Ještě před tímto schválením ale lze konstatovat, že výsledná podoba bude vlastně nepřekvapivá a bude to tedy všeobecný kompromis, což je princip, který je v rámci EU obvyklý, často i přínosný a často také kontraproduktivní. Pro ČR a některé další členské země je opticky nejviditelnějším výsledkem dobrovolné zastropování, což je bohužel vítězství průmyslového zemědělství v rámci celé EU. Pokud bude ale definitivně schválen návrh předsedkyně výboru EP pro rozpočtovou kontrolu Moniky Hohlmeierové, k určitému zastropování dojde – strop pro maximální možné čerpání dotací by podle jejího návrhu měl činit na fyzickou osobu 500 000 eur v oblasti přímých dotací (I. Pilíř) a milion eur v oblasti investičních dotací (II. Pilíř). Do takové hranice se ovšem vejde kdekdo. Důležitějším principem tak bude zřejmě sledování skutečných majitelů právnických osob (propojování podniků) a úmysl vytvořit jejich rejstřík. Na čerpání dotací ale bude mít také vliv definice skutečného zemědělce, kterou by ale měly podle svých potřeb vytvářet jednotlivé členské země. Dotace na takzvané citlivé komodity se podle dosavadních informací ani nezvýšily, ale ani nesnížily, což je další z mnoha, v konečných dopadech spíše neutrálních kompromisů. I když je přitom řada kompromisů sporných a například pro rodinné farmy v ČR i negativních, důležitý je také vzkaz, který tyto kompromisy vysílají k zemědělcům, kteří se obávají dopadů „příliš zelené“ zemědělské politiky EU. Jinými slovy, vypadá to, že zřejmě zas tak zelená nebude, což je ovšem opět něco, co bude do budoucna vytvářet příkopy mezi ochránci přírody a zemědělci všech kategorií, a „vítězem“ se tak mohou cítit všichni, nebo taky nikdo.
Finance byly vůbec tento týden dominantním tématem, tedy především ty „velké finance“, jako je státní rozpočet ČR na příští rok. Bohužel je třeba konstatovat, že kapitola Ministerstva zemědělství je v porovnání s loňským rokem ze všech resortů nejvíce krácena, v porovnání s loňským rokem má nižší podíl peněz získat už jen Ústav pro studium totalitních režimů, což ovšem také o něčem vypovídá. Jak to dopadne s kompenzacemi za újmy způsobené regulacemi v souvislosti s koronavirem, je stále ještě otázka, určitě se ale na všechny nedostane nejen co do výše kompenzací, ale co se týká kompenzací vůbec. A určitě se to týká alespoň části zemědělců, a nejen na rodinných farmách, kteří nejsou pouze „echt“ zemědělci, ale v podobě služeb, zpracování i prodeje svých produktů vytvářejí k zemědělské prvovýrobě žádoucí přidanou hodnotu.
Jak to ale dopadne s bilancí agroobchodu, se naopak už docela rýsuje, a opět to nevypadá nijak slavně. Podle odhadu Zemědělského svazu ČR by měl schodek agroobchodu za letošní rok dosáhnout více než 40 miliard korun, což je sice méně, než činil rekordní loňský schodek (- 47,2 miliardy korun), je ale třeba vědět, že i díky pandemii koronaviru se mezinárodní obchod, a to i s potravinami a zemědělskými surovinami, výrazně snížil. Otázkou tak je, jak by to dopadlo, kdyby se k nám letos dovezlo původně plánované zboží hlavně z jižních částí Evropy, jako je Španělsko nebo Itálie.
Nakonec alespoň malé odlehčení: Přestože je pro drtivou většinu houbařů cílem sběru hub les, v současné době je naopak nejlepší chodit na houby úplně jinam. Množství žampionů, bedel, špiček, ale i dalších hub, jimiž jsou poseté parky, louky, příkopy podél cest, meze nebo travnaté zahrádky je momentálně nevídané, a rozhodně větší než v lese. Jenže „národ houbařů“ ke své škodě sbírá především hřiby, což je mimochodem také jeden z paradoxů naší společnosti.
Petr Havel