Analýza historického vývoje a analýza základních faktů pro tvorbu koncepce

 Několik faktů na úvod

• Od roku 1980 začaly v ČSSR stoupat početní stavy populací zvěře prasete divokého a na zemědělských pozemcích se začaly celoplošně objevovat dosti závažné následky (tzn. rostoucí škody na zemědělských pozemcích /louky a pastviny/ a zemědělských plodinách).

• V té době (resp. již od roku 1948) ovládaly „socialistickou myslivost“ v ČR dva dominantní subjekty – myslivost ve státních lesích státní lesnické subjekty; a myslivost v polních a smíšených honitbách funkcionáři Českého mysliveckého svazu (ČMS) prostřednictvím myslivců z mysliveckých sdružení. A pro oba tyto subjekty představovaly množící se populace zvěře prasete divokého nárůst loveckých příležitostí, množství zvěřiny a přísun financí uživatelům honiteb.

• Takže jediným subjektem, který od roku 1980 nesl na svých bedrech veškeré následky plynoucí z cíleného „přemnožování“ tohoto druhu zvěře (dramatický nárůst škod v zemědělství) – byly zemědělské subjekty (tehdy socialistická JZD a státní statky). Sice se občas i někdo ozval, ale nebylo jim to většinou moc platné; navíc často byli předseda JZD či agronom aktivními myslivci, takže se vše řešilo „operativně“ (tzn. – prasata nám zlikvidovala 30% ploch osetých kukuřicí – tak to prostě zasejeme znovu); a myslivecké sdružení udělalo pro JZD několik brigád – a tím bylo vše vyřešeno (případně „to urovnaly“ „rozhodčí komise“). A tak to „fungovalo“ až do roku 1989.

• A pokud se tehdy na některém okresním národním výboru vyskytl referent státní správy myslivosti, kterému už vadila devastace lesů a zemědělství a chtěl aktivně prosadit regulaci stále více přemnožené spárkaté zvěře - tak regionální vedení státního lesního závodu či podniku, spolu s funkcionáři ČMS a případně spolu s okresním vedením KSČ „po soudružsku“ vysvětlili vedení ONV, že by bylo vhodné, aby se soudruh referent myslivosti co nejrychleji uklidnil a zanechal svých nevhodných aktivit (a každý, kdo měl nějaký pud sebezáchovy - uznal svou chybu).   

• Takže do roku 1990 byly v ČR přemnoženou jelení či mufloní zvěří (a pod dohledem státních lesníků) zdevastovány desetitisíce hektarů mladých lesních porostů; a na zemědělských pozemcích byla i zvěří prasete divokého každoročně devastována zemědělská produkce – ale ani stát, ani nikdo jiný nic neřešil. Naopak se všichni rozplývali, jakou máme krásnou a úspěšnou myslivost.

• A tak se v roce 1990 na našem území lovilo už 55.812 ks zvěře prasete divokého ročně - což bylo v porovnání s rokem 1960 (lov 3.596 ks) dosti značný až alarmující nárůst 1.552%(!!); a tomu samozřejmě odpovídala i situace v oblasti škod působených tímto druhem zvěře v zemědělství.

• Po roce 1990 byly nově vznikající zemědělské subjekty plny očekávání, že se socialistická myslivost (která byla vůči zemědělcům a zemědělství tak nepřátelská) od základů změní. Ale nic se neměnilo, protože odvětví myslivosti stále ovládaly oba dominantní subjekty (jako za socialismu) – tedy státní lesnické subjekty a zájmová ČMMJ. A aby neměly zemědělské subjekty vůbec žádnou šanci cokoliv v myslivosti změnit, tak lesnické subjekty vytvořily politický tlak a prosadily, že po roce 1990 přešlo ústřední řízení myslivosti v rámci resortu zemědělství od zemědělců pod nově vzniklé Odvětví lesního hospodářství (nově složené z pracovníků MLVH a státních lesů). Docela zajímavé bylo, že v období 1990-99 se samostatnému oddělení myslivosti podařilo souborem koncepčních opatření zastavit růst početních stavů populací zvěře prasete divokého; k tomu „přispěly“ i dvě nákazové vlny klasického moru prasat a následné zapojení SVS – což umožnilo přijímat opatření na radikální redukci početních stavů). Ale tento trend zvládání přemnožených populací prasete divokého na MZe netrval dlouho – protože po roce 2000 nastoupili na OLH na MZe (do řízení myslivosti) noví lesničtí úředníci - se „správným vztahem“ k lesnickým subjektům i k vedení ČMMJ (kteří tam jsou dodnes).

