Vyjíždíme pěkně do kopečka a říkáme si, jak to tu asi vypadá v zimě, když všechno zapadá sněhem. Paní Lenka Hejlová se jen zasměje a říká, že odsud ani odjíždět nemusejí, neb zde všechno mají. A dodává: „Ale je pravda, že sem někdy ani my nevyjedeme.“ Na protilehlém kopci stojí novostavba, která má dostat dřevěné obložení, podobné tomu na zimním ustájení masných angusů, aby to ladilo. Ustájení je jen kousek, na dohled od nového domu. Vstupujeme do účelně, vkusně a originálně koncipovaného domu. Každého návštěvníka musí zaujmout preparovaná lesní a polní zvěř, a k tomu z koruny odkorněného stromu, instalovaného do středu obývací místnosti, shlíží puštík a z jeho kořenů vykukuje kuna.
To jsou vaše práce?
Vlastimil H.: Většinou, ale ne všechno. Na lesnické vyšší odborné škole v Písku jsem si totiž udělal preparátorský kurz a s kamarádem jsme to začali zkoušet. Jeden z prvních kusů je právě ten puštík. To jsem ještě neměl k dispozici oči, tak jsem použil nabarvené knoflíky. Ostatní kousky už vypadají lépe. Nakoupil jsem si pak očí, že bych mohl preparovat několik zim. Zatím moc času není, ale syn o to má také zájem a něco jsme už zkusili společně. Na další se chystáme. Synovi Vlastimilovi je 17, studuje střední veterinární školu a les a myslivost jsou jeho láskou. Dceři Elišce je 13 a zatím chodí na základní školu a ta je nejraději u našich koní, jezdit na nich ani tak nepotřebuje, ale chomouty a postroje, a jezdit s nimi v zápřahu, to je její. Tak nevím, možná budou traktory na prodej, když to udělá s koňmi. Nu, všem se nám tu líbí. Je to tu velmi romantický kraj.
Takže jste si všichni splnili sen?
Ano, po škole jsem dělal osm let hajného, kousek od Brna, to už jsme byli s Lenkou svoji a říkali jsme si, že bychom spolu rádi hospodařili. Pak jsme uviděli inzerát a vycítili, že si právě zde budeme moci dělat všechno po svém. Já vlastně pocházím odsud, z nedalekých Letovic. Manželka také. Doma jsme vždycky měli koně a malý pozemek, jen hektar, a já jsem vždycky toužil být ve svém. V době koupě to tu bylo zpustlé, pastviny zarostlé šípky, a jedna z variant byla, že zde budeme chovat muflony. To bylo v roce 2009, do roku 2011 jsem ještě dělal hajného.
Můj otec v té době navrhl zkusit to nejdříve s kravami, na maso. A tak jsme začali s angusy, nic jsme o tom nevěděli, ale čím déle to děláme, tím víc jsme rádi, že máme právě toto plemeno, ideální do našich podmínek, zvířata jsou nenáročná, chodivá, lehce krmitelná a přitom s velice dobrými přírůstky, v našem případě jen pastva a objemové krmení bez jakéhokoliv jádra. Na začátku jsme měli 16 hektarů a do roku 2016 jsme sem dojížděli z Letovic. Začal jsem nejdřív soukromě s odbornými pracemi v lese, rizikové kácení, štěpkování a tak, bylo potřeba vydělat nejprve nějaké peníze, no a pomalu jsme začínali budovat zde. Postavili jsme tady tu „chalópku“, seník a zimoviště. Dům jsme umístili tak, aby nám sem i v zimě svítilo přes kopec slunce, a střechu udělali s takovým přesahem, to jsme měřili nataženým provázkem, aby zase v létě střecha stínila místnosti. Dobře jsme si to vyměřili.
Zadařilo se nám postupně přikoupit nějaké pole, trvalé travní porosty a pastviny, takže nyní vlastníme zhruba 40 hektarů a k tomu 10 hektarů lesa. No a nyní jsme celkem, včetně pronájmu na 95 hektarech, z toho je 20 ha orné půdy, ostatek pastviny a louky. Chováme 50 až 60 kusů dobytka. Pěstujeme vojtěškové a jetelotravní směsky na krmení, trochu ozimého žita, zkoušeli jsme čiroky. Všechno senážujeme do balíků a sušíme seno. Kromě stálých pastvin se snažíme na ostatních loukách po prvních sečích trav ještě co nejvíce přepásat až do zimy. V průměru se tedy udržuje nebo dočasně staví ohradník v délce deseti kilometrů pro každý rok.
