A krajina to má podobně. Cévami krajiny je tzv. říční krajina, jak ji pojmenoval profesor Otakar Štěrba z Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ve své knížce Říční krajina a její ekosystémy. „Člověk využíval říční krajiny odnepaměti, ale jejich závažné destrukce se odehrávají až v průběhu posledních 150 let... Využívání říční krajiny v současné podobě je prakticky vždy spojeno s určitým odpřírodněním a řeky se svými krajinami se postupně stávají globálním problémem životního prostředí.“ (Štěrba, 2008)
Říční krajina je podle pana profesora nejcennějším ekosystémem, jaký na zemi máme. Její devastace přinesla do našich zemí naprostou nepřipravenost české krajiny na klimatické změny. A přitom právě obnova tohoto unikátního systému má vliv na naše další bytí nebo nebytí na zemi.
Krajina a voda
Česká republika se vyznačuje resortní správou krajiny. Zemědělci hospodaří na zemědělské půdě na rozloze 54 % rozlohy státu, lesy se rozkládají na 33 %, stejný resort (Ministerstvo zemědělství) spravuje vodní hospodářství, které se ale zabývá pouze hospodářským využitím vod a nezabývá se vztahem vody a využití okolní krajiny. Kvalitu a ochranu vody zajišťuje Ministerstvo životního prostředí.
Výsledkem je neschopnost krajiny zadržet vodu v čase dešťů, což s sebou ale přináší sucho v období vysokých teplot a dlouhých období bez srážek, protože krajina v sobě nemá zásoby vody.
Evropská úmluva o krajině
Navzdory tomu, že náš stát v roce 2002 podepsal Evropskou úmluvu o krajině a zavázal se naplňovat její zásady, v praktické každodenní politice se úmluva nenaplňuje.
Krajina je totiž jeden organizmus, kde všechno souvisí se vším.
Evropská úmluva o krajině v článku 1 naše politiky zavázala respektovat tato ustanovení: (Ministerstvo životního prostředí, 2002)
a) "krajina" znamená část území, tak jak je vnímána lidmi, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů;
b) "krajinná politika" znamená vyjádření všeobecných zásad, strategií a pokynů kompetentními veřejnými orgány, které umožňuje přijetí specifických opatření, zaměřených na ochranu, správu a plánování krajiny;
c) “cílová kvalita krajiny“ znamená vyjádření požadavků a přání lidí na charakter prostředí, v němž žijí, formulované pro danou krajinu kompetentními veřejnými orgány;
d) "ochrana krajiny" znamená činnosti směřující k zachování a udržení význačných nebo charakteristických vlastností krajiny, utvářených přírodní konfigurací a/nebo lidskou činností a právem považovaných za její historickou hodnotu;
e) "správa krajiny" znamená činnost, která má z hlediska udržitelného rozvoje zajistit pravidelnou péči o krajinu s cílem řídit a harmonizovat změny, které jsou způsobeny sociálními, hospodářskými a environmentálními procesy;
f) "plánování krajiny" znamená cílevědomé činnosti zaměřené na zvyšování kvality, obnovu nebo tvorbu krajiny
A jaký je skutečný stav implementace úmluvy? Politiku krajiny dosud vypracovanou nemáme, cílová kvalita krajiny figuruje ve Stavebním zákoně č. 183/2006 Sb., správa krajiny nemá svůj úřad – je součástí Ministerstva životního prostředí, kde komplexní péče o krajinu není v centru zájmu a plánování krajiny je v České republice neznámý pojem. Významným pozitivem bylo zavedení územních studií krajiny pro obce s rozšířenou působností. (Kučera, Stránský, Weber, Salašová, & Šarapatka, 2014)
Ignorování těchto všeobecně platných zásad o krajině se hrubě vymstilo. Stát problémy vody v krajině řeší způsobem, který nevykazuje známky holistického přístupu ke krajině.
Stát totiž žádnou společnou vizi pro krajinu nemá. Rozpory mezi zemědělskou výrobou, zadržením vody v krajině a pěstováním lesů trvale nejsou pojmenovány a řešeny. Součástí krajiny jsou i sídla, jejichž řešení je specifickým úkolem. Důležitý je ale kontext celé krajiny. A voda je zde společným jmenovatelem, který se týká všech využívaných území, je tím životodárným médiem, které potřebují všechny živé organizmy na zemi.
