Farma rodiny Peštových, „statek Peštík“, se v roce 2010 umístila na třetím místě v soutěži Farma roku, a v roce 2012 zde uspořádali velice úspěšné Farmářské slavnosti. K těmto úspěchům a aktivitám je třeba připočíst aktivity sousedské a společenské. Kde je toho počátek v této malé obci Bor, kde bylo pět statků… Otec současného hospodáře, také Vladimír, říká: „Tři statky byly v rámci Akce kulak vystěhovány a měl být vystěhován i ten náš, jenže ´soudruhům´ došlo, že by se neměl kdo o zabraný dobytek starat, tak jsme zde nakonec zůstali.“  

V roce 1992 jste tedy začali hospodařit zase na svém, obracím se na Vladimíra Peštu mladšího…

Ano, začali rodiče, kteří vyřídili všechny náležitosti s restitucemi, bylo nám vráceno původních něco přes 20 hektarů a začali jsme. Já tehdy chodil na základku, poté studoval střední zemědělskou školu, pak vysokou a hned po promoci v roce 2008 jsem nastoupil „doma“. V červnu jsem promoval a v srpnu jsem už byl zapsán jako zemědělský podnikatel. Postupně jsem hospodářství přebíral od táty, využili jsme program PUZČ pro převod hospodářství, a on všechny starosti hodil na mě. A teď je rád, a já také. Vyšlo nám to vše v pravou chvíli. Otec má stále co dělat, má čas i na své koníčky, tedy koně, černé starokladrubáky, podíváme se na ně, až prohlédneme farmu. Zapřáhne je občas, a projede se po kraji. Věnuje se také drůbeži, chovu holubů, koz a včelám.

Nedrahovice, spolu se sedmi osadami jako jsme my, mají 480 obyvatel. Výhoda malých obcí, které nespadají pod větší město, je, že si takřka o všem ve vsi rozhodují sami obyvatelé. Povětšinou se všichni známe, všichni spolu vycházíme a dokážeme dobře spolupracovat. V Boru je v současnosti hodně dětí, takže když se pořádají hasičské soutěže, dáme odsud dohromady i tři družstva. Asi třetina naší vsi jsou Pražáci, zejména ti, jejichž rod odsud pocházel, potomci vystěhovaných sedláků, ale i chalupáři. Nutno podotknout, že se nám daří je úspěšně domestikovat.

Společenský život funguje dobře, táhne ho místní sbor hasičů. Rekonstruujeme například místní obecní hasičárnu, tedy zvětšujeme ji na dvojnásobek, s dotační podporou Ministerstva pro místní rozvoj. Je potřeba mít prostor na setkávání, a také na zábavy a plesy, mikulášské besídky, dny dětí - na to se těšíme. Hodně akcí jako masopust, čarodějnice, pořádají právě hasiči. Zkrátka tady se nikdo na nikoho nemračí a můžeme se na sebe vždy obrátit, nejen s problémy, ale i s radostmi. Ostatně jsme se s projevem solidarity i sami setkali.

Jsme tady asi čtyři rodiny ve stejném věku, s podobně starými dětmi, které chodí do stejné školy, a máme řadu společných zájmů. Vzájemná výpomoc je perfektní, např. odvoz do školky, na kroužky, atd.  A rodina? Nejstaršímu synovi Vládíkovi bude 11 let, Natálce bylo devět a nejmladší Viktorce bylo na konci roku šest. 

A jaká výměra vás uživí?

Otec Vladimír: Vlastních pozemků jsme měli na začátku 23 ha, nechtěli jsme nabírat moc, protože jsme si nebyli jisti, jak se nám bude dařit, v počátcích bylo hodně nejistoty, a také strašení od soudruhů. Posléze jsme získali 45 ha a pak další, až na dnešních 101 hektarů. Ale máme slíbeno ještě pár desítek. Tak do tří let. Vím, že mnoho sedláků se při uplatňování nároků na to své setkávalo s nepříjemným postojem družstevníků. Tvrdili, že jim to berou, vůbec nechápali, že hospodařili na cizím.

O současnosti opět mladý hospodář, Vladimír syn…

Musím říci k současnosti, že si nejvíce ceníme svobody, možnosti rozhodovat sami o sobě, o svém podnikání, o svém životě. I když snahy státu všechno kontrolovat, a to včetně satelitního sledování, může nahánět až strach. Je to ovšem také podmínkou pro získání dotací, s tím musíme počítat. Však jsme také s využitím dotací pořídili mnoho techniky, poslední byl dojicí robot, a to byla dobrá investice.

