Na první pohled se může zdát, že se zabývá naprostým nesmyslem. Představa, že by se na českých loukách pásly místo krav antilopy, zní jako z říše divů. Jenže stačí se s tímto vědcem a zároveň chovatelem jelenů, ovcí a lam pustit do řeči, a je jasné, že farmový chov antilop může mít i u nás určitou budoucnost. Už jen proto, že změny klimatu jsou realitou a letošní horké a suché léto nebylo poslední.

Co vás přivedlo k tomu, že jste se začal vědecky zabývat antilopami a zároveň je chovat?

Byla to shoda náhod a setkání s lidmi, kteří ovlivnili směr mého profesního života. Během svých studií na ČZU jsem se potkal s doktorem Petrem Vernerem, který se na tehdejším Institutu tropů a subtropů (dnešní Fakulta tropického zemědělství ČZU) zabýval myšlenkou, jak se aktivně zapojit do ochrany západního poddruhu antilopy Derbyho. Byl to člověk, který miloval Afriku. V sedmdesátých letech například organizoval expedici do Ugandy zaměřenou na výzkum menší antilopy vodušky kob. Dokázal nadchnout studenty a přitáhnout je k tomuto tématu.

Druhé mé „osudové“ setkání bylo s profesorem Luďkem Bartošem z VÚŽV, který se věnuje výzkumu jelenovitých, ale zasloužil se také o rozvoj farmových chovů jelenovitých. Není to sice zřejmé, ale jak antilopy, tak jeleni mají mnoho společného – například v organizaci chovu v souvislosti s nízkým stupněm domestikace nebo ve vazbě na životní prostředí a vegetaci.

Osobně mě zajímaly oba druhy těchto zvířat, protože jsem vždy zkoušel nové věci, můj děda byl sedlák, jehož rodina kvůli kolektivizaci přišla v 50. letech o majetek, a můj táta hajný, kterému komunisté nedovolili studovat zemědělskou školu, a tak musel jít na lesnické učiliště. Ve mně se pak propojilo obojí skrze extenzivní chov zvířat v agrolesnických systémech, tedy tam, kde se na zemědělské půdě integrují dřeviny. To jsou přirozené systémy jak pro jeleny, tak pro antilopy.

Co chcete chovem antilop zjistit?

Na začátku jsme chtěli ověřit to, co je pro tato zvířata z hlediska jejich biologie přirozené, a propojit to do technologie chovu. Samozřejmě že v našich podmínkách se jedná o částečný kompromis, ten ale musí respektovat jejich potřeby.

Antilopy ale pocházejí z Afriky, kde je horko. Není jim u nás zima?

Když se podíváme na to, kde všude jsou antilopy rozšířené, zjistíme, že žijí přirozeně i v Dračích horách v Jihoafrické republice, kde v zimě noční teploty klesají i k minus patnácti stupňům. Ve dne vystoupí nad deset stupňů. U nás se v zoologických zahradách antilopy zimují ve vytápěných stájích. My jsme ale takové podmínky neměli, a tak jsme využili termokameru a sledovali teplotu povrchu těla antilop, abychom zjistili potenciál, jak intenzivně je z jejich povrchu teplo odváděno při různých teplotách prostředí.

Většinou je u osrstěných zvířat přizpůsobených na zimu teplota na povrchu srsti podobná vnější teplotě prostředí. Ale čím je na povrchu teplota vyšší, tím je také vyšší potenciál k tepelným ztrátám. Když jsme udělali termografické snímky antilopy ve třiceti stupních, ve dvanácti stupních a v teplotě blížící se nule a srovnali tyto snímky z obdobnými snímky skotu Holštýnského plemene, zjistili jsme, že teplota povrchu těla byla u antilop nižší nebo podobná skotu, tedy že mohou termoregulací zabránit přílišným ztrátám tepla i v nevytápěné stáji, kde teplota neklesne pod nulu.

Opravu tedy antilopám nevadí česká zima?

