Vánoce 1951 ještě trávil společně s celou rodinou na rodovém statku v Kyškovicích nedaleko Roudnice nad Labem. Jeho rodině se i přes nařízené vysoké povinné dodávky dařilo celkem dobře hospodařit, statek prosperoval. Jejich vyhlášené švestky se povedlo i tehdy vyvážet do západního Německa.
Vánoce 1952 už byly podstatně jiné. Komunisté rodině sebrali nejprve hospodáře, manžela a tatínka Jaroslava Šebka nejstaršího. Odmítal, aby z jeho statku vzniklo JZD. „Vymysleli si na něj vykonstruované obvinění, že u některých komodit nesplnil dodávky, u jiných zase dodal až moc a že zatajil počet stromů v sadu, který ale byl veřejně přístupný a každý ty stromy mohl přepočítat. Přímo ze sadu ho odvezli do vazby, během jediného měsíce ho odsoudili a zavřeli v Jáchymově. Ven se dostal po dvou a půl letech,“ vzpomíná na červen 1952 tehdy šestiletý Jaroslav Šebek.
Poté co komunisté rodině sebrali hospodáře, přišli si i pro celý statek. Pro více než 40 hektarů půdy, 33 krav, tažné voly, koně, vyhlášený švestkový sad, les, mlátičku a ostatní stroje, budovy, automobil. „Jaképak to mohly být Vánoce. Mamince a babičce sebrali všechno, a to včetně vkladních knížek a peněz v hotovosti. Neměli jsme nic, vystěhovali nás do pastoušky bez kamen a oken, ale na krásně ozdobený zářící stromek si pamatuji,“ vzpomíná sedlák na Vánoce 1952.
„Také si ale vzpomínám na pláč babičky, která nám u stromku říkala, že to musíme vydržet. A na naši otázku, proč musíme být tam a nemůžeme být doma, se nám maminka snažila vysvětlit, že nemůžeme být doma, protože jsme měli hospodářství,“ popisuje Jaroslav Šebek Vánoce 1952, před kterými se z kluka z největšího statku ve vsi stal syn neprávem opovrhovaného „kulaka“.
Celá rodina měla zákaz vstupu do Kyškovic. „Až po revoluci jsem se z vyprávění dozvěděl, kdo všechno chodil po nocích krást naše věci, kdo odnášel dokonce i naše peřiny a kde například skončila část porcelánu,“ vzpomíná Jaroslav Šebek a přikládá hořký příběh. „Na tom nákladním autě s námi odjel i stůl, ve kterém zůstal hrnek. Na statku jsme těchto hrnků měli celou velkou sadu, aby měl každý zaměstnanec u stolu svůj hrnek. Všechny až na jeden zůstaly po našem vystěhování na statku. Když jsem po revoluci byl za místním starostou řešit restituci, viděl jsem u něj doma na stěně naše hrnky. Jeden mu v sadě chyběl. Ten, co jsme si odvezli. A ten jediný máme dodnes,“ vzpomíná sedlák.
Ve svém vyprávění Jaroslav Šebek starší zmiňuje i další vzpomínky na období komunismu. Například jak jeho otec našel práci. „Po tom, co ho propustili z Jáchymova, musel pracovat na nějakém hospodářství v Mlékojedech, kde to vedl bachař. Pěstovali zeleninu. A protože podobných trestanců, jako byl můj otec, tam bylo více, tedy okradených sedláků, kteří měli vztah k půdě a uměli svoji práci, onen bachař měl na tom hospodářství brzy dobré výsledky, a tak tam můj otec potom mohl zůstat pracovat natrvalo,“ vzpomíná s hořkým úsměvem Jaroslav Šebek. Díky tomu se ze 300 kilometrů vzdáleného Podlesí u Šumperku mohla rodina opět vrátit do Polabí, asi dvacet kilometrů od svého statku, který jim komunisté ukradli.