Dobytek prodáváte, nebo zpracováváte?
Necháváme si zvířata porazit a udělat balíčky a ty pak v naší pojízdné prodejně prodáváme. Máme v ní samozřejmě chlazení, balíčky jsou zavakuované. Máme smluvená místa, anebo si zákazníci jezdí k nám. Ročně porazíme tak dvacet kusů. Ideální by byla porážka na farmě, nejlépe na pastvě, a to i z hlediska welfare, ale to zatím nevypadá reálně. Takže nezbývá, než nechávat si porážet a rozbourat. Ovšem to není levné ani výhodné, takže buduji bourárnu. Už ji máme pod střechou. Zatím. Děláme to všechno sami s manželkou, občas trochu pomůže otec, a někdy i jeden soused, stolař.
Tak to si asi nemůžete dovolit moc stonat, konstatuji.
A paní Lenka přikyvuje: „To jedině na střídačku. Ale děcka už jsou velká, na ta už se i dá spolehnout. Ale to všechno za tu svobodu stojí.“
A ta už velká děcka s vámi sdílejí i tu radost ze svobody?
Lenka H.: No, myslím, že ano, žijí tady od malička, a syn, sotva přijede ze školy, už je u zvířat nebo v lese. A když se rozhodoval, kam jít po základce, tak hlavně nechtěl jít z domu a být na internátě. Naštěstí tu je poblíž střední veterinární škola, a tam je spokojený. Hromadu zkušeností má od nás, z domova. Na praxi chodí k naší paní veterinářce a získává spoustu využitelných znalostí a zkušeností.
Vlastimil H.: Říkám si, že i kdyby po nás děcka nepokračovala, a to možné je, neprodají to tu. Mohou pozemky pronajímat, dnes to už má velkou hodnotu. Zatím se mi zdá, že základ mají dobrý, a i zažitou tolik potřebnou vytrvalost. A vědí, že v nás mají zastání.
Dá se to vztáhnout i na Asociaci?
Vlastimil H.: V podstatě ano, i když my v Asociaci nejsme dlouho, nějakých sedm, osm let. Vstoupili jsme do ní, když nás to tu začalo pomalu živit. S Jirkou (Širůčkem) se známe odmala, a on nás informoval, co to členství obnáší. Jezdili jsme společně na Radu, na Valnou hromadu a oba jsme si to zastání uvědomovali, a nejen to. Pocit sounáležitosti je téměř hmatatelný. Dnes jsem dva roky místopředsedou. Náš region není velký, hodně lidí hospodaří při práci. Ale podařilo se nám si to tady zorganizovat tak, že se na rozdíl od doby otců zakladatelů lépe známe. Proto také počítáme s častějším setkáváním.
Náš region Blansko, a hlavně tady ta oblast kolem nás, je v podstatě specifická tím, že zde, v údolí Svitavy, moc zemědělců nebylo, bývaly tu hlavně továrny, textilky a sedláci byli historicky spíš menší, kteří hospodařili při práci, a tak je tomu dodnes. Aktuálně buď velký kolchoz, nebo malý soukromník. A v podstatě zde bylo více Němců než Čechů. Když jsme zde začínali, již jsme nestihli koupit státní půdu po šesti haléřích za metr, ale po šesti korunách, potom nějakých dvanáct, dvacet pět, čtyřicet a více, všechno za tržní ceny. Ale dnes se ukazuje, že i to bylo vlastně výhodné.
Lenka H.: Kvalitní orné půdy zde moc není, samá opuka, písek a hlavně ta nakloněná rovina, dobré řešení je chovat zvířata a pást. Kolikrát nám lidé řeknou, co že my vlastně děláme, když máme krávy na pastvě od jara do podzimu. Ale vidíte sami, co to všechno obnáší. Jenom pastvina v žádném případě dobytek neuživí, takže krmíme i v létě a v podstatě celoročně. Všechno jsme vybudovali a budujeme sami, já samozřejmě také jezdím s traktorem…
Kde jste se s takovouhle schopnou a ochotnou ženou seznámili?
