Agrolesnictví - „znovuobjevení“ historického způsobu hospodaření a jeho možnosti dnes

Sdílejte článek
Agrolesnictví - „znovuobjevení“ historického způsobu hospodaření a jeho možnosti dnes

Agrolesnictví, označované v programu rozvoje venkova (PRV) jako zemědělsko-lesnické systémy, můžeme charakterizovat jako kombinaci zemědělské výroby a pěstování dřevin na zemědělské půdě, přičemž zemědělská výroba může představovat jak pěstování plodin, tak i chov zvířat bez ohledu na intenzitu produkce.  

Z historického hlediska byly různé způsoby agrolesnictví praktikovány na našem území až do přibližně 19. století, kdy je zřejmě vytlačilo používání zemědělské techniky, tlak na intenzifikaci a s tím spojené pěstování plodin a dřevin v monokulturách. I dnes můžeme u nás nalézt tradiční zemědělské a lesnické praktiky, které odpovídají obecné definici agrolesnictví, jako například polaření, tradiční pasení a spolukultura v ovocných sadech nebo lesnické systémy pařezin jako výmladkové kultury a letnin, tj. sušení olistěných větví pro píci k zimnímu přikrmování zvěře. I když jsou agrolesnické systémy praktikovány v omezené míře, stále mají významnou nejenom kulturní, ale i ekologickou hodnotu.

Agrolesnictví - „znovuobjevení“ historického způsobu hospodaření a jeho možnosti dnesV současnosti je agrolesnictví ve světě nejvíce rozšířeno v tropických a subtropických oblastech, kde jsou tyto systémy velmi často jedinou možností pro dlouhodobě udržitelné zemědělství zabraňující degradaci půdy a celého agroekologického systému. Avšak i v mnohých evropských zemích se ukazuje, že jsou tyto hospodářské systémy nejenom srovnatelnou alternativou pro stávající velkoplošné zemědělství, ale i díky svým pozitivním mimoprodukčním funkcím, výrazným dopadem na ekologii, biodiverzitu, ochranu půdy, hospodaření s vodou a produkčním potenciálem z dlouhodobého hlediska výnosnější. Jedním z nejrozšířenějších forem tradičního agrolesnictví je Dehesa a Montado, pokrývající ve Španělsku a Portugalsku téměř tři milióny hektarů. Jedná se o řídké pěstování různých druhů dubů, ať už jsou to korkové duby zejména v Portugalsku, tak i druhy s jedlými žaludy pro lidi či hospodářská zvířata ve Španělsku, kombinované s pastvou skotu, koní či prasat, které po žaludové dietě produkují výbornou iberijskou šunku. Je to generacemi ověřený systém jak v této často suché a málo úrodné krajině dosáhnout zemědělské produkce, při zachování přírodních zdrojů. Ve střední Evropě je potom stále rozšířen agrolesnický systém pěstování tradičních ovocných dřevin (zejména jabloní, hrušní a třešní) spolu s pastvou hospodářských zvířat, nazývaný v Německu Steuobst. V celé západní Evropě potom různé remízky a pásy dřevin na zemědělské půdě mají významnou ekologickou funkci, snižují erozi a často plní i produkční funkci (ovoce, palivové dřevo či cenné dřevařské výřezy). V neposlední řadě liniové výsadby dřevin na orné půdě, většinou  s funkcí větrolamů, lze také řadit mezi formy agrolesnictví. Moderní formy agrolesnických systémů ale také postupně získávají v Evropě na popularitě. Jsou zaměřeny zejména na pěstování dřevin v pásech na zemědělské půdě, a to jak rychlerostoucích tak i cenných s delší dobou obmýtí, v kombinaci s rostlinnou či živočišnou produkcí mezi pásy dřevin. Z nich lze jmenovat např. tzv. alley cropping, pěstování cenných dřevin, jako topolů, ořešáků a třešní ptačích, v liniích na orné půdě, pěstovaných v dostatečné vzdálenosti (většinou nejméně 24 m) pro umožnění klasické mechanizované zemědělské produkce. Většina prováděných studií potvrzuje nejen velké ekologické přínosy, ale zejména v dlouhodobějším hledisku jasnou finanční výhodnost oproti klasickému monokulturnímu pěstování plodin. Produkčně příznivé jsou i výsadby dřevin na okrajích polí.