Jaký je tedy holistický přístup ke krajině, který bere do úvahy celou krajinu a všechny obyvatele naší krajiny?
Říční krajina jako klíčová infrastruktura krajiny
Krajina jako celek, jako ekosystém, jako živý organizmus potřebuje holistický pohled, náš respekt a naši pokoru. Potřebujeme koncepci, vizi, jak by krajina měla být uspořádaná.
Krajinu musíme plánovat. Plán je způsob nacházení kompromisu ve využívání krajiny za předpokladu zachování udržitelného života v ní. V první řadě musíme pochopit způsob, jakým vlastně krajina funguje a co jsou klíčové prvky nezbytné k jejímu životu.
Základem jsou geomorfologické a hydrologické procesy, ty předurčují všechny ostatní procesy v krajině. Krajina ke svému přežití potřebuje svůj prostor, který máme tendenci stále víc a víc potlačovat a nerespektovat. Pokud krajinu neuchováme ve stavu živém a schopném regenerace, lidstvo se svými hospodářskými aktivitami nemá šanci na dlouhodobé přežití.
Základem života krajiny je právě říční krajina, která je výsledkem dlouhodobých přírodních procesů. U ní bychom měli začít.
Součástí říční krajiny jsou prameništní oblasti v horních částech toků, které jsou dnes téměř v celém rozsahu odvodněny zemědělskými nebo lesnickými melioracemi. Dále sem patří údolní nivy v dolních částech toků, které byly za posledních 100 let zkráceny o více než třetinu. V rámci znárodnění po roce 1948 došlo k likvidaci 950 000 ha mokřadů.
Všechny tyto plochy dnes zoufale chybí k tomu, aby si krajina dokázala sama poradit s klimatickými změnami. Nemluvě o fatálním dopadu této situace na stav podzemních vod. Říční krajina je právě tím propojovacím prostorem mezi povrchovými a podzemními vodami. V čase přebytku vody se voda v údolní nivě rozlévá a vsakuje do podloží, v čase sucha dochází k dotaci vody v říčním korytě z podzemí.
Říční krajina by měla být povýšena na krajinu určující kvalitu našeho života, téměř krajinu posvátnou, která si vyžaduje naši úctu, protože je pro lidstvo životodárná. Znamená to vymezení území říční krajiny v rámci České republiky.
Jedná se o jeden kontinuální systém, o jednu síť, kde všechno se vším souvisí. Stav a kvalita vod v prameništních částech má přímý vliv na kvalitu a kvantitu vody v dolních částech toků a na vody podzemní. To znamená, že je důležité určit způsob využívání této krajiny, způsob revitalizace a rekultivace celých ploch a způsob agrotechnických a lesnických opatření.
V praxi to neznamená ponechat tyto plochy jenom sukcesním procesům a neužívat je hospodářsky. Ale určitě to znamená určité omezení činností, které by měl stát v rámci veřejného a státního zájmu kompenzovat. Říční krajina potřebuje svůj specifický management – prostor pro přírodu, prostor pro lidi, pro veřejný prostor, prostor pro zadržení a rozliv vody – to vše je možné v tomto prostoru sladit.
V každém případě by měl vzniknout národní program obnovy říční krajiny České republiky, který by se promítl do dotací pro státní fondy, evropské dotace. Specifickým případem je revitalizace vodních toků, říční krajiny v sídlech, ve městech a v obcích. Vzniká zde obrovský prostor pro realizaci tzv. zelené infrastruktury jako podpory ekosystémových služeb za předpokladu vyřešení hospodaření s dešťovou vodou v území ve spolupráci s vegetací. Ale to by předpokládalo vznik samostatného odboru Ministerstva životního prostředí pro krajinu a sídla anebo vznik samostatného Ministerstva pro krajinu, tak jak je tomu v celé řadě evropských zemí.
Autorka: Klára Salzmann
Zdroj: Ekolist.cz