A já si vzpomněl na Petra, spolužáka ze základky. Bylo to těsně před rokem 1968, končili jsme tehdy základní školu, rozhodovali se, kam dál na studia, plni nadějí a spíše podvědomě nakažení optimismem tehdejší doby politického tání. Více jsme ale žili běžnými problémy pubescentů a zábavou.

Petr byl výjimka. Drobné postavy, vážný, tichý, tolerovaný, ale považovaný trochu za podivína, ostatně tak jsme my (a vlastně celý městys) pohlíželi i na jeho rodinu. Nejednou, když jsme houfně s kytarou posedávali před hospodou a bavili se, jsme ho vídali, jak vyjížděl s koníkem ze dvora rodinného statečku vedle školy. Jednou s obracečem sena, jindy s pohrabovačem nebo s žebřiňákem, podle toho, co bylo zrovna na poli nebo na louce potřeba.

Až později, když jsem viděl film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci a držel palce pronásledovanému sedláku Františkovi, mi mnohé došlo. I to, že Petrova rodina vydržela obdivuhodně vzdorovat a držet se půdy – ne už té zděděné, tu jim JZD vyměnilo za horší – až do konce šedesátých let.

Dopláceli i jinak. Petr sám tehdy přinejmenším vzděláním. Měl slušný prospěch, nejhůř nějakou tu dvojku, tehdy jsme nechápali, jak se mu to dařilo, když většinu volného času pracoval. Na střední školu se ani nehlásil, ředitel základky rodině naznačil, že by neměl šanci. V Praze sice už začínalo politické tání, ale do provincií ještě nestihlo dorazit.

My, Petrovi spolužáci, jejichž rodiče často pracovali v místním jézetdé, jsme problém neměli. Mohli jsme si střední školu vybrat podle zájmu.

Ani po roce 1989 se všechny křivdy nenapravily. Velká jézetdé a státní statky se privatizovaly, mnohdy do rukou staronového managementu, že jako on tomu zemědělskému hospodaření nejlépe rozumí. A samozřejmě že lidé jako Petr ne vždy dostali zpátky kvalitnější půdu. Prý aby se nemusely dělit v padesátých letech scelené lány. Ale spíše proto, že okradeným malým sedlákům chyběly široké lokty privatizátorů zemědělských velkopodniků.

Někdejší spolužák Petr, je-li ještě naživu, už bude dávno v důchodu. A já si kladu otázku, jestli by se taky vydal nakydat hnůj před Strakovu akademii. Odvažuju se tipnout, že ne. Jak si ho pamatuju, bylo by mu hloupé chtít něco získat nátlakem či vůbec jinak než vlastní poctivou prací.

Autor: Miroslav Hudec (Autor je psycholog a publicista)

Zdroj: Pravo.cz