Pokud se týká prodejen, je z obecného pohledu samozřejmě žádoucí, aby se malé obchůdky i v nejmenších obcích udržely, protože představují kromě nákupních také společenská centra na vesnici a jednu ze základních služeb svým občanům. Je ovšem paradoxem a pokrytectvím, když s myšlenkami na jejich zachování přichází politická reprezentace, která je svými regulacemi, zákony či zákazy sama téměř zlikvidovala a před blížícími se volbami hodlá najednou tento problém řešit. Jak jinak, než dotacemi, což ovšem bude v praxi znamenat další regulace, evidence a diskuse, kdo ještě nárok má a kdo už ne. Daleko systémovější by tak byla jiná diskuse - o rozpočtovém určení daní, a především skutečná, nejen deklarovaná podpora malého a středního podnikání v obcích, což by znamenalo příjem do obecních pokladen a možnost samotných obcí činnost malých obchůdků podpořit a propojit jí s dalšími službami pro občany. Ač to tak možná nevypadá, vliv na existenci malých obchůdků v obcích má i zemědělství - velkoplošná produkce základních hospodářských plodin totiž nepotřebuje téměř žádné zaměstnance (tedy spotřebitele), na 1 000 hektarů půdy stačí jen jeden pracovník. A pokud ještě není sídlo firmy přímo v obci, dochází nejen k redukci pracovních míst, ale i odplývání peněz určených pro obec a venkov do městských sídel. Pak se samozřejmě malá prodejna drží jen obtížně.

Střet zastánců a odpůrců novely zákona o ochraně přírody a krajiny je doslova filosofický - jde totiž o to, zdali je součástí přírody a životního prostředí také člověk, nebo zdali jej z některých lokalit v zájmu přírody vyženeme. Schematicky se problém transformuje do takzvaných bezzásahových území, je ale daleko širší a ukazuje se na něm princip, kterým je dnes kontaminována celá naše politika a veřejnost - totiž střet ortodoxně protichůdných postojů, přestože reálně je skutečné řešení „někde uprostřed“. Jasné přitom je, že člověk součástí přírody je, a stávající podoba našich národních parků je často výsledkem jeho činnosti, ne pouze samovolného vývoje - to platí možná v Africe, ale ne u nás. Na druhou stranu je zřejmé, že značná část společnosti zcela ztratila vztah k přírodě a před nimi je žádoucí životní prostředí chránit. Vhodné řešení - převzít část rozumných změn ve prospěch člověka prosazovaná Senátem a zároveň zachovat základní linii ochrany prosazované parlamentem, se ale asi nenajde. K tomu ještě jedna poznámka takzvaně „před závorkou“. Novela v zásadě staví všechny národní parky do identické pozice, což není příliš šťastné, neboť každý z nich je jiný a jedinečný. Navrhovaná „unifikace“ parků je proto největší slabinou, ba systémovou chybou předkládané novely.

Z důležitých ekonomických údajů prošla mimo všeobecnou pozornost informace o tom, že Evropský parlament schválil ve středu 15. února „Komplexní hospodářskou a obchodní dohodu mezi EU a Kanadou“, známou pod zkratkou CETA. Liberalizace vzájemného obchodu by přitom mohla platit už od dubna letošního roku, takže prakticky za pár dní. Český statistický úřad (ČSÚ) potvrdil předpoklady zhoršující se bilance agrárního zahraničního obchodu, schodek se meziročně prohloubil o 3,3 miliardy korun na celkových 22,6 miliardy korun. To ukazuje na skutečnost, že dotace do agropotravinářského komplexu v ČR nejsou dobře nastavené. O další informaci ČSÚ, který hlásí meziroční zvýšení platů v našem zemědělství o 10 procent, nechť si udělá obrázek v souvislosti s rostoucími dotacemi do tohoto sektoru každý sám…

Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti publikoval soubor map ohrožení smrkových porostů v ČR vycházející z podkladů Českého hydrometeorologického ústavu a konstatoval, že chřadnutím a odumíráním jsou postiženy smrky všech věkových stupňů, vypěstované uměle i z přirozené obnovy. Tak trochu to souvisí s diskusí o pojetí národních parků - totiž, že přírodu zas tak nezajímá, co je „přirozené“ a co je „umělé“, a člověk by se měl procesům v přírodě sám přizpůsobovat, než se snažit životní prostředí přizpůsobit sám sobě. Docela rozumné stanovisko vydal konečně Ústřední a kontrolní ústav zemědělský, který ukončil platnost povolení přípravků obsahující glyfosát (zemědělská chemie), to ovšem pod tlakem nařízení Evropské Komise ze srpna loňského roku. Proto „konečně“. S tím souvisí i na první pohled zpřísněné požadavky na zemědělské hospodaření v naší zemi, které předložil ministr zemědělství Marian Jurečka. Skutečností ale je, že o žádné fatální zpřísnění nejde (byť to tak bylo prezentováno), většina zemědělců příslušná pravidla již uplatňuje a ti skutečně dobří uplatňují ještě šetrnější způsob hospodaření, než nařizují Jurečkova opatření. Jinými slovy, opatření na neblahém stavu naší krajiny nic nezmění.

Petr Havel