• Pokud chceme zhodnotit podíl odpovědnosti státních lesnických subjektů, organizace ČMS/ČMMJ, myslivců z honiteb a ústředního orgánu státní správy myslivosti (po roce 2000) – tak stačí porovnat lov zvěře prasete divokého v roce 1960 (3.596 ks) s lovem v roce 2015 (186.148 ks) a zjistíme nárůst o neuvěřitelných 5.176%(!!) – který hovoří za vše. A stále rostly roční přímé škody a ztráty na produkci (ztráty zemědělských subjektů), aby se po roce 2010 dostaly na úroveň kolo 5 mld. Kč ročně – a to už skutečně není žádná legrace.

• Takže pokud shrneme a podtrhneme všechna uvedená fakta, tak v roce 1960 ovládaly myslivost v ČR lesnické subjekty spolu s ČSMS/ČMS; rostly početní stavy populací zvěře prasete divokého; touto zvěří bylo doslova devastováno celé zemědělství; a zemědělské subjekty byly zcela odstaveny od řízení a ovlivňování myslivosti na svých zemědělských pozemcích – a vše uvedené platí a existuje i v roce 2015! Takže pro zemědělce se v myslivosti od roku 1960 (resp. 1989) – vůbec nic nezměnilo k lepšímu – naopak, jejich situace a pozice se stále jen zhoršuje – aniž by s tím sami mohli cokoliv udělat (takže sedláci jsou jedinou obětí této desítky let trvající „myslivecké selanky“ – i když se to vše odehrává na jejich zemědělských pozemcích)!

• Většina zemědělců chápe, že populace zvěře jsou součástí přírody; ale vedoucí lesničtí úředníci z OLH na MZe a myslivečtí uživatelé honiteb desetiletí nechtějí chápat, že jejich zákonnou povinností je, udržovat trvale populace všech druhů spárkaté zvěře v rozmezí mezi stavy minimálními a normovanými. Pokud však nejsou v myslivosti respektovány zákony, pokud systém myslivosti o tohoto druhu dlouhodobě selhává a jeho množení se vymyká kontrole – pak musí skončit dlouhodobě neúčinné „myslivecko-chovatelské hrádky“ a celá situace musí být považována za kalamitní přemnožení nebezpečného škůdce (škodícího nejen v zemědělství, ale v celé přírodě). A jako s kalamitním škůdcem musí být s tímto druhem zvěře nakládáno (např. opatření na celoplošnou likvidaci populací tohoto druhu – až na stanovené normované stavy ve výši 8.000 ks v lesních honitbách). A až bude u populací tohoto druhu dosaženo stanovených normovaných stavů (cca 8.000 ks), tak bude možno připravit nové zásady mysliveckého hospodaření s tímto druhem (když ty původní vedly posledních 57 let k takovým následkům).

• Stát, lesnické subjekty (a lesničtí úředníci z OLH na MZe po roce 1990) i myslivečtí uživatelé honiteb konečně pochopit, že: 1. měli na zvládnutí množících se populací zvěře prasete divokého celých 57 let(!) – a tento svůj úkol naprosto nezvládli; 2. se „jejich myslivecké hrádky“ odehrávají hlavně na zemědělských honebních pozemcích; 3. teď musí se svými odbornými návrhy „vstoupit do hry“ i zemědělské subjekty. A z pohledu zemědělského existuje jediné řešení – tzn. vytvoření a následná terénní realizace zemědělsko-mysliveckého návrhu „Koncepce dlouhodobého mysliveckého managementu zvěře prasete divokého v ČR“ (odborný návrh zemědělců, jak by se měla tato kritická situace rychle a definitivně vyřešit); protože když na našem území šlo provést celoplošnou likvidaci přemnožených (a sedlákům i přírodě škodících) populací prasete divokého v roce 1750 za vlády královny Marie Terezie - tak to musí jít i v roce 2017!!).

