Zemědělci v Česku a v celé EU se v posledních dvaceti až třiceti letech potýkají s tím, že zatímco ceny vstupů rostou, výkupní ceny komodit se příliš nemění. Proč tomu tak je z vašeho pohledu zemědělského ekonoma?

Zemědělství je obecně rigidním sektorem, kde je nabídka neskutečně nepružná. Reagovat v zemědělství okamžitě na situaci na trhu nejde. Nejmenší zpoždění je asi u producentů drůbežího masa, kde se jedná řádově o týdny až měsíce. U živočišné výroby bude s největší pravděpodobností nejsložitější reagovat na výkyv na trhu u produkce mléka, kde výrobní cyklus trvá kolem 2,5 roku. Zároveň produkce mléka je kontinuální. Ke krávě nejde přijít a požádat ji, aby např. tři dny nedojila, než se s mlékárnou dohodnete na lepší ceně. Zároveň nelze ani násilím donutit krávu nadojit víc v situaci, kdy jsou ceny mléka vyšší. U trvalých kultur jako sadů je reagování na výkyvy trhu také běh na dlouhou trať. Je absolutně normální, že prvovýrobce agrokomodit není schopen přizpůsobit svoji výrobu tak pružně jako například výrobce čipů či aut. Když ve Škodovce v Mladé Boleslavi chtějí zvýšit produkci automobilů, tak tam naženou další partu dělníků a jsou schopní produkci zvýšit v řádu týdnů. Ale zemědělec tuto možnost nemá. Nejčastěji trvá výrobní cyklus v zemědělství jeden rok. Na podzim zemědělci sejí a orientují se podle aktuální situace, ale sklízí až příští rok v červenci. Zároveň změny v zemědělství nelze udělat rychle. Pro zemědělce je například velmi těžké vysadit nějakou plodinu z osevního postupu, protože zemědělství je závislé na bioklimatických podmínkách. Zemědělci jsou kromě toho omezování fytosanitárními a zooveterinárními předpisy.

Nejen v Česku se cenové nůžky v zemědělství rozevírají. Ceny vstupů rostou rychleji než ceny konečné produkce. Nicméně zemědělství si s tím u nás obecně dokáže poradit, protože od vstupu do EU je ziskové. Pro zemědělce je komplikací, pokud je úroda dobrá i špatná. Pokud se dobře urodí, tak produktů je dost, ale jejich cena spadne. Ve chvíli neúrody je produkce menší, ale ceny jdou nahoru. Cesta, jak mohou zemědělci minimalizovat negativní dopady na své fungování, je podle mého názoru především ve spolupráci. V celé agropotravinářské výrobkové vertikále je zemědělství nejvíce rozdrobené. Producenti vstupů, zejména producenti hnojiv, jsou koncentrováni. Potravináři také nejsou rozptýleni po celé republice a počet s velkým tržním podílem je menší. A nejvíce koncentrovaný je obchodní článek. Český zemědělec většinou není ten, kdo by se rád sdružoval. Asi to bude i vlivem minulého režimu, kdy se sdružovat musel. Na Západě různé typy odbytových organizací běžně existují. Četl jsem, že například v Dánsku teče přes 90 % mléčné produkce přes jednu odbytovou organizaci. Tudíž zemědělci sdružení v této organizaci tahají za sakra dlouhou část provazu.  

U některých komodit (jako např. pšenice) je celkem pochopitelné, že cena výsledného produktu z dané komodity je výrazně vyšší, než je výkupní cena dané komodity. Ale např. u máku či kmínu není zpracovávání tolik složité a i přesto se prodejní cena oproti výkupní hodně liší. Proč?

