Popište mi, prosím, co je základ činnosti vašeho ústavu. Proč VÚŽV existuje?

Začněme historií. Výzkumný ústav živočišné výroby (VÚŽV) byl založený v roce 1951 transformací z tehdejších zemských výzkumných ústavů. Podobně na začátku 50. let vznikly všechny zemědělské výzkumné ústavy – VÚŽV, Výzkumný ústav rostlinné výroby (VÚRV) a Výzkumný ústav zemědělské techniky (VÚZT). Během historie se statut zmíněných zemědělských výzkumných ústavů několikrát změnil, byly například příspěvkovými organizacemi pod Ministerstvem zemědělství. V roce 2005 byl přijat zákon č. 341/2005 Sb. o veřejných výzkumných ústavech, čímž ústavy včetně VÚŽV dostaly statut veřejné výzkumné instituce.

Náplní našeho ústavu je tedy výzkum a vývoj v oblasti živočišné výroby v nejširším smyslu. Zabýváme se různými druhy a kategoriemi hospodářských zvířat a různými oblastmi, jako je výživa, zdravotní stav, technologie ustájení, technologie chovu, genetika atd. Ústavu navíc připadla další významná činnost v podobě tzv. Národního programu zachování genových zdrojů. Ústav má v rámci tohoto programu za úkol uchovávat genetické informace o jednotlivých kategoriích hospodářských zvířat chovaných v Česku. Při velkém zjednodušení si lze tuto naší činnost představit jako velkou Noemovu archu genetických zdrojů hospodářských zvířat.

Obraceli se na vás už zemědělci s tím, že chtěli genetické materiály zvířat, u kterých hrozí či hrozilo vymizení?

Podle mých informací ano. Podobnou funkci plní rovněž VÚRV, kde jsem byl v minulosti také ředitelem. Oba ústavy spolupracují s celým spektrem subjektů, protože nejsou schopny obsáhnout chov všech druhů, kategorií a plemen hospodářských zvířat a celé spektrum pěstovaných plodin. Proto se v rámci živočišné výroby obracíme na jednotlivé svazy chovatelů (např. ovcí, koz, drůbeže atd.), které genetické zdroje zachovávají.

S jistotou vím, že například na centrum genových zdrojů révy vinné na Karlštejně spadající pod VÚRV se obraceli pěstitelé vína.

Jaká jsou další základní témata řešená na VÚŽV?

To je dané strukturou ústavu. V organizační struktuře VÚŽV je osm základních oddělení. Jedná se o oddělení reprodukce, šlechtění a genetiky hospodářských zvířat, oddělení fyziologie výživy a jakosti produkce, oddělení etologie, výživy a krmení, oddělení techniky chovu, oddělení chovu skotu, oddělení chovu prasat atd. Z názvů tedy jasně vyplývá, jakými činnostmi se jednotlivá oddělení zabývají. Například kolegové z oddělení fyziologie a jakosti se věnují výživou hospodářských zvířat, stanovováním krmných dávek, sledováním jakosti produkce na základě jednotlivých krmných technologií atd.

V poslední době se v médiích řeší otázka smysluplnosti existence jednotlivých výzkumných ústavů. V čem je podle vás potřebné, aby v Česku pro výzkum živočišné výroby existoval jeden konkrétní ústav a aby výzkum živočišné výroby neprováděly např. výhradně univerzity?

