Již dnes se ví, že první jednání mezi českou stranou a auditory EU poté, co si obě strany vymění své postoje k předběžným výsledkům, proběhne až počátkem příštího roku. To ovšem nebude konec, zvláště poté, co z české strany zazněla silná slova o kompetentnosti evropských úředníků, kteří primární dokument připravili. Lze tak předpokládat, že kauza bude dále řešena u evropských soudních institucí, a takové procesy trvají několik let. To by mimo jiné znamenalo, že po celou dobu sporu budou moci firmy z Holdingu Agrofert nadále čerpat minimálně část (ale tu významnou) evropských dotací, obvykle označované jako „nárokové“.
Pokud se ale v připravovaných změnách SZP prosadí základní principy, které schválil v dubnu letošního roku klíčový zemědělský výbor Evropského parlamentu, skončí pro Agrofert JAKÉKOLI dotace v den, kdy v zemědělství začne platit nová podoba SZP, tedy zřejmě od 1. 1. 2022. A to i v případě, pokud by bylo odmítnuto krácení dotací největším zemědělským podnikům, tedy zastropování. Krácení by přitom připravilo nejen Agrofert, ale i jiné velké průmyslové zemědělce v ČR o část peněz, o kolik by to skutečně bylo, by ale záleželo na tom, zdali budou moci tyto podniky uplatnit odpočet nákladů na zaměstnance. Pokud by to bylo v plné výši, pak velké zemědělské podniky v ČR téměř o žádné peníze nepřijdou. Současný návrh je ale 50 procent, což by tyto podniky o nějakou částku připravilo, ne ale tak významnou, jak se obvykle v médiích uvádí.
Skutečné nebezpečí pro Agrofert (ne však pro velké průmyslové zemědělce) představuje tak úplně jiný princip – a tím je povinné zavedení institutu „aktivního“ (skutečného) zemědělce, což je také jedním z principů navržených evropským zemědělským výborem. Podle něj by totiž neměl mít nárok na žádné dotace podnik, jehož příjmy pocházejí z větší části z jiné, než zemědělské produkce, což se jak v minulosti, tak dnes, tak samozřejmě i v budoucnosti Agrofertu jednoznačně týká. Ačkoli se v ČR v souvislosti s Agrofertem mluví především o jeho roli v zemědělství, případně potravinářství, pochází většina příjmů tohoto Holdingu z nezemědělských činností. Ve smyslu aktivního zemědělce Agrofert prostě nikdy nebyl a není zemědělským podnikem.
Pokusy o zavedení aktivního zemědělce jako podmínky pro příjem zemědělských dotací už byly v současném, probíhajícím sedmiletém programovém období, různými modifikacemi se ale v čase měnily a nakonec se od této podmínky ustoupilo. Pakliže ale vycházíme z předpokladu, že budoucí rozpočet na SZP bude mít k dispozici méně peněz a zároveň je zřejmé, že institut aktivního zemědělce v praxi zajišťuje, aby zemědělské dotace čerpali jen zemědělci, lze velmi pravděpodobně předpokládat, že v konečné podobě SZP po roce 2020 se aktivní zemědělec jako legitimizace nároku na dotace uplatní. Vzhledem k tomu pak, že další podmínkou k čerpání zemědělských dotací bude dokládání kapitálového propojení firem žádajících o dotaci, byly by všechny firmy Agrofertu z možností čerpat zemědělské dotace vyloučeny. Samozřejmě je jasné, že nakonec se princip aktivního zemědělce ani kapitálového propojení nemusí v definitivní podobě SZP po roce 2020 uplatnit. To je však velmi málo pravděpodobné. Tím spíše, že právě kauzy našeho premiéra v praxi ukázaly, že obě uvedené podmínky mají svůj smysl.
Aby to bylo ale ještě složitější, je vhodné vědět, že mnozí velmi malí zemědělci v EU princip aktivního zemědělce také nesplňují – samotné zemědělství je neuživí a často je tak jen doplňkem k běžné civilní nezemědělské profesi nebo prostě něčím, jako je „druhé zaměstnání“. Pro tyto subjekty jsou přitom dotace velmi důležité, a bude tak na tvůrcích budoucí SZP, aby vzali tuto situaci v úvahu. Řešení ovšem není zas tak složité – princip aktivního zemědělce jako podmínky k čerpání dotací by se mohl uplatňovat až od určité výměry nebo výše tržeb za hospodářský rok.
Petr Havel