Celou akci zaštiťoval senátor Jan Kubera, její součástí i bylo předání cen Fragmenty paměti. Ty jsou udělovány autorům, kteří ve svých dílech připomínají společensky závažná, často i nepopulární, témata naší minulosti a přítomnosti. V úvodním vystoupení senátor uvedl, že dnes se pojem slovo začíná velmi relativizovat a během několika posledních let se setkává s tím, že se jeho síla ztrácí. Dříve ten, kdo řekl „nepravdu“, svůj čin co nejdříve napravil, aby neměl tzv. z ostudy kabát, dnes se dle něho lže veřejně a bez rozpaků. I proto se domnívá, že téma konference je stále aktuální a nanejvýš důležité. Dalším řečníkem byl zakladatel festivalu Řeřicha, který se rovněž domnívá, že dané téma je nadčasové a bohužel i nyní velmi aktuální. V závěru přečet citát od Karla Čapka: „Slovo se ujme spíš než myšlenka a také má více veřejného vlivu. Omyl, hloupost nebo lež nezačínají myšlenkou, nýbrž slovem.“
Martin Špolc, jednatel Pražského Akademického Klubu 48 připomněl slova, která před více jak sto lety pronesl prezident Masaryk ke studentům: „Nehrát si na zrozeného vůdce mas, ale také nebát se těch mas a nikoho, ale chovat se k masám čestně a nepochlebovat jim – demokracie, ale ne demagogie!“ Dalo by se říci, že toto poselství platí i v dnešní době, především pak v čase před volbami, kdy se jednotlivé strany začínají předhánět v tom, co všechno dokážou udělat pro své občany. Často házejí líbivými hesly a sliby, které se po jejich zvolení záhadně vytratí nebo pozmění tak, jak je zrovna třeba.
Slovo jako mocná zbraň
Za Konfederaci politických vězňů ČR promluvil její místopředseda Leo Žídek. Pronesl, že nejen v totalitě, ale i dnes dochází k využívání lživé propagandy, rafinovaně se zkreslují skutečnosti a svoboda slova bývá propůjčována službám zla. Slovo je dle něho mocná a „nekrvavá zbraň“, která může pomoci proti útisku, mělo by sloužit k ochraně pravdy a prosazování práva. Zmínil problematiku sociálních sítí, na nichž se často lavinovou rychlostí objevují a šíří stále nové zdroje lživých zpráv.
Vyzdvihl i význam slova v období komunismu – dalo se pomocí něho porážet zlo a udržovat naděje, a to prostřednictvím distribuce letáků, Charty 77, zakázané literatury, vysílání a tisku samizdatu. Zásluhou všech těchto věcí dnes můžeme dle něho žít svobodně a uplatňovat demokracii. Zároveň však vyjádřil své zděšení nad tím, jak je možné, že se Bohuslav Sobotka zamýšlí nad možným vstupem komunistů do vlády. Tento fakt považuje Konfederace za zradu demokracie a premiérovi poslala dopis, ve kterém ho žádá, aby tento svůj postoj přehodnotil. „KSČM by se jistě ráda dostala znovu k moci,“ konstatoval a pozastavil se nad tím, kam naše společnost došla, když má tato strana v některých regionech až 15 % voličů. Na závěr svého projevu odcitoval slova držitelky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové: „Komunismus není mrtev, mrtvola ještě žije.“
Problémy se zpřístupněním archivů nejsou pouze u nás