K máku a kmínu vám toho moc neřeknu, protože jsou to poměrně marginální komodity a já se jimi profesně moc nezabývám. Ale obecně lze říci, že u komodit, které se podílejí výraznou měrou na finálním produktu, je vliv na cenu vyšší. Naopak u pečiva se prvovýrobci na celkové ceně podílejí asi ze 13 %. Zbytek tvoří pracovní náklady, energie, marže obchodních řetězců atd. Co se týká piva, tak když vám v hospodě přistane půllitr (z velkého pivovaru) asi za 40 Kč, tak základní suroviny v podobě ječmene a chmele tvoří asi 50 či 60 haléřů. Pokud pivovary zdražování piva zdůvodňují stoupajícími cenami ječmene a chmele, tak si vymýšlejí. U vyšší ceny máku a kmínu bych měl vysvětlení, že obchody mají poměrně velké skladové zásoby. Mák a kmín lze poměrně dobře skladovat. Proto se pravděpodobně z tohoto důvodu cena příliš nehýbe. Zpracovatelé nemají nyní moc potřebu nakupovat mák a kmín. Pravda je, že u nás kmín hraje poměrně velkou roli. My jsme stát s asi největší spotřebou kmínu na obyvatele. Na univerzitě máme hodně cizích studentů, kteří říkají, že kmín dáváme úplně do všeho.

U jakých potravin je největší část ceny tvořena zemědělskými komoditami?

Obecně je u méně zpracovaného masa. Například vepřová pečeně stojí dneska kolem 130 Kč/kg a výkupní cena za kilo vepřového je kolem 30 - 35 Kč. Tudíž na ceně tohoto produktu se primární komodita podílí 25 - 30 %. Podobně je to u oleje. Obecně platí, že čím víc je u produktu zpracování a čím více je přidané hodnoty následujících článků, tím podíl komodity klesá. Vliv zemědělství se u ceny potravin poměrně často přeceňuje. Náklady dalších stupňů výrobní vertikály jsou také poměrně vysoké. Například vysoká marže u másla je do značné míry způsobená vysokými náklady na energie potřebné pro zpracovávání a uchovávání másla, protože máslo se musí chladit. Tím však tady nechci obhajovat obchodní řetězce.

Nyní bych se rád zase dostal na globální úroveň. Česká ekonomika i české zemědělství jsou provázány s ekonomikou na celém světě. Jakým způsobem probíhá tvorba ceny zemědělských komodit na světovém trhu?

Tvorba cen je nám do značné míry diktována. Na globální úrovni se s komoditami primárně obchoduje na burze v Chicagu. Tam se ceny tvoří mezi obchodníky. Česko je velmi malý trh. Z hlediska celkové ekonomiky je zemědělství nepříliš významné, u nás vytváří pouze 2 % HDP. Jeho význam je pro nás v něčem jiném, než je podíl na HDP. Je to zejména krajinotvorba, protože zemědělská půda zabírá přes polovinu Česka. Čeští zemědělci mají velmi málo možností ovlivnit cenu svých produktů. Dílčím způsobem ano – především spojením. Nicméně zemědělských organizací je u nás celá řada. Jste tedy vy jako ryze profesní sdružení, máme tady Zemědělský svaz a dále různé organizace změřené na specifickou agrární produkci. Bohužel podobná nevraživost panuje i mezi různými odbytovými organizacemi. Minulý rok jsem se bavil s jedním zelinářem z Česka, který si stěžoval na to, že ho obchodní řetězce hodně drtí. Zeptal jsem se ho, jestli je členem odbytové organizace. Řekl, že jich existuje sedm. A mně připadá nesmyslné, proč není pouze jedna. Teprve potom je možné se tomu dalšímu článku ve výrobním řetězci postavit. To je přirozené. Pokud obchodnímu řetězci odpadne pět, šest dodavatelů, tak to nijak nepocítí. Ale pokud mu hrozí výpadek tří set dodavatelů sdružených v nějaké odbytové organizaci, tak si sakra rozmyslí, jak s nimi bude jednat.

Co všechno tedy vytváří cenu zemědělských komodit?

Spekulanti, podnebí, politická situace, dostupnost vstupů, pracnost atd. To vše jsou faktory, které zemědělství provázejí. Musíme si uvědomit, že zemědělské ceny jsou cenami, které snad s výjimkou ropy vykazují největší volatilitu (tj. kolísání hodnoty daného produktu na trhu, pozn. red.). Příkladem je rok 2015, kdy byly v EU zrušeny kvóty na mléko. Zároveň po anexi Krymu a po protiruských sankcích zakázal Putin dovoz mléčných výrobků do Ruska. V důsledku toho došlo ke kolapsu trhu s mléčnými výrobky v celé Evropě. O konci mléčných kvót se vědělo už řadu let předtím a zemědělci byli připravení od 1. 4. 2015 produkovat mnohem víc mléka a do toho přišel zákaz dovozu do Ruska. Cena za litr syrového mléka spadla někam k šesti korunám. Naopak dnes ceny mléka výrazně narostly. Mléko je extrémním příkladem zemědělské komodity s vysokou volatilitou, protože je potřeba ho vyrábět neustále a jeho skladování je složité. U komodit rostlinného původu je skladování výrazně jednodušší a nejsou kontinuálně vyráběny. I býka je možné nechat na pastvě o pár dní déle.