Výzkum živočišné výroby probíhá na univerzitách i třeba na Akademii věd. U nás tedy existují i další pracoviště, která se problematikou zemědělského výzkumu zabývají. Nicméně na základě zákona i zřizovací listiny je VÚŽV výzkumným ústavem aplikovaného výzkumu. Naším prvotním cílem je výsledky vědy a výzkumu převádět do uživatelské sféry. Musím si trochu postesknout, a říkám to všude na všech úrovních, že se bohužel dnes hodnocení výzkumných organizací zvrhlo v docela paradoxní systém daný jedním dokumentem, který se nazývá „Metodika 17+“. Na základě tohoto dokumentu jsou výzkumnými pracovišti preferovány pouze určité druhy výsledků vědy a výzkumu. Jedná se především o publikační výsledky. Tudíž výzkumné organizace, ať už se jedná o výzkumné ústavy, univerzity či ústavy Akademie věd, jsou převážně hodnoceny a placeny podle těchto publikačních výsledků. A aplikované výsledky jsou bohužel upozaďovány. Ovšem naším základním cílem je právě aplikovaný výzkum na základě požadavků uživatelské sféry. Ať už se jedná o přímou zemědělskou výrobu (rostlinnou i živočišnou), zpracovatelský průmysl, potravinářský průmysl atd. V převádění výsledků vědy a výzkumu do praxe vidím opodstatnění existence našeho výzkumného ústavu. My máme experimentální pracoviště, experimentální farmu s možnostmi různých technologií ustájení, technologií chovu skotu a dalších zvířat, různé technologie výživy atd. Univerzity otevřeně přiznávají, že toto zázemí buď nemají vůbec, anebo jen v omezené míře, a tudíž tyto aplikované výzkumy zajišťují a dělají obtížně.

V čem je výzkum u vás v ústavu dobrý konkrétně pro soukromé zemědělce?

Já bych zemědělství nerad rozděloval na soukromé a velkoplošné či velkoobjemové. Náš ústav slouží všem zemědělcům. Se zájmem spolupracovat na nějakém problému k nám může přijít zemědělec hospodařící na pěti hektarech i zástupce velkého podniku s několika tisíci hektary. Nedávno jsem za VÚŽV podepsal memorandum o spolupráci s ASZ ČR, kde jsem zástupce Asociace vyloženě vyzýval k tomu, že budeme rádi za jakýkoli podnět ze strany členů ASZ ČR. Těší mne, že už jsme několik podnětů od soukromých zemědělců získali.

Co tedy pro vás bylo hlavní motivací k tomu, že jste se rozhodli uzavřít s Asociací memorandum o spolupráci?

Především to, že dosud žádné podobné memorandum podepsané nebylo. V systému hodnocení organizací se klade bohužel velký důraz na bibliometrické výsledky (tj. především publikace ve vědeckých časopisech, pozn. red.). V tomto vidím, že se věda dostala do slepé uličky. A v podnětech z praxe vidíme cestu z té uličky ven. Protože aktivní zemědělci jsou schopní nám sami říct, čím se my jako výzkumníci máme zabývat.

Jedním z bodů uzavřeného memoranda je to, že na farmách členů ASZ ČR by probíhal aplikovaný výzkum. Co konkrétně by členům Asociace přinášelo zapojení do výzkumu VÚŽV?

Když jsem projednával se zástupci Asociace nějaké možnosti spolupráce, tak z jejich strany zazněl opakovaně požadavek na to, abychom se zaměřili na pastevní chov zvířat. Můžou to být prasata, skot nebo i drůbež, králíci. Společnost je v současné době čím dál kritičtější ke klecovým odchovům či vazným ustájením. Naši výzkumníci jsou ochotní na tato témata provádět výzkum, ale pro jeho realizaci zatím nemáme kapacity. Mnozí zemědělci v ASZ ČR už pastevní chovy zvířat praktikují, mají pro ně vytvořené zázemí a zcela logicky se nám nabízí, že bychom u nich mohli naše výzkumy provádět.  Minimálně do doby, než bychom si zázemí pro tyto typy činností vybudovali sami.

V čem by tedy tato spolupráce byla přínosná pro zemědělce?