Agrolesnictví - „znovuobjevení“ historického způsobu hospodaření a jeho možnosti dnesAgrolesnické systémy na území České republiky jsou v současnosti zastoupeny především jako reliktní formy specifického hospodaření ať už se jedná o zemědělské půdy (např. pastevní systémy v sadech v Bílých Karpatech), liniové výsadby dřevin či krajinné prvky z dřevin (větrolamy, remízky atd.) na zemědělské půdě, nebo lesní pozemky (pozemky určené k plnění funkcí lesa s přidruženou výrobou dnes např. nízký a střední les).  Běžně je u nás praktikováno agrolesnictví na zahradách, a to například pěstováním plodin pod ovocnými stromy, nebo v kombinaci s chovem domácích zvířat. Také více alternativní permakultura naprosto odpovídá definici agrolesnictví. Budoucí rozvoj agrolesnických systémů v ČR je možno také spojovat do určité míry s rozvojem pěstování tzv. rychle rostoucích dřevin na zemědělské půdě určených pro produkci biomasy k energetickému využití (obnovitelný zdroj) neboť jejich porosty – výmladkové plantáže a lignikultury, které je možné kombinovat s vybranými postupy rostlinné, ale i živočišné produkce (např. pastevní chov drůbeže, prasat, ovcí aj.). Dále se mohou vytvářet nové typy agrolesnických systémů, kdy se nemusí jednat jen o pěstování dřevin v pásech, ale i v celé ploše s řidším zápojem dřevin v závislosti na způsobu využití pro zemědělskou výrobu. Mezi agrolesnické systémy lze rovněž v určité formě řadit i chovy zvěře, a to jak farmové na nelesní půdě, kde převažují trvalé travní porosty, tak oborní s převahou lesa. U obou způsobů hraje významnou úlohu dřevina, a to nejen jako kryt pro zvěř, ale také jako kvalitní zdroj pro výživu (plody, semena, okus listí a pupenů, ohryz kůry aj.). V zahraničí jsou také běžné tzv. lesní farmy (forest farming), tedy využívání lesních porostů pro cílené pěstování ostatních produktů lesa např. hub, léčivých bylin a bobulovin. U nás tuto formu však lze nalézt pouze v „extenzivní“ podobě, tedy pro sběr plodin (zejména hub) bez jejich záměrného pěstování. Pod systém forest farming je v zahraničí zahrnován také lov volně žijící zvěře u nás spadající do oblasti myslivosti.

Agrolesnictví - „znovuobjevení“ historického způsobu hospodaření a jeho možnosti dnesSe současným nastavením společné zemědělské politiky se nabízí otázka, do jaké míry jsou agrolesnické systémy perspektivou pro tak diverzifikovanou krajinu (les-pole) jako je ta naše, když jsme oproti jiným zemím EU neimplementovali opatření na zavádění agrolesnických systémů na zemědělské půdě. Výsledky rozsáhlého výzkumu v západní Evropě a zemích s podobnými přírodními podmínkami, ale i krajinnými problémy (rozsáhlé lány např. Německo, přísušky v zemích jako Francie) ukázaly, že přínosy agrolesnických systémů (stromy v krajině) nemusí být jen ekologického, resp. environmentálního charakteru, což zahrnuje například ochrana proti erozi, ochrana vodních toků proti znečištění, udržení vody v krajině, snížení evaporace (vysušování), snížení průsaku dusíkatých látek do spodních vod a naopak zvýšení dostupnosti živin díky hlubokému kořenovému systému dřevin atd. Navíc jsou tyto systémy dobře kompatibilní i s moderními zemědělskými technologiemi včetně mechanizačních postupů, např. již zmíněný alley cropping. Dále bylo prokázáno, že pěstování dřevin v pásech mezi plochami se zemědělskou produkcí zvyšuje celkový výnos z pozemku v porovnání s plochou, kde jsou tyto dvě komodity pěstovány jako čisté monokultury, tj. výsledné LER (land equivalent ratio) je zpravidla vyšší při společném pěstování dřevin a zemědělských plodin až o 40 %. K tomu přispívá zvýšení využitelného prostoru o nadzemní část díky zapojení vysokých dřevin a tak můžeme hovořit o „třídimenzionálním“ zemědělství. Produkční výhody těchto systémů jsou umocněny diverzifikací produktů, a tedy i eliminací možných rizik, které představují monokultury. V obecné rovině mohou tyto systémy pěstování dřevin na zemědělských půdách významně přispět k produkci obnovitelné suroviny – dřeva, a to buď pro energetické účely (polínka, štěpka) především pro farmy nebo lokální výtopny (pěstování listnatých dřevin včetně rychle rostoucích zejména topolů, vrb a jejich podruhových kříženců), nebo při pěstování cenných a ekonomicky hodnotných listnáčů jako ekvivalent tropických dřevin pro nábytkářský průmysl (třešeň, ořešák, jeřáb břek). Na podobném principu mohou fungovat také pastevní systémy v méně úrodných horských a podhorských oblastech. Může to být ale také pěstování ovocných dřevin ve spolukultuře se zemědělskými plodinami (např. pěstování zeleniny nebo bylin), nebo chovem hospodářských zvířat, což vede k diverzifikaci a zvýšení příjmů z takových sadů. Všechny zmíněné systémy jsou vhodné i pro rozvoj včelařství, zvýšením produkce a úpravou mikroklimatu díky přítomnosti dřevin. Významnost mají i v rámci tvorby krajinotvorných prvků s ekologickým působením jako jsou aleje, protierozní pásy, větrolamy, biokoridory, břehové porosty aj. Co brání širšímu uplatnění agrolesnických systému v ČR je v současnosti nedostatek informací, chybějící legislativa včetně jakékoliv podpůrné politiky ze strany MZe (např. jejich vymezení v LPIS, jejich determinace jako možného způsobu ozelenění) a hlavně změna myšlení u řady farmářů zvyklých pohlížet na stromy jako na plevel a konkurenční plodinu na zemědělských plochách. Jak bylo uvedeno výše, agrolesnictví může mít v budoucnu příznivý dopad na celkový rozvoj venkova nejenom díky pozitivním environmentálním, krajinotvorným, sociologickým, ekonomickým a kulturním aspektům včetně podpory multifunkčního zaměření zemědělství v oblasti pěstování rostlin a welfare chovu zvířat a zvěře, ale i zvýšením zaměstnanosti s ohledem na vyšší potřebnost ruční práce včetně zimního období.