  Historický vývoj v problematice

• Zvěř prasete divokého (v myslivecké mluvě „černá zvěř“) byla historicky součástí fauny na území stávající ČR. Zásadní zlom nastává okolo roku 1750, kdy se osvícená královna Marie Terezie snažila napravit problémy, které způsobil její otec Karel VI. (až fanatický milovník lovu a lovectví), za jehož panování došlo k velkému přemnožení zejména populací spárkaté zvěře; které doslova devastovaly celé odvětví zemědělství a ožebračovaly hospodařící rolníky (i když některé subjekty nazývají toto období „zlatým věkem české myslivosti“ – tak v té době hlady umírající venkovské obyvatelstvo kvůli škodám zvěří na to mělo jistě diametrálně odlišný názor).

• Královna Marie Terezie pochopila, že dynamický rozvoj odvětví zemědělství (i lesnictví) v monarchii je při tehdejším přemnožení spárkaté zvěře (zejména všestranně škodících prasat divokých) prakticky vyloučený; proto jako jedno z prvních opatření nařídila radikální snížení početních stavů populací spárkaté zvěře – a u zvěře prasete divokého nařídila jeho celoplošnou likvidaci ve volnosti. Pro současnou dobu je velice inspirující to, že tehdejší myslivci byli s touto „prací“ hotovi za cca 15 let a na cca 200 let přestalo prase divoké na našem území ve volnosti existovat (a nás musí napadnout – jak to všechno tehdejší myslivci provedli - bez opakovacích kulovnic; zaměřovací optiky; noktovizorů; termovizí; zateplených kazatel; a terénních vozidel?).

• Dále je třeba s plnou vahou zdůraznit jednu zcela zásadní skutečnost - celoevropská myslivecká proslulost ČSR v období 1918-1948 nebyla postavena na přemnožených populacích spárkaté zvěře v lesních honitbách (a na přihlouplých až nesmyslných aktivitách v oblasti „měření trofejí a honění medailí“), ale stála na odborném a citlivém „selském“ zemědělském i mysliveckém hospodaření, které následně přinášelo velké bohatství divokých populací drobné zvěře (zajíc, koroptev a bažant) v polních a smíšených honitbách. Netřeba pochybovat o tom, že kdyby se na našem území v období první republiky vyskytovaly populace zvěře prasete divokého na současných počtech, tak by se tam rozhodně nevyskytovaly početné populace drobné zvěře.

• Po roce 1948 byl z této odborné „selské myslivosti“ brutálně odstraněn celý selský stav; bohatě zazvěřené selské honitby byly ukradeny jejich držitelům a s požehnáním „všemocné strany“ byly prostřednictvím ČMJ předány nově vzniklým „mysliveckým sdružením“ složeným z prověřených soudruhů dělníků a rolníků-nových myslivců (kdy tito noví soudruzi myslivci sice neznali přírodu ani myslivost, ale zato velice rádi lovili). Takže se nelze divit tomu, že do období 1964-70 byly lovem dosti zdecimovány divoké populace drobné zvěře (třeba v rámci údernických akcí – kdy se uvědomělí soudruzi myslivci-členové ČSMS zavazovali splnit u příležitosti kteréhosi Sjezdu KSČ či KSSS celý 5.letý plán lovu zajíce již za 3 či 4 roky; či si uvědoměle odhlasovali meziroční navýšení lovu zajíce o 170%; nebo se zavázali, že se z každého hektaru honební plochy „vytěží“1 kg zvěřiny); a pak se následky těchto „uvědomělých mysliveckých zvěrstev“ sváděly na brutální chemizaci v zemědělství. Tak se začaly budovat voliéry pro „myslivecký chov bažantí zvěře“ - a přitom se soudruzi myslivci začali stále častěji rozhlížet do lesních honiteb za lákavou spárkatou zvěří. A měli velké „štěstí“ protože soudruzi lesníci začali po roce 1960 dlouhodobý intenzivní proces cíleného masivního „namnožování“ spárkaté zvěře ve státních lesních honitbách – a v důsledku toho docházelo k jejímu intenzivnímu rozšiřování do dalších a dalších polních a smíšených honiteb (kdy navíc i ČMS po roce 1965 začal organizovat „zazvěřování“ polních a smíšených honiteb hlavně daňčí a mufloní zvěří).

