Nejprve ale k tomu, co se mohli občané z médií dozvědět. Jednou z mála pozitivních zpráv bylo navýšení dotací ministerstva zemědělství na obnovu drobných sakrálních staveb na našem venkově, v praxi různých polních kapliček, na dvojnásobek současného stavu, tedy na 500 milionů korun. To každopádně podpoří identitu a „genius loci“ mnohých i zapomenutých lokalit – takže O.K. Pro pijáky piva zase vyslal pozitivní signál parlament – prošel totiž návrh na snížení spotřební daně u piva. K tomu je vhodné dodat, že na současnou úroveň zvýšil spotřební daň u piva v době stagnující ekonomiky ministr úřednické vlády Eduard Janota v roce 2010 s tím, že zvýšení spotřební daně je dočasným opatřením na jeden rok. Do současné doby se ale nic nestalo, takže snížení této daně by bylo jen splněním vládního slibu, který byl dán před sedmi lety. Pokud se týká ptačí chřipky, je to jistě problém nepříjemný, stále však platí, že i přes značně rostoucí počet utracených kusů drůbeže dosahující v současné době už několik desítek tisíc kusů stále není problém v propadu nabídky tuzemské drůbeže pro domácí trh.
Poněkud složitější je to s onou „dvojí kvalitou“ potravin. V principu jde o stav, kdy je ve stejném obalu zabalena potravina, která má reálně v různých zemích odlišné složení. To evropská legislativa umožňuje, je to však metoda, kterou lze označit za klamání spotřebitele, byť si složení výrobku na obalu může člověk přečíst - lidé však logicky pod stejným obalem očekávají stejný výrobek. Letitý spor výrobců takových potravin s organizacemi spotřebitelů přitom zdaleka není tak černobílý, jak je prezentován. Jednak je zcela běžné, že stejně nazývané potraviny mají v různých zemích různé složení, protože v různých zemích jsou trochu jiné požadavky spotřebitelů na chuť, což je mnohočetně doloženo. Jednak neplatí, že například určitá jiná surovina nebo její množství v potravině prodávané například v ČR znamená nutně nižší kvalitu oproti stejné potravině prodávané „na západě“, jak je to jednostranně prezentováno. Sporný je tak především onen stejný obal, který spotřebitele mate. To však platí pro výrobky, které se prodávají v několika různých zemích – kdybychom více preferovali potraviny vyrobené u nás a prodávané především u nás, problém by prakticky zmizel. Sázka na domácí identickou produkci je tak systémovějším řešením, než plánované (a v tomto případě zřejmě na úrovni EU těžko prosaditelné) regulace.
Naprosto bez povšimnutí kohokoli proběhla tento týden v Praze významná odborná konference „Financování vodárenské infrastruktury,“ na níž byla historicky poprvé prezentována data ministerstva zemědělství sbíraná za rok 2015 v rámci benchmarkingu, jehož cílem je regulace oboru vodovodů a kanalizací a cenotvorby prostřednictvím jednotné metodiky. Podle těchto dat neuvěřitelných 1167 subjektů (vlastníků vodovodů a kanalizací z řad obcí a měst) z celkově šetřených 1371 subjektů nevytváří dostatek finančních zdrojů na obnovu vodohospodářského majetku. Řekl bych, že ani všem odborníkům v zaplněném sálu nedošlo, co že to vlastně bylo sděleno – totiž že 90 procent obcí a měst nedodržuje zákony, protože tuzemská legislativa ukládá vlastníkům vodohospodářského majetku (těmi jsou z 90 procent obce a města) povinnost zpracovat, ale také naplňovat takzvané „plány obnovy vodohospodářské infrastruktury“. Že v letošních mrazech praská vodovodní a kanalizační potrubí více než obvykle, je realita. Jak je ale vidět, za všechno asi mráz nemůže, na opravách trubek šetří (a tím je vybydlují) prakticky všichni jejich vlastníci.
Vůbec nejhorší informací tohoto týdne, zasahující budoucnost všech lidí v této zemi, je (zřejmě záměrně) nezveřejněná informace, podle níž má ČR v diskusích o podobě Společné zemědělské politiky EU (SZP) po roce 2020 obhajovat další pokračování podpor našemu velkoplošnému průmyslovému zemědělství. Ve hře je mnoho faktorů, to podstatné ale je, že by se podle politického zadání našeho ministerstva zemědělství neměly krátit dotace velkým zemědělským podnikům, což je naprostý opak toho, co v EU po roce 2020 nastane a co dělají prakticky všechny země EU již dnes. Pokud by ČR alespoň částečně podporu velkým farmám prosadila, bude výsledkem další devastace krajiny, půdy či zdrojů vody a chudnoucí venkov, protože příjemci značné části podpor budou firmy, které ani na venkově nesídlí. To se v našem zemědělství děje už dnes, modelovým příkladem je AGROFERT sídlící v Praze na Chodově. Aby bylo zřejmé, o co se hraje: Kdyby v současné době podnikal AGROFERT v sousedním Maďarsku, kde nemají již dnes nárok na jakoukoli podporu farmy s plochou nad 1 200 hektarů, přišel by AGROFERT, pokud by na něj bylo nahlíženo jako na jedinou firmu obhospodařující plochy kolem 110 000 hektarů, ročně o více než 600 milionů korun jen na dotacích v rámci takzvané jednotné platby na plochu (SAPS). Pokud na druhou stranu ČR podporu velkým v EU po roce 2020 neobhájí, což je docela pravděpodobné, přijde naše zemědělství odhadem o 30 procent evropských dotací, což jsou desítky miliard korun. A přijde o ně proto, protože struktura našeho zemědělství nebude vyhovovat evropským parametrům. Což by mělo zajímat všechny, včetně zmiňovaného AGROFERTU.
Petr Havel