Navíc pro všechny země je zemědělství strategický sektor. Když budou v obchodě scházet kalhoty, tak to nevadí, kalhoty si můžeme koupit třeba za měsíc. Ale když budou chybět potraviny, tak společnost nemá co jíst. Tudíž nedostatek potravin vede k sociálním bouřím. Heslo starých římských císařů bylo „chléb a hry“. Dejte obyvatelstvu gladiátorské zápasy a jídlo a lidé se vám nebudou bouřit. Toto je heslo většiny totalitních či autoritářských režimů. I u nás to bylo v době komunistické diktatury. V televizi byla zábava, potravin tady byl poměrně dostatek. Z všemožných důvodů vázlo zásobování, ale určitě tady nebyl hlad. Teprve toto vytváří absolutní základ pro sociální stabilitu.

Říkal jste, že cena potravin je závislá i na počasí a klimatu. Stává se, že například výkupní cena je ovlivnitelná výkyvy počasí na druhém konci světa?

To se stává často. Když je na jižní polokouli neúroda, tak se ceny zvýší i u nás. Trh Evropské unie je do určité míry autonomní vůči zbytku světa. Můžeme nastavit nějaké celní bariéry, cla a trh chránit. Ale trhy jsou velmi propojené.

Jaká oblast světa je z pohledu produkce agrokomodit nejdůležitější?

To je hodně těžké. Je to podobné, jako kdybyste se mě zeptal, jestli je důležitější technické, nebo humanitární vzdělání. Zemědělství má ještě jedno specifikum a to, že místní podmínky jsou nepřenositelné. U zemědělství rozeznáváme kompetitivní produkty a nekompetitivní produkty. Kompetitivní lze na daném území vyrobit, takže jejich dovoz konkuruje tuzemským producentům. U nás se jedná například o obilí, vepřové maso a další produkty mírného pásma. Ty často podléhají ochranářským opatřením. Pak jsou produkty nekompetitivní, které na daném území nelze vyrobit. Tím pádem jejich dovoz nekonkuruje tuzemským výrobcům, protože žádní tuzemští výrobci neexistují. Příkladem jsou banány. Těžko u nás někdo bude komerčně pěstovat banány s vidinou zisku. Například vepřová velmoc v EU je Dánsko. U nás máme asi jeden milion prasat a obyvatel Česka je něco kolem deseti milionů, to znamená tedy asi desetinu prasete na obyvatele. Naproti tomu Dánů je něco přes pět milionů a mají kolem dvaceti milionů prasat, tedy skoro čtyři prasata na obyvatele. Jsou to velké, koncentrované chovy prasat se špičkovým výzkumem. My jsme zase významní ve chmelu. Nejvýznamnější producent chmele jsou USA, Německo je na druhém místě a my jsme na třetím, byť jako stát jsme opravdu malí.

Zde bych rád zmínil země v rámci tzv. cairnské skupiny. To je členění v rámci Světové obchodní organizace. Tyto země mají velké množství zemědělské půdy a tlačí na liberalizaci světového agrárního obchodu. Oni nemají velké vstupy a pro zemědělství mají příhodné podmínky. Jedná se například o Argentinu, Brazílii, Austrálii, Kanadu atd. Tyto země mají velký potenciál. Ale např. EU se rozhodně nebude vzdávat své produkce. Ono by bylo levnější něco i dovézt, ale ať už z politických, či ze strategických důvodů to nebývá ta nejlepší varianta.

V posledních dnech a týdnech se řeší, že se do Evropské unie dostává větší množství obilí z Ukrajiny. Jak má z vašeho pohledu EU nastavit pravidla tak, aby zároveň evropským zemědělcům výrazně neklesla výkupní cena obilí a aby se obilí dostalo na světové trhy?