Vlastimil H.: No, my jsme spolužáci, vlastně od základní školy a začali jsme spolu chodit, až když jsem nastoupil do lesnické školy. A pak, když jsem se stal hajným, tak to už jsme byli spolu.
Lenka H.: A já jsem na hájence viděla, co muž všechno umí a dovede, a řekla jsem si, že nám to sedlačení půjde. A to jsem přitom holka z bytovky, ale do přírody, do lesa, mě to vždycky táhlo, s otcem jsme chodívali krmit lesní zvěř, a tak vlastně se mi splnil sen. Život se sedlákem je těžký a vždy byl, ale když jste si navzájem oporou, je krásný.
Zvlášť s takovým, který si dovede se vším poradit, vidíme tu všemožné stroje
Vlastimil H.: Technika je důležitá, na zemní úpravy, na stavby, na polní i lesní práce. Nových strojů ale moc nemáme, většina je starší, ojetá, z Německa. Něco nového jsme také koupili, že to vydrží, ale převodovka u jednoho vydržela jen čtyři roky. Takže ani nová mašina není zárukou. Pak se nám podařilo koupit přes program MAS Svitava nahrabovač, vlek na balíky a fekál, ale to je spíš výjimka. Jen jednou jsme měli půjčku na traktor, jinak kupujeme, až když našetříme.
Jak vidíte budoucnost Asociace?
Rádi bychom naši regionální asociaci minimálně udrželi ve stejném stavu, jako je dnes. Samozřejmě s optimistickým výhledem do budoucna. Určitě nechceme, aby zanikla. Žena říká, že nejlepší reklama je, když je nás vidět, když si lidé přímo u nás koupí kvalitní maso a přitom i vidí, jak žijeme a jsme spokojeni. Tak se to nabaluje. To je příklad, který může působit.
Lenka H.: Je možné se o nás dozvědět více na Facebooku, zveřejňujeme mimo jiné třeba záběry z pastvy, z přehánění dobytka, tu malebnost, krásu krajiny. A budoucnost vidíme, soudím podle toho, jak mluvím s lidmi, v úzkém kontaktu s nimi, všechny zajímá jídlo, maso, produkce potravin.
A budoucnost vaše?
Vlastimil H.: Mám ještě plány s lesem, na ty ale zatím není čas. Počítáme s rozšířením zimoviště pro skot i s dalšími zemními úpravami. Sám stavím bourárnu, už máme nakoupené zařízení, a ta bourárna navazuje na dům, který bude obložený dřevem. No, na Farmu roku to zatím nevidím.
Ještě vyrazíme do kopce nad farmu na obhlídku pastvin. Jedná se vlastně o původně tři hospodářství tady ve Lhotě, dvě vlastněné Němci a jedno české. Nějakým zázrakem se nám postupně podařilo to, že téměř všechny pozemky k nim patřící jsou dnes naše a navazují na sebe. Znamenalo to ale nákup převážně od překupníků a za tržní ceny, protože starousedlíci zde v podstatě nejsou. No, ale aby to nevypadalo tak úžasně, tak jeden velký problém tu je, jelikož se jedná o tu rovinu v náklonu a bývalý hospodář v podání Státního statku Březová nad Svitavou to tu všechno oral, tak tu jaksi chybí ornice.
. . .
Mezi pastvinami vidíme také zajímavé „texaské brány“ využívané při přecházení dobytka z pastviny na pastvinu. Jsou to vlastně takové rošty z trubek nainstalované po stranách průchodu z louky na louku přes obecní cestu. „Zvířata přes ně nejdou, tato metoda, která se používá v Americe a Austrálii, funguje i u nás,“ dodává Vlastimil Hejl. A rozhled odsud je nádherný.
Při cestě zpět přes hospodářství o nás dává vědět pár perliček, provází nás veselá fenka, s hejnem slepic přibíhá osm koček a ze zimoviště nás sledují černí angusové a pár koní. Čistá krása, báječný den, úspěšní, sympatičtí lidé a nádherné vyhlídky. Děkujeme!
Rozhovor vedl: Josef Duben