Pomiňme teď ale fakt, jaká byla – oproti tehdejším barvotiskovým plakátům a dnešní komunistické propagandě – skutečná situace. Že zaměstnanost byla umělá, že zásobování bylo zoufalé a sortiment žalostný, takže na takový „luxus“ jako jízdní kola a pračky, o autech nemluvě, se stály celonoční fronty a často chyběly i základní hygienické potřeby. Že o studiu nadaného potomka nerozhodovaly jeho výsledky, ale často spíš (ne)angažovanost rodičů nebo kovaná domovní důvěrnice. Že za čtení, psaní či přechovávání „zakázané literatury“ mohli do vašeho bytu třeba uprostřed noci vtrhnout estébáci, vyděsit vám děti a odvléct vás k brutálním výslechům. Že političtí odpůrci končili v lágrech a uranových dolech nebo ve vězení, kde se mohli dočkat umlácení jako poslední politický vězeň Pavel Wonka, případně skončit jako osmnáctiletá Danuše Muzikářová, kterou komunističtí esenbáci nebo milicionáři zastřelili při protestech v roce 1969. (Jiní tedy měli to štěstí, že se ocitli jenom „u lopaty“, v kotelně, v jednotném zemědělském družstvu nebo se zametačskou károu na ulici.) Že každou demonstraci, každičký náznak odporu soudruzi brutálně rozehnali – za použití vodních děl nebo mlácení obušky, jak to podle vlastních slov činil například i tehdejší příslušník VB, nyní poslanec Parlamentu ČR soudruh Ondráček.
Tahle známá fakta, která komunisté buď popírají, nebo omlouvají či bagatelizují, pro tuto chvíli nechme stranou. Teď se naskýtá jiná otázka.
Na facebookové stránce KSČM se objevil oslavný paján na socialistické časy plné radosti a luncheonmeatu (na což tedy veliký pozor – podle rudé Marty Semelové a komunistického návrhu zákona o jazykové čistotě a vymýcení cizáckých slov by soudruzi samozřejmě měli psát o obědovém nebo svačinovém mase).
Nedalo mi to a položila jsem jim otázku:
„Úžasné časy to byly, jedna radost. Jen pořád nějak nevím – když to tu tedy bylo tak skvělé –, proč jsme tu museli sedět za ostnatým drátem nabitým elektřinou jako dobytek za ohradníkem, aby z toho ráje snad někdo neutekl, a když se o to někdo pokusil, tak se po něm střílelo.“
Opravdu a upřímně mě zajímá, jak tento očividný rozpor komunisté vysvětlují.
Nemá přece žádnou logiku držet někoho násilím, ba dokonce pod hrozbou smrti někde, kde se tak krásně žije. A že se nás tady snažili udržet opravdu otřesným způsobem. Až do osmdesátých let 20. století se na hranicích se Západem táhla minová pole. Po jejich zrušení zůstaly ostnaté dráty, plot s vysokým napětím a psi speciálně vycvičení k zadržení a zabíjení lidí. Podle historika Martina Pulce bylo na našich státních hranicích v letech 1948–1989 zabito 282 lidí, z čehož 145 jich zastřelili pohraničníci, další usmrtily miny nebo elektřina v drátech, jednoho roztrhali psi. Hrdinní pohraničníci (za zabití „narušitele“ býval opušťák) neváhali dokonce asi dvěma stovkami nábojů doslova rozstřílet jedenáctiletého kluka, který dostal nešťastný nápad plout po hraniční řece na voru.
Odpověď ale nepřišla žádná. Tedy pokud nepočítám lži řadových komunistů typu, že se kamkoli smělo legálně, takže nebyl důvod riskovat život pokusy o překonání drátů. Nebo názor, že utíkali jen zločinci a špioni, kteří byli zastřeleni po právu. Případně pravá perla nějakého soudruha, který mi objasnil, že to všechno se přece dělo v našem zájmu a chránilo nás to před cestami do nebezpečných zemí, kde bychom mohli přijít k úhoně. Ne jako dnes, kdy si každý může jet, kam ho napadne. Uznejte, že logika prohlášení „Radši vás zastřelíme, aby se vám v té nebezpečné cizině náhodou něco nestalo“ je kouzelná. Nebo k pláči, to záleží na úhlu pohledu.
Jak zní oficiální vysvětlení strany, která si k názvu sice přidala M, ale neodstranila své staré aparátčíky a stalinisty, tedy stále netuším. A přitom by mě tak zajímalo.
Autor: Jenny Nowak
Zdroj: Forum24.cz