Obec Koňákov, kde Kotajní hospodaří, je dnes součástí Českého Těšína, leží pět kilometrů od hranice s Polskem. Má to svá specifika, výhody i nevýhody. Hovořme raději o výhodách, například část rodiny Kotajnych žije v Polsku, byť předkové se sem přistěhovali z Francie v polovině devatenáctého století. To všechno znamená velkou inspiraci i vzájemné pochopení. Hned na počátku rozhovoru se tohoto tématu dotkneme.

Jak to, že v Polsku se hospodaří lépe a byrokraticky snadněji?

Protože v Polsku nebylo zemědělství násilně přerušeno jako u nás, ale stále v něm pracuje na dva miliony lidí. My jsme se do farmaření pustili, až když se náš syn Tomáš vrátil ze světa po studiu na České zemědělské univerzitě v Praze a praxi v Irsku. Jsme sice v jedné unii, ale v každém státě jsou odlišné podmínky pro hospodaření. Myslím, že bychom měli velké téma pro studenty - zpracovat bakalářské či diplomové práce na téma srovnání českého, polského, rakouského a německého zemědělství. Tuto analýzu nikdo nedělá a v různých debatách i v České televizi pak zaznívají polopravdy.

V Polsku jsou výkupní ceny zemědělských komodit v porovnání s námi až o 20 - 30 % vyšší, u masa například až o 15 %, proto prodáváme skot raději do Polska. No a pak přijdete do obchodu v Polsku, a jsou tam ceny o 20 % nižší. Jak je to možné? Tady se o tom stále hovoří, ale nikdo neudělá analýzu. Proč právě na to nevyužít studenty? Poslat do každého státu okolo nás skupiny po pěti šesti studentech. U nás ve Slezsku začíná mnoho kluků farmařit a dostávají se do problémů, mají vztah k půdě, ale nemohou další přikoupit, velká družstva je převálcovala. Dotační politika se sice trochu zlepšila, ale málo. Bez investic do začátku to nejde. V Polsku najdete v každém městečku i malé vesnici zpracovatele sýrů, uzenáře, pekárny. V Polském Těšíně jsou například pekárny čtyři, u nás byla jedna a i ta zkrachovala.

Je třeba nebýt zahleděn jen do sebe, ale vidět dál, i za hranice…

Byl jsem dvacet pět let členem představenstva Česko-polské obchodní komory. Já říkám nebojujme, ale vycházejme z toho, co máme společné a učme se třeba od Poláků, jestli je to dobře. Záleží pak na každém jedinci, jak zkušenosti využije ve vlastních podmínkách. My máme příhraniční města prázdná, i obchody se zavírají, je to smutné. Projdete hranici a tam všechno kvete. Ten tlak jsme u nás nevydrželi, a hle, už u nás Poláci zakládají vlastní obchody. Čím to je? Našimi špatně nastavenými podmínkami pro podnikání. Stáváme se levnou silou produkující suroviny a polotovary bez velké přidané hodnoty. Jsem toho sám svědkem, protože jsem podával žádost o dotaci v minulých kolech, neúspěšně, a nikdo s námi před vyhlášením výzvy nevedl diskusi na téma, co potřebujeme. Úředníci zveřejní dotaci, a už je to předem zalobbované určitými skupinami. V Polsku řeší dotace na krajských úřadech, to kraje řeší priority daného regionu, a ti konkrétní zaměstnanci zemědělcům dotace píší. Zemědělce to nic nestojí! U nás se v tom zemědělec malý a střední nevyzná, musí si najmout organizaci, nejlépe tu, která má dobré jméno na ministerstvech. To bodové hodnocení je nastavené na vybrané komodity, například na produkci kuřat, prasat, vína. Je to nastavené na ty velké, ne na nás! Jsou to špatně nastavená kritéria. Neudělal se žádný průzkum, co by malí a střední potřebovali. Jenže právě na to mají být dotace zaměřeny.

Nicméně je potěšitelné, že existují tací, jako například vy, kteří se nezlomí a v regionu jsou příkladem.

 Ovšem tu nezlomnost jsme museli prokazovat patnáct až dvacet let, než se podařilo přesvědčit okolí, že to myslíme vážně, že to vydržíme, a že to děláme dobře. Až nyní té nové generaci třicátníků, čtyřicátníků není jedno, co jejich děti jedí, a my vidíme pozitivní změnu. Kdybychom měli stejné podmínky, jako dejme tomu v Rakousku, Německu nebo v Polsku, už by tady dávno vzniklo více zpracovatelů potravin. Naši předkové to všechno za první republiky vybudovali. V Těšíně byla mlékárna, zemědělský výkup, jatka… Zůstala už jen jatka…

Takže nadějí jsou nastupující generace?