„Až o mnoho let později jsem se dozvěděl, že otec často, když řekl, že jede na ryby, jel na motorce na břeh Labe přímo naproti našemu statku. Přes vodu se pak díval na to, v jakém stavu naše hospodářství je a jak to tady bolševici vedou,“ vzpomíná Jaroslav Šebek. Tomu se nakonec podařilo vystudovat střední zemědělskou školu, ale v zemědělství pracovat nesměl. „Žádal jsem o místo v jednom podniku, kde byl předsedou jen o čtyři roky starší kluk než já. Řekl mi, že předsednictvo podniku moji žádost neschválilo a že mě nevezmou. A to jsem žádal o místo traktoristy. Nevzali mě, protože jsem byl zapsán jako ten, jehož rodina měla hospodářství. Tomu předsedovi jsem řekl, že vím, že on tam je jen proto, že má rudou knížku a že tu já nikdy mít nebudu,“ vzpomíná na konec šedesátých let.
Po roce 1989 se jim podařilo rodový grunt získat zpět, ale v katastrofálním stavu. Střechy byly zřícené, všechno vybavení rozkradené, vyhlášený sad zlikvidovaný. „Pomalu, postupně jsme statek sami rodinnou svépomocí opravovali. Nevrátili nám ale většinu zemědělského inventáře a museli jsme se o něj více než dvacet let soudit. Družstvo skončilo v konkursu a naše oprávněné nároky už nakonec stejně nebylo z čeho vykrývat. Také jsme tu měli v roce 2002 velké povodně a pak znovu v roce 2013, takže řadu věcí jsme třeba museli opravovat natřikrát. Ale my se nevzdáme,“ říká Jaroslav Šebek s úsměvem.
Nyní rodina hospodaří na přibližně 40 hektarech půdy, chová koně a drůbež, z ovoce z vlastního sadu vyrábí marmelády, z vlastního česneku česnekovou pastu a další produkci. Většinu prodají přímo ze dvora zákazníkům, kteří jezdí na penzion vybudovaný z původních staveb, v bývalé sušárně chmele vznikly výstavní prostory a ateliér, nově je také vybudována bourárna masa. Malebný statek na břehu Labe, který dnes nese název Podřipská farma, je častým místem svateb. „Bylo to těžké, ale my to tady nemůžeme opustit. Tady u té míchačky trávím hodně času už po 30 let, statek totiž obnovujeme vlastními silami, bez úvěrů a v podstatě bez větších dotací, takže to jde všechno pomalu, ale jde to a uživíme se tu jako širší rodina. Vymýšlíme si pořád nové věci, hlavně podle toho, co každého z nás nějak oslovuje a co kdo umí, a tím nás to tu pořád baví. Naším zájmem není zisk za každou cenu, ale možnost pořád pokračovat ve svobodném podnikání a propojovat jej na každém kroku se spokojeným fungováním rodiny. Největší radostí pro mne je, že se mi narodil syn, a budu doufat, že ho život na statku také jednou osloví,“ vypráví na dvoře statku Jaroslav Šebek mladší, který rodinný grunt po otci před 15 lety převzal. Sám se kromě zemědělství a rozvoje agroturistiky věnuje také zastupování sedláků, zastává pozici předsedy Asociace soukromého zemědělství. Ta zastřešuje právě klasické soukromé zemědělce a sedláky především z rodinných farem, kteří navazují na tradici přetrhanou komunistickými zločiny.
Komunistům rodina nikdy neodpustí. Po 34 letech se jim zdevastovaný statek podařilo z větší části dát do kondice, farma funguje, lidé si odvážejí nejen její produkty, ale i zážitky, spousta párů si zde řekla ano. I přes rozvoj agroturistiky a rozšiřování penzionu rodina neustupuje od sedláckého základu. Kdo přijde na vzorně opravený dvůr, jako první vidí koně ve výběhu u stájí, na nejdůležitějším místě usedlosti.
Autor: Michal Závada
Zdroj: Forum24.cz