• Zvěř prasete divokého se po období 1945-50 začala rychle rozšiřovat po celém území stávající ČR (Čechy, Morava a Slezsko); a už v roce 1960 se zde ročně lovilo 3.596 ks; jen pro příklad uvádím „myslivecko-chovatelskou“ strukturu odlovu v roce 1966, kdy se ulovilo celkem 2.678 ks; z toho – kňour 1.145 ks (43%); bachyně 403 ks (15%); a sele 1130 ks (42%).

• Nárůst početních stavů tohoto druhu pokračoval až do roku 1977 – kdy se lovilo už 16.000 ks (tedy nárůst v období 1960-1977 byl 445%); v období 1977-82 se projevila určitá stagnace odlovu - kdy se v roce 1982 lovilo 10.233 ks (nelze vyloučit, že tento vývoj mohl ovlivnit hloupý proces integrace honiteb v ČR, direktivně nařízený vedením ČMS; kdy se z několika menších honiteb vytvořila 1 socialistická „velko-honitba“; přesně ve stylu tehdejších socialistických velko-výkrmen brojlerů či býků nebo „velko-plošného zemědělského hospodaření).

• Ale už od roku 1983 (lov 22.790 ks) nastává zcela zásadní proces trvalého nárůstu početních stavů populací zvěře prasete divokého, která (s výjimkou stagnace v období 1990-99) – trvá až do roku 2015 (roční odlov 186.148 ks); takže jen v tomto období (1982-2015) trvalého růstu početních stavů tohoto druhu, došlo k nárůstu o alarmujících 1.819%! (takže zde nehovoříme o nějakém nezanedbatelném nárůstu početních stavů daného druhu zvěře o procenta či desítky procent; ale hovoříme zde o zcela alarmujících nárůstech o několik tisíc procent; a státu to vůbec nevadí!).

• Samozřejmě je třeba uvést, že po roce 1980 docházelo k velkoplošnému pěstování monokultur obilovin či kukuřic, kde měla spárkatá zvěř vynikající podmínky pro dlouhodobý výskyt. Takže mnohé lesnické subjekty, funkcionáři ČMMJ, včetně lesnických úředníků MZe ihned přispěchali s konspirační teorií o tom, že za přemnožení zvěře prasete divokého vlastně mohou pouze zemědělci a jejich velkoplošné hospodaření. Což bylo a je jen „kladení kouřové clony“ za níž se má ukrýt špatné myslivecké hospodaření uživatelů honiteb. Nezpochybnitelným faktem bylo, že i v té době bylo prase divoké normováno především na lesy a státní lesní honitby; a dalším faktem bylo, že se ve státních lesních honitbách zdaleka neplnila žádoucí výše odlovu bachyní. Dalším faktem byly trvalé nárůsty početních stavů populací většiny druhů spárkaté zvěře a jejich masivní migrace do polí. Pokud by byl v období 1982-2015 jen ve státních lesních a lesních smíšených honitbách respektován zákon (udržovat počty spárkaté zvěře v rozmezí mezi stavy minimálními a normovanými) – tak by do polí nemělo co migrovat (nebo by byla migrace minimální)!  

• V současné době se z pohledu zemědělců u zvěře prasete divokého už nejedná o nějaký „myslivecký problémek s chovem daného druhu zvěře“, ale jedná se o kalamitní přemnožení velice nebezpečného biotického škůdce, který působí ročně devastační škody a ztráty na zemědělské produkci. A tyto chronické problémy se zvěří prasete divokého v ČR se tímto „stylem“ řízení ze strany MZe a „přístupem“ mysliveckých uživatelů v honitbách nevyřeší ani za 100 let, protože tyto subjekty z tohoto přemnožení profitují a nemají tedy žádný vážný důvod ani zájem tyto dlouhodobé problémy (trápící a okrádající sedláky) definitivně vyřešit.

  Základní údaje a jejich analýza 

• Jen pro představu je možno uvést, že okolo roku 1925 se na území stávající ČR lovilo (včetně obor) ročně cca 28.000 ks všech druhů spárkaté zvěře; zatímco v období 2000-15 se na stejném území legálně loví a vykazuje cca 360.000 ks spárkaté zvěře ročně (což je nárůst o cca 1.300%!). A to se v ČR i dnes najdou „myslivečtí experti“, kteří si vážně dovolí tvrdit, že stavy spárkaté zvěře v ČR povážlivě klesají. Faktem je, že pro řadu současných mysliveckých uživatelů honiteb v ČR je naprosto nepředstavitelné, že by se mimo větší komplexy lesů provedla celoplošná likvidace populací zvěře prasete divokého – a spárkatá zvěř (s výjimkou zvěře srnčí) by se vyskytovala pouze v lesních a převážně lesních honitbách (kde vždy byla a je i v současné době normována). Dlouhodobou situaci u populací zvěře prasete divokého v ČR názorně ukazuje vývoj odlovu tohoto druhu zvěře za období 1960-2015 (viz Příloha – Graf – vývoj odlovu).