Naší hlavní činností je chov skotu na mléko, máme asi 70 holštýnek. K tomu připočtěme jalovice a telata, a budeme tak na 140 kusech. Na těch sto hektarech polností pěstujeme hlavně krmné plodiny, pšenici, triticale, kukuřici, jetel, luskovinoobilné směsky. Jsme úzce zaměřeni na výrobu mléka. Potíž je, že když je cena mléka nízká, nemáme čím ztrátu kompenzovat. Mléko dodáváme, podobně jako Pospíchalovi, do Pragolaktosu, protože tu skončila mlékárna v Sedlčanech. Něco mléka prodáme i ze dvora, zájem je, prodeje pořád stoupají. Přemýšleli jsme také o zpracování mléka, denně ho máme více než 2000 litrů, ale to by znamenalo další velkou investici, zajistit odbyt, sehnat další pracovníky… Tato myšlenka je zatím u ledu a nevím, zda by mě to vůbec bavilo. 

Rád zmiňuji, že s námi hospodaří bratr Josef, který bydlí vedle, a pak máme ještě jednoho zaměstnance. Ještě nedávno jsme na dojení využívali babičku, ale tu nyní nahradil robot.

„Babičku nahradil robot.“ To by byl skvělý titulek článku, ale asi by se to nehodilo…

To je pravda. Babiččiny pomoci jsme si vždy vážili, ostatně je nápomocná i nadále nejen u nás na farmě, například dnes se nemohla zúčastnit, neboť má zrovna na starosti vnoučata od mé sestry.

Krásný kraj

Zde je takový malebný kraj, který je přirozeně členitý, takže nemáme problém s velikostí půdních bloků, největší naše pole má 12 ha, a to je výjimka. Je to zde samý remízek, křovíčko, potůček. Je toho hodně a občas se zde musí nějaká údržba zeleně udělat. Nemáme problémy s biodiverzitou, o které se dnes často hovoří. Žádný úbytek ptactva u nás nepozoruji, spíš naopak, posledních pět let zde u rybníka hnízdí kolem třicítky divokých husí, vrabčáků a vlaštovek je plný dvůr, vznášejí se zde dravci, poštolky, luňáci, motáci, volavky, čápi…

O Asociaci

Členy Asociace jsme od začátku, já jsem do ní zaplul zcela přirozeně, Pan Kuncl ze mlejna nám šéfuje, ale teď už se opravdu chystá předat žezlo, no a zřejmě budu jedním z adeptů na tuto funkci. Ne že bych se zrovna hrnul do funkce, je v tom velký kus zodpovědnosti. Pan Kuncl chtěl skončit již při posledních volbách, ale vyjednali jsme si jeho pokračování, dokud nám trochu neodrostou děti.

Na jednáních, kterých se zúčastňuji, si všímám, jaké máme rozdíly v názorech, my menší a malí z ASZ, a ti velcí zemědělští podnikatelé a akcionáři z Agrární komory. Ti mají zájmy zcela odlišné. Mají zájem jen o takové předpisy, které by jim nadále umožňovaly čerpat peníze podle starých modelů, v podstatě na úkor nás, malých a začínajících zemědělců.  Najít styčné body možná lze, ale ten zásadní pohled máme odlišný. Sedlák chce, aby mu zákony život nekomplikovaly, aby se nemusel zabývat zbytečnou byrokracií, kterou vytváří pouze pro kontrolní úředníky. Sedlák hospodaří na svém statku zodpovědně, s ohledem na životní prostředí, s mezigenerační návazností, s vazbou na život ve vsi. Na druhé straně si představme předsedu či ředitele velké firmy, to je manažer, a ten musí za každou cenu generovat nějaký zisk pro podílníky či akcionáře, bez ohledu na ostatní věci.

Je nutné si uvědomit, že naše činnost probíhá v krajině, která je nás všech, a tak musíme brát ohled i na ostatní a krajinu alespoň neničit, i když je samozřejmě lepší jí prospívat. V našem podnikání nelze uplatňovat všechny ekonomické principy. A ještě k tomu dodám, že sedlák by měl být aktivní, jak v krajině, tak i v obci, kde žije. To považuji za přirozené.

Zkrátka jsem rád, že máme naši Asociaci. Hlas ASZ je čím dál více slyšet. My, malí hospodáři, máme daleko větší zastání vůči velkým podnikům.

O přirozeném soužití

Všichni si uvědomujeme, jak je důležité vycházet s lidmi v obci. Umět si vyjít vstříc, a když je třeba, pomáhat si. A mělo by to být vzájemné. Sedlák je aktivní součástí společnosti, té, ve které žije. Nežije ve vzduchoprázdnu. Soudím, že takovým naším motorem, či krédem, je něco předat, aby po nás něco zbylo. Uvědomujeme si, že zde nebudeme věčně.

Mezitím se vracejí děti ze školy, děvčata přiváží manželka Martina. Ptám se, jak zvládá takové hospodářství, takový cvrkot

Také jsem z vesnice, tedy ne z tak velkého statku, ale měli jsme též hospodářství, drůbež, ovce, tak mě to zase tak moc nezaskočilo….

Spokojeně se usmívá na rodinu okolo stolu i na nás. Ještě společné foto rodiny pod rozložitým ořešákem a loučíme se, nabiti energií a vírou, že takových hospodářů a rodin bude přibývat.

 Rozhovor vedl: Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 4/2023), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.