Na to sice nemůžeme spolehlivě odpovědět bez sledování fyziologických reakcí, protože nevidíme dovnitř zvířat, ale pokud by ty teploty blízko nule byly pro jejich termoregulaci již příliš, pozorovali bychom svalový třes, zhoršení zdravotního stavu a z dlouhodobého hlediska třeba ztrátu tělesné hmotnosti přes zimní období. Nic z toho se neobjevilo.

Jak se tedy brání chladu?

Jejich termoregulační adaptaci a zabránění nadměrným ztrátám tepla může ovlivnit délka a hustota srsti a také intenzita prokrvení podkoží. V zimě mají například mláďata antilop delší srst než v létě. Naproti tomu při vyšších teplotách prostředí se tato zvířata umějí ochlazovat pocením, zvládnou běžet na dlouhé vzdálenosti v polopouštních oblastech, což znamená, že podkoží dokážou dobře zásobovat krví, aby se ochladila. A naopak umějí podkoží prokrvit méně, pokud se ocitnou v chladu, a rozšíří tak termoizolační vrstvu. Proto dobře zvládají i extrémní výkyvy teplot v rámci jednoho dne. Dobře navíc hospodaří s vodou, a proto mohou žít i ve velmi suchých a teplých oblastech.

Čím se tato zvířata v našich podmínkách živí?

Jako přežvýkavci mají výživu postavenou na objemné píci a v zajetí se dá zajistit obdobně jako u skotu i konzervovanými krmivy včetně směsi siláže a senáže. V našem výzkumu nás také zajímalo, jak antilopy ovlivní pastevní porost. Začali jsme je chovat přes vegetační sezonu na pastvině, kde se vyskytovaly různé planě rostoucí druhy rostlin, které většina nazývá plevelem. Kopřivy, šťovíky nebo pcháče, většinou původní volně žijící i domácí druhy přežvýkavců nespásají, i když mají vysoký obsah dusíkatých látek, a jsou tak pro býložravce atraktivní.

Tyto druhy se totiž dokážou mnoha způsoby bránit tomu, aby byly spásány. Dokážou například ovlivnit obsah tříslovin, které mohou způsobit „nevolnost“ nebo negativně ovlivnit trávení a využití energie zvířaty, případně jsou vybaveny trny či žahavými chlupy jako kopřiva, jimiž „popálí“ či popíchají zvířecí tlamu a jícen. Tyto obranné mechanismy našich rostlin však na antilopy nefungují. Vysvětlili jsme si to tím, že se vyvinuly a vyskytují se v prostředí, kde je větší tlak býložravců, a tak se jak rostliny, tak živočichové museli spolu vyvinout a vytvořit si daleko účinnější mechanismy.

V čem se chov antilop liší od chovu skotu?

Vycházeli jsme ze zkušeností, které u nás máme právě s chovem skotu. Když jsme v roce 2006 převezli naše antilopy na Školní zemědělský podnik ČZU v Lánech, vytvořili jsme pro ně zcela nový areál. V Česku samozřejmě nejsou firmy, které by stavěly stáje pro antilopy, a tak jsme tehdy přizpůsobili projekční plány pro prototypovou odchovnu telat tak, aby vyhovovala antilopám. Pouze jsme její stěny postavili z izolačně lépe fungujícího materiálu, osadili ji vyššími zábranami a odstranili ostré hrany na podlaze a v přechodech mezi ložem a krmištěm. Také jsme sestavili jejich krmnou dávku na základě míchané krmné směsi z kukuřičné siláže a vojtěškové a travní senáže, která se používá pro chov jalovic.

Skot se u nás chová mimo jiné kvůli produkci masa. Je maso antilopy srovnatelné?