Díky zvyšujícímu se zájmu a pozornosti jak ze strany akademické a výzkumné sféry, tak ze strany farmářů i díky podpoře myšlenky a jejího zavedení od Asociace soukromého zemědělství ČR, byl v letošním roce založen Český spolek pro agrolesnictví (www.agrolesnictvi.cz). Spolek sídlí pod Českou zemědělskou univerzitou v Praze (ČZU) a sdružuje dobrovolné členy v současnosti z několika organizací (ČZU, Mendelova univerzita v Brně, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví). Hlavním posláním spolku dle stanov je aktivní získávání podpory na národní a mezinárodní úrovni pro rozvoj agrolesnictví, zajišťování výměny informací a spolupráce mezi provozovateli agrolesnických systémů v ČR, Evropě i ve světě, spolupodílení se na vytváření právních a legislativních předpisů souvisejících s agrolesnickým hospodařením. Dále je to ochrana tradičních hodnot, přírodního a kulturního dědictví, výměna nejnovějších vědeckých poznatků a podpora výzkumu v oblasti  agrolesnictví na národní i mezinárodní úrovni. Nedílnou součástí je vzdělávání v oboru agrolesnictví včetně profesního vzdělávání dospělých, poskytování obecně prospěšných služeb a poradenství v oblasti agrolesnictví a osvětová činnost v oblasti agrolesnictví pro odbornou i širokou veřejnost. Spolek se stal členem evropské organizace EURAF (Evropská agrolesnická federace, www.agroforestry.eu), která hájí stanoviska a zájmy provozovatelů agrolesnických systémů z národních asociací v evropských strukturách.

Doufáme, že si agrolesnické systémy, díky svým komplexním positivním dopadům a pestrosti, dokáží najít své příznivce a provozovatele zejména mezi rodinnými farmami, kterým pomohou ještě více připoutat a usadit rodinné statky do venkovské krajiny. Velmi si vážíme podpory ze strany Asociace soukromého zemědělství ČR a dovolujeme si využít příležitosti a nabídnout Vám informace a poradenství v případě zájmu o založení agrolesnického systému na Vaší farmě, protože čím více bude provozovatelů, tím spíše se nám společně podaří tento způsob hospodaření ukotvit a prosadit pro podporu v dalším období PRV.

Český spolek pro agrolesnictví

Radim Kotrba (ČZU Praha, Výzkumný ústav živočišné výroby v.v.i., Asociace farmových chovů jelenovitých, email: maugli46@volny.cz)

Bohdan Lojka (ČZU Praha, email: lojka@ftz.czu.cz)

Jakub Houška (ČZU Praha, email: houskaj@af.czu.cz

Jan Weger (Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v.v.i., email: weger@vukoz.cz)

Antonín Martiník (Mendelova univerzita v Brně, email: martinik@mendelu.cz)

Aleš Erber (ČZU Praha, email: a.erber@centrum.cz)

Lukáš Bílek (ČZU Praha, email: bilek@fld.cz.cz)


Přečteno: 1 546x
Katalog farem