Opat měl v klášteře veliké křeslo potažené brokátem. Do něj ukryli zbraně příslušníci Státní bezpečnosti. Pak se Tajovského ptali, jestli připravoval ozbrojený převrat. Odpověděl, že v životě neměl v ruce ani pušku.
„Chcete snad říci, že jsme to tam strčili my?“ ptali se u výslechu. „Vypadá to, že asi ano,“ odpověděl popravdě. „Tak to řekni ještě jednou a uvidíš!“ zařval estébák.
Vyslýchali i jeho dva spolužáky z gymnázia, kteří opata krátce před zatčením navštívili. Dávali jim otázky ve stylu, jestli nenahmatali na křesle pod látkou něco tvrdého.
Estébáci do kláštera skryli zbraně až poté, co Tajovského zatkli a odvezli. Viděl to opatův řidič Josef Prokop, který je přitom tajně sledoval.
Když později Tajovského pustili z vězení, tak mu hned řidič řekl: „Já je tenkrát viděl! Půjdeme do toho a já u soudu dokážu, že tam zbraně podstrčili oni.“ Tajovský ho ale od toho odradil. „Pepíku, to nepůjde, okamžitě by tě sebrali.“ V šedesátém roce na to ještě nebyla vhodná doba.
Hlad se dá překonat, ale žízeň je strašlivá. Spoluvězni pili moč
Bohumila Víta Tajovského odsoudili v roce 1950 ve vykonstruovaném procesu k dvacetiletému vězení. Na amnestii byl propuštěn v roce 1960. Pak byl lesním dělníkem, topičem a podnikovým archivářem.
Podobně jako v želivském klášteře to Státní bezpečnost narafičila v Nové Říši. A to začátkem února roku 1950. Udělali tam dlouhou prohlídku areálu, během níž hledači „vyrobili“ důvody, proč premonstráty zatknout. Podstrčili jim jednu pistoli pod klekátko do zpovědnice a dva samopaly ukryli do kamen a na skříň.
Opat Tajovský zažil opravdu velmi tvrdé věznění. Část pobytu za mřížemi strávil na samotce, někdy byl dokonce bez jídla a pití.
„Hlad se dá ještě překonat, ale žízeň je strašlivá. Bez pití máte už třetí den strašnou žízeň. Člověk je celý vyprahlý, že ani mluvit nemůže,“ vzpomínal Tajovský. Někteří jeho spoluvězni pili i svou vlastní moč, tak byli zoufalí.
Mezitím byl želivský klášter přebudován na tábor s vězeňským režimem, kde byl internován i tehdejší biskup František Tomášek a dalších asi 400 kněží. Činnost tábora začala jednou v noci, kdy tam přijel autobus plný bachařů.
Mobiliář kláštera byl odvezen nebo rozkraden. Knihy odvezla nákladní auta do papírny. Ztratily se všechny obrazy, cennosti a sbírky. Zkrátka muselo zmizet všechno, co připomínalo klášter.
„Já jsem tu nespravedlivě, ale vy ne,“ říkal mu ve vězení Husák
Opat Tajovský potkával ve vězení i budoucího komunistického prezidenta Gustáva Husáka. Poznali se ve výrobní hale při kompletaci zbraní. Pracovali vedle sebe na revolverových soustruzích. Potkávali se každý den. Husák sám sebe považoval za nespravedlivě odsouzeného. U opata to viděl jinak.
„Vy jste šli proti nám, proto jste byli odsouzeni spravedlivě. Neměli jste ale dostat tak vysoké tresty. Až se stanu prezidentem, pustím vás na svobodu,“ řekl Tajovskému. A ten mu odpověděl: „Chtěli jsme pro církev jen svobodu, kterou jste nám vzali.“
A zapamatoval si, že už tehdy o sobě Husák smýšlel jako o budoucím prezidentovi.
Před smrtí želivského opata v roce 1999 s ním udělali obsáhlý knižní rozhovor Aleš Palán a Jan Paulas. Opat se v něm podrobně ohlédl za celým svým životem.
„Vít Tajovský byl tak trochu součástí mé rodiny. Uchovávali jsme monstranci, kterou v tamním klášteře přeměněném v lágr vyrobili z plechovek internovaní kněží. Když jsme s ním hovořili, umíral. Řada našich setkání ho vysloveně bolela. Přesto je nikdy nechtěl ukončit předčasně, knihu rozhovorů vnímal jako svědectví, které je třeba dokončit - a to, že zrovna umírá, muselo jít prostě stranou,“ zavzpomínal spoluautor knihy Aleš Palán.
Lidé nechtěli zrušit léčebnu, měli v ní práci. Opatovi vyhrožovali
Ani návrat do kláštera po roce 1989 neměl opat snadný. Sídlila tam tehdy psychiatrická léčebna. V ní pracovalo několik místních obyvatel. Někteří se postavili proti přesunu léčebny do Havlíčkova Brodu. Nechtěli přijít o práci. Opat dostal i výhrůžné dopisy. Hořkost v některých místních zůstala, což si Vít Tajovský uvědomoval i před svou smrtí.
Premonstráti se ale snažili, aby je místní znovu přijali. Hned v roce 1990 začali obnovovat tradici záříjových želivských poutí. Pak vzali svoje farníky a autobusem objeli česká a moravská poutní místa. Zajeli i do Polska.
„Snažíme se být součástí Želiva, a pokud je to v našich silách, působit i v obci pozitivně,“ prohlásil opat před svou smrtí.
Už se nedožil toho, že po navrácení lesů v roce 2014 vytvořila Kanonie premonstrátů vlastní společnost nazvanou Lesy kláštera Želiv, která hospodaří na současných patnácti stech hektarech lesa a čtyřiceti hektarech rybníků.
Tajovský nikdy necítil nenávist nebo zlobu, spíš odpor
Když opat Tajovský před smrtí končil svůj rozhovor s Alešem Palánem a Janem Paulasem, říkal jim, že neumí nenávidět. Ani po všem, co zažil. Tak se ho ještě pro jistotu zeptali, jestli necítil zlobu ani při vyšetřování nebo u soudu?
„Ani celkem ne. Když jsem viděl chování žalobce, tak jsem si samozřejmě říkal: Ty darebáku, tebe musí Pán Bůh potrestat! Zároveň jsem si ale také říkal: Ty chudáku, jaký může být tvůj život? Nebyla to z mé strany ani tak zloba, jako spíš odpor. Chvílemi jsem si dokonce říkal, že ti chudáci za to snad ani nemůžou. Rozkazy přišly odněkud z Moskvy a oni byli jenom jejich vykonavateli. Jenže na takové rozkazy se vymlouvají všichni váleční zločinci a nemohou tedy být žádnou omluvou pro jejich jednání. Nikdo nemusí dělat to, co nechce,“ odpověděl opat.
Autor: Radek Laudin
Zdroj: Idnes.cz