Když jsme srovnávali složení masa skotu a podobně krmených antilop, ukázalo se, že antilopí maso téměř neobsahuje vnitrosvalový tuk. Příznivější byl také poměr pro člověka zdravějších polynenasycených mastných kyselin, zejména řetězce omega-3, k méně vhodným nasyceným mastným kyselinám. V tomto ohledu tak má antilopí maso potenciál stát se zdravější variantou červeného masa. Pokud se ovšem podíváme na složení masa jelenů a daňků chovaných na farmách, je docela podobné. Volně žijící býložravci mají z hlediska lidské výživy vhodnější složení masa než jejich domestikovaní příbuzní. Je to i důsledek šlechtění. V minulosti se zvířata šlechtila tak, aby měla velké množství zásobního tuku, který je více zastoupen i ve svalech, byť z dnešního pohledu to dieteticky vhodné není.

Vy sám vedle působení na ČZU také hospodaříte. Jaká zvířata chováte?

Chováme jeleny evropské, divoké lamy guanako a ovce vřesové, což je primitivní plemeno původem z lesů severního Německa. Všechno to jsou druhy, které mohou být celoročně venku, jsou extenzivní a nepotřebují přílišnou péči člověka mimo krmiva a vody. I když mají k dispozici přístřešek, využívají ho minimálně. V létě se pasou a v zimě je stačí krmit senem, nepotřebují další koncentrované krmivo. Protože zvířata chováme na maso pro vlastní spotřebu, nepotřebujeme přikrmovat obilím, aby intenzivně rostla, ani nepovažujeme za nutné, aby jeleni měli velké paroží. Řadě chovatelů na tom záleží, aby se mohli prezentovat, jak mají kvalitní a atraktivní zvířata, ale pro nás nemá paroží využití. Moje dcery by řekly, že paroží je pěkné, ale moc tvrdé na kousání. (směje se)

Jak se učí vaše dcery vnímat to, odkud pochází maso, které jedí?

Snažím se o to, aby mé dcery vyrůstaly a viděly chov zvířat i všechno, co je s ním spojené. Znají naše zvířata a vědí, že je s péčí o ně spojena práce, za kterou jsme odměněni jejich masem, ale zároveň chápou, že jsou součástí mnoha přirozených procesů v přírodě. Vědí, že pokud bychom neměli zvířata venku na pastvě, ale zavřená ve stáji, museli bychom pastviny sekat – a to znamená nemalou námahu. Navíc vidí, že velká zvířata na pastvinách přinášejí i to, že se u nás objevují nové druhy ptáků a hmyzu. Hospodaříme na relativně malé ploše a snažíme se o co nejméně zásahů do krajiny, a tak ani nepoužíváme chemické prostředky. I proto se u nás v sadu objevila „kolonie“ včelek samotářek, ze stromů se ozývají rosničky a vrátili se k nám třeba modrásci a další druhy motýlů, kteří ze zemědělské krajiny mizí.

To, že volně žijící hmyz a ptáci mizí z české intenzivně využívané krajiny, je realita. Dá se to nějak zvrátit?

Věřím, že ano. Často stačí i poměrně malé změny. Na Fakultě tropického zemědělství máme magisterský program zaměřený právě na propojenost produkčního chovu zvířat s krajinou a ochranou ekosystémů či druhů. Já učím předmět, který se věnuje tomu, jak zemědělsky využívat původní živočišné druhy: od včel přes plže, ryby, krokodýly, pštrosy či hlodavce až po rančové chovy volně žijících přežvýkavců. V Česku zemědělsky využíváme 3,5 milionu hektarů půdy a bojujeme s tím, že se z této plochy v mnoha místech kvůli způsobu hospodaření a změnám klimatu stává zemědělsky využívaná „poušť“, což je náš největší problém, protože krajina ztratila mnoho ze svých schopností být odolná a například zadržovat srážky.

Hodně mluvíme o tom, že jsme střecha Evropy, a měli bychom něco dělat pro to, abychom vodu, která na našem území spadne v podobě dešťových srážek, zadrželi. Bohužel ministerstva často sahají po tom nejjednodušším řešení v podobě přehrad a technických opatření. Přitom jsou mnohem lepší a dlouhodobě udržitelnější možnosti a tyto srážky musejí být co nejdéle zadrženy v místě spadu, tedy půdou, a je třeba, abychom podporovali sorpční a infiltrační kapacitu půdy, která je spojena s množstvím organické hmoty, strukturou i množstvím organismů včetně žížal.