Dále hovořil Pavel Žáček, první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek. Jeho tématem bylo slovo a historická paměť. „Ač se to možná někomu nezdá, jedním z klíčových ideových střetů současnosti stále je souboj o uchopení naší nedávné totalitní minulosti, o její interpretaci, ba dokonce politické zneužití či využití ve vztahu k budoucnosti,“ uvedl. Konstatoval, že dříve byly archivy využívány spíše k ukrývání dokumentů o naší historii. V roce 1989, kdy docházelo k jejich předávání, komunistům prý bylo umožněno některé materiály zničit, popřípadě ukrýt a tak se stalo, že se ztratila řada důležitých spisů a písemností. „Po pádu komunistického režimu si každý myslel, jak bude jednoduché se s touto zátěží vyrovnat. Odstraněním komunistické ideologie a nomenklatury přece pravda zvítězí. Navíc když se zároveň otevřou nepřístupné archivy, Zet-fondy, atd. Opraví se učebnice a učitelé začnou učit „pravdu“ o našich moderních dějinách. Jaká však byla polistopadová realita: archivy a spisovny Komunistické strany Československa byly předány státním archivům až po přijetí ústavního zákona 17. listopadu 1990. Pochopitelně neúplné a dokonce v režimu utajení.“
Zmínil i problematiku odtajňování spisů Státní bezpečnosti a „otevření“ archivů až v roce 2004. S podobnými problémy se údajně vypořádávají i další bývalé komunistické země, přitom nejdramatičtěji tento proces probíhá na Ukrajině. „A kde stojí Česká republika? Po nejliberálnějším otevření archivů v letech 2004 (přijetí archivního zákona) a 2008 (vznik Archivu bezpečnostních složek) jsme si nechali ochromit klíčové paměťové instituce. Díky krátkozrakému politickému zadání, organizační neschopnosti a téměř 70% personálním čistkám pochopitelně není možno plnit téměř žádné ze svých zákonem vymezených úkolů. Jsem však přesvědčen, že s uplývajícím časem otupí i zmíněná politická dimenze souboje o minulost (přestože komunisté stále straší v poslanecké sněmovně), a obě instituce se opět budou moci v plném rozsahu věnovat všem důležitým činnostem, pro něž byly zřízeny. A pak budeme moci přistoupit k poslednímu bodu paměťové agendy – vybudování muzea komunistické éry,“ ukončil svůj projev, který si můžete celý přečíst zde: http://www.minulost.cz/cs/slovo-historicka-pamet .
Nedůvěra v politiku a odpor k elitám
Michal Urban, ředitel odboru pro mládež Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, hovořil o významu slova pro nastupující generaci. Upozornil, že v současné době se vývoj společnosti mění mnohem rychleji, než tomu bylo dřív. Zásluhu na tom mají nové technologie a internet, který poskytuje téměř neomezený přístup k řadě informací, jež může publikovat kdokoliv a v jakékoliv formě. Nejpoutavější možností, jak něco světu sdělit, je dle něho video. Citoval výsledky projektu „Generation WHAT?“, při němž bylo zjištěno, že 38 % mladých lidí nemá žádnou důvěru v politiku, 34 procent si myslí, že všichni zákonodárci jsou zkorumpovaní, 42 % z nich vůbec nedůvěřuje médiím a dalších 44 procent také spíše ne. Upozornil na možnost zneužití internetu a sociálních sítí pro vznik a podporu rozvoje extremistických hnutí, neboť jednotlivé profily lidí umožňují dobře poznat jejich charakter a dle toho na ně zacílit. Uvedl, že podobné praktiky byly využity i při volbě amerického prezidenta. „Internet je dobrý sluha, ale zlý pán,“ konstatoval. On sám vidí v manipulaci digitálního prostoru jisté společenské riziko, jehož řešením by měl být blízký vztah s dětmi, posilování a rozvoj jejich kritického myšlení, aby byly samy schopny posoudit, co je pravda a co lež nebo upravená skutečnost.
Následujícím řečníkem byla Marcela Zoufalá z Filozofické fakulty UK, která zmínila, že stále více lidí má odpor k elitám, naše vědomí často není schopno rozlišit realitu od její simulace, dochází k dezinformacím a začínají být zneužívány psychometrické metody. Podle ní je podstatné, abychom se všichni naučili lépe selektovat zprávy, které k nám přicházejí.
