Konferenci zahájil první místopředseda Senátu PČR Přemysl Sobotka. Poukázal na to, že rozklad rodiny patří k největším zločinům, které komunistický režim spáchal, neboť rodina je nezastupitelná v uchovávání hodnot pro budoucí generace. Po jeho úvodním slovu hovořili zástupci z Estonské republiky, Lotyšska, Kanady a Velké Británie. Po vystoupení zástupců jednotlivých zemí hovořil ředitel tohoto projektu. Ten uvedl, že mezi lety 1948 - 1964 bylo v naší zemi uvězněno 248 000 mužů a žen, a protože každý z nich byl členem průměrně čtyřčlenné rodiny, bylo těmito zločiny poškozeno kolem milionu lidí, kterým byly tímto způsobem rozbity jejich rodiny. Odrecitoval také následující báseň:
Ve jménu těch, co z šibenic volali prokletí,
ve jménu dětí, matek, žen - nevinných obětí,
ve jménu těch, co u hranic zastřeleni byli,
ve jménu těch, co z vězení se zpátky nevrátili,
ve jménu těch, co otroky bratrů svých se stali
a přesto za jidášský groš svou čest neprodali.
Ve jménu lásky, života, pravdy a lidských práv,
ve jménu psanců - tuláků bloudících v cizinách,
ve jménu těch, co žili věk za branami pekel,
ve jménu všech já biblické píši MENE TEKEL!
Jiří Herzinger, básník a politický vězeň
Poté už následovaly dva srdceryvné příběhy osob, které tyto zločiny přímo pocítily na sobě a svých rodinách. Jedním z nich byl také příběh Jaroslava Lípy, člena ASZ Mělník, jehož rodiče byli právě sedláci a hospodařili na 30 ha orné půdy. On sám studoval střední zemědělskou školu. Vlivem režimu byl jeho otec zatčen, později také matka. On byl ze školy vyloučen. Byli obviněni z úmyslně špatného obdělávání pozemků. Majetek propadl neprávem státu, rodina se musela přestěhovat. Pan Lípa pracoval v dolech a později jako traktorista na místním státním statku. Po roce 1989 se ale rodina chopila příležitosti a využila nově nabytou svobodu k tomu, aby začala znovu hospodařit. Samozřejmě na půdě, na které pracovali celé generace jejich předků. Chmelnice začaly ve větru znovu zpívat a rodina přistavěla k hospodářství dokonce i malý pivovar.
K závěru konference vystoupil také Jiří Růžička, místopředseda Svazu PTP. Poukázal na to, že více jak polovina selských rodin byla zařazena do pracovních táborů na dobu neurčitou. Byla prováděna očista zemědělských škol od dětí tzv. vesnických boháčů. Účel tohoto byl prostý - vytrhnout děti z vlivu svých rodičů a zpřetrhat v nich pouto k půdě, hospodaření a dalším hodnotám. Píše se, že do roku 1954 bylo vystěhováno přes 4000 zemědělských usedlostí, majetek byl zkonfiskován a sedláci zbaveni svých práv. Posílali se dodací listy, kolik selských rodin a kam dodat, náklady na stěhování byly hrazeny z majetku odsouzených, odsouzení se nesměli pohřbívat do hrobů v místě bývalého bydliště, měli často i zákaz vstupu do obce. A proč toto všechno? Protože sedláci byli vlastenci, morálně velmi čistí lidé. Lidé, kteří svůj život zakládali na svobodě, cti a v obci byli často váženými občany. Právě takových se režim bál.
V této době to muselo být nepředstavitelně kruté a složité a ti z nás, kteří jsme tuto dobu nezažili a slyšeli pouze z vyprávění svých předků-sedláků, si jen velmi těžko můžeme představit, jak moc zlé to tenkrát opravdu bylo, když vám vzali statek, na kterém jste se narodili, vyrůstali, hospodařili, vyrůstaly tam vaše děti a umírali vaši rodiče. Naštěstí vše dobře dopadlo a po roce 1989 se velká část sedláků pustila s velikou vervou do práce. Obnovili zchátralé statky. Znovu se začali starat o svá pole, ale také o životní prostředí okolo, a jejich statky se staly opět ozdobou našich českých vesnic. Hrůzy minulého režimu je třeba si neustále připomínat, tak jako to dělá tento mezinárodní projekt, aby se už nikdy v budoucnosti neopakovaly a my mohli naše děti vychovávat pouze ve svobodě, jak všem na závěr popřál moderátor konference Petr Kostka.
Pavla Rejchrtová