Jaké je tedy nejvhodnější řešení? Začít vracet více organické hmoty do půdy, sázet více stromů?

Velmi dobře funguje systém, který nazýváme jako agrolesnictví, který kombinuje zemědělskou činnost s dřevinami na stejné ploše, což může dobře fungovat i v podmínkách konvenčního zemědělství a není třeba zásadně měnit stávající zemědělské postupy. V Evropě jsou nejvíc rozšířeny na jihu, kde jsou v létě ještě extrémnější podmínky než u nás, a dřeviny jsou přítomny zejména na pastvinách, ale testují se i liniové systémy na orné půdě. Každý strom v krajině funguje jako klimatizační jednotka.

A pokud je stromů v krajině dostatek, zintenzivňují i malý vodní cyklus, a mohou tak zvýšit množství srážek. Jejich kořeny čerpají vodu z větší hloubky než kořeny rostlin, a tak neodčerpávají tolik vody, kterou potřebují zemědělské plodiny. Umějí také vybalancovat extrémní výkyvy teplot mezi dnem a nocí, zvlhčují okolí, a tak jsou rostliny, které rostou pod nimi, méně stresované a lépe využívají živiny pro produkci. A když přijdou srážky, olistěná koruna zpomalí jejich propad na půdu, podél jejich kořenů se voda rychleji vsakuje, než když je plocha pokryta jen monokulturně pěstovanou plodinou.

To vše je naprosto zásadní, protože už nyní máme v Česku místa, která se během dne rychleji prohřívají a odrážejí teplo do atmosféry. Když pak přijdou srážky, tato místa jsou tak vyhřátá, že i když se nad nimi objeví oblačnost, rozpustí se vlivem stoupajícího a odraženého tepla, a proto někde téměř neprší.

Je možné, aby se podobným způsobem změnilo i české zemědělství? 

Je to bezpochyby krok správným směrem a na ministerstvu zemědělství se připravují agrolesnická opatření pro zemědělce. V Česku je velké množství půdy ohrožené erozí, zvlášť když srážky přicházejí přívalově po delších obdobích sucha. Pokud je na velké i pouze mírně svažité ploše pouze kukuřice, řepka či jiné širokořádkové plodiny, riziko eroze je vyšší. Také se mění rozložení srážek během roku, kdy přívalové deště a bouřky přicházejí nejen v létě, ale i brzy na jaře a na podzim.

Loni se stalo, že půda, která byla v létě stresovaná vysokými teplotami a suchem, byla oseta ozimy, a než vzešly, přišlo na konci září pásmo velmi krátkých bouřek, které vedly k významné erozi i na plochách, kde se předtím neobjevila. České zemědělství musí být odolnější a rychleji se adaptovat na rozkolísanost klimatu. Už loni se naplnily takřka katastrofické scénáře, které sice takový vývoj předpovídaly, ale až pro léta 2040 až 2050.

A pokud se nezmění náš přístup k zemědělské půdě, můžeme se potýkat s daleko většími problémy. Toto není žádný klimatický alarmismus. Výsledky množství vědeckých studií potvrzují, že je to realita. Stromy tu vždy byly a ani agrolesnictví není nic nového. Jen se tyto systémy opustily s tím, že stromy „překáží“, a nebyly mimo les tak využívány. Dnes v krajině chybí. Přitom jsou investicí do budoucna, ať už pro produkci dřeva, ovoce, nebo pro krajinotvornou funkci a ekosystémové služby. Krajina není jen něco, o co se mají zajímat zemědělci a lesníci, ale i vlastníci propachtovaných pozemků – a ve svých důsledcích se to dotýká nás všech.

Odkaz na článek i s fotografiemi: https://www.lidovky.cz/relax/veda/exotika-na-ceskych-pastvinach-lze-chovat-v-cesku-antilopy.A191209_132028_ln_veda_ape

Autor: Ludmila Hamplová

Zdroj: Lidovky.cz