Pamětníci vymírají, avšak v jejich příbězích s námi žijí dál
Velice zajímavé vystoupení měla historička z Lotyšského muzea okupace Lelde Neimane. To vzniklo v roce 1993, je soukromé a lidé ho podporují prostřednictvím peněžních darů. Jeho cílem je ukázat a vysvětlit osud Lotyšska během obou okupačních režimů, poskytnout konkrétní příběhy a důsledky. Jeho součástí je audiovizuální archiv, který začal být natáčen od roku 1994, kdy byl zahájen sběr autentických svědectví od lidí, kteří za těchto totalit nejvíce trpěli. Ti na nahrávkách hovoří o svém životě, zkušenostech a dopadech různých událostí. Jsou tak zachycena fakta i emoce očitých svědků. Projekt probíhá až do současnosti, kdy se touto problematikou zabývají tři lidé, jejichž prioritou je nyní zaznamenat příběhy lidí nad osmdesát let. Do března 2017 mají k dispozici 2 301 videí o celkové délce 4 141 hodin. „Každé svědectví je důležité, a dal by se z něho natočit samostatný dokument,“ uvedla. Zmínila aktuálnost tématu, zejména z toho důvodu, že se stále najdou lidé, kteří nechtějí vidět historii tak, jak se skutečně stala. Díky této sbírce mohou návštěvníci zhlédnout pestrou škálu dokumentů a v neposlední řadě důsledků, jenž tyto režimy měly na konkrétní osoby. Tyto záběry prý nenatáčejí proto, aby se „patlali“ v utrpení a hledali nepřátele, ale chtějí, aby sloužili jako lekce pro současné i budoucí generace. Za jejich práci jim nepochybně patří velký dík.
Ceny Fragmenty paměti
V závěru konference byly předány ceny Fragmenty paměti, jejichž donátorem je Pavel Faiereisl. Prvním z oceněných byl Vladimír Kučera (novinář, publicista, scénárista a komentátor). Sám napsal řadu knih, podílel se na tvorbě mnoha dokumentů a byl hlavním scénáristou cyklu Historie.cs vysílaného v České televizi. „Slibuji, že budu ta dobrá slova bránit, dokud to půjde, a když to nepůjde, budu to stejně zkoušet,“ uvedl.
Další cenu získal Luděk Navara, autor mnoha publikací z období nacismu a komunismu. Jednou z nich je například trilogie Příběhy železné opony, jenž byla zpracována i jako seriál nebo dokument Mlynáři od Babic, který ukazuje, jak ani teror komunistického režimu v padesátých letech nedokázal zničit sounáležitost tradičních rodů a ani víru ve znovunabytí lidské důstojnosti. Během své řeči zmínil zkušenost člověka, který byl mučen elektrickým proudem. Když po roce 1990 mělo dojít k soudnímu líčení, proces s jeho trýznitelem byl stále odkládán, neboť velitel vyšetřovny StB v Hradišti – Ludvík Hlavačka se neustále vymlouval na vážnou nemoc. Poškozený ho tedy sám vystopoval a nějakou dobu tajně sledoval. Tehdy pochopil, že je vše podvod, obžalovaný žádné zdravotní problémy nemá a přesto na něho byla justice krátká. Na závěr uvedl, že jsou věci, jež už se nyní napravit nedají, můžeme však zmapovat a popsat, co se stalo a je naší povinností to připomínat, jak jen je to možné.
Cenu obdržel i Martin Vadas, kameraman, který zpracoval proces s Miladou Horákovou a podílel se na tvorbě řady dalších dokumentárních filmů. Uvedl, že pamětníci nám pomalu vymírají, ale ve filmech a na fotkách s námi budou oni i jejich příběhy žít dál. Dle něho je velmi důležité šířit všechny křivdy, které režimy napáchaly, a to především z toho důvodu, aby se tyto totality už nikdy neopakovaly. Myslí si, že je důležité, aby bylo pravdivé slovo přeneseno k mladším generacím, avšak v současnosti na většině škol není tomuto tématu věnována dostatečná pozornost. Akce a diskuze, které by toto téma prezentovaly, se na nich konají velmi málo.
Posledním oceněným byl Tomáš Jirsa, student Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, jehož specializací jsou kulacké procesy padesátých let minulého století. I on apeloval na to, jak je důležité připomínat zločiny, které se staly, neboť prý od pamětníků čím dál více slyší, že se buď zpochybňují či zapomínají. Z rozhovorů s nimi se dozvěděl, že nejhorší většinou nebyli přesvědčení komunisté, ale kariéristé, kteří se chtěli zavděčit svým nadřízeným.
Pavlína Rejchrtová