A právě proto musím zase zmínit studenty, středoškoláci k nám chodí na praxi, žáci ze základních škol zase na exkurze.  Letos jsme oslavili již 30 let takovéto spolupráce. Bylo to právě na Vánoce. Na farmě jsme si postavili velký sál, kde se nyní pořádá spousta akcí pro školy, pro obec, zkrátka pro občany. Toto naše know-how už využívají ve dvaceti obcích ve Slezsku. Mám radost, že se nám podařilo založit takovouto tradici. Občanská společnost byla dříve nějak organizovaná a dnes potřebuje zase oživit. Bez oživení, bez organizace by nebylo nic. My jsme si s manželkou řekli, že do toho půjdeme. Nejdříve jsme si sál pronajímali ve vedlejší obci v Hradišti, ale znamenalo to, že jsme museli udělat první i poslední. Sál vybavit židlemi, uklidit, vyzdobit, a pak zase uklidit, vytřít, uhradit pohoštění. Pořádali jsme to s úmyslem dělat něco pro lidi a do programu jsme vtáhli starosty, faráře, školy, mateřské školy. Sál nám brzy nestačil. Dnes to pokračuje v mnoha obcích a my podobnou akci děláme pro naši obec na farmě.

Když se náš syn Tomáš vrátil z Irska, kde byl od vysoké školy na praxi, řekl nám: „Rodičové, já tady chci hospodařit“. A můj otec radostí snad o pět let omládnul. Byl nadšený, že hospodářství bude mít pokračovatele. Od té doby farmu postupně rozšiřujeme. Chováme přes 300 kusů masného skotu. Zvířata porážíme v Českém Těšíně, maso dovezeme do naší bourárny a ročně tak prodáme „ze dvora“ 40 až 60 kusů skotu. Ostatní prodáváme do Polska. Jako perličku musím zmínit, že si k nám chodí nakupovat i zaměstnanci z řeznictví.

A výhled do budoucna?

Myslím si, že nikdy není pozdě začít a nikdy nelze přestat. Na tyto skutečnosti je třeba upozorňovat zejména před volbami. Je škoda, že náš zemědělský sektor je rozdělen na velké a malé. A přitom je potřeba umět komunikovat a také mít určitou vládní vizi. Zřejmě jen jediná organizace, a tou je ASZ, se snaží smysluplnou vizi stále prosazovat. Ale víte, když se moc dlouho marně snažíte něco prosadit, tak se člověk unaví, jak se říká, unaví to i vola. Záleží také hodně na akčnosti regionálních předsedů. Pozoruji, že čeští a moravští zemědělci se neumí sjednotit. Chtějí vše vyřešit hned a nakonec nevyřeší nic.

V této souvislosti velice obdivuji, co se zde za první republiky podařilo vybudovat za pouhých dvacet let, a to navíc byla hospodářská krize. Na jaké úrovni bylo naše zemědělství, i ve srovnání s ostatními zeměmi. Dokonce expandovalo. Ale ona i ta naše polská část rodiny začala prosperovat až poté, co si v osmdesátých letech pořídili českou zemědělskou techniku, která byla tehdy vyspělejší. Ovšem za vším stála a stojí podpora státu. Naše vlády se chtějí zalíbit, a špatně se mi poslouchá, jak vláda couvne, jakmile nějaká skupina zaprotestuje. To je nedůstojné. Jsem už důchodového věku, takže mohu posoudit, jací učitelé-srdcaři nás učili a po vyučování vedli zdarma odborné kroužky. Záleželo jim na nás, studentech. Dodnes si na ně pamatuji. Mladým schází vzory. Proto se jim nechce nic navíc udělat, příklad nevidí často u svých tátů (protože jich za svého života zažijí několik), ani často v učitelích. A etika je dnes „cizí slovo“.  Základem státu je fungující rodina.

Nejdřív bych udělal revizi, kde jsou rezervy a kde unikají miliardy. Pak bych teprve přicházel s návrhy řešení. To je třeba dnes řešit a přidat lidem, kteří pracují a vytváří hodnoty. Pak bude dobře.

Je za tím vším pohodlnost, neochota nebo nechuť?

Ať tak nebo tak, je třeba být optimistou, a já říkám: Nikdy není pozdě začít. Programu Pestrá krajina jsem se zúčastnil především z důvodu zapojení nastupující generace do dění na farmě.

...

Ano, podaří-li se zachovat kontinuitu, je to to podstatné, a to se Kotajnym daří. Přejeme, ať se daří i nadále a děkujeme za upřímný rozhovor.

Rozhovor vedl: Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 2/2024), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.