• 

• Za analyzované období 1960-2015 stouply v ČR početní stavy populací zvěře prasete divokého o astronomických 5.176% (a státu to nevadí); za celé toto období se v rámci ČR legálně ulovilo a vykázalo 2.551.609 ks tohoto druhu zvěře (nelegální odlov se odhaduje na ±30%; což by byl celkový odlov ve výši 3.317.092 ks (to je množství zvěře, které na polích už něco zkonzumovalo)!

• Pokud by uživatelé honiteb-myslivci (především v lesních honitbách) v ČR se zvěří prasete divokého řádně myslivecky hospodařili a dodržovali by zákon o myslivosti, museli by udržovat populace tohoto druhu zvěře v rozmezí mezi určený stavy normovanými a stavy minimálními.

• Ale stačí se podívat na „systém-nesystém“ mysliveckého plánování a lovu v roce 2015:

• Takže je jasné, že v porovnání s ostatními druhy zvěře spárkaté se v rámci ČR se zvěří prasete divokého nikdy řádně myslivecky nehospodařilo (zejména v oblasti mysliveckého plánování).

• Když je v odvětví myslivosti v ČR tak závažná krize (a pokud se v ČR ročně uloví 30x více kusů zvěře, než jsou stanovené normované stavy – tak to vážná krize rozhodně je!!), mají zemědělské subjekty (které jsou jedinými dlouhodobě poškozovanými) plné právo se domnívat, že subjekty dlouhodobě ovládající odvětví myslivosti (tedy - státní lesnické subjekty-resp. jejich vedoucí lesničtí úředníci z OLH na MZe; zájmová ČMMJ a myslivečtí uživatelé honiteb) začnou tuto problematiku ihned účinně řešit.

• Ale ono se už několik desetiletí v této závažné věci vůbec nic účinně neřeší. Vedoucí lesničtí úředníci z OLH na MZe vydají jednou za čas jakýsi „pokyn“ (který není ani odborný a ani zákonný); ČMMJ roky dělá, že se jí tento problém nějak netýká; myslivečtí experti-výzkumníci jsou přesvědčeni, že tuto krizi vyřeší tím, že na divoká prasata navěsí vysílačky a na obrazovkách pak s dětinskou radostí sledují kudy to - či ono prase chodí; aby za několik let (a několik vynaložených milionů) na kongresu v Bogotě sdělili, že když je divoké prase nažrané, tak tolik nemigruje; a držitelé a myslivečtí uživatelé lesních honiteb (kterým nehrozí placení náhrad za škody na zemědělské produkci) se tiše radují z množství loveckých příležitostí; a myslivci v polních a smíšených honitbách se modlí, aby sedláci nezačali důrazně vymáhat náhrady za škody způsobené přemnoženou spárkatou - ale pro řešení krize neudělal nikdo nic účinného.

• Jistě, občas se na nějaký zámek svolá „odborná“ konference na toto téma; MZe a ČMMJ (mající zájem, aby se v této věci nic nezměnilo) zaštítí akci a vloží finance; a pak „myslivečtí experti“ ve slušivých uniformách horečně jednají (i hezké barevné obrázky a grafy prezentují); a po příjemném odpoledním jednání se bez smysluplného závěru všichni rozjedou domů (a pak se tato odborná beznaděj zvěční ve sborníku referátů). A tak se zase vlk (myslivečtí experti a stát) nažere – a koza (přemnožené populace prasete divokého) zůstane v honitbách celá!