Cílem aplikovaného výzkumu by nebylo pouze napsání odborného článku. Zemědělci potřebují porovnat, jaká je kvalita produkce u zvířete či produktu chovaného ve volném ustájení oproti kvalitě produktu ze zvířete chovaného v kleci či kotci. Lze porovnávat kvalitu vajec či masa. Dnes se u pastevních odchovů řeší i možnost porážky zvířat na pastvě u tzv. střeleckých stěn. Náš ústav disponuje vlastními jatky, kde zpracováváme maso z klasického stájového ustájení. Zaměstnanci VÚŽV dokáží porovnat například kvalitu produkce při pastvením odchovu včetně pastevní porážky s kvalitou produkce zvířat chovaných v kotcích a poražených na jatkách. Výsledky poté můžeme zemědělcům poskytnout a říct, co vychází v jejich prospěch, nebo i jejich neprospěch.

Jaké jsou další příklady toho, co se vám z předchozích výzkumů povedlo aplikovat do praxe? Na co jste nejvíc hrdí?

Já jsem v pozici ředitele VÚŽV pouze necelý rok. Nicméně za tu dobu jsme například získali ocenění na veletrhu AnimalTech za krmnou směs pro nosnice.  Zcela jednoznačně se ukázala vyšší užitkovost a lepší zdravotní stav právě u nosnic, které jsou krmené námi vyvinutou směsí. Zdravotní stav je klíčovou otázkou těchto volných odchovů drůbeže. To je ocenění, které když si někdo vezme do důsledků, tak v tomto volném ustájení zvířat, zde v případě drůbeže, by to mohlo trošku napomoct výzkumu.

Stejně tak jsme dostali ocenění za „obojek“ pro skot. Tento obojek má v sobě GPS lokátor, tudíž zemědělec při jeho použití má absolutní přehled o přesné lokaci daného zvířete na pastvině.

Pokud by zemědělci chtěli tyto obojky využívat, mohou se obrátit na váš ústav?

My tyto obojky nevyrábíme, licenci k jejich výrobě jsme poskytli jedné soukromé firmě. Na ní tedy můžeme případné zájemce přímo odkázat.

Jak se vy jako VÚŽV stavíte k postupnému utlumování klecového chovu drůbeže a jeho postupného nahrazování chovem v halách, nebo ve volných výbězích?

Náš ústav musí zaujímat ve výzkumu neutrální postoj. My jsme výzkumná organizace rezortního MZe, veřejná výzkumná instituce. Druhý dovětek, který ve zřizovací listině našeho ústavu je, říká, že jsme institucí aplikovaného nezávislého výzkumu. Nás by nemělo tolik zajímat to, co je lepší, či horší pro konkrétního zemědělce. Pro nás je zcela stěžejní, co by bylo lepší, či horší pro dané zvíře. Zde je velmi důležitý aspekt nezávislosti. My se zabýváme problematikou technologie jako takové. Tudíž výstupy našich výzkumů ukazují, jaké výhody či nevýhody přináší použití konkrétní technologie a jak tyto výstupy přinášet do praxe. Dnes se hodně mluví o welfare zvířat, o uhlíkové stopě, emisích skleníkových plynů atd. Každý typ chovu s sebou nese určité výhody či nevýhody a my bychom to vše měli porovnávat a sledovat.

V současnosti se mezi částí zemědělské i nezemědělské veřejnosti diskutuje o používání hmyzu jako potraviny pro lidi či krmiva pro zvířata. Jaký na to máte názor?

Začátkem letošního roku sem k nám přijel kolega z Jihočeské univerzity, který v této oblasti nabízel spolupráci. Neumím k tomu bohužel říct další podrobnosti. Problematikou hmyzu jako rychlého zdroje proteinů a tuků se zabývají akademická pracoviště, ale nemám nyní povědomí o tom, že bychom my na VÚŽV něco podobného testovali. Nicméně se tomu nebráníme. Dnes je však vše otázka peněz. Nemám sebemenší problém s realizací tohoto tématu, pokud někdo za mnou nebo někým z mých kolegů či kolegyň přijde s tím, že by na podobném tématu spolupracoval, například v podobě nějakého projektu.

Jakými výzkumnými tématy se zabýváte vy osobně?

