Již po řadu let se v zásadě nemění výsledky kontrol potravin, které zveřejňuje Státní zemědělská a potravinářská inspekce i Státní veterinární správa. Podle zatím posledních výsledků za rok 2022 byl přitom podíl zjištěných nedostatků u potravin tuzemského původu více než dvojnásobně nižší, než v případě potravin dovážených ze třetích zemí (mimo EU), ale také nižší v porovnání s produkcí ze samotné EU. Pokud se pak týká množství v zemědělství používaných antibiotik, pak jejich spotřeba v ČR je až řádově nižší než v jiných zemích EU, včetně okolních zemí (za posledních 15 let se přitom spotřeba veterinárních antibiotik v ČR snížila zhruba o dvě třetiny). Také spotřeba pesticidů (lidově řečeno „zemědělské chemie“) patří v ČR k nejnižším v rámci EU, přičemž v posledních letech došlo v naší zemi k největšímu poklesu spotřeby pesticidů v Evropě.
Souvislost se soutěží Pestrá krajina je přitom značná – farmy v ní oceněné jsou totiž také výrobci potravin, a kromě toho platí, že zejména sedláci z rodinných farem hospodaří velmi často ekologicky (i když třeba nemají statut „biofarmy“), a jimi vyrobené lokální potraviny tak v praxi splňují nadstandardní podmínky udržitelnosti. A také čerstvosti, což je nepochybně jeden z obecných parametrů kvality. Udržitelná produkce zemědělských surovin a z nich vyráběných potravin začíná hrát stále zásadnější roli také ve struktuře nabídky potravin pro spotřebitele. Od letošního roku musí udržitelnost prodávaných potravin vykazovat maloobchodní sítě, které logicky přenášejí, nebo začnou přenášet doložení udržitelnosti na své dodavatele – výrobce (a dodavatele) potravin. V sousedním Německu už začala od počátku letošního roku platit novela zákona o dodavatelských řetězcích (Supply Chain Due Diligence Act – SCDDA), rozšiřující povinnost deklarace udržitelnosti na společnosti zaměstnávající 1 000 a více zaměstnanců (doposud 3 000 zaměstnanců). Nejen z německého příkladu lze dovozovat, že hranice povinnosti dokládat udržitelnost bude klesat.
To vše v praxi znamená, že spotřebitelská veřejnost by měla být více než dosud cíleně informována o kvalitě v ČR vyráběných potravin. Příkladů je totiž celá řada, a navíc mají konkrétní dopad do tuzemské legislativy, která spotřebitelům garantuje vyšší standardy kvality nad rámec standardů EU, a to již řadu let. Příkladem může být třeba takzvaná špekáčková vyhláška 326/2001 Sb., která spotřebiteli garantovala obsah masa v uzeninách. Ta sice už neplatí, stejnou garanci ale poskytuje „nástupnická“ vyhláška 69/2016 Sb. Jiným příkladem může být med označený jako „Český med“, obsahující oproti předpisům EU pouze poloviční množství látky, která vzniká nadměrným zahříváním medu (což v medu ničí cenné enzymy s příznivým účinkem na lidský organismus), a také nižší podíl vody. To je vhodné uvědomit si zejména proto, že med patří mezi nejčastěji falšované potraviny. Tuzemské produkty také vycházejí vítězně v porovnání s dováženými produkty, například v předchozím týdnu zmiňovaná jablka, připomenout lze ale v této souvislosti také například desítky ocenění v ČR vyráběných vín na zahraničních soutěžích.
Podle dostupných statistických dat to přitom alespoň na počátku letošního roku vypadá, že pokles tržeb za prodej potravin se v ČR zastavuje a alespoň část spotřebitelů se začíná vracet k výrobkům s vyšší kvalitou, byť často také s vyšší cenou. To je nepochybně příležitost pro vyšší odbyt kvalitních tuzemských potravin, včetně selských a regionálních potravin, a také příležitost k intenzivnější osvětě spotřebitele ve prospěch tuzemských potravin. Ti jsou i podle dlouhodobých výzkumů a řady příkladů ochotni si za vyšší kvalitu připlatit, musí ale vědět, proč nakupují za o něco vyšší ceny. Pokud jim důvody takových cen nebudou vysvětleny, je celá řada přísnějších požadavků na výrobu českých potravin k ničemu, protože výrobcům obvykle zvyšují náklady a komplikují podnikatelský život bez toho, aby se tyto náklady promítly do veřejně známých informací o vyšší kvalitě, a tím do jejich potenciálně vyššího odbytu.
Petr Havel