Obilí jsou v EU i na celém světě velké objemy. Kilogramová cena obilí je hodně nízká. Dnes se obilí prodává za ceny kolem 5000 Kč/t a poměrně výrazně klesá. Náklady na dopravu se v této malé ceně špatně rozmělňují. Když někam vozíte mobilní telefony, tak kilogram mobilního telefonu stojí minimálně několik desítek tisíc Kč. Tudíž náklady se tam rozmělní jako kapka v moři. Ale ne u pšenice. U ní je nutné použít co nejlevnější dopravu. Bohužel v EU se obilí z Ukrajiny naakumulovalo tím, že Černé moře bylo zaminováno. To byla součást Putinova strategického plánu blokovat Ukrajinu, zabraňovat jí vyvážet pšenici a tím pádem zabránit proudění peněz do země, které by Ukrajina mohla použít na zbrojení. Takto se chová každý agresor. Způsobů řešit tento problém není mnoho. Například při výrazném poklesu ceny nějaké komodity se často používají tzv. intervenční nákupy či podpora soukromého skladování. To znamená, že stát či EU vykládá určité prostředky, díky kterým se přebytek dané komodity stáhne z trhu. Já bych se nicméně v současné době uklidnil a nevyvolával hysterii. Cena obilí není nízká. Je stále nadprůměrná. Navíc zemědělci měli loni výrazné zisky. Cena obilí byla hodně přes 7000 Kč/t. Určitě tady není žádný důvod do toho zasahovat. Státní zákazy by se měly používat v hodně malém měřítku.

V jaké podobě ovlivňuje EU vnitřní trh s agrokomoditami?

Řekl bych, že naštěstí méně a méně. Za posledních cca 25 let se ušla poměrně dlouhá cesta k liberalizaci evropského trhu s agrokomoditami. Společná zemědělská politika byla vytvořena především proto, že tehdejší zakladatelské státy nebyly potravinově soběstačné. To už dnes neplatí. Od 70., 80. let je naopak v EU problém s nadprodukcí. Řada sektorů zemědělství byla v EU liberalizovaná - už jsem zmínil kvóty na mléko. V roce 2017 byly zrušeny kvóty na cukr, což vedlo k poklesu cen cukru o čtvrtinu. Nyní jsme na druhé straně, kdy až donedávna ceny cukru stoupaly. Pokud se očekává nějaký kolaps, tak stát či nadstátní organizace mohou zasáhnout tím, že stáhnou přebytky do svých skladů. Jedním ze základních ekonomických procesů je nárůst ceny při snížení nabídky. Například v EU občas dochází k cílenému stahování obilí do skladů, čímž se snižuje poptávka a zvyšuje cena. V roce 2015 či 2016 se použil trochu jiný mechanismus u mléčných výrobků, kdy EU dotovala skladování sýrů. Ale stejně tak je třeba používat zásahů málo. Zemědělci v EU mají přístup k různým podporám, zejména k přímým platbám. To je podpora, kterou nemá žádný jiný sektor. Přímé platby existují i proto, že nemá smysl zasahovat do ceny potravin při každé její změně. Do trhu a zvláště do ceny bychom měli zasahovat co nejméně. Protože cena je jedinečný signál o trhu. Když jí zmrzačíte, tak jí nemáte. A pak je to velký problém.

Jak naopak zasahuje EU do globálního trhu se zemědělskými komoditami?

EU pochopitelně nemůže regulovat zemědělství někde v Argentině. Ale EU uplatňuje poměrně velké množství různých protekcionistických opatření. Jedná se o různá cla či preferenční cla. Tato opatření se používají u vybraných zemí a komodit, třeba u olivového oleje ze severní Afriky. Některé země mohou dovážet určité množství dané komodity bez cla či s menším clem. Jakmile je domluvená preferenční kvóta vyčerpaná, tak poté se clo zvyšuje. Takto může EU regulovat dovoz produktů na své území a tím nepřímo ovlivňovat zemědělství v jiných státech. Ale regulovat zemědělství v jiných státech mimo EU nemůže. Evropští zemědělci bojují s geneticky modifikovanými potravinami z USA. Obecně EU zastává silně konzervativní stanovisko. Naproti tomu USA jsou zase u používání geneticky modifikovaných komodit liberální.