Svou profesí jsem více situován do rostlinné výroby. Zde v pozici ředitele jsem od 2. 12. 2022. Předtím jsem byl bezmála šest let ředitelem VÚRV v Ruzyni a následně tam dva roky dělal náměstka pro vědu a výzkum. Mám však klasické zemědělské vzdělání včetně živočišné výroby a zde v ústavu jsem působil jako člen rady instituce. Neskromně si tedy troufám tvrdit, že i o živočišné výrobě něco málo vím. V současnosti moje činnost dobíhá v oblasti rostlinné výroby, kde spolupracuji s kolegy z VÚRV a VÚZT. Rostlinnou výrobu máme i zde v Uhříněvsi a nejde ji oddělit od té živočišné, takže bych rád ve svém výzkumu pokračoval i tady.

Určitě jste slyšel o termínu uhlíková stopa. To je dnes alfa a omega všeho, například evropské iniciativy „Greed deal“, „Farm to fork“ a „Fit for fifty five“. Při určitém zjednodušení se jedná o sledování emisí skleníkových plynů ze zemědělské výroby jako celku. Já stále spolupracuji v oblasti sledování emisí skleníkových plynů, tzv. uhlíkové stopy pěstovaných plodin. Zároveň jsem s kolegy podával návrh projektu na sledování uhlíkové stopy živočišných produktů. Sledujeme uhlíkovou stopu pěstované pšenice, která slouží jako základní surovina pro krmnou směs pro hospodářská zvířata. Logicky je tedy třeba sledovat tuto stopu u masa, mléka, vajec atd. Rád bych se v nejbližší době zapojil do této oblasti emisních limitů živočišných produktů třeba i přes rostlinnou výrobu. VÚŽV má i velmi rozvinutou rostlinnou výrobu. Hospodaříme více jak na 650 hektarech půdy určených pro pěstování krmivové základny pro naše zvířata.

Proč jste se rozhodnul přejít z VÚRV do VÚŽV?

Považuji to za přirozený životní vývoj. S kolegy z VÚŽV jsem velmi úzce spolupracoval, bývalý ředitel doc. Homolka je můj dobrý kamarád a kolega. Roli hrálo i to, že jsem zde působil v radě instituce a ústav jsem docela znal. Oba ústavy jsou si rozsahem svých činností velmi podobné, jsou to obě veřejné výzkumné instituce, jejichž struktura a fungování je velmi podobné.

Co vám osobně na zemědělství připadá nejzajímavější?

Já mám zemědělství hrozně rád. Se zemědělstvím jsem se poprvé seznámil ve svých 15 letech na chalupě u svého dědy, který i za minulého režimu mohl na malé výměře hospodařit. Následně jsem vystudoval Střední zemědělskou školu v Třebíči, pokračoval na tehdejší Vysoké škole zemědělské v Brně a poté šel do zemědělské uživatelské sféry, konkrétně do Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského, kde jsem se od prvopočátku své kariéry zabýval výživou a hnojením plodin.

Velmi mě baví i mechanizace.  Doma mám traktor, který rád opravuji. Jedná se o starý Zetor, který je jednoduchý, spolehlivý a funguje. Na zemědělství mě baví jeho variabilita. Já bych nevydržel pracovat u pásu, kde mechanicky osm hodin děláte jednu a tutéž činnost. Nebo bych nezvládl sedět jako pokladní v supermarketu. Na zemědělství mě přitahuje i to, že je třeba okamžitě reagovat na situaci, která nastane jak v rostlinné, tak v živočišné výrobě. Možná to zní trochu masochisticky, ale když jsou žně, rozbije se kombajn, tak spousta lidí by se z toho zhroutila. Ale pro mě je to naprosto běžná situace a baví mě vymyslet a zrealizovat nějaké nápravné opatření. Tedy kontaktovat servisní firmu, sehnat náhradní díly, opravit stroj tak, aby to běželo. V zemědělství se nemůžete zastavit, ono to ani nejde. Když tomu jednou propadnete, tak pak to musí fungovat pořád.

Rozhovor vedl: Tomáš Zavadil

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 7/2023), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.