• Přitom je řešení této problematiky zcela jednoduché; protože meritum problému spočívá v přístupu MZe a většiny uživatelů honiteb-myslivců ke kategorii – zvěř samičí (bachyně). Zatímco u lovu ostatních druhů zvěře spárkaté se většinou dodržuje žádoucí poměr mezi lovem samců-samic-mláďat, tak z bachyní si po roce 1960 vytvořili myslivci v ČR doslova „posvátnou krávu“ – jejíž lov je v mnoha honitbách přísně zakázán a porušení tohoto idiotského zákazu se tvrdě trestá. I když každému, kdo normálně uvažuje, musí být jasné, že když se dlouhodobě neplní normální plány lovu samic, tak musí být důsledkem trvalý nárůst početních stavů populací tohoto druhu. Z níže uvedených faktů je zřejmé, že situace v mysliveckém přístupu k samičí zvěři prasete divokého je v ČR dlouhodobě velice kritická - a je hlavní příčinou přemnožení tohoto druhu zvěře:

• Proto se nikdo se nemůže divit, že početní stavy populací zvěře prasete divokého v posledních desítkách let neklesají - a v dlouhodobém horizontu dynamicky rostou!

   Kdo je tedy zodpovědný za dlouhodobě přemnožené populace zvěře prasete divokého v ČR?

• Některé lesnické subjekty a především vedoucí lesničtí úředníci z OLH na MZe, kteří od roku 2000 neudělali (či nechtěli udělat) v této věci žádné účinné metodické a řídící kroky - protože zvěř prasete divokého lesnickým subjektům v jejich lesích problémy nedělá a zásadně jim v jejich lesních honitbách zvyšuje množství loveckých příležitostí. Nesporným faktem je, že zvěř prasete divokého je normována především na lesní honební pozemky (což jsou lesní či převážně lesní honitby. Pokud by stát – resp. lesnické vedení na MZe (kdy MZe je zřizovatelem LČR, s.p. a orgánem státní správy myslivosti pro honitby VLS, s.p.) chtěl skutečně tento problém vyřešit, tak si nejprve zamete „před vlastním prahem“ – tedy ve státních honitbách (LČR, s.p. a VLS,s.p.). Pokud by totiž byly ve státních  honitbách LČR a VLS populace tohoto druhu zvěře skutečně udržovány na zákonem stanovených stavech normovaných (o minimálních ani nemluvě), tak by do polních či převážně polních honiteb prakticky nic nemigrovalo. A vedoucí lesničtí úředníci z MZe by nemuseli v médiích trapně lhát, že za dlouhodobě přemnožené populace spárkaté zvěře jsou zodpovědné zemědělské subjekty. Protože tím jen odvádějí pozornost od své mizerné práce.

• Dále většina mysliveckých uživatelů honiteb, kteří s neodborností (či vypočítavostí?) na jedné straně desetiletí křičí „my lovíme, my lovíme!“, ale na druhé straně přímo zakazují svým držitelům povolenek k lovu lovit bachyně (jako nositelky přírůstku); takže celé dlouhé roky místo toho, aby lov bachyní byl na úrovni nezbytných 15% z celkového odlovu, tak tvoří zcela nedostatečná 3%. A všichni zodpovědní za tuto krizi bádají a bádají, proč početní stavy tohoto druhu v honitbách stále neklesají. Myslivečtí uživatelé polních a smíšených honiteb si tento luxus stále stoupajících početních stavů prasete divokého mohou dlouhodobě dovolovat, protože je zemědělské subjekty nedrží na uzdě důsledným vymáháním náhrad za všechny škody způsobené zvěří.

• Zemědělské subjekty stále jen naříkají a nedělají to, co by dělat mohly a měly; tedy důrazně využívat možnosti stávajícího zákona a tvrdě vymáhat po mysliveckých uživatelích honiteb náhrady za škody působené přemnoženou spárkatou zvěří. Ale je dobré, že už rostou řady sedláků, kteří se sami přesvědčili o tom, že když jim poradí odborník, tak i dle stávajícího zákona lze celkem snadno na finančních náhradách umravnit nebo dokonce zlikvidovat nespolupracujícího či škodícího uživatele honitby. (Na dlouhodobě akutní problematiku „Systematického řešení škod působených zvěří v odvětví zemědělství“ se zaměříme v nejbližší době)

Navazující pokračování tohoto příspěvku: Zemědělsko-myslivecká „Koncepce mysliveckého managementu zvěře prasete divokého (Sus strofa L.) v ČR“ – část II. Základní zásady koncepce a její terénní realizace v ČR

Ing. Libor Řehák, Ph.D., člen regionální ASZ Louny a prezident APM ČP

Příspěvek nevyjadřuje stanovisko ASZ ČR.