U jakých komodit nejvíce profitují čeští zemědělci ze zapojení do globálního zemědělského trhu?

České zemědělství má jeden zásadní problém – obecně vyvážíme produkty s nízkou přidanou hodnotou, tzv. suroviny. Jedná se například o obilí na krmivo či živá zvířata. Zpátky dovážíme produkty s vysokou přidanou hodnotou. Například do Německa či Rakouska vyvážíme skot (kvůli vyšším výkupním cenám), tam se maso zpracuje do produktů jako uzeniny či konzervy a doveze se zpět do Česka. Kilogram hovězího v živém se dnes prodává kolem 60 Kč a poté ta dovezená klobása je za 300 Kč/kg. To znamená, že přidaná hodnota zůstává v zahraničí, kde se vytváří pracovní místa ve zpracovatelských závodech, odvádějí se tam daně atd. Takže daná situace má pozitivní dopady na státní rozpočet Německa a Rakouska. Z toho vychází jednoznačně to, že u nás je slabší konkurenceschopnost potravinářského průmyslu, který není schopen nabídnout dobrou cenu dodavatelům vstupů, kteří své produkty radši vyvážejí. To samé dělají mléční producenti. Většina zemědělců, kteří jsou v blízkosti rakouských či německých hranic, vyvážejí mléko do Rakouska a Německa. Naopak mléčné produkty z Německa a Rakouska zase jdou k nám. Cenově jsou němečtí a rakouští potravináři schopní českým potravinářům konkurovat. Mě z toho vychází rovnice, že tuzemský potravinářský průmysl na tom není z hlediska konkurenceschopnosti úplně dobře. Ale u českého agropotravinářského průmyslu jsou paradoxně tabákové výrobky produktem s největší přidanou hodnotou, který se dál exportuje. K nám se dováží levně tabákové listy a vyváží se cigarety a další tabákové výroby. Poté poměrně ve velkém vyvážíme mléčnou surovinu. Také bohužel vyvážíme obilí. Zase jsme u toho, že dovážíme ty produkty s vysokou případnou hodnotou.

V produkci piva jsme velmi dobří, ale v celkovém agropotravinářském komplexu to zas tak významné není. Piva vyvážíme čtvrtinu tuzemské produkce. Ale v absolutních číslech to nejsou moc velké peníze. Nejsou to žádné šílené biliony. Je třeba si uvědomit, že kilogramová cena piva je kolem 17 Kč, kdežto cena dovezené uzeniny je minimálně o pětkrát vyšší.

Co mohou primárně soukromí zemědělci dělat proto, aby na ně výkyvy globálních cen zemědělských komodit měly co nejmenší vliv?

Proti tomu se úplně bránit nedá. Cena komodit se tvoří většinou jinde než u zemědělců. Ale pro dosažení lepší výkupní ceny a lepších výkupních podmínek je třeba se sdružovat. Pokud má zemědělec 100 ha, tak pro zpracovatele je kapkou v moři. Ale když se takových zemědělců sdruží 300, 400, tak už mají lepší vyjednávací pozici. Navíc je to také otázka obchodních zástupců a vyjednávání. Zemědělec se většinou neumí rvát s obchodním zástupcem z masokombinátu a už vůbec ne s obchoďákem z velkého obchodního řetězce. Jejich obchodní zástupci jsou na obchodní jednání speciálně školeni a firmy do schopností svých zástupců dobře obchodovat vynakládají nemalé peníze. Čeští zemědělci a odbytové organizace by se měli hodně profesionalizovat. Problém po transformaci českého zemědělství po roce 1990 je ten, že se nešlo cestou majetkového propojení celé výrobkové vertikály. Zemědělci jsou pouze minimálně majetkově propojeni s potravinářským sektorem. V zahraničí je naprosto běžné, že producenti mléka vlastní či spoluvlastní nějakou mlékárnu. To usnadňuje společné vyjednávání vůči obchodnímu článku. To u nás není. I proto vyvezeme víc agrárních surovin, než dovezeme.

Rozhovor vedl: Tomáš Zavadil

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 5/2023), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.