více než dvacet let věnuje zemědělskému podnikání právě zde. Velkým pomocníkem a velmi zdatným agronomem je jeho syn Martin, který kromě hospodaření zvládá ještě i doktorandské studium na Mendelově univerzitě v Brně.

Úplně původní představu rodičů o klasickém způsobu hospodaření spojeném s živočišnou výrobou nebylo možno v podmínkách tohoto regionu dlouhodobě realizovat. Hned v průběhu prvních dvou let pan Houšť poznal, že pro rodinnou farmu na jihu Hané s bonitou půdy 8 – 12 Kč/m2 bude ideální rostlinná produkce. Tomuto zaměření od počátku napomáhal poměrně rychlý nárůst obhodpodařované půdy. Počátečních 40 hektarů (25 navrácených v restituci, 15 získaných od vlastníků) se hned v dalším roce rozrostlo na 70, o rok později již na 175. Okamžitá investice do půdy jakožto hlavního výrobního prostředku se samozřejmě ukázala jako velmi prozíravá a dnes, kdy Houšťovi hospodaří na 350 hektarech (z toho stovce vlastních), umožňuje farmě takřka bezproblémově fungovat.

Kromě hlavních plodin – obilnin a řepky se na jejich polích daří i máku, zhruba na sedmdesátihektarové výměře. Houšťovi jsou v okolí vyhlášeni svými velmi dobrými výnosy – v případě pšenice 9 t/ha a řepky až 5,20 t/ha. „Velké výnosy rovná se více vstupů, z původních tří, čtyř třeba až deset. Nové odrůdy si žádají nové technologie, je třeba mít velmi dobré agronomické znalosti a neustále sledovat nové trendy. I proto jsem velice rád, že v posledních letech se v této oblasti výrazně angažuje můj nástupce, syn Martin“ říká Pavel Houšť a dodává: „Základem je samozřejmě velice výkonná zemědělská technika, kterou disponujeme zhruba na 1 500 hektarů, což nám umožňuje i poskytování služeb.“  K uskladnění veškeré techniky a části úrody slouží hospodářům hala v objektu bývalého JZD Bučovice.

„I když se snažíte dělat maximum, poslední slovo má však stejně počasí, což téměř celorepublikově ukázaly i letošní žně. Nás začíná trápit čím dál větší sucho, srážky nedosahují ani 500 mm, na Znojemsku je situace ještě horší,“ informuje hospodář a dodává: „Ale aby to nevypadalo, že si stěžuji, to je to poslední, co bych chtěl, od toho máme jiné. Vždyť možnost znovu hospodařit je to nejlepší, co mohlo naši rodinu potkat. Jsme velice spokojení a hlavně svými vlastními pány, což je, jak mi jistě dají i ostatní sedláci za pravdu, prostě k nezaplacení.“

Co sedláka nezabije, to ho posílí

Součástí města Bučovice je kromě výše zmíněných Vícemilic i osada Černčín. Sem se v roce 1984 přiženil a o šest let později začal hospodařit Karel Janovský. Nikoliv však na navrácených pozemcích jako valná většina sedláků, neboť těmi rodina nedisponovala. Nejprve si pronajal a poté odkoupil půdu od starších sousedů, kteří již začít zemědělsky podnikat nechtěli. A pak se z něj krůček po krůčku i díky radám zkušených sousedů stával sedlák každým coulem.

Počáteční provoz živočišné výroby umožnilo získání budov bývalého JZD, a to postupným vyplacením všech majetkových podílů. Zde se v prvních letech pan Janovský zaměřil na chov mléčného skotu, v době největšího rozkvětu čítalo jeho stádo 30 dojnic a průměrná denní dojivost byla 750 litrů. Po krachu odběratele mléka – brankovické mlékárny, která panu Janovskému zůstala dlužit 242 tisíc korun, a nedohodě s olomouckou Olmou se rozhodl chov skotu zrušit. Nahradila jej prasata o počtu 42 chovných prasnic v uzavřeném obratu stáda, vykrmené kusy putovaly na bučovická jatka. Ekonomické důvody však donutily hospodáře, stejně jako spoustu dalších sedláků, skončit i s tímto chovem. V tu dobu navíc Karlu Janovskému nezaplatil jeden ze slovenských podniků za zemědělské služby 700 tisíc korun. „Co vás nezabije, to vás posílí. Tím se řídím a to mi také pomohlo vše zvládnout. Však je jistě celá řada sedláků, kteří přišli i o víc a také jim nezbylo než to ustát,“ říká farmář.

Dnes již pan Janovský hospodaří společně se synem, obdělávají celkem 130 hektarů orné půdy (z toho více než polovinu vlastní), na níž pěstují pšenici, ječmen, oves, kukuřici na zrno a pícniny. S živočišnou výrobou se ani po předchozích negativních zkušenostech nerozloučili nadobro, mají několik koní, menší chov anglonubijských koz, ovcí plemene suffolk na spásání hůře přístupných míst v areálu bývalého JZD, několik velmi zajímavých plemen drůbeže a také králíky.

Co se zrealizovat nepovedlo a dodnes to pana Janovského mrzí, byla před osmi lety výstavba menší bioplynové stanice. „Zcela proti se postavil Okrášlovací spolek v Bučovicích, který sepsáním petice její výstavbě těsně před realizací zabránil. Nejvíce mi vadí demagogický způsob, jakým tohoto výsledku dosáhli. Obcházeli totiž i sousedy, kteří nebyli proti a tvrdili jim, že podepisují souhlas s její výstavbou. Sousedka mi nadšeně hlásila: Pane Janovský, tak jsem vám to podepsala, budete moci stavět,“ vypráví hospodář a dodává: „Víte, člověk zkousne opravdu leccos, jen kdyby neměl stálý pocit, že ti, co by mohli a měli pomoci, jsou proti němu. A tento pocit já mám dlouhodobě z úředníků v mnoha institucích. Nejen sobě, ale i všem kolegům-sedlákům bych proto přál, aby největším nepřítelem našeho podnikání přestal být český úředník.“

Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